Byla zrovna tuhá zima, sníh křupal pod tlapkami a starý hajný Karas chodil každý den s nůší plnou sena, kaštanů a mrkve ke krmelci. Srnky už z dálky natahovaly krky a těšily se, jak si dají do nosu. Jenže měly smůlu. Sotva hajný odešel, vyřítila se z houští rodinka divokých prasat.

Starý kňour, bachyně velká jako almara a půltucet pruhovaných selat. Vletěli ke krmelci jako velká voda. Chrochtali, mlaskali, ryli rypáky do země, až hlína lítala na všechny strany. Kaštany zašlapali do sněhu, mrkev obalili v blátě a seno rozházeli po celém palouku. Za pět minut tam byla taková spoušť, že by tam neposvačila ani slepá vrána. Prasata se s plnými břichy odvalila do křoví a chudinky srnky stály opodál a kručelo jim v břiše.

„Tohle přece nejde, Kmotro,“ postěžovala si druhý den ráno stará srna lišce, když u ní hledala radu. „Vždyť nám vždycky zničí a pošlapou všechno jídlo. Ty tvoje nápady vždycky fungují, nemohla bys těm divočákům domluvit?“

Kmotra liška si zrovna pročesávala oháňku. Zastavila se a zasmála se, až jí vousky poskočily. „Domlouvat divočákovi, to je jako chtít po pařezu, aby kvetl. S prasetem nesmíš mluvit o slušnosti, protože neví, co to je. Na ně musíš vyzrát jinak.“

Ještě to dopoledne oběhla liška celý les. Každému, koho potkala, důležitě šeptala: „Slyšeli jste to? Dneska večer se u krmelce koná hostina jen pro tu nejvyšší lesní šlechtu. Pro ty nejvznešenější a nejchytřejší hlavy z celého polesí!“

Samozřejmě se postarala, aby to uslyšela i sojka, která to do čtvrt hodiny vyslepičila prasatům v jejich rákosí.

Když začal padat soumrak a hajný do krmelce nasypal čerstvé zásoby, prasečí rodinka už stála na kraji mýtiny. Starý kňour si dodal důležitosti, naježil štětiny a vykročil ke žlabu. Vtom z posedu seskočila Kmotra liška a stoupla si přímo před něj.

„Zadrž, pantáto,“ zvedla tlapku. „Dneska to není jen tak obyčejná večeře. Tohle je vybraná hostina pro lesní honoraci. Tady platí přísná pravidla stolování.“

Kňour zabručel. „Pravidla? Jaká pravidla? Já mám hlad!“

„Pravidla urozených,“ mrkla na něj liška šibalsky. „Kdo je chytrý a vznešený, ten jí s vybranými způsoby, hezky a čistě. Urozené zvíře přece nebude žvýkat hlínu jako nějaký hloupý červ! Proto platí: kdo jídlo upustí na zem nebo ho zašpiní blátem z rypáku, ukazuje, že je prosťáček, a takové sousto musí nechat ležet. To pak přijde k duhu nočním sovám a dalším tvorům, kteří mají raději tmu než den.“

Kňour se zarazil. Být za hlupáka před celým lesem? To mu jeho prasečí hrdost nedovolí! Ohlédl se na bachyni, ta na něj kývla.

A tak se stalo něco nevídaného. Divočáci, kteří jindy jedli jako rozežraná saň, přistupovali ke krmelci po špičkách kopýtek. Kňour opatrně, jen pyskama, vzal jeden kaštan a pomalu ho chroupal s hlavou vztyčenou vysoko do vzduchu. Selátka, když viděla tátu, dělala to samé. Žvýkala mrkev tak jemně a vznešeně, jako by to byly marcipánové růžičky. Byli tak zabraní do toho, aby ukázali, jaká jsou strašně vybraná společnost, že ani nedupali, ani se nechovali neomaleně, natož aby něco rozryli.

Když měli dost, uklonil se kňour na všechny strany, aby ukázal, že on tu etiketu má v malíku, a pyšně odvedl rodinku do houští.

Srnky, které to celé pozorovaly zpoza smrků, nemohly uvěřit vlastním očím. V krmelci zbylo plno čistého, nepošlapaného jídla, nikde ani cákanec bláta. S radostí se pustily do večeře.

Liška seděla opodál, spokojeně se usmívala a louskala si u toho vlašský ořech. Zákazování a křik totiž nikdy nikoho slušným mravům nenaučily. Ale když nevychovanci řeknete, že slušnost je výsada vyvolených, hned se o ni začne rvát.

Článek Jak se divočáci učili stolovat se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Čaroděj se zrcadlem létal po světě a smál se, až se za břicho popadal. Zrcadlo se mu ale vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se na miliony a miliony drobných střípků. Létaly vzduchem jako neviditelný prach. Když někomu takový střípek spadl do oka, viděl už jen to špatné. A co hůř, když mu střípek zasáhl srdce, proměnilo se v kousek ledu. Neumělo už mít rádo.

Růže v podkroví a náhlý chlad

Ve velkém městě, kde byly domy namačkané těsně vedle sebe, bydlely dvě děti. Chlapec Kaj a dívenka Gerda. Nebyli to sourozenci, ale měli se rádi jako bratr a sestra. Rodiče jim na střeše mezi jejich okny postavili dva velké dřevěné truhlíky, ve kterých rostly nádherné červené růže. Děti tam sedávaly, držely se za ruce a poslouchaly, jak si vlaštovky stěbetají na střechách.

Jednoho letního dne si prohlíželi obrázkovou knížku, když Kaj najednou vykřikl: „Au! Píchlo mě u srdce! A něco mi spadlo do oka!“

Gerda se mu snažila do oka kouknout, ale nic tam neviděla. Byl to totiž onen neviditelný střípek z čarodějova zrcadla. Kaj se odtáhl. Najednou se mu zdálo, že Gerdiny šaty jsou ošklivé. Dokonce kopl do truhlíku a utrhl tu nejkrásnější růži. „Fuj, vždyť je v ní červ!“ lhal. Změnil se. Jeho srdce začalo mrznout.

