Ze všeho nejraději Káča tancovala. Každou neděli odpoledne si oblékla ty nejbarevnější šaty, na krk pověsila skleněné korále a vyrazila do hospody U Zlatého džbánu na tancovačku. Jenže, ouvej! Mládenci se jí vyhýbali obloukem. Věděli totiž, že jakmile by ji vzali do kola, Káča by jim okamžitě začala mluvit do kroku: „Nedupej mi na nohy, ty slone! Narovnej se! Kdo tě učil točit, vždyť se motáš jako pytel brambor!“ A tak Káča sedávala v koutě sama, podupávala nohou a mračila se jako bouřkový mrak.

Až jednou.

V hospodě už bylo veselo, housle vrzaly a basa bručela, když se najednou rozletěly dveře. Dovnitř vešel neznámý panáček. Měl na sobě elegantní zelený kabát, na hlavě klobouk s kohoutím pérem, ale podivně pajdal na jednu nohu. Kopyto pod botou zkrátka neschováš. Byl to čert, který dostal z pekla úkol přinést nějakou zlobivou duši. Jakmile se rozhlédl, padl mu zrak na zamračenou Káču. „Ta bude snadná,“ pomyslel si čert, uhladil si knírek a galantně se před ní uklonil.

„Smím prosit, panno Káčo?“ zeptal se medovým hlasem.

Káča neváhala ani vteřinu. Vyskočila jako na pérkách a už se točili. Čert byl výborný tanečník a Káča byla konečně ve svém živlu. Tančili hodinu, dvě, tancovali, až z nich lil pot, ale nepřestávali.

Když tancovačka končila, čert se k ní naklonil a pošeptal: „Tady už muzika nehraje, ale já znám místo, kde se tancuje až do rána a hudba tam hraje pořádně zhurta. Půjdeš se mnou?“

„A to si piš, že půjdu!“ rozzářila se Káča. „Chyť se mě kolem krku,“ řekl čert a myslel si, jak na ni vyzrál. Káča na něj hupla, chytila ho pevně za krk, čert dupl kopytem a frrr! Vyletěli oknem ven do tmy.

Letěli noční oblohou a čert se těšil, jakou bude mít v pekle pochvalu. Jenže po chvíli mu začalo být horko. Káča totiž nebyla zrovna pírko a navíc jí během letu otrnulo. „Hej, ty zelený kabáte!“ křikla mu přímo do ucha, až mu v něm zalehlo. „Letíš moc pomalu! A vůbec, kudy to letíme? Tady fouká, že mi nastydnou uši! Leť víc doprava! Ne, doleva! Kdo ti vůbec dal řidičák na létání?“

Čert z toho měl hlavu jako pátrací balon. Když konečně dopadli před brány pekla a čert zaklepal na Luciferovy dveře, byl úplně vyčerpaný. „Nesu… nesu hříšnici,“ zasípal. Ale Káča se rozhlédla po pekle, kde to čmoudilo, syčelo a páchlo sírou, a spustila takový křik, že i samotnému Luciferovi, který byl zvyklý na ledacos, zatrnulo: „Co je to tu za nepořádek?! Kdo tu rozlil tu smůlu? A proč se tu nevětrá? Tady se nedá dýchat! Vždyť vy tu žijete jako prasátka!“ Popadla první pekelné koště a začala čerty prohánět.

Lucifer zbledl. „Okamžitě ji odnes zpátky!“ zavelel a ukázal na dveře. „Tohle tady mít nechci! Žádná bláznivá ženská mi tady nebude dělat takový pořádky!“

Zoufalý čert se znovu vznesl i s Káčou, která se ho držela jako klíště. Letěl, síly ho opouštěly, jazyk měl až na vestě. Nad jednou loukou už to nevydržel a klesl k zemi. Chtěl Káču shodit, ale ta se nedala. Chytila se ho ještě pevněji a ne a ne pustit. Čert už byl zoufalý a Káču prosil ať už sleze. Jenže ta ne, ta že se jí tam líbí a z krku už mu nesleze. Nikdy.

U nedalekého rybníka zrovna pásl ovce ovčák Jirka. Měl na sobě obrovský, chlupatý ovčí kožich. Vidí čerta, jak lapá po dechu a na zádech mu sedí uřvaná ženská.

