Malý dinosaurus s dokonalou pamětí

Umíte si představit, že byste měli na zahradě opravdového dinosaura? Slepice jsou jedni z nejbližších žijících příbuzných slavného Tyrannosaura rexe. Když vidíte slepičku utíkat přes dvůr, vlastně sledujete zmenšeného pravěkého ještěra v peří.

Tito naši zahradní dinosauři mají neuvěřitelnou paměť na obličeje. Dokážou si bez problémů zapamatovat až sto různých tváří. Poznávají nejen ostatní zvířata ve svém hejnu, ale velmi dobře si pamatují i lidi. Přesně vědí, kdo jim nosí to nejlepší zrní. A co víc. Dokonce mají také úžasně bystrou mysl a dokážou řešit logické hádanky. Chápou i věci, které malá miminka ještě nevědí. Když slepici schováte nějaký předmět z dohledu, ona moc dobře ví, že tam stále je, jen není vidět. Což malé děti ještě neví.

Tajná řeč a svět plný zářivých barev

Slepice si neustále něco povídají. Používají svůj vlastní tajný jazyk, který se skládá z více než třiceti různých zvuků. Mají přesně domluvená slova. Jedno volání znamená, že z nebe letí nebezpečí, a úplně jiné varování používají, když se něco blíží po zemi.

Zajímavé je, že si kvočna povídá se svými kuřátky, ještě když jsou schovaná ve vajíčku. Mluví na ně skrz skořápku a kuřátka jí zevnitř odpovídají jemným pípáním. Takže se znají ještě předtím, než se vůbec vyklubou na svět. Tito ptáci také vidí náš svět mnohem kouzelněji než my. Zatímco my vidíme jen běžné barvy, slepice vnímají i ultrafialové světlo. Díky tomuto speciálnímu filtru v očích snadno najdou ta nejmenší semínka nebo hmyz schovaný v trávě.

Sprinteři, kteří mají sny a cítí soucit

Víte, že slepice dokážou být opravdu rychlé? Když je potřeba utéct nebo když v dálce zahlédnou něco moc dobrého na zub, běží rychlostí až čtrnáct kilometrů v hodině. To je rychlost, za kterou by se nemusel stydět ani trénovaný běžec.

Celé hejno má také svá přísná společenská pravidla a přesný řád. Každá slepice zná své místo ve skupině, ví, kdo celému hejnu velí, a koho má raději nechat na pokoji.

A co dělají, když hejno zrovna spí? Stejně jako lidé mají i tito opeřenci fázi spánku zvanou REM fáze. Znamená to, že se jim zdají sny. Možná se jim zdá o velkém dešťovém pralese nebo o tom nejšťavnatějším broučkovi. Navíc to jsou zvířata plná citu. Mají obrovskou empatii. Když se kuřátkům něco nedaří a mají strach, maminkám se zrychlí tep a prožívají ty obavy naplno s nimi. Pro další příběhy z ptačí říše se můžete podívat na přírodu a objevování v našich dalších textech.

Sluneční navigace a písečný wellness salon

Slepice nepotřebují mapu ani telefon, aby našly cestu. Mají v sobě úžasný orientační smysl. Řídí se přesně podle slunce a jejich vnitřní hodiny jim vždy bezpečně napoví, kdy je čas jít spát. Představte si, že máte na zahradě čerstvě rozkopanou hlínu po nějakém stroji. Pro člověka to je prostě jen hlína, ale pro slepici je to ta nejlepší vana. Aby měly dokonale čisté peří, dělají si takzvané popeliště. Házejí na sebe suchou hlínu a prach, a tím si peří čistí.

Vědomostní kvíz

1. Ze kterého slavného dinosaura slepice pocházejí?
2. Kolik obličejů si dokáže slepice zapamatovat?
3. Z čeho si dělají svoji čistící „vanu“?

Víte, že…

…barva slepičích vajíček se dá často uhodnout předem? Stačí se podívat slepičce na takzvané ušnice (kousky kůže na hlavě u uší). Slepice s červenými ušnicemi většinou snášejí hnědá vajíčka, zatímco ty s bílými ušnicemi snášejí vajíčka bílá.

Úkol pro malé průzkumníky

Varianta venku (Ptačí pátračka): Až půjdete na procházku, zkuste v blátě, hlíně nebo písku najít jakoukoliv ptačí stopu. Prohlédněte si, jak mají ptáčci rozložené drápky, aby udrželi rovnováhu.

