Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jejich život nebyl snadný ani v teplých měsících, ale jakmile začal foukat studený severák a příroda se uložila k zimnímu spánku, přišly ty nejtěžší časy. Často se stávalo, že neměly do čeho kousnout, a jednoho mrazivého podzimního dne už ve spíži nezbylo vůbec nic. Ani oschlá kůrka chleba, ani hrstka mouky, kterou by mohly smíchat s vodou. Matka usedla k hrubě tesanému stolu a tiše zaplakala, protože nevěděla, jak svou rostoucí dcerku nasytí.

Alžbětka pohladila matku po vlasech a vzala si přes ramena starý, obnošený šátek. Rozhodla se, že půjde do hlubokého hvozdu a zkusí najít alespoň pár zapomenutých oříšků nebo pozdních lesních plodů, aby zahnaly ten nejhorší hlad.

Dívka kráčela po měkkém mechu, opatrně se prodírala usychajícím kapradím a bedlivě zkoumala každý pichlavý keřík. Dlouho nemohla nic najít. Když už na ni padala beznaděj a chtěla se s prázdnou vrátit do studené chaloupky, spatřila na malé mýtině sedět vetchou stařenku. Byla shrbená, opírala se o hůl a její tvář byla plná hlubokých vrásek. Vypadala velmi unaveně a opuštěně.

Alžbětce se podivné stařenky zželelo. Přistoupila k ní a zeptala se, zda nepotřebuje pomoci a jestli nesešla z cesty. Stařenka k ní zvedla laskavé, hluboké oči a slabým, chvějícím se hlasem poprosila o kousek jídla. Dívka sice sama neměla téměř nic, ale v kapse zástěry nahmatala čtyři malé lískové oříšky, které po cestě našla. Bez váhání je staré ženě vložila do dlaně.

Jakmile stará žena ten skromný dar přijala, její tvář se rozzářila. Usmála se a zpod svého těžkého tmavého pláště vytáhla malý, na pohled zcela obyčejný hliněný hrneček. Podala ho překvapené dívce a řekla jí: „Za tvé čisté a dobré srdce tě čeká zasloužená odměna.“ Vysvětlila jí podrobně, že ten hrneček není ledajaký. Když ho postaví na stůl a řekne kouzelná slova „Hrnečku, vař“, začne sám od sebe připravovat tu nejlepší sladkou kaši, jakou kdy ochutnala. A jakmile už bude jídla dostatek, stačí říct „Hrnečku, dost“ a vaření ustane.

Dívka stařence poděkovala a rychle spěchala domů. Sotva překročila práh, postavila hrneček doprostřed stolu a vyřkla naučená kouzelná slova. Ozvalo se zabublání a rázem se z něj začala linout nádherná vůně teplého mléka, přepuštěného másla, medu a špetky skořice. Během chvilky byl plný až po okraj té nejlahodnější kaše. Alžbětka rychle zvolala „Hrnečku, dost“ a vaření ustalo. Obě se s matkou dosyta najedly a od toho dne už nikdy netrpěly hlady.

Jednoho dne se však Alžbětka vydala do vesnice na trh, aby vyměnila nějaké bylinky, a matka zůstala v chaloupce sama. Kolem poledne dostala ohromnou chuť na teplou sladkou pochoutku, a tak hrneček postavila na stůl a poručila mu, aby začal vařit. Kaše rychle přibývalo, sladce voněla po celé světnici, a když už byl hrnec plný, chtěla poručit, aby kouzlo ustalo.

Jenže ouha! Zkrátka si nemohla vzpomenout na ta správná slova. Zkoušela všechno možné. Křičela, aby přestal, prosila ho, nařizovala mu, prosila všechny svaté, ale nic z toho nepomáhalo. Hrneček vařil, bublal a vařil dál. Sladká, hustá kaše přetékala přes okraj na stůl, ze stolu na podlahu a brzy naplnila celou kuchyni. Matka uprchla na dvůr, ale kaše se valila za ní otevřeným oknem i dveřmi.

Kaše se brzy rozlila po cestě, zaplavila domy, povalila ploty a nakonec se dostala až na náves. Lidé vycházeli ze svých domů a nevěřícně zírali na tu valící se sladkou řeku. V tom se na obzoru naštěstí objevila Alžbětka. S námahou se prodrala až k domu a zvolala „Hrnečku, dost!“

Hrneček se konečně zastavil. Vesnice sice byla plná sladké kaše, ale kupodivu se nikdo nezlobil, protože si všichni lidé z okolí mohli na sladké kaši pochutnat. A ten, kdo se chtěl ten den dostat z vesnice ven nebo do ní naopak vstoupit, musel se tou obrovskou sladkou hromadou jednoduše prokousat.

Článek Hrnečku, vař! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Odpoledne vyrazíme na pořádnou výpravu na kopec!“

Bětce se ale nechtělo. Proč by se měla trmácet někam do kopce, přes pařezy a bláto, když tady má svou nejmilejší panenku Matyldu, krabici s dřevěnými kostkami a milovanou knížku o dinosaurech?

Vedle ní se batolil její malý bráška a snažil se ulovit mouchu.

V rohu místnosti, pod dřevěnou lavicí, ležel plátěný zelený batoh. Měl ošoupané kožené řemínky a dvě velké mosazné přezky, které vypadaly jako zamračené oči. Bětka si ho nikdy předtím nevšimla. Tatínek ho dnes ráno snesl z půdy, kde dělal pořádek. Batoh byl starý a na půdě byl schovaný snad věčnost. Pravděpodobně ještě po dědečkovi.

Bětka si ho nevšímala, jen k němu posunula krabici s kostkami, aby měla víc místa pro Matyldu. Vzala svou panenku, začala ji spravovat sukýnku a plánovat na co si spolu budou doma hrát.

Z myšlenek ji vyrušilo hlasité mlasknutí. Bětka se polekaně otočila. Krabice s kostkami byla pryč. Batoh vypadal úplně stejně, jen byl možná trochu plnější.

„To se mi asi zdá,“ zamumlala Bětka. Popadla knížku o dinosaurech a schválně ji položila hned vedle batohu. Otočila hlavu a počítala do tří. Než se dopočítala k dvojce ozvalo se zase to mlasknutí. Rychle se podívala zpátky.

Knížka zmizela. A z batohu se ozvalo spokojené říhnutí.

Bětka vyskočila na nohy. „Hej! To je moje!“

Natáhla ruku k jedné z přezek, že ho otevře a vezme si své věci zpátky. Batoh se ale najednou svezl o kousek dozadu a jeho řemínky sebou mrskly, jako by to byla tykadla rozzlobeného brouka. Bětka za ně zkoušela tahat, ale marně. Nepovolily. Batoh ji nechtěl pustit dovnitř.