„Pomoz mi, člověče,“ naříkal čert. „Já už nemůžu. Ta ženská je horší než tisíc let přikládat pod kotel.“ Jirka byl chytrý mládenec. Rozpoznal v té ženské hubatou Káču z vedlejší vsi. „Dobrá,“ usmál se pod fousy. „Já ji na chvíli vezmu. Ale musíš mi slíbit, že pomůžeš, když tě zavolám.“ Čert by slíbil i modré z nebe.

Jirka přišel ke Káče. „Káčo, pojď na chvíli ke mně na záda, tenhle zelený panáček už plete nohama. Já tě donesu až domů.“ Káče to bylo jedno. Hlavně že se nesla. Přeskočila na Jirkova záda a chytila se ho za huňatý kožich. Jenže Jirka nebyl hloupý. Jakmile cítil, že se pevně drží, rychle rozepnul knoflíky svého starého, obnošeného kožichu a hbitě z něj vyklouzl.

Žbluňk! Káča i s těžkým kožichem zahučela rovnou do rybníka. Voda nebyla hluboká, sahala jí sotva po pás, ale než se Káča z toho mokrého chlupatého nadělení vymotala, byl čert ten tam. Rychlostí blesku zmizel v pekle a bránu zamkl na tři západy.

Káča vylezla na břeh jako zmoklá slepice. Vynadala Jirkovi, vynadala ovcím, vynadala i rybám ve vodě. Ale pak se oklepala, narovnala sukni a hrdě nakráčela zpátky do vsi. Však si aspoň udělala pořádný výlet a měla všem sousedkám co vyprávět! A čert? Ten už se od té doby tancovačkám vyhýbal obrovským obloukem. Zjistil totiž, že hubatá lidská ženská je to jediné, čeho se musí bát i samotné peklo.

Článek Jak Káča peklu zavařila se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žížala Klára otráveně vystrčila hlavu ze škvíry mezi kameny.

„Co to vyvádíte, pane starosto?“ zeptal se pekař. Vyšel před krám a otřel si ruce od mouky do bílé zástěry.

„Šlápl jsem si na něj! A on mi podrazil nohy!“ funěl starosta. Tlustý krk měl rudý a pleš se mu leskla potem.

„Na koho?“ vyptával se pekař.

„Na ten zatracený stín! Podívejte se na něj. Táhne se přes celé náměstí až k řeznictví. Jak mám takhle chodit do úřadu?“

„Přinesu síť na motýly!“ křikl pošťák. Rozběhl se přes ulici, upustil svazek dopisů do kaluže a hned na ně šlápl. Voda vystříkla až na lavičku.

„Ne, přineste deku! Velkou a těžkou! Hodíme ji na něj!“ radil starosta. Skákal na jedné noze, aby svému stínu unikl, ale tmavá šmouha se držela u jeho polobotky jako přilepená.

Klára se zavrtěla v chladné hlíně. Byla to stará, rozumná žížala a tenhle nesmyslný cirkus ji vadil.

„Vy jste ale hlupáci,“ zamumlala si potichu.

Starosta ze sebe strhl sako a hodil ho na zem. Přesně na místo, kde ležela Klára.

„Hej! Tady bydlím já, co to děláte?!“ pískla žížala.

Starosta se zastavil uprostřed skoku a podíval se dolů. „Kdo to řekl?“

„Já. Klára. Tady dole u vaší levé boty.“

Starosta si dřepl a zamžoural očima do škvíry. „Žížala? Ty mi teď nepomůžeš. Musím chytit ten stín. Schovám ho do krabice od bot a zamknu do stolu. Tam mi už nebude překážet.“

„To nepůjde.“

„Proč by to nešlo? Pekaři! Máte krabici?“

Pekař se podrbal ve vlasech. „Mám jen prázdný pytel od rohlíků!“

„Sem s ním!“

Starosta se vrhl po břiše na zem. Pytel plácl o dlažbu. Stín se ale natáhl přes pytel dál, až ke kanálu.