Varianta doma (Naslouchající vajíčko): Vezměte si prázdnou papírovou ruličku od toaletního papíru a poproste někoho z rodiny, ať na vás mluví přes dveře. Vyzkoušíte si tak, jak tlumeně musí znít svět kuřátkům, když jsou ještě schovaná pod skořápkou.

Článek Slepice: Dinosauři z našeho dvorku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když se vám to přihodí a doma máte malé děti, pravděpodobně vás napadnou v první chvíli jen dvě věci: „Do prčic!“ a „Jak tohle sakra vysvětlím dětem?“

Smrt malého zvířete je často úplně první setkání dítěte s definitivním koncem. První setkání se smrtí. Je to tréninkový polygon pro ty mnohem těžší ztráty, které je v životě nevyhnutelně čekají. Jak tenhle moment zvládnete vy, jakožto dospělí a nejdůležitější vzor svých dětí, zásadně ovlivní to, jak se budou se ztrátou vyrovnávat v dospělosti.

Zapomeňte na lži, splachování do záchodu i na tajné nákupy dvojníků s nadějí, že děti nepoznají rozdíl.

Fáze 1: Ranní panika a syndrom „koupíme stejného“

Většina rodičů v první chvíli zpanikaří. Náš primární instinkt je totiž chránit děti před bolestí za každou cenu. Nechceme vidět jejich slzy, nechceme řešit ty těžké otázky a chceme to mít prostě rychle za sebou.

Možná dokonce znáte i tu klasickou scénku ze sitcomů, kdy otec najde mrtvou rybičku, zběsile běží do zverimexu, koupí rybičku, která vypadá skoro stejně, a hodí ji do akvária dřív, než se děti vrátí ze školy.

Proč je to ten nejhorší možný nápad? Děti nejsou hloupé. Znají každý flíček na kožíšku svého morčete, znají přesný způsob drbání, který má králík nejraději. A hlavně, jejich mazlíčci jsou na ně zvyklí. Když přinesete ze zverimexu nového, který na ně není zvyklý, nebo dokonce není ani socializovaný, a ony se k němu budou chovat jako ke svému milovanému mazlíčkovi, který je s nimi doma už věčnost, můžou nastat dva scénáře. Jednak okamžitě poznají, že se něco děje, protože se jich jejich mazlíček ze dne na den začne bát anebo v tom horším případě, na ně dokonce zaútočí a pokouše je či poškrábe. A nakonec to nevyhnutelně praskne.

Pokud se pokusíte o tuhle tajnou výměnu, riskujete dvě fatální věci:

1. Ztrátu důvěry: Dítě to dřív nebo později pozná. A až to zjistí, nedojde mu jen to, že zvíře umřelo, ale hlavně to, že mu jeho vlastní rodič, jeho největší životní jistota, lhal přímo do očí.
2. Znehodnocení života: Vysíláte tím podvědomý signál, že živý tvor je jen spotřební zboží. Rozbil se? Nevadí, koupíme stejný kus. Ne, takhle život ani vztahy nefungují a čím dřív to děti pochopí, tím zdravější bude jejich emoční vývoj.

💡 Tip pro rodiče: Pokud najdete zvířátko mrtvé vy, nevykřikujte to hned přes celý byt. Zakryjte ho kouskem papírové utěrky, případně rovnou celou klec přehoďte dekou. Dejte si pět minut na to, abyste rozdýchali vlastní šok (ano, i kdyby to byl „jen“ křeček, člověka to zamrzí) a promyslete si, jak to dětem řeknete. Hlavně v klidu.

Fáze 2: Jak to říct? Zahoďte metafory a mluvte narovinu

Tohle je ten nejtěžší moment. Posadíte si dítě na gauč a musíte to vyklopit. Odborníci na dětskou psychologii se naprosto jednoznačně shodují v jednom: Vyhněte se eufemismům a metaforám.

Co NIKDY neříkat:

• „Pepík usnul a už se nevzbudí.“ (Gratuluji, právě jste dítěti zadělali na panický strach chodit večer spát, aby se taky už nevzbudilo).
• „Pepík nám utekl na velkou farmu, kde bude s ostatními křečky.“ (Dítě ho bude chtít jít hledat, bude mít pocit, že se o něj špatně staralo, a proto křeček odešel. Navíc ve vás bude hlodat svědomí z lži).
• „Ztratil se.“ (Zase – vyvolává to falešnou naději, že se jednou najde a neuzavřený proces truchlení).