Když přišla zima a napadl první sníh, Kaj vzal sáňky a běžel na náměstí. Tam přijely obrovské, bílé saně tažené bílými koňmi. Řídila je žena celá v bílém kožichu. Byla to Sněhová královna. Byla oslnivě krásná, ale celá z ledu. Kaj si své malé sáňky přivázal za ty její a ona ho odvezla daleko pryč, až do svého království na severu, kam nikdy nedosáhlo slunce.

Zahrada zapomnění a pomoc na cestě

Gerda proplakala mnoho nocí. Nechtěla uvěřit, že by Kaj zemřel, jak říkali dospělí. Oblékla si teplý kabátek, obula nové červené botičky a vydala se ho hledat.

Cesta ji zavedla až k řece, po které plula v malé lodičce, dokud nezastavila u domku s doškovou střechou a okny s červenými a modrými sklíčky. Bydlela tam stará kouzelnice s velkým slaměným kloboukem. Gerda se jí moc líbila a chtěla si ji nechat. Proto začarovala zahradu tak, aby v ní kvetly všechny květiny světa, kromě růží. Ty nechala zmizet pod zemí. Kdyby totiž Gerda uviděla růži, vzpomněla by si na Kaje.

Gerda v té podivné zahradě pobyla dlouho a málem opravdu zapomněla. Ale jednoho dne si všimla kouzelničina klobouku. Byla na něm namalovaná červená růže. Gerda se rozplakala. Její horké slzy dopadly na zem, hlína pukla a z ní vyrostl růžový keř. „Kaj není pod zemí, žije“ zašeptaly růže. „Musíš jít dál!“

A tak Gerda utekla. Z podzimu rovnou do chladné zimy. Potkala moudrou vránu, která ji zavedla do velkého paláce. Žil v něm hodný princ s princeznou. Když slyšeli Gerdin příběh, dali jí teplý rukávník, kožíšek a zlatý kočár, aby se jí lépe cestovalo.

Loupežníci a cesta na sever

Zlatý kočár ale v temném lese přilákal loupežníky. Vrhli se na něj a chtěli Gerdu unést. Zachránila ji malá loupežnická dcerka, která měla rozcuchané vlasy a oči tmavé jako uhlíky. „Neublížíte jí, bude si se mnou hrát!“ poručila loupežníkům.

Večer, když loupežnická dcerka usnula, uslyšela Gerda z rohu jeskyně hluboký hlas. Byl to zajatý sob. „Znám Sněhovou královnu,“ řekl sob. „Odvezla malého chlapce na daleký sever, do Laponska.“

Jejich tichý rozhovor probudil loupežnickou dcerku. A i když vypadala jako drsná loupežnická holka, uvnitř nebyla zlá. Uřízla sobovi provazy, aby ho osvobodila, Gerdě vrátila rukávník a řekla: „Běž zachránit svého kamaráda. Ale utíkejte, než se vzbudí ostatní loupežníci.“

Srdce z ledu a teplo slzy

Sob utíkal dnem i nocí. Byla taková zima, až stromy praskaly. Konečně dorazili k ledovému paláci Sněhové královny. Zdi byly postaveny z mrazivého sněhu a okna z kusů ledu. Palác byl obrovský, prázdný a děsivě tichý.

Uprostřed největšího, zamrzlého pokoje seděl Kaj. Byl skoro modrý mrazem, ale ani to necítil. Sněhová královna mu poručila: „Slož z těchto kusů ledu slovo LÁSKA. Jestli to dokážeš, jsi volný.“ Ale s chladnou a bezcitnou myslí se mu to nedařilo. Ledové kostky mu klouzaly z rukou a nedokázal poskládat ani to slovo, natož pochopit jeho význam.

Vtom do sálu vběhla Gerda. Šaty měla potrhané, boty i kabát ztratila někde cestou, mrazem popraskané rty se jí třásly, ale když uviděla Kaje, rozběhla se k němu a pevně ho objala. „Kaji! Můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Kaj seděl strnule a tiše. Díval se na ni chladnýma očima a nepoznával ji. Gerdě to zlomilo srdce. Začala plakat. Její upřímné, horké slzy dopadly na Kajovu hruď. Propálily se skrz kabát až do jeho srdce, kde rozpustily ten strašlivý kousek ledu.

Kaj se zhluboka nadechl a podíval se na Gerdu. Její láska a smutek ho tak dojaly, že se sám rozplakal. Plakal tak silně, že mu z oka vyplavil i druhý kouzelný střípek. „Gerdo? Kde jsi byla tak dlouho? A jaká je tu najednou zima!“ řekl a objal ji.

Jakmile se usmáli, znaky na kouscích ledu kolem nich, už nebyly jen podivnými symboly. Konečně v nich Kaj viděl písmena, ze kterých dokázal poskládat to nejdůležitější slovo – LÁSKA. Kaj byl volný. Kouzlo chladného rozumu bylo poraženo obyčejným, upřímným citem.

Chytili se za ruce a vydali se na dlouhou cestu domů. Když došli k jejich domu a vystoupali po schodech na střechu k dřevěným truhlíkům, zjistili, že zatímco byli pryč, vyrostli z nich velcí lidé. Ale uvnitř, ve svých srdcích, zůstali dětmi. A nad nimi zrovna rozkvétaly letní červené růže.

Článek Sněhová královna a střípky zrcadla se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Venku právě vládla paní Zima. Celou krajinu přikryla tlustou bílou peřinou a stromy oblékla do stříbrných kabátků. Pro děti to byla nádhera, mohly sáňkovat a stavět sněhuláky, ale pro malou myšku to znamenalo velké starosti. Ve spíži v jejich noře totiž došlo poslední jídlo a bříška jejích malých sourozenců začala kručet hlady.