„Zatraceně!“ ulevil si starosta a bouchl pěstí do kamene. „Je moc rychlý. Dělá si ze mě blázna.“

„Není rychlý,“ řekla Klára. Kousek popolezla, protože na ni padal stín z pekařovy zástěry a jí byla zima. „Jenom je ráno.“

„Co s tím má společného ráno?“

„Slunce je ještě nízko. Dělá dlouhé stíny. Každý má dlouhý stín. Podívejte se na pekaře.“

Starosta otočil hlavu. Pekařův stín ležel přes lavičku až k popelnicím.

„A co mám jako dělat?“ zafuněl starosta. „Mám zrušit ráno? Jsem starosta, ne kouzelník!“

„Počkejte na oběd,“ řekla Klára klidně.

„Na oběd?“

„V poledne je slunce přímo nahoře. Svítí shora. Stín se schová přímo pod vás a nikam nepoleze.“

Starosta si odfrkl. Zvedl levé zápěstí a podíval se na své zlaté hodinky. „Je teprve za pět minut osm.“

„Tak stůjte a koukejte. Nic jiného stejně neumíte.“

Starosta se chtěl urazit, ale byl moc unavený. Zůstal stát uprostřed náměstí. Pošťák, pekař i starosta zírali na zaprášenou dlažbu. Bylo ticho. Jen odněkud z dálky vrčela sekačka na trávu. Chvíli to tak vydrželi, ale pak si už museli jít po vlastní práci. Starosta zůstal na náměstí sám a sledoval svůj stín ostřížím pohledem.

„Proč tady stojí? Co to tam dělá?“ špitali si lidé, kteří chodili kolem.

„Ticho, plašíte mi ho,“ okřikoval je starosta a upřeně zíral na své nohy.

„Cože? Kohože to plašíme?“ divili se lidé.

„Povídám ticho!“ zasyčel starosta.

Starosta tam vydržel skutečně stát celé dopoledne. Až konečně na věži kostela začal odbíjet velký zvon, který ohlašoval poledne.

Bim. Bam. Bim. Bam.

Slunce pálilo přímo na starostovu hlavu. Starosta se narovnal a setřel si pot z čela.
Zvědavý pošťák se právě v tu chvíli vrátil zpátky na náměstí, aby zjistil jak to s tím stínem nakonec dopadne. Dokonce i pekař vykoukl ze své pekárny, když uslyšel odbíjet kostelní hodiny poledne.

„Kde je?“ vyhrkl pošťák a upustil síť na motýly, kterou si s sebou na stín přinesl.

„Zmizel!“ jásal pekař a plácl se do stehen, až z něj vyletěl oblak mouky.

Starosta zvedl nohu. Malý, tmavý flek se držel přesně pod jeho černou podrážkou. Už se netáhl k řeznictví. Nepřekážel. Nikam neutíkal.

„Vidíte?“ zabručela Klára, když na chvíli vykoukla mezi dlažebními kostkami. A zase se začala pomalu zahrabávat zpátky do vlhké hlíny, aby na ostrém slunci nevyschla. „Stačilo počkat.“

Starosta si těžce povzdechl a oprášil si špinavá kolena od prachu. Zvedl ze země zmuchlané sako a přehodil si ho přes ruku.

„Pekaři?“ zeptal se.

„Ano, pane starosto?“

„Dejte mi dva rohlíky a kousek sekané. Mám hlad jako vlk.“

„Hned to bude. Pojďte dál.“

Starosta pomalu odešel do krámu. Klára zalezla úplně do tmy a na náměstí byl zase na chvíli klid. Alespoň do odpoledne.

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Kam se schoval starostův stín, když na věži odbilo poledne?

✨ Úkol pro šikovné ručičky:

Stoupni si venku na sluníčko nebo doma pod lampu a zkus zjistit, kdy je tvůj stín nejkratší a kdy naopak nejdelší.

Článek Pan starosta a neposlušný stín se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Plyšový medvěd narazil čumákem do zdi a pomalu se svezl na koberec. Vypadal, že se mu z toho motají i ty jeho knoflíkové oči. V pokojíčku bylo ticho, jen z ulice bylo slyšet, jak tramvaj cinká na pozdrav.