Co ŘÍCT a jaká slova zvolit: Buďte laskaví, ale naprosto konkrétní. Používejte reálná slova jako „umřel“ nebo „je mrtvý“. Pro dospělého to zní tvrdě, ale dětský mozek potřebuje jasné vyjadřování, ne básnické obraty, které si může špatně vyložit.

„Zlato, mám pro tebe moc smutnou zprávu. Pepík v noci umřel. Už byl moc starý (nebo nemocný) a jeho tělíčko už nemělo sílu dál fungovat. Srdíčko mu přestalo bít.“

Vysvětlete biologickou podstatu věci. Smrt znamená, že tělo už nefunguje. Křeček už nemá hlad, není mu zima a nic ho nebolí. To děti může trochu uklidnit.

Jak děti vnímají smrt podle věku:

Abyste věděli, na co se připravit, je fajn si uvědomit, jak dětský mozek smrt vlastně zpracovává:

• Předškoláci (do cca 5-6 let): Berou smrt jako vratný proces. Jako spánek nebo odjezd na dovolenou. Nechápou definitivu. Můžou se ptát: „A kdy se Pepík vrátí z toho nebe?“ Obrňte se trpělivostí, budete to muset s klidem zopakovat možná dvacetkrát: „Už se nevrátí. Když někdo umře, je to napořád.“
• Mladší školní věk (6-9 let): Už chápou, že je to konečné, ale často je smrt fascinuje po té fyzické stránce. Připravte se na velmi pragmatické a trochu morbidní dotazy: „A shnije tam pod tou zemí? Sežerou ho červi?“ Nelekejte se toho, není to cynismus, je to jen přirozená snaha pochopit přírodní procesy. Odpovídejte pravdivě, ale bez zbytečných hororových detailů („Tělo se časem spojí s přírodou a stane se z něj hlína, ze které pak rostou kytičky.“)
• Starší děti (10+ let): Chápou smrt komplexně. Můžou prožívat hluboký smutek, pocit viny a můžou začít řešit i existenciální strachy o vás nebo o sebe. Tady je nejdůležitější prostě být s nimi a poslouchat.

❓ Otázka k zamyšlení pro rodiče: Vzpomenete si, jak vám v dětství oznámili smrt vašeho prvního zvířete (nebo člena rodiny)? Jaké pocity to ve vás tehdy vyvolalo? A co byste tehdy jako dítě od svých rodičů potřebovali slyšet vy? Zkuste z téhle vlastní zkušenosti čerpat.

Fáze 3: Emoční horská dráha – Všechno je normální

Jakmile to vyslovíte, očekávejte naprosto cokoliv. Někdy přijde hysterický pláč, který nejde zastavit. Dítě se svalí na zem a svět pro něj skončil. Vaším úkolem v tu chvíli není říkat: „Neplač, to bude dobrý, koupíme jiného.“ Vaším úkolem je jen u toho sedět, držet ho v náručí a říct: „Já vím. Bolí to. Je v pořádku, že jsi smutný.“

Ale pozor! Může přijít i úplně opačná reakce, která vás jako dospělého může vykolejit. Dítěti to řeknete, ono pokrčí rameny, řekne „Aha,“ a zeptá se, jestli si může pustit pohádku. Nezlobte se na něj ani mu nevyčítejte nedostatek empatie či lásky k mrtvému mazlíčkovi. Dětský mozek se takhle často jen brání přetlaku emocí. Zpracování té informace mu může trvat hodiny, nebo dokonce dny. Smutek na něj může padnout třeba až večer u čištění zubů, úplně z ničeho nic.

Pocit viny: Největší dětský strašák

Hodně dětí si smrt zvířátka okamžitě začne klást za vinu. „Umřel, protože jsem mu včera večer nedal krmení!“ nebo „To proto, že jsem na něj zakřičel, když mě kousnul!“ Tady musíte velmi rázně a srozumitelně zakročit. Ujistěte dítě (i několikrát za sebou), že to nebyla jeho chyba. Vysvětlete, že zvířata žijí prostě kratší dobu než lidé. Že jste mu dali skvělý život, milovali jste ho, ale jeho čas vypršel.