Její malý bráška se tomu začal smát a ukazoval na batoh prstem. Bětka se na něj otočila, aby ho okřikla, že tohle přece není žádná sranda. Ten batoh jim právě snědl hračky, to není k smíchu. Jenže Bětka v tom rozčílení udělala velkou chybu. Nechala panenku Matyldu sedět moc blízko.

Chňap! Matylda zmizela v zelené tlamě batohu dřív, než Bětka stihla vůbec mrknout.

To už bylo moc. Bětka se do batohu opřela a snažila se ho zvednout, ale byl těžký jako balvan. Zkusila s ním zatřást, ovšem batoh se ani nehnul. Jediné, co udělal, bylo, že se na podlaze posunul o kousek směrem k otevřeným dveřím. Bětka znovu zatahala za přezky, ale marně. Batoh se zase jen o kousek posunul ke dveřím.

Bětka se zamyslela. Ten zloděj jeden zjevně nesnáší, když se sedí doma. Chce jít ven.

„Tak dobře,“ řekla rozzlobeně a dala si ruce v bok. „Chceš jít na výlet? Půjdeme na výlet. Ale opovaž se mi Matyldu nevrátit!“

Když vzala batoh za popruhy, najednou byl lehký jako pírko. Hodila si ho na záda, čapla brášku za ruku a vyrazila ze dveří dřív, než si maminka stačila obout boty.

„My už jdeme!“ zavolala přes rameno.

Cesta vedla strmě nahoru, hned za roubenkou začínal hustý les. Bětka šlapala přes vystouplé kořeny stromů a naštvaně odfukovala. Bráška cupital za ní a každou chvíli se zastavil, aby prozkoumal nějakého brouka.

Jakmile došli k prvnímu velkému potoku, přes který museli přeskákat po kluzkých kamenech, stalo se něco zvláštního. Bětka s rozběhem přeskočila na druhou stranu, bráškovi pomohla přelézt, a když se bezpečně ocitli na mechu, batoh na jejích zádech sebou cukl.

S žuchnutím z něj vypadlo několik kostek.

„Aha!“ zvolala Bětka vítězoslavně. Bráška posbíral kostky a nacpal si je do kapes tepláků.

Pochopila pravidla. Čím víc překážek zdolá a čím větší to bude dobrodružství, tím spíš získá své věci zpátky.

Začala hledat ty nejzajímavější cesty. Nešla po vyježděné lesní cestě, ale zabočila do hustého houští. Přelézali staré kmeny, prodírali se kapradím, které bylo vyšší než její bráška, a Bětka musela vymyslet, jak bezpečně slézt malý skalní převis. Byla zamazaná od hlíny, ve vlasech měla jehličí, ale uvědomila si, že už se vůbec nezlobí.

Vlastně to byla ohromná zábava. Byla vedoucí expedice a les kolem ní byl plný tajemství.

Když vyšplhali na nejvyšší kopec, odkud byl výhled na celý kraj pod nimi, batoh potichu cvakl.

Na trávu vypadla knížka o dinosaurech. A hned za ní se na mech posadila panenka Matylda.

Bětka si sedla do trávy a srovnala si své poklady na klíně. Batoh ležel vedle ní, prázdný a zjevně bez chuti baštit něco dalšího. Jeho mosazné přezky už nevypadaly vůbec hrozivě. Spíš tak jakoby spokojeně mrkaly ve slunci.

Když k nim konečně dorazila udýchaná maminka, Bětka jen zvedla Matyldu do výšky.

„Mami, zítra musíme jít k tomu lomu za vesnicí,“ ohlásila Bětka a ometla si z tepláků jehličí. „Matylda totiž říkala, že se jí doma hrozně líbí, ale v lese je to o hodně lepší.“

Článek Batůžek, co nesnáší nudu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička roztřeseným hlasem pronesla: „Pane můj, přináším ti vzácný dar. Necháš-li si tohoto hada upéct a sníš ho, porozumíš řeči všech ptáků ve vzduchu, všech zvířat na zemi i všech ryb ve vodě.“

Král, lačný po vědění a moci, babičku bohatě odměnil a ihned si nechal zavolat svého nejvěrnějšího sloužícího, mladíka jménem Jiřík. Pověřil ho přísným úkolem: „Upečeš mi toho podivného hada, ale pamatuj si dobře. Nesmíš ochutnat jediné sousto! Pokud byť kousek ochutnáš, zaplatíš za to životem.“

Jiřík se uklonil a odnesl hada do zámecké kuchyně. Jakmile vložil hada na pekáč a rozdělal oheň, vzduch se naplnil omamnou vůní, která Jiříka lákala, až se mu sbíhaly sliny. A jak tak maso prskalo, pomyslel si: „Jaký pak to má smysl, vařit jídlo a nevědět, zda je dobře okořeněné? Každý správný kuchař musí přece svůj pokrm okusit.“ Odloupl kousek zlatavé kůrky, vložil si ho do úst a polkl.

e brzy proměnil ve zřetelná slova. U stropu poletovaly dvě mouchy a štěbetaly: „Pusť mě k tomu, pusť mě k tomu, já si chci také líznout té mastné šťávy!“ Jiřík zůstal stát jako uhranutý. Rozuměl jim. Rychle přidal do pekáče sůl a bylinky, s tlukoucím srdcem pokrm dopekl a odnesl ho králi.

Po hostině král poručil Jiříkovi, aby mu nalil víno. Přitom však panovník bedlivě sledoval okolí, neboť chtěl vyzkoušet svou novou schopnost. Za otevřeným oknem se na římse usadili dva ptáčci. Jeden zašvitořil: „Pověz mi, bratře, co je nového ve světě?“ Druhý mu na to odpověděl: „Nic dobrého, v zámku král snědl vzácného hada, ale neví, že jeho sluha ochutnal také a rozumí nám stejně dobře!“

Když to král uslyšel, zrudl vzteky. Rozhodl se, ale že ho nenechá popravit, ale místo toho jej vyšle na cestu, ze které se jen stěží někdo vrátí živý. Obrátil se na Jiříka: „Vím, že jsi ochutnal z mého pokrmu. Měl bych ti nechat setnout hlavu! Ale daruji ti milost… pokud mi přivedeš nevěstu. Slyšel jsem o krásné panně, jejíž vlasy září jako slunce v pravé poledne. Jmenuje se Zlatovláska a žije na ostrově uprostřed širého moře. Přiveď ji, a tvůj život bude ušetřen.“

Jiřík neměl na vybranou. Osedlal si koně a vydal se na dlouhou pouť. Cesta ho vedla temnými hvozdy a skalnatými průsmyky. Když projížděl hlubokým lesem, uviděl oheň. Blesk uhodil do starého suchého stromu a plameny se rychle šířily k úpatí, kde stálo mraveniště. Mravenci zděšeně pobíhali a naříkali: „Zle je, zle je, uhoříme my i naše děti! Pomozte nám někdo!“ Jiříkovi se těch malých tvorů zželelo. Seskočil z koně, sekyrou přesekal hořící větve, aby ho uchránil před plameny. Mravenci se zastavili a sborově zvolali: „Děkujeme ti, Jiříku! Budeš-li někdy potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás a my ti přijdeme na zavolanou.“