„Au,“ poznamenal kocour Mrňous. Ležel na okně, ocasem líně zametal prach a tvářil se, že ho ten létající medvěd vlastně vůbec nezajímá. „Ten plyšák ti nic neudělal, Honzo. A zeď taky ne. A být naštvaný na mě ti taky nepomůže, ať se budeš mračit sebevíc.“

„Adélka je na hřišti. S Kubou,“ vyhrkl Honzík a brada se mu začala třást jako pudink, když ho maminka nese na stůl. „Měli jsme stavět bunkr! Slíbila to! Určitě už mě nemá ráda.“

„Aha. Velká zrada. Hotová katastrofa,“ zívl kocour tak moc, až mu skoro vypadly vousky. Seskočil z okna. Tlapky mu na podlahu dopadly měkce jako dva obláčky vaty. „Takže to je konec světa? Mám si začít balit do batůžku granule a připravit se na nejhorší?“

„Dělej si legraci z někoho jiného, Mrňousi,“ fňukl Honzík a přitáhl si kolena k bradě. „Ty jsi jen kočka. Ty znáš jenom spaní a jídlo. Adélka se se mnou už nikdy nebude bavit. Budu úplně sám.“

Mrňous si začal čistit levou zadní nohu tak důkladně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pak se najednou zastavil s nohou ve vzduchu. Vypadal tak vtipně, že se chtělo Honzovi se zasmát, ale ovládl to. Přece se zlobil, no ne?

„Vidíš tamto?“ Kývl hlavou k oknu, kde se po obloze honily mraky.

„Mraky. No a?“

„Před chvílí tam byl jeden, co vypadal jako tlustá kachna s kloboukem. Teď je pryč. Rozfoukal se. Myslíš, že ta kachna nadobro zmizela a už se nikdy nevrátí?“

Honzík se tam podíval a prohlásil. „To ne, jen se změnila. Teď je z ní traktor.“

„Přesně tak! Kamarádi jsou jako ty mraky, Honzíku,“ zapředl kocour a otřel se Honzíkovi o tepláky tak důkladně, že mu na nich zůstala hromada chlupů. „Někdy jsou u tebe a stavíte si bunkr. Pak přijde vítr a odfoukne je ke Kubovi na hřiště. Chvíli jsou drak, chvíli jsou kachna a chvíli jsou prostě pryč. Ale nebe kvůli tomu nespadne. Pořád tam je a čeká na další mrak.“

Honzík si utřel nos do rukávu. „Takže co? Chceš mi říct, že se zase vrátí?“

„Jasně že jo. Mraky se vrací pořád. A když se nevrátí Adélka, připluje jiný mrak, co bude chtít stavět bunkr třeba z polštářů,“ zamňoukal kocour a upřeně se zadíval na Honzíkův šuplík s dobrotami. „Ale teď k důležitým věcem. Mám takový hlad, že mi v břiše kručí jako v tom tvém traktoru. Otevři tu konzervu s tuňákem, kterou vím, že v tom šuplíku schováváš. Nebo tu umřu hlady. A budeš si muset lovit ty myši u vás ve sklepě sám“

Honzík se uchechtl. Smutek v bříšku tam sice ještě trošku byl, ale už netlačil jako balvan. Byl to jen takový malý, šedivý mráček, který pomalu odplouval pryč.

„Jsi nenasyta, Mrňousi,“ řekl Honzík a pohladil kocoura za uchem. „Co bych si bez tebe počal.“

„Nejsem nenasyta,“ mňoukl kocour spokojeně. „Jsem prostě jenom kočka, která ví, že s plným bříškem je každý den veselejší.“

Článek O uraženém medvědovi a zmizelém mraku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

Najednou něco v trávě zalesklo. Co to je? Bylo to modré a na konci to mělo kroužek. „Jé!“ zvolal Kubík. „To vypadá jako bublifuk!“ Ale v lahvička k němu nebyla. Kubík to zkusil jen tak. Ponořil kroužek do ranní rosy na květině, nadechl se a udělal: FÚÚÚ!

Z kroužku nevyletěla obyčejná bublina. Vyletěla bublina veliká jako meloun a zářila všemi barvami. Červená, žlutá, modrá! A co víc? Bublina nepraskla. Dopadla na zem a udělala: HOP!

Kubík se zasmál. „To je hopsavá bublina!“ Zkusil to znovu.