💡 Tip pro komunikaci s dětmi: Pokud sami cítíte, že je vám do breku, nebraňte se tomu a slzy před dětmi neskrývejte. Když dítě vidí, že i máma nebo táta brečí pro jejich milovaného mazlíčka, dáváte mu ten nejlepší možný signál: „Moje emoce jsou normální. Smutek je přirozená součást života a nemusím se za něj stydět.“

Fáze 4: Rituál – Jak naplánovat pohřeb do krabice od bot

Tohle je ta nejvíc podceňovaná, a přitom absolutně nejdůležitější část celého procesu. My dospělí máme často tendenci věci prostě „vyřešit“. Vzít mrtvé zvíře, šoupnout ho do igelitky a hodit ho do popelnice dřív, než děti přijdou ze školy. Z hlediska hygieny to svůj smysl má, jenže z hlediska dětské duše je to katastrofa.

Lidé odpradávna potřebují rituály k tomu, aby uzavřeli nějakou životní kapitolu. Dítě potřebuje fyzický akt rozloučení, aby jeho hlava pochopila, že je konec. Pokud se jedná o drobné zvíře, je to vcelku snadné. U větších zvířat jako jsou psi, už existují určitá omezení ohledně způsobu nakládání s jejich ostatky, ale i tak je třeba, alespoň symbolicky, dítěti dopřát tolik důležité rozloučení.

Krok 1: Rakvička a výbava na cestu

Najděte pevnou papírovou krabici. Od bot, od čaje, cokoliv. Dejte dítěti úkol. „Běž najít něco měkkého, co mu dáme pod hlavičku, aby se mu dobře leželo.“ Ať dítě přinese trochu pilin z klece, kousek kapesníku. Dovolte dětem, aby krabičku pomalovaly. Ať na ni napíšou jméno, nakreslí křečka, srdíčka. Stejně tak je dobré dát zvířátku na „poslední cestu“ něco na zub – oříšek, kousek oblíbeného jabka. Je to symbolika, která dítěti dává pocit, že se o svého kamaráda postaralo až do úplného konce.

Krok 2: Kde budeme kopat?

Pokud máte vlastní zahradu, nemusíte to příliš řešit. Najděte klidné místo někde pod keřem, kde se běžně nešlape a kde nehrabou psi. Pokud bydlíte v paneláku, je to trochu složitější. Zákon (a hlavně selský rozum) vám nedovolí zakopat zvíře do pískoviště před vchodem nebo v městském parku. Můžete se zkusit domluvit s prarodiči, či známými, kteří mají zahradu. Často lidé pohřbívají drobné domácí mazlíčky v lese, ale to také není legální, tak pozor na to.

Co když je únor a zem je zmrzlá na kost nebo prostě nemáte kde zvíře pohřbít? Stává se to. Pokud se nedá kopat, musíte improvizovat. Buď můžete zvolit zvířecí krematorium (ano, dnes už to existuje, ale stojí to peníze), uložit ho na zvířecí hřbitov, případně se obrátit na veterinární kliniku, kde veterinář zajistí asanaci těla (odvoz na kafilerii).

Krok 3: Samotný obřad

Tohle nemusí trvat hodinu. Vykopejte jámu. Nechte dítě (pokud chce), aby krabičku (případně alespoň něco symbolického) opatrně uložilo na dno. Stoupněte si kolem, chyťte se za ruce a řekněte pár slov. Zkuste dítě vyzvat: „Zkusíme si vzpomenout na jednu nejvtipnější věc, kterou udělal?“ Zavzpomínejte společně na ty hezké chvíle. Převeďte ten těžký smutek do vděčnosti za to, že jste s ním tu legraci mohli zažít. Pak jámu zasypte a společně tam položte nějaký hezký kámen a zasijte semínka kytek.

Tímhle rituálem dáváte dítěti jasný bod za událostí. Je to hranice mezi „Pepík je nemocný“ a „Pepík je pohřbený“.

Fáze 5: Prázdná klec a ticho

Pohřbem to nekončí, naopak. Další dny bývají těžké, protože domov se změní. Najednou v noci nechrastí kolečko v kleci. Ráno nikdo neštěká, že chce granulky.

A navíc vyvstává otázka: Kam s věcmi po mazlíčkovi? Tedy s tou klecí, pelíškem nebo hračkami? Zase platí: Neřešte to tajně v noci! Nenechte věci zmizet, když jsou děti ve škole. Dejte tomu pár dní. A pak dětem navrhněte: „Pojďme to společně umýt a uklidit třeba do sklepa. Už tam nikdo nebydlí a nám bude jen smutno, když se na to budeme jen koukat.“ Udělejte z toho společný akt úklidu.

