(Zkusíme plavat jako rybky? Spoj dlaně k sobě, natáhni ruce dopředu a zavrť se celým tělem! Vrrrt, vrrrt!)

„To chci taky umět!“ zvolala nadšeně Rozárka. Postavila se na špičku jednoho chapadla a zkusila udělat piruetu jako rybky. Jenže jí překáželo zbylých sedm nohou! Zamotala se do obrovského fialového uzlu a bác! Skutálela se rovnou do písku. „Jauvajs,“ povzdechla si smutně.

(Chytni se za hlavu a zavrť s ní: Ó ne, to se nepovedlo!)

Kolem zrovna běžel její kamarád Kraby. Byl to malý červený krab, který pořád vesele cvakal klepety. „Co tady ležíš, Rozárko?“ zeptal se. Rozárka fňukala, že chce tančit jako rybky, ale má moc nohou a pořád padá.

(Umíš cvakat jako krab? Dej ruce před sebe, zaklapej palcem o ostatní prsty a udělej: Cvak, cvak, cvak!)

Vtom připlavala moudrá stará mořská želva. „Rozárko,“ řekla laskavě, „ty přece nejsi ryba. Ty jsi chobotnice! Nemusíš se točit na jedné noze. Podívej se, kolik jich máš. Použij je všechny!“ Rozárka se zamyslela. Zkusila zvednout jedno chapadlo, pak druhé, třetí a nakonec všemi osmi krásně zavlnila. Vypadalo to jako fialový podmořský ohňostroj.

(Teď si zahrajeme na chobotnici! Stoupni si, rozpaž ruce a mávej rukama na všechny strany! Vlníme se!)

„Jé, to je nádhera!“ klapal Kraby svými klepety. Rozárka měla obrovskou radost. Zjistila, že její tanec je úplně jiný než ten rybí, ale o to zábavnější. Uspořádali velkou podmořskou diskotéku, kde rybky kroužily, Kraby cvakal do rytmu a Rozárka vlnila chapadly uprostřed parketu. A jestli nepřestali, tančí tam vesele dodnes.

A co ty?

Jestli ještě nejdeš spát, pusť si svou oblíbenou písničku a vymysli tanec, při kterém použiješ ruce, nohy a kroutíš se jako chobotnice!

Článek Rozárka se učí tančit se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dnes má Michal výjimečný úkol. V celém městě se slaví Den přátelství, a všichni se scházejí v Městském parku. Jenže jim tam ještě něco chybí – dárky! Michal veze tři vagonky plné barevných balíčků pro děti i dospělé. Ačkoliv běžně vozí jen lidi, dnes dostal tento zodpovědný úkol. Na zastávce ho vítá pan starosta.

„Michale, jsi připraven? Všichni tě už netrpělivě vyhlížejí!“ a vysílá ho na cestu.

Michal tiše zabzučí. Usmívá se, ale ještě potřebuje pomoc, aby se rozjel. Zkusíme mu to odpočítat spolu? Jsi připravení?
Tři… dva… jedna… start!

Bzzzz! Tramvaj se tiše rozjela po kolejích města. Ulice kolem ní zářily barvami, lidé mávali, a Michal si vesele pobrukoval tón dopravního zvonku. Všechno šlo jako po másle. Až do chvíle, kdy zatočil kolem oblíbené pekárny.

„Pozor!“ zvolal Michal a zabrzdil.

Přímo na kolejích se válela hromada nafukovacích balónků. Červené, zelené, modré. Zřejmě utekly z nějaké oslavy nebo se vysypaly z korby náklaďáku, který s nimi mířil do Městského parku. Michal přes ně nemůže přejet, protože by mohly prasknout a vyplašit ptáky na okolních stromech.

Co teď? Víš co, zkusíme je odfouknout. Nadechni se pěkně do bříška… a teď foukej, co to jde: Fúúúú!

Výborně! Balónky se zvedly do vzduchu a odletěly jako hejno duhových rybek. „Díky, kamarádi!“ houká Michal a znovu se vydal na cestu.

Nedaleko hřiště si všiml známého psíka. Alík, hnědý voříšek, seděl u obrubníku s povislýma ušima a vypadal moc smutně. I když Michal věděl, že spěchá a neměl by se nikde zdržovat, nemohl jinak. Zastavil a otevřel dveře.

„Copak se děje, Alíku?“ zeptal se.

„Haf… ztratil jsem svoji kostičku,“ štěkl pejsek a smutně sklonil hlavu.

Michal rozsvítil svá silná světla a prohlížel okolí. Ale možná právě ty máš lepší oči. Nevidíš kostičku? Pod lavičkou? Za keřem s růžovými květy?

Ukaž prstem, aby Michal věděl, kam se podívat. Ano! Tam!

„Už ji vidím!“ zavolal Michal. Pomocí malého robotického ramene kostičku zvedl a podal ji Alíkovi. Psík zavrtěl ocasem, radostně štěknul, poděkoval a odběhl na hřiště.

Michal měl radost, že mohl pomoct kamarádovi, ale čas běžel. V parku už na něj jistě všichni čekají.

Teď ho čekala poslední překážka a to tunel pod Městským kopcem. Byla v něm tma, protože praskla hlavní žárovka. Michal zpomalil. Neviděl na cestu a měl trochu strach.

„To zvládneme,“ řekl si, „jen potřebujeme trochu světla.“

Víš, kdo žije v tunelu? Světlušky! Přes den ale spí, a my je musíme jemně probudit tleskáním.

Zkus to – nejdřív potichu: tlesk, tlesk, tlesk. A teď trochu hlasitěji: TLESK, TLESK, TLESK!

Najednou se na stěnách tunelu objevila drobná světýlka. Jedno, pak další a další… až celý tunel svítil jako hvězdná obloha. Michal jel pomalu, bezpečně a s obdivem sledoval ty kouzelné světélka.

Za chvíli už uviděl světlo na konci tunelu. A brzy na to i bránu Městského parku. Zněla odtamtud hudba, smích a cinkání skleniček se šťávou. Děti na něj mávaly, rodiče volali jeho jméno.

Michal zastavil přesně uprostřed náměstíčka a otevřel dveře vagonků. Barevné balíčky se vykutálely na trávu a každý si mohl jeden vybrat. Lidé slavili, tancovali, lízali zmrzlinu a smáli se.

Michal zaparkoval pod velkým dubem a vydechl si.

„Byla to dlouhá cesta,“ pomyslel si, „ale s takovým pomocníkem, jako jsi ty, to šlo jako po kolejích.“

Michal na tebe mrknul svým předním světlem. Blik!

A teď už je čas si na chvilku odpočinout.

Dobrou noc, Michale.

„Dobrou noc i tobě,“ odpovídá Michal.

Článek Tramvaj Michal a dobrodružství v barevném městě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.