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Vyletěla druhá bublina, ještě větší. HOP, HOP, HOP! Skákala po louce jako gumový míč.

V trávě opodál seděl zajíc Ušáček a sledoval ho. Byl smutný, protože chtěl vidět, jestli už na poli dozrála mrkev, ale tráva byla moc vysoká. „Proč jsi smutný, zajíci?“ zeptal se Kubík. „Nevidím přes trávu, fňuk,“ řekl Ušáček.

Kubík se usmál. „Neboj, našel jsem hopsavý bublifuk, zkusím ti s ním pomoct!“

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Ponořil hůlku do rosy, nadechl se a… FÚÚÚ! Vyletěla obří bublina a zastavila se přímo u zajíce. Ušáček na ni opatrně sáhl tlapkou. Byla pevná a pružná. „Hop!“ vyskočil zajíc na bublinu. A bublina udělala FJÚÚÚ! Vynesla zajíce vysoko nad trávu. Zajíc se houpal nahoře a volal: „Vidím mrkev! Vidím ji! Je krásně oranžová!“ Když se dost vynadíval, bublina pomalu klesla dolů. Puff… a jemně praskla.

Kubík šel dál.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

U potoka potkal medvěda Brumlu. Medvěd se snažil dosáhnout na plástev medu vysoko na stromě, ale byl moc těžký a větve praskaly. Křup, křup. „Mám chuť na med, ale jsem moc buclatý,“ bručel Brumla.

„Zkusíme moje bubliny, třeba ti taky pomůžou!“ navrhl Kubík.

Znovu spustil svou písničku:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Kubík foukal rychle. Fú, fú, fú! Kolem medvěda se objevilo deset, dvacet, třicet duhových bublin. Přilepily se Brumlovi na kožich, na tlapky i na uši. A najednou… medvěd se začal vznášet! „Jééé!“ volal Brumla. „Já letím! Jsem lehký jako pírko!“ Vznášel se přímo k medu. Nabral si plnou tlapku, olízl se. Mňam, mňam.

A pak se začal chechtat, protože ho bubliny lechtaly. „Hihihi, to lechtá! Hohoho!“ Bubliny ho snesly zpátky na zem do měkkého mechu. BUM, BÁC! Ale měkce, jako do peřinky.

To už se na louku sbíhali všichni. Liška, jezevec, myšky i veverky. Všichni chtěli hopsavé bubliny. Kubík foukal a foukal.

A přitom si prozpěvoval tu svou písničkou:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Myšky skákaly na malých bublinkách – hop, hop, hop. Liška si z bublin udělala taneční boty. A jezevec si jednu bublinu nasadil na hlavu jako klobouk.

Celá louka byla plná barev. Duhové koule skákaly, cinkaly o sebe – cink, cink – a zvířátka se smála. Když sluníčko začalo zapadat a nebe zrůžovělo, bubliny se jedna po druhé proměnily v malé obláčky páry a zmizely. „To byl ale den!“ řekl medvěd Brumla a spokojeně se plácl přes plné bříško.

„Zítra to zkusíme zase?“ zeptal se zajíc Ušáček.

Kubík zamával se svou kouzelnou hůlkou. „Jasně, že ano. Zítra si budeme hrát zase,“ slíbil. A šel domů na večeři.

Cupy, dupy, cupy, dup. Do postýlky, šup a hup!

Dobrou noc!

Článek Kubík a duhové bubliny, které dělaly HOP! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ponořte se do sladkého příběhu Petřiny jahodové narozeniny, kde pětiletá Petra sní o tom nejrůžovějším dortu na světě. Když však maminka omylem upeče čokoládový dort, je to na její kreativitě a přátelích, aby s pomocí šlehačky a čerstvých jahod zachránili celou oslavu. Přečtěte si, jak děti v kuchyni dokážou vytvořit ten nejlepší a nejchutnější dárek ze všech.

Petra otevřela jedno oko. Pak druhé. Vzpomněla si, co je dnes za den, a vyskočila rovnýma nohama na koberec. Dneska je jí pět! Na tenhle den čekala strašně dlouho. Celý týden škrtala dny v kalendáři.

Vběhla do kuchyně. Maminka zrovna stála u linky a něco velkého schovávala za zády. Když uviděla Petru, usmála se a ustoupila stranou.