„Nebojte se, něco najdu,“ slíbila Pískalka statečně. Utáhla si červenou šálu z pavučin, nasadila čepičku ze suchého listu a vycupitala do mrazivého rána.

Sníh ji studil do tlapek a vítr štípal do čumáčku. Pískalka prohledávala zmrzlé pole křížem krážem. Hrabala pod závějemi, čmuchala u kamenů, ale nenašla ani drobeček. Všude byl jen sníh, led a ticho.

Pískalka se celá roztřesená zimou a smutkem posadila pod keř šípku. Po tváři jí stékala slzička, která v mrazu málem zmrzla. „Co si jen počnu?“ popotáhla tiše. „Nemůžu se vrátit s prázdnou.“

Vtom se nad ní ozvalo veselé: „Čimčara čim, pročpak pláčeš, maličká?“

Pískalka zvedla hlavu. Na větvi nad ní seděl starý, rozcuchaný vrabčák. Peří měl nafouknuté jako kuličku, aby mu nebylo zima, a moudrýma černýma očima si myšku prohlížel.

„Hledám zrníčka pro své bratříčky a sestřičky,“ pípla Pískalka. „Ale všechno je pryč. Zima všechno schovala.“

Vrabčák zakroutil hlavou a přeskočil na nižší větev. „Zima sice přikryla krajinu sněhem a schovala to, co máš ráda, ale když se koukneš i jinam než pod nohy, uvidíš jak je zima krásná a možná najdeš i něco dobrého“

Pískalka si protřela očka. Přestala hledět jen do sněhu a rozhlédla se po světě a poprvé viděla zimu jako krásnou, nejen ledovou a smutnou. Podívala se nahoru, kam ukazoval vrabčák. A tam to uviděla! Vysoko na holé větvi jeřábu se houpalo několik posledních sytě červených bobulek. V té bílé a šedé krajině zářily jako ty nejvzácnější drahokamy.

„Jeřabiny!“ vydechla myška úžasem. „Je nádherná a plná vitamínů! Ale… je moc vysoko. Nedosáhnu na ni.“ Zase svěsila hlavu a ramínka jí poklesla.

Vrabčák se vesele zasmál. „Neboj se, pomůžu ti.“

Vrabčák se vznesl, udělal ve vzduchu kotrmelec a přistál přímo na větvičce s bobulkou. Hop, skok! Zatřásl větví vší silou. První červená kulička se utrhla a spadla přímo před Pískalku do měkkého sněhu. Bum! A pak druhá. A další. A další. Až jich měla před sebou myška malou hromádku.

Ale to nebylo všechno! Jak vrabčák zatřásl větví, uvolnilo se z praskliny v kůře i jedno veliké, zlatavé zrníčko pšenice, které tam vítr zanesl na podzim.

Pískalka radostí zatleskala tlapkami. „Děkuji ti, milý vrabčáku! Jsi ten nejhodnější ptáček pod sluncem. Teď mám hostinu pro celou rodinu!“

„Rádo se stalo,“ cvrlikal vrabčák a načepýřil se pýchou. „V zimě si musíme všichni pomáhat.“

Pískalka si naložila jeřabiny i zrníčko na záda a pelášila domů tak rychle, že se za ní sníh jen prášil. V noře bylo ten večer veselo. Sourozenci si pochutnali na sladkých bobulích i sytém zrníčku. A Pískalku navíc hřálo nově nalezené přátelství a laskavost, která zahřeje i za toho nejstudenější zimního dne.

Líbila se vám pohádka? Co si teď přečíst další zimní pohádku o sněhulákovi, kterému přes noc ukradl je mrkvový nos.

📖 Přečíst celou pohádku Kulička a ztracený nos.

Článek Myšiččino zimní přání se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Tak a jedeme, mládeži! Výstupní stanice: Planeta Země!“ zavelel vítr, který profičel skrz mrak jako průvodčí ve spěchu. Mrak se zatřásl a najednou: fíííí! Podlaha zmizela a Vločka padala do prázdna.

„Pomóóóc!“ vypískla, zatímco se točila ve vzduchu jako tanečnice. Ale strach ji rychle přešel. Byl to totiž parádní sešup. Kolem ní svištěly ostatní vločky a chechtaly se. Vločka roztáhla svá krystalická křídla a nechala se unášet proudem vzduchu. Pod sebou viděla tmavé lesy, šedé silnice a barevné střechy domů.

„Kam vlastně letíme?“ zeptala se starší, trochu ošlehané vločky, která plachtila vedle ní. „Dělat parádu?“

„Parádu? Pche,“ odfrkla si sousedka. „Letíme do práce, maličká. Máme důležitý úkol.“

Vločka nechápala. Jakou práci by mohla dělatzrovna ona? Vždyť je lehká jako pírko a křehká tak, že stačí jen jeden závan teplého dechu a zmizí. Než se, ale stihla zeptat, vítr se utišil a ona se lehce snesla dolů.

Přistála přímo na suchém dubovém listu, který ležel na kraji lesa.

„To je všechno?“ vydechla zklamaně. „Tady budu jen tak ležet?“

Hned na ni dopadla další vločka, a pak další a další. Během hodiny byla Vločka pohřbená pod tlustou vrstvou svých kamarádek. Byla tma a ticho. Vločka se cítila stísněně a zbytečně. „Říkala, že mám důležitý úkol. Že změním svět,“ fňukala do tmy. „A místo toho tady jen trčím v hromadě sněhu.“

„Pššt! Můžeš být chvíli potichu? Snažím se spát!“ ozval se zespodu tlumený hlas.