Jiřík jim poděkoval, nasedl na koně a jel dál. Když vyjel z lesa, otevřel se před ním pohled na stříbrnou řeku. Na jejím břehu uviděl rybáře, kteří se marně snažili rozplést své sítě, a vedle nich se na suchém písku zmítala velká ryba se zlatými šupinami. Lidé si jí nevšímali, ale Jiřík slyšel její slabý hlas: „Vodu, vodu, umírám bez vody! Vrať mě do řeky, prosím!“ Jiřík neváhal, přistoupil k rybářům a nabídl jim peníze, aby rybu ušetřili. Vzal ji opatrně do dlaní a vhodil ji zpět do chladného proudu. Ryba mrskla ocasem, vynořila se nad hladinu a řekla: „Zachránil jsi mi život, Jiříku. Až budeš v nouzi, zavolej mě a já ti pomohu.“

Cesta byla dlouhá a únavná, a slunce už se klonilo k západu, když Jiřík procházel podél jedné louky. Náhle zaslechl drobné, zoufalé zabzučení. Když se podíval blíže, uviděl malou mouchu, která se chytila do lepkavé pavučiny natažené mezi trny divokého šípku. Obrovský křižák už se k ní blížil ze svého úkrytu. Jiřík, který měl dobré srdce a zvířatům neubližoval, opatrně, aby ji nezranil, přeřízl stéblem trávy pevná vlákna a osvobodil ji. Moucha se pak usadila na jeho prstě, tichounce mu zabzučela poděkování a slíbila, že za ním přiletí, až bude potřebovat její pomoc.

Mladík poděkoval a pokračoval v cestě. Jednoho večera uslyšel z vysokého skaliska žalostný nářek. V hnízdě tam seděla tři krkavčí mláďata a usedavě křičela: „Matka i otec nás opustili, nemáme co jíst! Zemřeme hlady, pomozte nám, pomozte někdo!“ Jiřík už měl své brašny skoro prázdné. Zbývala mu už jen skýva chleba a kus trvdého sýra, ale nad krkavci se smiloval a své poslední jídlo jim přenechal. Než krkavci začali hodovat, slíbili mu: „Na tvou pomoc nezapomeneme, Jiříku. Zavolej, až budeš potřebovat, a my přiletíme.“

Po mnoha dnech a nocích plných útrap Jiřík konečně dorazil na pobřeží širého modrého moře. Najal si malou loďku a nechal se převézt na křišťálový ostrov. Tam se tyčil zámek ze skla a zlata, ve kterém žil starý a přísný král se svými dvanácti dcerami.

Jiřík předstoupil před krále a požádal o ruku jeho dcery Zlatovlásky pro svého pána. Král se usmál, ale prohlásil: „Dám ti svou dceru, ale musíš si ji zasloužit. Splníš tři úkoly. Nesplníš-li byť jen jeden, tvůj život propadne mému meči.“

První zkouška

Hned druhého dne ráno král Jiříka vyvedl na zelenou louku za zámkem a řekl: „Má dcera zde včera roztrousila sto vzácných perel ze svého náhrdelníku. Do večera je musíš všechny posbírat. Nesmí chybět ani jedna.“ Jiřík se pustil do hledání, ale perly byly drobné a tráva vysoká. Do poledne jich nenašel ani pět. Sedl si na kámen a složil hlavu do dlaní. Úkol se zdál nemožný. Vtom se kolem něj začaly rojit stovky a stovky mravenců. „My ti pomůžeme, Jiříku!“ volali a rozběhli se po louce. Za chvíli před ním ležela úhledná hromádka perel. Bylo jich přesně sto.

Druhá zkouška

Druhý den král vymyslel těžší zkoušku: „Má dcera při koupání ztratila v moři svůj oblíbený zlatý prsten. Najdeš mi ho do západu slunce.“ Jiřík stál na břehu moře a díval se do nekonečných vln. Jak by mohl najít malý prsten v takové hlubině? Vzpomněl si na rybu, kterou zachránil před rybáři. Zavolal ji a brzy se z vody vynořila velká ryba se zlatými šupinami. Jiřík ji pověděl o úkolu, který dostal a požádal rybu o pomoc. „Počkej chvíli Jiříku,“ mrskla ocasem a zmizela v hlubinách. Po chvíli se vynořila a v tlamě držela prsten. Král byl překvapený, že Jiřík splnil i druhý úkol, ale nevzdával se.

Třetí úkol

Třetího dne král nařídil: „Přines mi živou a mrtvou vodu. Mrtvou vodou uzdravíš rány a živou vdechneš nový život.“ Jiřík nevěděl, kudy kam. Král mu neřekl, kde by měl živou ani mrtvou vodu hledat. Ale pak zvedl zrak k nebi a zavolal na své krkavčí přátele. Za malou chvíli uslyšel mohutné máchání křídel. Nyní už dospělí krkavci přistáli před ním, vyslechli si jeho prosbu. „Neboj se Jiříku, pomůžeme ti. Víme dobře, kde najít živou a mrtvou vodu. Počkej tady na nás. Do večera ti ji přineseme.“ Jiřík jim dal dvě lahvičky. Jednu černou na mrtvou vodu a jednu bílou na živou vodu. Krkavci odletěli, Jiřík si sedl na do stínu pod strom a čekal. Za pár hodin se vrátili, každý v zobáku nesl jednu lahvičku. V jedné skutečně byla voda života, ve druhé voda smrti. Když přišel král, aby mu Jiřík dokázal, že to jsou skutečně ony, tak zabil malého pavouka. Mrtvou vodou spojil jeho tělo a živou vodou ho přivedl zpět k životu.

Jiřík splnil všechny zkoušky.

Král zavedl Jiříka do velké síně, kde stálo dvanáct panen, jedna jako druhá, oblečených do stejných prostých šatů, tváře zakryté hustými závoji. „Vyber si tu, která je Zlatovláska,“ poručil král. „Uhodneš-li, je tvá.“ Jiřík byl ztracen. Nevěděl, jak ji poznat. Vtom uslyšel tenké zabzučení. Kolem něj začala létat malá moucha. Byla to ta samá moucha, kterou zachránil z pavučiny v lese. „Pojď za mnou, pojď za mnou,“ bzučela moucha. „Já ti poradím.“ Létala od panny k panně, až se nakonec usadila na rameni té nejmenší, která stála úplně vzadu. „To je ona!“ zašeptala moucha. Jiřík bez váhání přistoupil k dívce a vzal ji za ruku. Král si zklamaně povzdychl. Dívka odhalila závoj a z pod něj se vyhrnuly zlaté prameny vlasů, které zářily tak silně, že osvětlily celou síň.