Vytvoření paměťového koutku

Děti si někdy potřebují mrtvé zvíře ještě chvíli připomínat. Dovolte jim to. Ať si nakreslí jeho obrázek a pověsí si ho na ledničku nebo do pokojíčku na nástěnku. Pokud máte vytištěnou fotku zvířátka, dejte jim ji. Smutek nepřechází rovnoměrně. Dítě může být týden úplně v pohodě a pak najednou začne brečet nad večeří, že mu chybí. Nezametejte to pod koberec, ale raději to také uznejte. „Mně chybí taky. Měl jsem ho rád. Je to normální, že ti je smutno.“ Žádné zlehčování typu „Vždyť to byla jen myš, už to neřeš.“ Pro to dítě to nebyla myš, byl to jeho kamarád a důvěrník, kterému do kožíšku často šeptalo svá dětská tajemství.

Fáze 6: Kdy koupit nové zvíře?

Tohle je obrovská past, do které spadne spousta rodičů. Chtějí zalepit tu díru v dětském srdci co nejrychleji. Pohřeb byl v úterý, ve čtvrtek už se jede do zverimexu pro nového králíka. Zase, nedělejte to!

Proč byste měli počkat?

1. Dítě si potřebuje odžít smutek. Pokud mu ho hned zalepíte novou chlupatou hračkou, naučíte ho, že nepříjemné emoce se neprožívají, ale prostě se okamžitě přebijí něčím novým (což je mimochodem skvělý základ pro budoucí závislosti v dospělosti – cítím se blbě = koupím si něco/vypiju si něco, abych se cítil líp).
2. Nové zvíře ponese břímě toho starého. Dítě bude podvědomě srovnávat. „Ale Pepík tohle nedělal! Tenhle křeček je hloupej, já ho nechci.“ Nové zvíře musí přijít jako čistý list, ne jako náhrada za mrtvého hrdinu.

Kdy je tedy ten správný čas? Neexistuje přesná tabulka, ale obecné pravidlo říká: Nechte ten prostor prázdný alespoň několik týdnů až měsíců. Až dítě samo začne o novém zvířeti mluvit, nepoužívejte slovo „náhrada“. Zeptejte se ho: „Myslíš, že už jsi připravený dát lásku a péči dalšímu zvířátku? Bude se jmenovat jinak a bude se i jinak chovat. Ale my ho budeme mít taky rádi.“

Pokud se rozhodnete jít do dalšího zvířete, je dobré vybrat takové, které vypadá jinak. Nemusí jít nutně o úplně jiný druh zvířete, ale je lepší, když vyberete jinou rasu nebo alespoň jinou barvu srsti. Měli jste bílého křečka džungarského? Pořiďte zlatého syrského. Případně pořiďte místo křečka morče. Změna druhu a vzhledu pomáhá mozku oddělit si staré vzpomínky od těch nových a zabraňuje tomu neustálému srovnávání.

💡Malá poznámka na závěr: Pokud vás to první zvíře a následný pohřeb opravdu vyčerpaly a vy už další zvíře prostě z čistě pragmatických (nebo finančních) důvodů nechcete, řekněte to dětem na rovinu. „Měli jsme Pepíka rádi, ale byla to pro nás všechny velká starost a teď si dáme od zvířátek na nějaký čas pauzu.“ I to je naprosto legitimní rodičovské rozhodnutí. Domov není zoo a pokud se na další kolečko čištění klecí a stresu necítíte, nenuťte se do toho.

Učení se o životě skrze smrt

Ztráta prvního domácího mazlíčka je nesmírně smutná událost, to nelze popřít. Je to stres, jsou to slzy, je to vysvětlování. Avšak zkuste se na to podívat z odstupu. Je tojedna z nejdůležitějších lekcí, kterou svým dětem do života dáváte.

Učíte je, že každý život, i ten, který váží jen padesát gramů a vejde se do dlaně, má svou hodnotu a zaslouží si náš respekt od začátku až do konce. Učíte je, že smutek není ostuda ani prohra, ale přirozená reakce na to, že jsme někoho měli rádi. A především jim na vlastním příkladu ukazujete, že i když se stane něco těžkého, vy tu jako rodiče pro ně jste. Neprcháte, nelžete, nezlehčujete. Stojíte s nimi u vykopané jamky v zemi, pomůžete jim pohřbít krabičku a pak je obejmete.

A to je vědomí, ze kterého budou vaše děti čerpat celý život. Až jednou přijdou ty velké, opravdu dospělácké ztráty, budou vědět, že se z toho svět nezhroutí, že rituály pomáhají a že i to co skutečně bolí, se nakonec zahojí.