Vločka se lekla. „Kdo je tam?“

„Já, brouk Střevlík,“ zabručel hlas pod listem. „A díky té vaší dece je tu konečně příjemně. Venku mrzne, až praští, ale tady pod sněhem je teplo. Kdybyste tu nebyly, dávno bych zmrznul na kost.“

Vločka se zarazila. „My… my hřejeme?“

„Jasně že jo,“ zamrmlal brouk a znovu se zavrtal do hlíny. „Sníh je jako peřina. Chráníte všechno živé, co spí v zemi. Kořeny stromů, semínka kytek, i nás brouky. Bez vás by jaro nebylo.“

Vločka se najednou cítila důležitější než kdy dřív. Roztáhla ramena co nejvíc do šířky, aby se spojila se sousedními vločkami a nepustila dolů ani kousek mrazu. Celou zimu poctivě držela stráž.

Ale pak přišlo to, čeho se bála. Slunce začalo hřát silněji. Vločka cítila, jak jí měknou okraje. Její krásné krystaly se začaly rozpouštět.

„Ne! Já nechci zmizet!“ volala zoufale, když se měnila v malou kapku vody. „Tohle je konec!“

„Kdepak konec,“ zasmál se jarní větřík, který právě proletěl kolem. „To je teprve začátek, ty trdlo.“

Vločka, teď už vlastně Kapka, sklouzla z dubového listu rovnou do hlíny. Byla to jízda tmavými chodbami pod zemí. Cítila, jak ji něco táhne. Žízeň. Obrovská žízeň kořenů, které se probouzely po dlouhém zimním spánku.

„Tady jsi!“ zašeptal tenký kořínek. Kapka neváhala. Vklouzla do něj. Najednou už nebyla jen sama sebou. Stala se součástí rostlinky. Cítila tu obrovskou energii, která ji hnala vzhůru, proti zemské přitažlivosti, výš a výš, skrz stonek, až na samotný vrchol.

A pak se to stalo. Prask! Obal pukl a Vločka se znovu podívala na slunce. Ale nebyla bílá a studená. Byla součástí nádherného, bílého květu sněženky, která se jako první odvážila vystrčit hlavu ze sněhu.

Kolem bzučela první odvážná včela. Vločka se usmála. Kdysi si myslela, že je jen malá a zbytečná. Teď věděla, že i ta nejmenší věc na světě je součástí něčeho obrovského.

Byla sněhem, co hřál, vodou, co napojila, a teď květinou, co vítá jaro.

Článek Tajemství křehké vločky se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Já nikam neletím,“ pípla Věrka rozhodně. „Kdo pohlídá moji třešeň? Kdo dohlédne na hnízdo, až začne foukat ten strašidelný severák, o kterém všichni mluví? Já tady zůstanu!“

Ostatní vlaštovky kroutily hlavami. „Zmrzneš, Věrko! A když je zima, není tady pro nás žádné jídlo. Musíme letět za sluníčkem.“

Ale Věrka byla tvrdohlavá. Počkala, až se setmělo, a nepozorovaně odletěla k velkému dubu na kraji lesa. Tam bydlela moudrá sova Hedvika. Věrka zaklepala zobáčkem na kůru. Ťuk, ťuk!

Z dutiny vykoukla rozespalá Hedvika. „Kdo mě to budí ještě před východem měsíce?“ zahoukala.

„To jsem já, Věrka. Prosím, Hedviko, řekni mi, jak vypadá zima. Chci ji vidět,“ prosila vlaštovka.

Sova se na ni vážně podívala. „Zima není pro vlaštovky, maličká. Zima je ticho a chlad. Je to jako kdyby bílá peřina přikryla celou krajinu a vše pod ní spí.“

„Jenže já ji chci opravdu vidět.Alespoň jedenkrát,“ nedala se malá vlaštovka.
„Huuuu,“ zamyslela se sova. „Jestli jinak nedáš a opravdu ji tak moc chceš vidět, schovej se do seníku v té tvé stodole. Je tam malá škvíra ve dřevě. Dívej se, ale nevylétej ven. A jakmile uvidíš první bílé vločky padat z nebe, musíš okamžitě vyrazit za svými kamarády. Slibuješ?“

Věrka jí to slíbila. Druhý den ráno se hejno vlaštovek zvedlo a s velkým křikem odletělo na jih. Věrka se schoulila v seníku. Bylo jí smutno, ale zvědavost byla silnější. Dny ubíhaly a vzduch začal vonět jinak. Ostřeji a studeněji. Tráva venku ztmavla a stromy shodily své poslední barevné listy.

A pak to přišlo. Obloha se zatáhla těžkými šedými mraky. Věrka přiskákala ke škvíře ve vratech a vykulila oči. Z nebe se začalo něco sypat. Nebyl to déšť. Bylo to pomalé, malé a třpytivé. Bílé vločky!

Jedna zatoulaná vločka si našla cestu až do seníku a Věrka si ji mohla zblízka prohlédnout než roztála. Vypadala jako krajka. Věrka viděla, jak zajíc v poli mění kožíšek za hustší a jak veverka rychle zahrabává poslední oříšek pod kořeny třešně. Celá zahrada se pomalu přikrývala bílou peřinou. Věrka pochopila, že její třešeň neumírá a nic zlého se jí nestane. Viděla, že stejně jako zbytek přírody, jde i ona jen spát. A její hnízdo bude v bezpečí pod střechou a chráněné před větrem. Čekat, až se na jaře zase vrátí.

A zima? Ta byla nádherná. Z podzimní šedivé krajiny vykouzlila krajinu z pohádky. Ale do stodoly se pomalu začal vkrádat mráz. Věrka se zachvěla. Sova měla pravdu. Tohle je svět pro huňaté kožíšky, ne pro vlaštovčí peří.

„Dobrou noc, třešničko moje,“ zašeptala Věrka. „Na jaře tě zase vzbudím.“

Rychle vyletěla ze stodoly. Vzduch ji štípal do křídel, ale ona mávala, co jí jen síly stačily. Věděla, že když poletí rychle, své hejno ještě dohoní. A celou cestu do Afriky se usmívala, protože teď už znala velké zimní tajemství. Věděla, že domov na ni počká, krásný a odpočatý po dlouhém spánku.