Jiřík se Zlatovláskou se vydali na zpáteční cestu ke starému panovníkovi. Během cesty Zlatovláska poznala Jiříkovo dobré a laskavé srdce. Zamilovala se do něj a věděla, že krutému králi patřit nechce. Když dorazili na královský dvůr, král byl krásou Zlatovlásky naprosto omámen. Rozhodl se, že Jiříka už vůbec nepotřebuje, a ze strachu, že by mu nevěstu odvedl, nechal Jiříka bez milosti popravit.

Zlatovláska však požádala o královo svolení, aby mohla Jiříkovo tělo sama připravit k pohřbu. Král jí to se smíchem dovolil. Zlatovláska nepozorovaně vyndala z pláště lahvičky mrtvé a živé vody. Mrtvou vodou potře Jiříkův sťatý krk a hlava okamžitě přirostla zpět k tělu. Živou vodou ho pak polila celého a Jiřík vstal, krásnější a silnější než kdy předtím.

Když to starý král uviděl, zaslepen touhou po mládí a nesmrtelnosti, poručil svým sluhům, aby ho také sťali a polili živou vodou. Ti tak učinili, leč když ho polili živou vodou, nic se nestalo. Pak jej polili mrtvou vodou a jeho hlava přirostla opět k tělu, jenže živá voda už došla. Panovník zůstal navždy mrtev, padl za oběť vlastní chamtivosti a zlobě.

A co bylo dál? Jiřík, který rozuměl přírodě i zvířatům, a po jeho boku zářící Zlatovlásku, společně usedli na trůn, panovali moudře, v míru s lidmi i zvířaty a jejich láska byla světlem, které hřálo celé království po dlouhá, předlouhá léta.

Článek Zlatovláska a statečný Jiřík se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ze všeho nejraději Káča tancovala. Každou neděli odpoledne si oblékla ty nejbarevnější šaty, na krk pověsila skleněné korále a vyrazila do hospody U Zlatého džbánu na tancovačku. Jenže, ouvej! Mládenci se jí vyhýbali obloukem. Věděli totiž, že jakmile by ji vzali do kola, Káča by jim okamžitě začala mluvit do kroku: „Nedupej mi na nohy, ty slone! Narovnej se! Kdo tě učil točit, vždyť se motáš jako pytel brambor!“ A tak Káča sedávala v koutě sama, podupávala nohou a mračila se jako bouřkový mrak.

Až jednou.

V hospodě už bylo veselo, housle vrzaly a basa bručela, když se najednou rozletěly dveře. Dovnitř vešel neznámý panáček. Měl na sobě elegantní zelený kabát, na hlavě klobouk s kohoutím pérem, ale podivně pajdal na jednu nohu. Kopyto pod botou zkrátka neschováš. Byl to čert, který dostal z pekla úkol přinést nějakou zlobivou duši. Jakmile se rozhlédl, padl mu zrak na zamračenou Káču. „Ta bude snadná,“ pomyslel si čert, uhladil si knírek a galantně se před ní uklonil.

„Smím prosit, panno Káčo?“ zeptal se medovým hlasem.

Káča neváhala ani vteřinu. Vyskočila jako na pérkách a už se točili. Čert byl výborný tanečník a Káča byla konečně ve svém živlu. Tančili hodinu, dvě, tancovali, až z nich lil pot, ale nepřestávali.

Když tancovačka končila, čert se k ní naklonil a pošeptal: „Tady už muzika nehraje, ale já znám místo, kde se tancuje až do rána a hudba tam hraje pořádně zhurta. Půjdeš se mnou?“

„A to si piš, že půjdu!“ rozzářila se Káča. „Chyť se mě kolem krku,“ řekl čert a myslel si, jak na ni vyzrál. Káča na něj hupla, chytila ho pevně za krk, čert dupl kopytem a frrr! Vyletěli oknem ven do tmy.

Letěli noční oblohou a čert se těšil, jakou bude mít v pekle pochvalu. Jenže po chvíli mu začalo být horko. Káča totiž nebyla zrovna pírko a navíc jí během letu otrnulo. „Hej, ty zelený kabáte!“ křikla mu přímo do ucha, až mu v něm zalehlo. „Letíš moc pomalu! A vůbec, kudy to letíme? Tady fouká, že mi nastydnou uši! Leť víc doprava! Ne, doleva! Kdo ti vůbec dal řidičák na létání?“

Čert z toho měl hlavu jako pátrací balon. Když konečně dopadli před brány pekla a čert zaklepal na Luciferovy dveře, byl úplně vyčerpaný. „Nesu… nesu hříšnici,“ zasípal. Ale Káča se rozhlédla po pekle, kde to čmoudilo, syčelo a páchlo sírou, a spustila takový křik, že i samotnému Luciferovi, který byl zvyklý na ledacos, zatrnulo: „Co je to tu za nepořádek?! Kdo tu rozlil tu smůlu? A proč se tu nevětrá? Tady se nedá dýchat! Vždyť vy tu žijete jako prasátka!“ Popadla první pekelné koště a začala čerty prohánět.

Lucifer zbledl. „Okamžitě ji odnes zpátky!“ zavelel a ukázal na dveře. „Tohle tady mít nechci! Žádná bláznivá ženská mi tady nebude dělat takový pořádky!“

Zoufalý čert se znovu vznesl i s Káčou, která se ho držela jako klíště. Letěl, síly ho opouštěly, jazyk měl až na vestě. Nad jednou loukou už to nevydržel a klesl k zemi. Chtěl Káču shodit, ale ta se nedala. Chytila se ho ještě pevněji a ne a ne pustit. Čert už byl zoufalý a Káču prosil ať už sleze. Jenže ta ne, ta že se jí tam líbí a z krku už mu nesleze. Nikdy.

U nedalekého rybníka zrovna pásl ovce ovčák Jirka. Měl na sobě obrovský, chlupatý ovčí kožich. Vidí čerta, jak lapá po dechu a na zádech mu sedí uřvaná ženská.

„Pomoz mi, člověče,“ naříkal čert. „Já už nemůžu. Ta ženská je horší než tisíc let přikládat pod kotel.“ Jirka byl chytrý mládenec. Rozpoznal v té ženské hubatou Káču z vedlejší vsi. „Dobrá,“ usmál se pod fousy. „Já ji na chvíli vezmu. Ale musíš mi slíbit, že pomůžeš, když tě zavolám.“ Čert by slíbil i modré z nebe.

Jirka přišel ke Káče. „Káčo, pojď na chvíli ke mně na záda, tenhle zelený panáček už plete nohama. Já tě donesu až domů.“ Káče to bylo jedno. Hlavně že se nesla. Přeskočila na Jirkova záda a chytila se ho za huňatý kožich. Jenže Jirka nebyl hloupý. Jakmile cítil, že se pevně drží, rychle rozepnul knoflíky svého starého, obnošeného kožichu a hbitě z něj vyklouzl.