Zdroje:

• DUDOVÁ, Iva. Smutek a truchlení dítěte. Pediatrie pro praxi online, 2013-07-24, 2013, s. 248 – 251. Dostupné z: http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2013/04/10.pdf
• LAGONI, Laurel, M.S.. General Pet Loss and Children’s Grief Overview. Dostupné z: https://www.veterinarywisdom.com/wp-content/uploads/2021/10/TeenageGuide.pdf
• MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál, 1996. Rádci pro rodiče a vychovatele. ISBN 80-717-8085-5
• MATĚJČEK, Zdeněk a Zdeněk DYTRYCH. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002. Pro rodiče. ISBN 80-247-0332-7

Článek Smrt prvního mazlíčka: co říct dětem a jak jim pomoci vyrovnat se se ztrátou se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V naší galerii najdete 10 nádherných autorských motivů. Děti si mohou vybarvit hravé koťátko honící motýlky, roztomilého ježečka odpočívajícího mezi tulipány nebo třeba velikonoční kuřátko, které právě vykouklo ze skořápky. Tyto obrázky jsou skvělé nejen pro zkrácení dlouhé chvíle, ale také pro rozvoj jemné motoriky a poznávání zvířátek.

Jak obrázky využít?

• Vytiskněte je jako součást velikonoční výzdoby.
• Použijte je jako uklidňující aktivitu před spaním.
• Spojte vybarvování s vyprávěním příběhů o tom, co dělají zvířátka na jaře.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Prozkoumejte také naše další oblíbené kategorie a najděte více pohádkové inspirace v naší sbírce omalovánek. Připravte pastelky, fixy nebo vodovky a nechte dětskou fantazii rozkvést jako jarní louku!

Článek 12 roztomilých jarních omalovánek zvířátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V přírodě žije hlavně v Austrálii a většinu času tráví na stromech. Dokáže dokonce běžet po zadních nohách, když rychle prchá před nebezpečím. Díky tomu vypadá skoro jako malý dinosaurus.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Stačí vytisknout a můžeš začít vybarvovat.

👉 Další omalovánky s podobnou tématikou najdete v rubrice Zvířata v teráriu

Článek Omalovánka: Agama límcová v teráriu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho rána, když slunce teprve lechtalo střechu stodoly svými paprsky, se Tonda probudil o něco dříve než obvykle. Protáhl se, nastartoval svůj motor a vyjel z garáže na dvůr. Všude byl klid, jen kohout Petr se připravoval k rannímu kokrhání kterým každý den hrdě budil celý statek.

Chvíli na to, zahlédl sedláka Pepu, který nesl od stáje dvě velké, stříbrné konve. Byly těžké a plné až po okraj. Když Pepa klopýtl o kámen na cestičce, z jedné konve vyšplouchlo něco bílého.

„Co to je?“ divil se Tonda a popojel blíž. „Vypadá to jako voda, ale je to bílé jako mráčky na obloze. A voní to… sladce!“ Tonda byl traktor zvídavý, a tak se rozhodl, že té záhadě přijde na kloub. A tak se rozjel po úzké cestě mezi stodolou a sýpkou. Zastavil se u starého dřevěného sudu, ze kterého občas sedlák Pepa nabíral vodu pro zvířata. Tonda do sudu opatrně nakouknul a posvítil si světly. Voda byla průzračná, studená a vůbec nevoněla jako ta z konve. „Hm, tak tady odtud ji Pepa nebere,“ uzavřel a popojel dál.

Cestou minul hromadu voňavého sena, kterou sám před pár dny navezl z louky. Slunce se do ní opíralo a kolem poletovaly malé mušky. Tonda se zastavil a zamyslel se. „Seno… to vozím pořád. A zvířátka ho pořád jedí,“ zabručel. „Ale že by se ze sena dělala bílá voda?“ To mu připadalo stejně zvláštní jako kdyby si z hlíny uplácal náhradní kolo.

U plotu potkal slepici Aničku, která si důležitě vykračovala po dvoře. „Aničko,“ oslovil ji Tonda opatrně, „nevíš, odkud se bere taková bílá tekutina, co ji Pepa nosí v konvích?“ Slepice se zastavila, naklonila hlavu a zakdákala: „Já dávám vajíčka, Tondo, ale bílou vodu ne. Zkus se zeptat jiných zvířat.“ A začala v trávě hledat žížaly.