Článek Vlaštovka Věrka a tajemství zimy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kulička byl obvykle velmi veselý sněhulák. Usmíval se na sýkorky, které mu sedaly na ramena, a v noci potichu pozoroval hvězdy. Ale jednoho rána se probudil a cítil se divně. Něco mu chybělo. Zafoukal studený vítr a Kulička ucítil průvan přímo uprostřed obličeje. Sáhl si tam větví, která mu sloužila jako ruka, a zděsil se. Jeho krásný mrkvový nos byl pryč!

V domě u zahrady bydlela malá Ema. Byla to zvědavá holčička, která nosila modrou čepici s velkou bambulí. Když se toho rána probudila, na nic nečekala a vyskočila z postele. Natáhla si teplé punčocháče, svetr a vyběhla ven, aby pozdravila svého kamaráda sněhuláka.

„Dobré ráno, Kuličko!“ zavolala Ema už od dveří. Ale pak se zarazila. Kulička se neusmíval tak jako jindy. Vypadal smutně a hlavu měl mírně skloněnou. Ema přiběhla blíž a hned viděla, co se stalo. „Jejda! Kde máš nos?“ zeptala se překvapeně.

Kulička jen smutně pokrčil větvemi. Ema se ale nechtěla smířit s tím, že by její kamarád zůstal bez nosu. Rozhlédla se po zahradě. Sníh byl čerstvý a čistý, třpytil se na slunci jako rozsypaný cukr. A právě v tom čistém sněhu si Ema něčeho všimla.

„Podívej, Kuličko!“ ukázala prstem na zem. Kolem sněhuláka vedly drobné stopy. Nebyly to velké stopy od tatínkových bot, ani kulaté stopy od psa Baryka. Byly to malé, podlouhlé jamky, které vedly od sněhuláka směrem k plotu, kde rostlo husté křoví.

„Neboj se, já tu záhadu vyřeším,“ řekla Ema odhodlaně. Opatrně následovala cestičku ve sněhu. Stopy vedly kolem houpačky, podlezly lavičku a končily u starého keře šípkové růže.

Ema se přikrčila a potichu nakoukla do křoví. Uvnitř sedělo malé šedohnědé klubíčko s dlouhýma ušima. Byl to zajíček! Seděl tam, klepal se zimou a tlamičku měl celou oranžovou. Vedle něj ležel malý kousek toho, co kdysi bývalo Kuličkovým nosem.

Zajíček zvedl hlavu a polekaně nastražil uši. Chtěl utéct, ale sníh byl hluboký a on byl malinký. Ema se na něj ale nezlobila. Viděla, jak je hubený a jak se mu bříško svírá hlady, přestože před chvílí spořádal celou mrkvičku. Tahle zima byla dlouhá a zvířátka už ani neměla co jíst.

„Ty jsi měl velký hlad, viď?“ zeptala se Ema potichu, aby ho nevylekala. Zajíček přestal panáčkovat a jen smutně koukal. Ema se usmála. „Počkej tady, nikam nechoď!“

Holčička se otočila a běžela zpátky do domu. Za chvilku se vrátila a v ruce nesla dvě mrkve. Jednu velkou a jednu menší. Vrátila se k šípkovému keři. „Tady máš,“ podala zajíčkovi tu větší mrkev. Zajíček chvíli váhal, čenichal, ale pak si mrkev vzal a s chutí se do ní zakousl.

Ema pak ukázala na tu menší mrkev a potom na sněhuláka Kuličku, který smutně stál uprostřed zahrady. „A tuhle musíme dát Kuličkovi. Pomůžeš mi?“

Zajíček, posilněný svačinou, vylezl z křoví. Ema ho vzala do náruče, i když se trochu vrtěl, a donesla ho až ke sněhulákovi. Ema podala zajíčkovi tu menší mrkvičku a on se postavil na zadní, natáhl se, jak nejvíc mohl a šup. Mrkvička byla na svém místě.

Sice byla o trochu menší než ta předtím, ale Kuličkovi to vůbec nevadilo. Zase se usmíval. Měl nový nos a dokonce i nového kamaráda. A Ema? Ta od té doby nosila každý den zajíčkovi jednu mrkvičku, aby neměl hlad a ta Kulička se nemusel bát o tu svou.

Článek Kulička a ztracený nos se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Rychle, musíme najít nějaký úkryt, kde na nás nebude tolik foukat!“ vykřikl zajíc Martin a přitáhl si kapuci k čelu.

Vedle něj cupital Fíla. Malý ježek měl na zádech batoh, který byl skoro větší než on, a statečně se brodil závějemi. Z druhé strany běžela liška Lála. Uši měla sklopené dozadu a ocasem si chránila čumák před mrazem.

„Ještě kousek!“ povzbuzovala je Lála, i když se jí tlapky bořily hluboko do sněhu.

Najednou se ozvala rána, jako když vystřelí z děla. KŘACH!

Pár metrů před nimi se s duněním zřítila obrovská jedle. Cestička zmizela. Všude byly jen pichlavé větve, kmen tlustý jako sud a neproniknutelná bílá tma.

Fíla se zastavil a setřásl ze sebe hromadu sněhu. „Paráda. Prostě paráda. Kdo má s sebou motorovou pilu? Nikdo? Tak to tu zmrzneme.“ Prohlásil kysele.

Martin se ale nevzdával. Přelezl první větev a rozhlédl se. Sníh kolem padlého stromu byl divně rozrytý.

„Koukněte dolů,“ špitl a ukázal rukavicí na zem.

Ve sněhu byly stopy. Velké. Hluboké. Mnohem větší než Lálina tlapka.