„Všechno nejlepší, Petruško!“ zavolala maminka.

Na stole stál dort. Byl obrovský. Měl na sobě pět svíček. Ale byl celý hnědý. Čokoládová poleva, čokoládové kytičky, čokoládové sypání.

Petra se zarazila. Úsměv jí trochu povadl.

„Mami?“ pípla.

„Ano, zlato? Líbí?“ zeptala se maminka a chystala talířky.

„On je čokoládový,“ řekla Petra potichu. „Ale já jsem si celou dobu přála jahodový. Ten růžový.“

Maminka se plácla do čela.

„Jejda! Já jsem to úplně popletla. Myslela jsem, že máš nejradši čokoládu, jako tatínek. Moc se ti omlouvám, zlatíčko.“

Petra pokrčila rameny. Nechtěla brečet, už je přece velká pětiletá holka, ale mrzelo ji to. Chtěla dort, co voní jako léto, ne jako kakao.

Vtom zazvonil zvonek. Crrrn!

Petra běžela otevřít. Za dveřmi stáli Kuba a Anička, její nejlepší kamarádi ze školky. Drželi dárky a hned se hrnuli dovnitř.

„Všechno nejlepší!“ křičeli jeden přes druhého.

„Pojďte se podívat na dort,“ řekla Petra, ale neznělo to moc vesele.

Zavedla kamarády do kuchyně. Kuba koukl na hnědou horu na stole.

„Tý jo, čokoláda,“ řekl uznale.

„No právě,“ vzdychla Petra. „Jenže já chtěla jahodový.“

Anička obešla stůl a píchla prstem do polevy.

„Tak ho opravíme,“ řekla jednoduše.

Petra zvedla hlavu. „Jak opravíme? Přece ho nemůžeme upéct znova.“

„Nemusíme péct,“ mávl rukou Kuba. „Stačí ho trochu upravit. Máte jahody?“

Petra se podívala na maminku. Maminka přikývla a otevřela lednici. Vyndala dvě velké vaničky čerstvých jahod a kelímek smetany ke šlehání.

„Tak jo, záchranná mise začíná,“ řekla maminka a podala dětem zástěry.

Maminka zapnula mixér. Vrnnn! Smetana se točila, až zhoustla a byla úplně bílá a nadýchaná. Děti dostaly lžíce.

„Musíme tu hnědou čokoládu úplně zakrýt,“ rozhodl Kuba.

Nabral plnou lžíci šlehačky a plác! Přistála na dortu.

Petra se zasmála a přidala další. Anička roztírala šlehačku po stranách. Za chvilku už dort nebyl hnědý, ale bílý. Byl to sněhobílý kopec. Čokoláda zmizela.

„A teď jahody!“ zavelela Petra.

Vzali jahody a začali je sázet do šlehačky. Jednu vedle druhé. Některé jahody byly tak velké, že je museli rozpůlit. Šťáva z jahod barvila bílou šlehačku narůžovo.

„Já jednu sním,“ řekl Kuba a strčil si jahodu do pusy.

„Já taky,“ přidala se Anička.

Při zdobení snědli asi půlku jahod, ale na dort jich zbylo pořád dost.

Když skončili, dort vypadal úplně jinak. Byl červeno-bílý, voněl ovocem a šlehačka z něj stékala na talíř.

„Teda,“ vydechla maminka. „Takový bych sama nezvládla.“

Petra zapíchla zpátky pět svíček a maminka je zapálila.

„Foukni!“ křikl Kuba.

Petra se nadechla, nafoukla tváře a fúúú! Všechny svíčky zhasly najednou.

Když maminka dort rozkrojila, všichni se začali smát. Uvnitř byl pořád tmavě hnědý, ale zvenku to byl ten nejjahodovější dort na světě.

Petra si nabrala na vidličku kus jahody s čokoládovým těstem.

„Mňam,“ řekla s plnou pusou. „Vlastně je super, že to mamka spletla. Takhle jsme si ho mohli vyrobit sami. A chutná naprosto skvěle!“

Kuba, který měl šlehačku až na nosu, se olízl a přikývl. Byl to ten nejlepší dort a ta nejlepší oslava.

Článek Petřiny jahodové narozeniny se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.