A tak se Tonda rozjel směrem k pastvině, kde se líně procházela kráva Líza. Líza byla velká, hnědá a měla krásné dlouhé řasy. Právě si pochutnávala na šťavnatém jeteli. „Dobré ráno, Lízo,“ zabrumlal Tonda. „Nevíš náhodou, kde se bere ta bílá voda, co ji sedlák Pepa nosí v konvích?“

Líza přestala žvýkat, podívala se na Tondu a zabučela smíchy. „Tondo, ty jsi ale popleta! To není bílá voda, to je přece mléko. A kde se bere? No přece ode mě!“ Tonda vykulil světla. „Od tebe? Ale jak?“ zeptal se nevěřícně.

„Je to kouzlo přírody,“ vysvětlila Líza trpělivě. „Vidíš tu zelenou trávu? Já ji sním, a moje bříško ji promění na mléko. To mléko je pak pro moje telátko, aby vyrostlo a bylo silné, ale protože ho mám hodně, dělím se i s lidmi. Děti ho pijí, aby měly silné kosti.“ Tonda na ni jen vykuleně hleděl. „Chceš mi říct, že se tráva mění na mléko? To je úžasné!“

„Přesně tak,“ pokývala Líza hlavou. „A nejsem jediná kdo to umí. Zeptej třeba Béby.“

Tonda poděkoval Líze a jel dál podél plotu, až narazil na kozu Bébu. Béba byla celá bílá, měla legrační bradku a poskakovala po hromadě dřeva. „Mééé, ahoj Tondo! Co tu hledáš?“ zavolala.

„Ahoj Bébo! Právě jsem zjistil, že Líza dává mléko. Umíš to taky?“ zeptal se Tonda. Béba seskočila dolů a pyšně zvedla hlavu. „Samozřejmě! Mééé! Moje mléko je sice trochu jiné než to od Lízy, ale je moc zdravé. Dělají se z něj výborné sýry.“

Tonda jel dál a přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Potkal ještě ovci Chundelku, která mu prozradila, že i ona dává mléko, ze kterého se vyrábí jogurty. Tonda si uvědomil, jak je jeho práce na farmě důležitá. Totiž všechno to seno, které celé léto vozil na vlečce, nebylo jen obyčejnou suchou trávou. Bylo to jídlo pro zvířátka, stejně jako on potřebuje naftu, zvířátka potřebují seno a trávu, aby mohla vyrábět mléko.

Když se vrátil na dvůr, viděl kočku Micku, jak pije z misky trochu toho bílého mléka, co ráno vyšplouchlo. Micka se olizovala až za ušima. Tonda se spokojeně usmál. „Tak teď už to chápu,“ řekl si pro sebe. „Když dovezu zvířátkům jídlo, ony můžou dělat mléko, které mají ostatní tak rádi.“ A s veselým bafnutím z komína se Tonda rozjel pro další náklad sena, aby zvířátka neměla hlad a sedlák Pepa si mohl přijít pro další konve mléka.

Článek Malý traktor Tonda se ptá: Kde se bere mléko? se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Obrázek má velké plochy k vybarvování a silné obrysy, aby bylo pro předškoláky snadné držet se uvnitř čar. Je to skvělý způsob, jak si procvičit barvy a jemnou motoriku. Kdo dá poníkovi duhovou hřívu?

Stačí stáhnout, vytisknout a pustit se do tvoření! Nezapomeňte nám ukázat, jakou barvu trávy a poníka jste vybrali!

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka poníků na louce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

📖 Ještě neznáte celý příběh?
Přečtěte si celou pohádku Muzikanti z Brém v originálním převyprávění. Příběh o přátelství, odvaze a tom, že každý má své místo na světě.
👉 Přečíst pohádku Muzikanti z Brém na našem webu

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka k pohádce Muzikanti z Brém se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka koťátko na okně se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Šel Janeček na kopeček,
hnal před sebou šest oveček
a sedmého berana
se zlatýma rohama.

🖨️ Vytisknout říkanku

Článek Janeček se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Článek Omalovánka králíčka s jeho mrkvičkou se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Každé ráno mu Eliška přinesla kousek čerstvé mrkve, salát nebo zrníčko. Jenže Chundeláček nebyl obyčejné morčátko – měl totiž zvláštní zvyk. Když si myslel, že se nikdo nedívá, vzal kousek jídla mezi zuby a běžel ho schovat.

Pod polštář panenky, do krabice od pastelů nebo za oponu dětského divadélka.
„Nikdy nevíš, kdy přijde hlad,“ pomyslel si vždy a spokojeně si povzdychl.
Všechno to vypadalo legračně – až do jednoho dne.