Lála ztuhla. „To jsou vlčí stopy,“ vydechla a naježila srst na krku. „A jsou čerstvé.“

Fíla se okamžitě stočil do kuličky. „Vzbuďte mě až na jaře.“

„Pšt!“ Martin zvedl prst. Zpod hustého jehličí se neozývalo děsivé vrčení, ale tiché, zoufalé kňučení. Martin neváhal. I když se mu srdce rozbušilo tak moc, že ho cítil až v krku, procpal se mezi větvemi.

Nebyla tam příšera. Bylo tam malé, šedé, chlupaté klubíčko. Vlčí mládě. Zadní tlapku mělo skřípnutou pod těžkou větví a nemohlo se hnout. Koukalo na Martina vyděšenýma očima.

„Neboj se,“ řekl Martin klidně. „Lálo, Fílo, pojďte sem! Musíme tu větev nadzvednout.“

Lála překonala strach a přiskočila k Martinovi. Fíla se rozbalil a přiběhl taky. „Na tři!“ zavelel Martin.

Všichni zabrali. Martin táhl, Lála tlačila čumákem, Fíla se zapřel bodlinami. Větev se ani nehnula. Byla moc těžká.

Vtom se setmělo. Nad nimi se tyčil obrovský stín.

Vlčice.

Byla obrovská a z tlamy jí stoupala pára. Lála vyjekla a skočila do sněhu.

Vlčice ale nezaútočila. Podívala se na své uvězněné mládě a pak na Martina. V jejích žlutých očích nebyl vztek, ale prosba.

Martin ustoupil o krok a ukázal na kmen. „Pomoz nám,“ řekl.

Vlčice pochopila. Sklonila hlavu a zapřela se mohutným čelem pod kmen.

„Teď!“ křikl Martin.

Vlčice zabrala svalnatým krkem, Martin táhl za větev a Lála s Fílou odhrabávali sníh pod tlapkou. Strom zapraskal a nadzvedl se. Vlče vyškublo nohu a s kňučením se přitisklo k mámě.

Velká vlčice olízla mláděti ucho. Pak se otočila k Martinovi a jeho kamarádům. Dlouze se na ně zadívala a tiše si odfrkla. Bylo to její poděkování. Pak oba, máma vlčice i její malé vlče, zmizeli ve vánici, jako by tam ani nikdy nebyli.

Bouře začala slábnout.

„Teda,“ vydechl Fíla a oprášil si jehličí z bodlin. „Až tohle budu vyprávět v lese, nikdo mi neuvěří.“

Martin se usmál a poplácal Lálu po zádech. „Jdeme domů. Cesta je volná.“

✨ Nápad pro hravé odpoledne:

Postav si v pokoji vlastní „vlčí doupě“! Použij židle, deky a polštáře. Až budeš uvnitř, zkus chvíli sedět úplně potichu jako vlk, který čeká, až přejde bouřka.

Článek Sněžná bouře a vlčí stopy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Dám ti bohatství na celý život,“ promluvil medvěd hlubokým hlasem, „když mi dáš svou nejmladší dceru Astrid.“

Otec se zděsil, ale Astrid, která měla dobré a statečné srdce, přistoupila blíž.

„Půjdu s ním, tatínku,“ řekla tiše. „Zachráním naši rodinu.“

S těžkým srdcem otec souhlasil. Astrid si oblékla svůj nejteplejší plášť, rozloučila se se sestrami a vylezla na medvědova široká záda. Společně se vydali na cestu do tiché, měsícem zalité noci.

Život s medvědím králem

Medvěd ji donesl k nádhernému zámku, který se z ničeho nic objevil mezi skalami. Uvnitř byla hojnost všeho. Stoly se prohýbaly pod hromadou jídla a skříně byly plné krásných šatů. Medvěd byl přes den jejím laskavým společníkem.

Mělo to ale jednu zvláštní podmínku. Vždy, když padla noc a celý zámek se ponořil do tmy, přicházel do její komnaty tajemný nocležník, aby si tam odpočinul. Astrid slyšela jen jeho klidný dech, ale musela slíbit, že nikdy nerozsvítí světlo, aby spatřila jeho tvář. Přesto cítila, že je v bezpečí a že tento neznámý má dobré srdce.

Porušený slib

Po čase se Astrid zastesklo po domově. Medvěd jí dovolil rodinu navštívit, ale varoval ji: „Poslouchej své srdce, ne rady ostatních.“

Astrid se proto vydala domů. Jakmile ji matka uviděla, objala ji a hned se začala vyptávat na její život. Astrid jí vše upřímně řekla, popsala krásný zámek, medvěda i tajemného společníka, kterého nikdy nesměla spatřit. Matka se zamračila. „Jak víš, že tě neklame? Musíš vědět, kdo to je! Co když je to trol? Vezmi si tuto svíčku a v noci si na něj posviť.“ Astrid, ač nechtěla porušit slib, se nechala matkou přesvědčit, že by to měla udělat. Poslechla.

Když pak další noc opět přišel její tajemný společník, počkala až usnul a pak zapálila svíčku. Plamen osvětlil spícího muže, zjistila, že je to ten nejkrásnější princ, jakého kdy viděla. V úžasu se jí však roztřásla ruka a kapka horkého vosku ukápla na jeho košili.

Princ se s bolestí probudil. „Co jsi to udělala?“ zvolal smutně. „Byl jsem zakletý. Kdybys vydržela jen jeden rok, byl bych volný. Teď si musím vzít zlou trolí královnu, která sídlí na zámku na východ od slunce a na západ od měsíce.“ V tu chvíli princ i s celým zámkem zmizel a Astrid zůstala sama v chladném, tmavém lese.