Žbluňk! Káča i s těžkým kožichem zahučela rovnou do rybníka. Voda nebyla hluboká, sahala jí sotva po pás, ale než se Káča z toho mokrého chlupatého nadělení vymotala, byl čert ten tam. Rychlostí blesku zmizel v pekle a bránu zamkl na tři západy.

Káča vylezla na břeh jako zmoklá slepice. Vynadala Jirkovi, vynadala ovcím, vynadala i rybám ve vodě. Ale pak se oklepala, narovnala sukni a hrdě nakráčela zpátky do vsi. Však si aspoň udělala pořádný výlet a měla všem sousedkám co vyprávět! A čert? Ten už se od té doby tancovačkám vyhýbal obrovským obloukem. Zjistil totiž, že hubatá lidská ženská je to jediné, čeho se musí bát i samotné peklo.

Článek Jak Káča peklu zavařila se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Janek seděl na zápraží a byl smutný. „Bratři se spolu mohou spojit a dobře se uživí,“ povzdechl si. „Ale co já? Zůstal mi jen obyčejný kocour.“

Kocour, který zrovna dřímal na sluníčku, to uslyšel, otevřel jedno oko a promluvil lidským hlasem: „Netrap se, Janku. Dej mi plátěný pytel a nech mi u ševce ušít pár pořádných kožených bot, abych mohl chodit ostružiním i blátem. Uvidíš, že jsi nakonec nedopadl vůbec špatně.“

Janek se sice divil, že kocour mluví, ale protože zrovna neměl lepší nápad, boty mu obstaral. Kocour si je obul, natáhl si je vysoko na zadní tlapky, do pytle nasypal trochu zrní a vyrazil na lov.

Zanedlouho chytil pěkného, vypaseného králíka. Nenechal si ho ale pro sebe. Zamířil rovnou na královský hrad. Předstoupil před samotného krále, uctivě se poklonil a řekl: „Veličenstvo, můj pán, vznešený markýz z Karabasu, vám posílá tento dar z vlastních lesů.“ Markýz z Karabasu si kocour samozřejmě vymyslel, aby Janka trochu povýšil. Král měl z dárku velikou radost a kocourovi štědře poděkoval.

Tak to šlo několik týdnů. Kocour pravidelně nosil králi dary jménem markýze z Karabasu, až si král tohoto neznámého a štědrého šlechtice velmi oblíbil.

Jednoho letního dne se kocour dozvěděl, že se král se svou krásnou dcerou chystá na projížďku kolem řeky. Okamžitě běžel za Jankem. „Dnes udělej přesně to, co ti řeknu. Běž se vykoupat do řeky a o zbytek se postarám,“ přikázal mu.

Jakmile Janek skočil do vody, kocour vzal jeho staré, záplatované šaty a schoval je pod velký kámen. Když pak kolem projížděl královský kočár, kocour začal křičet: „Pomoc! Pomoc! Pan markýz z Karabasu se topí! A navíc mu zloději ukradli šaty!“

Král hned poznal kocoura, který mu nosil dárky. Okamžitě poslal své sluhy, aby mladíka z vody vytáhli. Protože „markýz“ neměl co na sebe, král mu nechal přinést ty nejkrásnější šaty ze své truhlice. Janku to v nich nesmírně slušelo a princezně se na první pohled zalíbil. Král ho pozval, ať se s nimi posadí do kočáru.

Zatímco kočár pomalu jel, kocour běžel napřed. Doběhl až k obrovskému hradu, ve kterém bydlel starý čaroděj. Kocour věděl, že čaroděj umí různá kouzla, a tak zaklepal na bránu a nechal se uvést dovnitř.

„Slyšel jsem o tvé obrovské moci,“ řekl kocour čaroději a uctivě smekl klobouk. „Prý se dokážeš proměnit ve lva nebo slona. Ale upřímně, to se mi nechce věřit.“

Čaroděj se zasmál, až se hrad otřásl. „Nevěříš? Tak se dívej!“ A ve vteřině stál před kocourem obrovský lev a strašlivě zařval.

Kocour předstíral velký strach a vykoktal: „T-to je úžasné! Ale vsadím se, že do něčeho malého, třeba do obyčejné myšky, se proměnit nedokážeš. Na to jsi moc velký.“

„Že nedokážu?“ urazil se čaroděj. Blesklo, zakouřilo se a na podlaze místo lva pobíhala malá šedá myška. Na to kocour čekal. Skočil, myšku chytil a rovnou ji spolkl. Bylo po čaroději.

V tu chvíli už na nádvoří hradu vjížděl královský kočár. Kocour seběhl po schodech, široce otevřel bránu a zvolal: „Vítejte, králi, na hradě markýze z Karabasu!“

Král žasl nad bohatstvím, princezna se usmívala na Janka a Janek sám nemohl uvěřit svým očím. Z chudého mlynářova syna se stal pán velkého panství. Zanedlouho se slavila velká svatba a chytrý kocour v kožených botách s nimi žil na hradě spokojeně a šťastně až do konce svých dnů.

Vybarvěte si kocoura v botách

Chtějí s chytrým kocourem děti strávit ještě trochu času i po dočtení příběhu? Nachystejte jim na stůl oblíbené pastelky a stáhněte si naši novou omalovánku Kocoura v botách ve formátu A4. Je to perfektní způsob, jak nechat po čtení dětskou fantazii pracovat na plné obrátky.

Článek O Kocourovi v botách se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pahorek se totiž zvedl na čtyřech malých, ohnivých sloupcích, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Dánský elfí král pořádal slavnostní hostinu a vše muselo být dokonalé.

Stěny z vlhké hlíny byly pečlivě omyty rosou, podlahy se drhly svazky kapradí a ze stropu visely bludičky, které měly za úkol svítit jasně a bez mrkání. Kuchaři v kuchyních z dubové kůry připravovali vybrané lahůdky pekli komáří nožičky, míchali salát z těch nejkřehčích stínů kapradin a chladili medovinu z čistého měsíčního svitu.

„To je dnes ale shon,“ postěžovala si ropucha, které zrovna někdo šlápl ve spěchu na nohu.

„Bodejť by ne,“ šeptal severní vítr, který se proháněl kolem staré vrby. „Dnes večer se budou konat zásnuby. Čekají se vzácní hosté ze severu.“

A skutečně. Když měsíc vystoupal vysoko na oblohu a jeho světlo dopadlo na vršek pahorku, zalesklo se něco v dálce. Byli to oni. Dovnitř majestátně vstoupil starý troll z norské hory Dovre. Na hlavě měl korunu z broušených horských kamenů a ve vousech mu uvízly ostré krystalky sněhu. Byl to vážený, moudrý vládce.

Hned za ním se dovnitř vřítili jeho dva synové. Byli obrovští, hluční a naprosto neotesaní. Zatímco dánští elfové dbali na vybrané chování, ukláněli se a mluvili v jemných, procítěných verších, trollí chlapci se smáli tak nahlas, až ze stropu opadávaly kousky suché hlíny.