Nejkrásnější mrkvička

Jednoho rána dostal Chundeláček nejkrásnější mrkvičku, jakou kdy viděl.
Byla dlouhá, s lesklou slupkou, oranžová jako západ slunce a voněla tak sladce, že se mu až zatočila hlava.
„Tohle je poklad,“ zamumlal si pro sebe. „Takovou si neschovám jen tak – musím ji dát na to nejtajnější místo!“
A tak si ji vzal do tlamičky a s opatrností, jakou mívá jen skutečný mlsoun, ji odkutálel za závěs u okna. Tam ji uložil a vrátil se do klece, pyšný jako král.

Jenže když se večer převaloval v pilinách, dostal chuť na tu svou zlatou mrkvičku.
Rozhlédl se, našpulil nosík – a zjistil, že vůbec netuší, kam ji dal.
„Pod polštář? Ne… za skříň? Ani tam ne!“ funěl a kopal do sena.
Nakonec se rozhodl:
„Dobře, v noci ji půjdu hledat. Nikomu tím neuškodím.“

Jakmile Eliška usnula, měsíc se rozlil po pokoji jako mléko.
Stříbrné světlo se dotýkalo hraček, knih i Chundeláčkova domečku.
Morčátko potichu otevřelo dvířka klece a seskočilo dolů. Tlapičky mu zahučely do koberce jako do mechu.
„Pšššt,“ zašeptal si sám pro sebe a vydalo se do tmy.

Pod postelí voněly dřevěné hračky, pod stolem ležela zapomenutá ponožka.
Chundeláček nakukoval do všech koutů, až mu oči zářily jako dvě perly.
A tu – v samém rohu za poličkou – zahlédl něco oranžového.
„Moje mrkvička!“ vykřikl šeptem a rozběhl se k ní.
Ale když k ní dorazil, zastavil se jako přimražený.
Z mrkvičky zbyla jen půlka – okousaná a oslintaná.

Nová kamarádka

„Kdo se mi to opovážil udělat?“ zabručel.
Vtom se z rohu ozvalo tiché písknutí.
Zpod krabice vyklouzla malá šedá myška. Měla lesklé oči jako korálky a čumáček celý od pomerančového barviva.
„Promiň,“ pípla plaše. „Já… já jsem jen trochu okusila. Byla jsem hrozně hladová. Nevím, komu patří co. Tady bývá jídla tak málo.“

Chundeláček se celý naježil.
„To byla moje mrkvička!“ sykl dotčeně.
Ale když se podíval na myšku, jak si tiskne packy k sobě a třese se, zlost z něj pomalu spadla.
Vzpomněl si, kolik jídla má sám, kolik zbytků si každý den schovává – a jak vlastně nikdy nic z toho nepotřeboval.
„Víš co?“ řekl tiše. „Nech si ji. Mám jídla dost. A zítra ti nechám čerstvou. Každý den trochu, abys neměla hlad.“

Myška se na něj překvapeně podívala.
„Ty… bys to opravdu udělal?“
Chundeláček kývl.
„Ano. Ale musíš mi slíbit, že už nebudeš krást potají. Přátelé si věci říkají.“
Myška přikývla a usmála se. A v tu chvíli se mezi nimi zrodilo přátelství.

Od té noci už Chundeláček nikdy nic zbytečně neschovával.
Každé ráno, když mu Eliška donesla jídlo, nechal kousek u klece.
Myška si ho vždy přišla potichu vzít. A na oplátku mu občas přinesla drobeček z kuchyně, zrnko rýže nebo kousek sušenky nebo květinu ze zahrady.

A když se někdy v noci Eliška probudila a slyšela tiché šustění, jen se usmála.
„To bude zase Chundeláček s myškou,“ zašeptala. Protože věděla, že její morčátko má kamarádku.

🌟 Poučení:

Kdo si všechno schovává jen pro sebe, má plné bříško, ale prázdné srdce.
A kdo se rozdělí, ten zjistí, že štěstí roste právě tehdy, když se o něj podělíš.

Chcete si vybarvit omalovánku našeho chlupatého kamaráda? Žádný problém, v sekci omalovánky najdete omalovánku k pohádce Morčátko Chundeláček. Stačí vytisknout a začít barvit.

Článek Morčátko Chundeláček a jeho mrkvička se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka Morče se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Článek Omalovánka pejsek a motýl se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.