Dlouhá cesta

Astrid se ale nevzdala. Rozhodla se, že svého prince najde, ať to stojí, co to stojí. Putovala dny a noci, až došla k malé chaloupce. Uvnitř seděla stařenka, která jí dala kouzelné zlaté jablko. „Až bude nejhůř, použij ho,“ poradila jí. „Tvá cesta bude dlouhá a zavede tě až na samotný konec světa.“

Její cesta byla plná nástrah. Prošla ledovými pláněmi a vylezla na vysoké hory. Cestou prokázala mnohokrát svou laskavost a ochotu pomoci. Proto ji s radostí přijaly další dvě moudré ženy, které poznaly její dobré srdce. Jedna jí darovala zlatý kolovrátek, který sám přede, a druhá zlatý tkalcovský stav, který sám tká ty nejjemnější látky. „Tyto dary ti pomohou vykoupit čas, který potřebuješ k záchraně prince. Trolí královna miluje zlato a lesklé věci,“ řekla jí druhá stařenka. Obě ženy jí ukázaly směr k ledovému zámku trolí královny.

Zámek z ledu

Konečně dorazila k zámku z ledu, který střežili oškliví trolové. Uvnitř na ledovém trůnu seděla trolí královna, ještě ošklivější než její stráže. Vedle ní stál princ Magnus, ale jeho oči byly prázdné a smutné, jako by byl v hlubokém spánku. Astrid vystoupila a ukázala královně zlaté jablko.

Chamtivá královna chtěla zlaté poklady získat. Astrid jí nabídla zlaté jablko, kolovrátek i stav výměnou za to, že smí strávit tři noci u prince, aby na něj mohla mluvit a probudit ho z jeho kouzelného spánku. Trolí královna věděla, že slova lásky jsou to jediné, co může její kletbu zlomit, ale věřila, že princ je pod trolím kouzlem tak hluboko, že ji neslyší. Navíc trolí moc byla nejsilnější v noci. Královna souhlasila, ale každou noc dala princi vypít nápoj, po kterém tvrdě spal. První dvě noci Astrid plakala a volala jeho jméno, ale on se neprobudil. Třetí noc ho však jeden ze služebníků varoval. Princ jen předstíral, že nápoj vypil. Když Astrid přišla, byl vzhůru a společně vymysleli plán.

Zlomení kletby

Druhý den ráno princ oznámil trolí královně: „Vezmu si jen tu, která dokáže vyprat kapku vosku z mé košile. Ta skvrna je důkazem lásky a zrady, a jen láska ji dokáže odstranit.“ Trolí královna se zasmála, protože věřila, že žádná lidská síla, natož láska, nemůže překonat její zlou magii. Ona i její dcery se snažily, drhly a praly, ale skvrna nešla vyprat. Byla chráněna silnou magickou kletbou a symbolizovala Astridinu zradu. Pak přišla na řadu Astrid. Věděla, že je to její poslední šance. S láskou v srdci přistoupila ke košili a namočila ji do studené vody. Jakmile se dotkla látky, skvrna vosku, symbolizující její pokání a lásku, zmizela. Skvrna totiž nemohla zmizet silou, ale jen čistou, opravdovou láskou, která uznala chybu a byla ochotná ji napravit. Trolí královna a její dcery vzteky popraskaly, ledový zámek se zřítil a kletba byla zlomena. Astrid a Magnus se vrátili domů, kde vládli šťastně a spravedlivě až do konce svých dnů.

Článek Medvědí král – norská lidová pohádka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Veverka Bětka si zrovna čistila svůj pelíšek v dutině staré borovice. Všude kolem měla zásoby oříšků, které teď přerovnala do úhledných hromádek. Po chvíli se zadívala ven, kde se sníh třpytil jako drobný prach.
„Když už máme tu zimu tak dlouhou,“ zamumlala si, „ať to tady mám aspoň hezké.“
Na větvi u vchodu zavěsila šišku obalenou mechem, pár sušených borůvek a červený lístek, který si schovala z podzimu. Bylo to jednoduché, ale krásné.

O kousek dál pod smrkem se probudila ježčice Lída. Většinu zimy prospala, ale dnes ji cosi vytáhlo z doupěte. Venku vonělo mrazem a sníh jemně křupal pod tlapkami. Sebrala pár suchých listů a donesla je k pařezu. Z nich udělala malý stůl a na něj položila kousek jablíčka, několik borůvek a jeden sušený červík.
„Na svátky se má každý rozdělit, i když má málo,“ řekla si spokojeně a zabalila se zpátky do mechu.

Na kraji lesa si liška Kira čistila srst. V zimě jí rezavé chlupy ztmavly a oči jí svítily jako jantar. Když zahlédla stopy ve sněhu, vydala se po nich. Vedly k borovici uprostřed lesa. Ke stromu, který byl svědkem všech lesních svátků. Tam se každoročně scházeli, když zima vrcholila a hvězdy svítily nejjasněji.

Jedno po druhém začala zvířatka přicházet. Myška Tonička přinesla pár zrnek kukuřice, která někde objevila. Datel Hubert přiletěl s kouskem kůry, na který vyryl drobný vzor. Dokonce i starý jezevec Matěj vylezl z nory – pomalu, ale s úsměvem, jako někdo, kdo ví, že tyhle chvíle mají cenu.

„Zazpíváme?“ navrhl zajíc Fanda, který právě přihopsal a třásl si sníh z uší.
„Zazpíváme,“ odpověděla Kira. „Každý po svém, jak to umí.“

A tak se lesem rozléhaly zvuky, které by člověk možná ani nepovažoval za píseň, ale pro zvířátka to hudba byla. Datel bubnoval do kmene, sýkorky pískaly v korunách stromů, myšky šustily v jehličí a sníh praskal pod tlapkami. I starý jelen, který stál opodál, zvedl hlavu a zamručel hlubokým hlasem, jenž se rozléhal mezi stromy jako vzdálený zvon.

Když hudba utichla, obloha se úplně vyjasnila. Nad lesem se objevila jediná jasná hvězda, která zářila tak silně, že osvětlovala i stopy ve sněhu. Zvířátka ztichla a dívala se nahoru.
„To je naše vánoční světýlko,“ zašeptala myška Tonička.