„To je ale mrňavá nora,“ zahučel starší z nich, přitáhl si stoličku a bez nejmenšího zaváhání si vyložil zablácené nohy v těžkých botách přímo na naleštěný stříbrný stůl.

Elfí dvorní dámy v jemných šatech z pavučin zatajily dech, ale král dělal, že nic nevidí. Věděl, proč je pozval. Trollové ze severu vlastnili hluboké doly plné zlata a drahých kamenů, a sňatek jeho dcer s trollími syny by oběma rodinám přinesl užitek. Hostina proto musela pokračovat stůj co stůj.

Po jídle král pokynul rukou a hudba cvrčků ztichla. Nastal čas, aby se předvedly elfí dcery. Byly krásné, každá jako drobný, precizně broušený šperk, ale to, co se mezi nadpřirozenými bytostmi skutečně počítalo, byly jejich kouzelné dovednosti. Starý norský troll pozorně sledoval každou z nich.

První dcera měla zvláštní dar, uměla zmizet dřív, než jste vůbec stihli mrknout okem. Byla tu, a najednou zbyl jen prázdný vzduch. Druhá dokázala rozmlouvat se stromy a přesvědčit i ten nejsušší a nejstarší pařez v lese, aby znovu vyrašil zelenými lístky. Třetí uchopila harfu upletenou z ranních pavučin a zahrála na ni tak teskně a opravdově, až staré ropuše ukápla veliká, lesklá slza.

A pak předstoupila čtvrtá dcera. Neuměla žádné oslnivé kouzlo. Neuměla létat pod stropem ani měnit tvar či rozumět zvířatům. Prostě se jen posadila na malý mechový polštář vedle starého trolla a začala vyprávět.

Vyprávěla o dalekých horách, o hlubokém tichu, které vládne pod těžkou sněhovou peřinou, a o tom, jak se ostré zimní světlo odráží v jeskynních krystalech. Její hlas měl v sobě teplo i chlad severských nocí.

Starý troll přestal jíst a poslouchal se zatajeným dechem. Nikdy neslyšel nikoho mluvit s takovým citem a pochopením pro jeho domov. Podíval se na své dva syny. Mladší zrovna házel po dvorních dámách kousky rozdrobeného dortu a ten starší už tvrdě spal, s hlavou opřenou o obrovský džbán medoviny.

„Tyhle hloupé a nedospělé kluky k manželství nutit nebudu,“ řekl troll silným hlasem, který se rozlehl celým sálem a utnul veškerý šepot. Podal svou velkou, drsnou ruku chytré elfí dceři. „O svatbu beztak nestojí. Vezmu si tě já sám.“

Elfí král byl v první chvíli zaskočen, ale v hloubi duše si nesmírně oddechl. Mít za zetě takové neurvalce by byl nakonec spíše trest než výhra. Vyprávějící dcera se usmála, protože poznala, že starý troll je i přes svou hrubou severskou slupku nesmírně moudrý a má laskavé, dobré srdce.

Svatba se slavila hned na místě. Hudba začala hrát vesele, bludičky se rozzářily ještě jasněji a tančilo se, až se podlaha otřásala. Trollí synové, kterým se nesmírně ulevilo, že se nemusí nijak vázat a vyhnuli se vdavkám, se probudili jen na krátkou chvíli, aby spokojeně vypili poslední zbytky ze sudů, zasmáli se a zase tvrdě zachrápali pod stolem.

Najednou stará vrána na střeše hlasitě zakrákala. Na východě začalo svítat.

„Rychle, zavřít!“ přikázal elfí král.

Pahorek se s tichým, měkkým mlasknutím zaklapl a ohnivé sloupky zmizely v zemi. Ranní rosa se tiše usadila na stéblech trávy a na louce zbylo jen obyčejné ptačí švitoření. Lidé, kteří brzy ráno spěchali po cestě do práce, viděli jen kopeček obyčejné hlíny. Neměli ani to nejmenší tušení, že hluboko pod jejich nohama dospávají opilí trollové a moudrý král ze severu s láskou naslouchá dalším úžasným příběhům své nové, bystré ženy.

Líbil se vám příběh z Elfího pahorku? Tím ale kouzlo nekončí!

Pohádka sice dospěla ke svému závěru, ale slavnostní atmosféra může ve vaší fantazii žít dál. Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které ožívá ladná tančící elfí princezna v doprovodu veselých tónů tamburíny.

Připravte dětem pastelky a nechte je dotvořit magický svět pod klenbou starých stromů přesně podle jejich vlastních představ.

👉 Stáhněte si omalovánku tančící elfí princezny zde

Článek Elfí pahorek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Tři kamarádi, mládě triceratopse Tori, malý brachiosaurus Bróňa a stegosaurus Stegi, stáli na okraji blátivého ďolíku. Ještě před několika dny to byla jejich oblíbená mělká tůňka. Dnes v ní zbyla jen šedivá, popraskaná kůra zaschlého bláta.

„Mám tak hroznou žízeň,“ povzdechl si Stegi. Jeho kostěné pláty na zádech, které normálně stály hrdě a vzpřímeně, teď působily poněkud zvadle.

Bróňa, který převyšoval své dva kamarády už nyní, i když byl ještě mládě, natáhl svůj dlouhý krk vysoko do vzduchu. Rozhlédl se přes koruny nižších stromů. „Musíme k Velké řece za Písečným kopcem. Tam voda určitě nevyschla.“

Tori, který byl ze všech nejmenší, ale zato nejsilnější, zvedl hlavu. Dva dlouhé rohy nad očima a jeden menší na nose se mu zaleskly ve slunci. „Tak na co čekáme? Pokud tam nedojdeme, uschneme tu jako ty kapradiny. Jdeme.“

Cesta k Velké řece však zdaleka nebyla jednoduchá. Prales byl během sucha plný překážek, zvířata byla nervózní a cesty zasypané suchými větvemi. Tři přátelé šli pomalu v řadě, jeden za druhým.

Po dobré půlhodině pochodu se museli zastavit. Přes úzkou stezku, lemovanou strmými skalami, spadl starý, mohutný kmen obrovského jehličnanu. Dřevo bylo těžké a kmen byl příliš široký na to, aby ho malí dinosauři dokázali jednoduše překročit nebo obejít.

„Tudy neprojdeme,“ řekl smutně Bróňa. Zkusil zvednout přední nohu a položit ji na kmen, ale jeho končetiny nebyly stavěné na šplhání. Skoro upadl a raději rychle couvl.

Stegi zkusil do kmene jemně bouchnout svým ocasem, ale dřevo se ani nepohnulo.

„Pusťte mě k tomu,“ ozval se zezadu Tori. Sklonil svou velkou hlavu, opřel pevný kostěný límec a oba hlavní rohy o drsnou kůru padlého stromu. Zapřel se zadníma nohama hluboko do hlíny a zabral. Kmen zlověstně zapraskal. Tori zatlačil ještě větší silou, tiše zabručel námahou, ale těžké dřevo se pomalu, centimetr po centimetru, začalo odvalovat stranou, až s žuchnutím propadlo ze stezky do křoví.