Chvíli nikdo nic neříkal. Každý stál tiše, schoulený ve sněhu, a v duchu si něco přál. Bětka, aby zima brzy skončila. Lída, aby se na jaře neprobudila sama. Kira, aby v lese zůstal klid a nikomu se nic nestalo.

Když hvězda svítila nejjasněji, jelen pomalu přešel blíž k ostatním. Na paroží se mu třpytil sníh a dech se mu v mrazu měnil v páru.
„Pamatujete,“ řekl tiše, „jak jsme se tu sešli loni? Bylo víc sněhu, ale bylo nás tady míň.“
Liška Kira přikývla. „Letos jsme tady všichni,“ odpověděla.
Jelen se na chvíli odmlčel a sklonil hlavu. „Tak ať se příští rok zase setkáme znovu. A všichni.“

V tu chvíli zahučela sova z nejvyšší větve borovice. Dlouze, klidně, jako by přitakala. Její hlas se rozléhal po lese a splýval s tichem noci.

Zvířátka se pak začala pomalu rozcházet. Každé šlapalo sněhem ke svému domovu a za sebou nechávalo drobné stopy. Nad lesem zářila hvězda a v tom tichu bylo něco zvláštně hřejivého. Byl to pocit, že i když je zima dlouhá, nikdo v ní není sám. A na jaře se zase všichni sejdou.

Veverka Bětka si zalezla do dutiny a přikryla se mechem. Než usnula, podívala se ještě ven. Sníh tiše padal, a hvězda nad lesem stále svítila.

A tak se v borovém lese slavily Vánoce. Bez dárků, bez světýlek, ale s radostí, kterou zná každý, kdo má kolem sebe přátele.

Článek Jak se zvířátka z borového lesa připravovala na Vánoce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednou v noci se ale zvedl silný vítr. Elvíra právě dokončovala poslední vzor na okně pekařovy chalupy, když se poryv opřel do jejích křídel. Hůlka z ledového skla jí vylétla z ruky a zmizela ve tmě. Víla se snažila letět za ní, ale vítr byl moc silný. Nezbývalo ji nic jiného než si najít ukrýt před větrem a počkat do rána.

Ráno se po vesnici rozléhal smích a dupot dětí, které se probouzely do dalšího mrazivého dne. Ale tentokrát bylo něco jinak. Malá Anička přiběhla k oknu, chtěla se jako každý den podívat na nové obrázky z ledu. A zůstala zklamaně stát. Sklo bylo holé. Jen orosené. Bez jediné vločky či kapradiny. Stejně tak u Nováků a u Fujarů. Děti klepaly na sklo, hledaly kousek kouzla, které tam každé ráno čekalo, ale marně. Některé se dokonce ptaly rodičů, jestli snad ta víla, která kreslí ty krásné kresby na okna, onemocněla. A zatímco se ve vesnici šířil podivný smutek, Elvíra seděla u své studánky a cítila, jak ji to všechno tíží ještě víc.

Takhle smutnou ji tam našel sedět havran, který přespával na střeše kostela.
„Elvíro, proč jsi včera nedokončila všechny okna ve vesnici?“ krákal zvědavě.

Víla jen sklopila oči. „Ztratila jsem hůlku. Bez ní nedokážu čarovat.“
Havran se zamyslel. „Viděl jsem něco lesklého, jak se kutálí po ledu směrem k potoku. Možná to byla ona.“

Rozhodli se vydat se tam společně. Potok byl skoro zamrzlý, jen místy mezi ledem proudila voda. Havran přeletěl nad hladinou, zatímco Elvíra poskakovala po kamenech u břehu. Když došli k ohybu řeky, spatřili něco stříbrného zaseknutého mezi větvemi stromu, který spadl do vody. Hůlka! Ale byla hluboko v řece pod ledem.

Víla se pokusila kouzlit a led roztopit, jak byla zvyklá, ale bez hůlky se nic nestalo. Jen jí z dlaní stoupala pára. „Já to nedokážu,“ zašeptala zoufale.
„Zkus to jinak,“ řekl tiše havran. „Nepotřebuješ ji. Tvoje kouzla nejsou v hůlce, ale v tobě.“

Elvíra zavřela oči, dlaně položila na led a soustředila se na to, co cítila. Na tichý zvuk vody pod ledem, na dech větru i na chlad, který jí byl tak blízký. Najednou se hůlka pod hladinou rozzářila modrým světlem a led nad ní pukl. Elvíra strčila ruku do ledové vody, zatímco jí havran držel zobákem za lem šatů, aby tam nespadla celá a nestrhl ji proud. Chvíli to trvalo, ale Elvíra nakonec hůlku ve vodě nahmatala a s radostným výkřikem vytáhla z vody ven.

„Vidíš?“ zasmál se havran. „Hůlka je kouzelná, ale ty si poradíš i bez ní.“

Elvíra hůlku zvedla, ale chvíli ji držela tak trochu nerozhodně. Uvědomila si, že kouzlo, které dokáže vyčarovat bez ní, je stejně silné. Když se vrátila ke studánce, zkusila poprvé tvořit bez hůlky. A skutečně to šlo. Drobné krystalky se tvořily z jejího dechu a usazovaly se na trávě.

Od té doby používá Elvíra hůlku jen při těch největší námrazách, když chce vytvořit něco skutečně výjimečného. Většinu zimních obrazů na oknech ale maluje jen svýma rukama.
A někde mezi těmi vzory, když se dobře podíváte, možná najdete malou vílu a havrana s roztaženými křídly, jak stojí vedle ní.

Pokud se ti příběh o sněhové víle Elieře líbil, můžeš si její svět i vybarvit.
Stačí otevřít naši omalovánku inspirovanou touto pohádkou – s noční vesnicí, hvězdami a malou vílou, která čaruje námrazu na okna.
🖍️ Najdeš ji tady: Omalovánka – Sněhová víla a zimní vesnice ❄️

Článek Jak sněhová víla Elvíra ztratila svou hůlku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.