„Páni, ty máš ale neuvěřitelnou sílu!“ zaradoval se Stegi a všichni tři mohli pokračovat dál.

Slunce ale pálilo čím dál víc a žízeň byla větší s každým krokem. Cesta se najednou stočila dolů do rokliny. Vedla přímo přes hustý porost ostrého, suchého křoví. Ostré trny rostlin je škrábaly do nohou a bříšek.

„Au! Tohle strašně píchá,“ stěžoval si Tori, zastavil se a nešťastně se díval na škrábanec na přední noze.

To byla chvíle pro Stegiho. „Nic se nebojte, já tu cestu pročistím. Jen kousek ustupte!“ Jeho silný ocas, který byl na konci vyzbrojený čtyřmi dlouhými ostny, se prudce švihl vzduchem. Stegi začal sekat uschlé trnité větve. Švihl doleva, švihl doprava. Jeho ostny prosekávaly husté křoví. Za malou chvíli vyčistil širokou cestu, po které mohli pohodlně projít i jeho kamarádi bez jediného škrábnutí.

Konečně, po dlouhém pochodu přes Písečný kopec, uslyšeli to, na co tak dlouho čekali. Šumění vody. Velká řeka! Rozběhli se k ní z kopce dolů, jak nejrychleji jim to jejich unavené nožky dovolily.

Když však dorazili na břeh, čekalo je zklamání. Voda v řece během sucha klesla. Tak kde kdysi tekla řeka, byl nyní strmý, velice kluzký sráz z mokré, mazlavé hlíny. Dole sice proudila krásně čistá, chladná voda, ale dostat se k ní nemohli.

Tori se naklonil přes okraj srázu, ale hned mu podklouzly přední nohy. Rychle couvl. Kdyby spadl do silného proudu, se svýma krátkýma nohama by se jen stěží dostával zpátky na břeh. Stegi to raději ani nezkoušel. Moc dobře věděl, že by po mokrém blátě sjel dolů jako po skluzavce. Voda byla tak blízko, a přece tak daleko.

„Počkejte, možná na ni dosáhnu,“ ozval se Bróňa. Díky svému dlouhému krku se mohl naklonit až dolů k hladině. Ponořil hlavu do vody a napil se.

„Ale co my?“ pípl Tori a nespouštěl z něj zrak.

Bróňa zvedl hlavu a rozhlédl se. Na starém stromě nad řekou, rostly obrovské listy. Bróňa k jednomu z nich natáhl krk, utrhl ho a ponořil do řeky. Voda do něj natekla jako do velké zelené misky. Bróňa plný list vody položil na zem přímo před Toriho a Stegiho.

Tori i Stegi se konečně mohli pořádně napít. Bróňa jim tak podával jeden list za druhým, dokud neměli všichni tři břicha plná k prasknutí. Když se napili, ulehli společně do stínu pod velký strom.

„Ještě že jsme se na tu cestu vydali společně,“ zívl nahlas Stegi a spokojeně zavřel oči.

Uvědomil si, že to, čím se od sebe tolik liší, Toriho tvrdé rohy a síla, Stegiho ostrý ocas a Bróňův neskutečně dlouhý krk, není vůbec na škodu. Když se spojí a využijí toho, v čem je každý z nich jedinečný, dokážou si poradit s každou překážkou.

Článek Cesta k napajedlu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žil tam totiž jeden mladý jelen. Na hlavě nosil takovou korunu, že když šel, vypadalo to, jako by si nesl na výlet menší jabloň. A on na to své paroží byl náležitě pyšný. Chodil jen po těch nejširších cestách a nejslunnějších mýtinách, hlavu nosil tak vysoko, že málem zakopával o kořeny, a všem se jenom posmíval. Nejvíc si dobíral obyčejné srnce.

„Podívejte se na sebe, vy srnečci holohlaví,“ říkával jim, když se pásli na louce. „Vypadáte jako přerostlí zajíci. Podívejte se na mě! Já jsem ozdoba lesa. Král hvozdu. Já bych do nějakého hustého keře nevlezl, ještě bych si poškrábal tu svou nádheru.“

Srnci jen sklopili uši a raději šli okusovat trávu jinam. Kmotra liška to všechno z dálky pozorovala, oklepávala si kožich od jehličí a jen kroutila hlavou. Moc dobře věděla, že pýcha předchází pád a obvykle to bývá pád rovnou do pořádných ostružin.

A taky že ano. Jednoho odpoledne se lesem rozlehl zoufalý nářek. To srna Běla běhala kolem starého, vyvráceného dubu, který byl celý obrostlý pichlavým trním a ostružiním. Její malý koloušek tam totiž ze zvědavosti strčil nožku a kopýtko se mu zaseklo mezi dva silné, vyschlé kořeny hluboko v tom křovisku.

Zvířátka se hned seběhla. Jezevec zkoušel hrabat zespodu, ale kořeny byly tvrdé jako kámen. Zajíci se snažili ostružiny překousat, jenže si jen popíchali čumáky.

„S tím sami nehneme. Potřebujeme někoho kdo má velkou sílu,“ prohlásil starý jezevec a mnul si odřený nos. „Někdo musí to křoví rozhrnout a ty kořeny rozlomit.“

„Zavoláme na pomoc medvěda,“ napadlo malého ježečka. „Ten má síly za deset.“

„Jenže je neděle, to chodí medvěd až na druhý konec lesa na hřiby,“ připomněla máma zaječice.

V tu chvíli šel kolem náš jelen Paroháč. Zvířata na něj hned začala volat a prosila ho o pomoc. Jelen se zastavil, podíval se na plačícího kolouška, pak na to strašlivé trní a odfrkl si.

„Zbláznili jste se? Já a lézt do takového roští? Vždyť bych si mohl ulámat špičky paroží! A zničit si je kvůli nějakému nepozornému mrněti? Ať si ho vytáhne ten, kdo ho tam pustil.“ Otočil se a chtěl odkráčet pryč.

Jenže Kmotra liška si stoupla přímo před něj a zatarasila mu cestu. Tvářila se nesmírně vážně a taky tak trochu tajemně.

„To je ale škoda, pane jelene,“ pronesla potichu, jako by mu svěřovala velké tajemství. „Já si totiž celou dobu myslela, že jste tak chytrý, jak jste krásný. Víte vy vůbec, co v takovém hlubokém ostružiní roste?“

Jelen se zastavil a nastražil uši. „Copak by tam mohlo růst? Jen klacky a trní.“

Liška se naklonila blíž. „Zlatý lišejník. Roste jen na těch nejsušších kořenech hluboko v trní, kam slunce nesvítí. Kdo si o něj otře paroží, tomu se leskne tak, že by i slunce zbledlo závistí, a roste pak dvakrát rychleji. Ale když tam nechcete, chápu to. Necháme ho srncům. Třeba jim z něj konečně taky něco vyroste.“

To bylo na jelenovu marnivost moc. Představa, že by jeho paroží mohlo být ještě o chlup krásnější, mu úplně zatemnila ten kousek rozumu, co mu v hlavě zbyl.

„Uhněte!“ zavelel najednou a hnal se přímo do středu toho nejhustšího křoviska.

Trní praskalo, ostružiny se trhaly. Jelen se dral kupředu jako balvan. Zabral svou mohutnou hlavou, zachytil parožím o ten vyschlý kořen, co držel kolouška, a jak mocně škubl, kořen s hlasitým prasknutím povolil. Malý koloušek byl volný! Hned pelášil k mamince.

Jenže jelen ztratil rovnováhu a zabořil se do křoví ještě hlouběji. Kolem krku se mu omotaly silné šlahouny ostružin. Parohy se mu ze všech stran zaklínily do větví padlého dubu. Ať se hnul doprava nebo doleva, trní ho drželo pevně jako kleště. Chtěl couvnout, ale nešlo to. Byl chycený do pasti vlastní pýchy.

„Pomoc!“ zamečel jelen, a už to neznělo ani trochu vznešeně. „Vždyť já se tu udusím! Uvízl jsem! Kde je ten lišejník?“

Liška seděla na pařezu a usmívala se. „Omlouvám se, pane jelene. Asi jsem se spletla. Místo zlatého lišejníku se tam najde jen obyčejná hloupost. Ale uznejte, povedlo se a ten koloušek je venku!“

Jelen tam stál, ostružiny měl zamotané v parožích, a vůbec nevěděl, co má dělat. A tak mu museli nakonec pomoct obyčejní srnci, kterým se ještě ráno posmíval. Přišli a začali větvičku po větvičce trpělivě překusovat a rozmotávat. Trvalo to půl dne, než ho z toho vězení vymotali.

Když jelen konečně vylezl, měl parohy poškrábané, kožich rozcuchaný a byl celý zahanbený. Od toho dne už se po lese nikdy nenaparoval a byl rád, že se nad ním ostatní srnci slitovali a pomohli mu na svobodu.

Článek Jak jelen paroháč uvízl ve vlastní pýše se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když nevěděla co by, tak si zkrátka něco vymyslela. A jednoho dne si vzala na paškál starého medvěda. Medvěd už měl sice kožich sem tam prokvetlý šedinami a krok trochu pomalejší, ale síly měl pořád na rozdávání. Jenže sojka začala po lese rozkřikovat: „Slyšeli jste to? Medvěd už je úplně na dně! Včera nedokázal rozlousknout ani malý lískový oříšek! Prej se bojí i obyčejné žížaly, protože by ho přeprala!“

Zvířata jsou od přírody důvěřivá, a když se jim něco opakuje stokrát, začnou tomu věřit. Mladí zajíci se medvědovi pošklebovali (i když stále z bezpečné vzdálenosti), drzé vrány na něj z výšky pokřikovaly, a jezevci, místo aby mu uctivě ustoupili z pěšiny, jen otráveně mručeli, ať ten starý louda jde jinudy.

Kmotra liška to všechno z povzdáli pozorovala. Neměla ráda nespravedlnost, a ještě méně měla ráda ubreptané zobáky. Věděla moc dobře, že medvěd sice chodí pomalu, aby si neunavil tlapky, ale když na to přijde, porazí suchý kmen jediným máchnutím. Rozhodla se, že té modrokřídlé klevetnici trochu srazí hřebínek.

Počkala si, až si sojka sedne na nízkou větev, aby nabrala dech k dalšímu pomlouvání. Liška se pod stromem nenápadně protáhla a spiklenecky zašeptala: „Sojko… ty máš přehled. Nevíš náhodou o těch ponravách? Těch neuvěřitelně tlustých, šťavnatých ponravách, co jsou schované pod tím obrovským mechatým balvanem u potoka? Je jich tam plné hnízdo. Ale pšt, nikomu to neříkej. Já bohužel nemám sílu s tím velkým balvanem pohnout, ale ty se třeba dostaneš pod něj.“

Sojce se zablýsklo v očích. Ponravy, to byla pochoutka. A ukázat všem, že ona sama se dokáže dostat pod balvan a získá tu největší hostinu pro sebe, to byla nesmírně lákavá představa. Vyrazila rovnou k potoku.

Balvan to byl panečku pořádný. Seděl si v mechu jako velká bradavice a ani se nehnul. Sojka se pod něj pokoušela dostat, ale marně. Začala do něj klovat, strkala do něj hrudníčkem, ale kámen nic. Začala tedy svolávat pomocníky z celého lesa. Přiletěly vrány, přiběhli jezevci i celá rodina divokých prasat. Sojka jim naslibovala hory doly tučných ponrav, jen když kámen společně odvalí.

Tak se do toho lesní chasa opřela. Prasata ryla rypáky pod kamenem, jezevci tlačili zadky, ptáci klovali a tahali za jeho mechový porost. Supěli a funěli, hlína létala na všechny strany, ale obrovský kámen se ani nezachvěl. Byli z toho celí unavení a vzteklí.

V tu chvíli šel kolem potoka starý medvěd, kterého tam poslala liška. Těžce našlapoval, v tlamě ledabyle přežvykoval stéblo trávy, a nevzrušeně koukal, co se to tam děje.

Kmotra liška k němu ladně přistoupila a uctivě sklopila uši. „Mistře medvěde,“ promluvila nahlas, aby to všichni slyšeli, „tenhle kámen nám tu trochu ucpává pramen. Nemohl byste ho prosím vás kousek popostrčit?“

Medvěd se zastavil. Koukl na zpocená prasata, koukl na vyčerpanou, upovídanou sojku. Neřekl ani půl slova. Jen se tak zlehka opřel o zadní, zvedl ty své „zesláblé“ tlapy a líně zatlačil do balvanu.

Křup! Žbluňk! Kámen se odvalil, jako by byl z papíru, a s těžkým plesknutím dopadl do trávy o tři metry dál.

Zvířatům spadly brady. Sojka okamžitě vystřelila k místu, kde balvan stál, a hledala své slíbené ponravy. Jenže žádné tam nebyly. V hluboké prohlubni, pod balvanem se jen okamžitě utvořilo malé jezírko z uvolněného pramene. Sojka se naklonila nad hladinu a místo tučné hostiny uviděla jen svůj vlastní odraz. Odraz hloupého ptáka s otevřeným zobákem, který naletěl na vlastní pomluvy a chamtivost.

Medvěd mezitím v naprostém klidu pokračoval v cestě k maliní a Kmotra liška se jen tak pro sebe pod vousy usmála.

„To máš tak, kmotřičko,“ řekla směrem k sojce, která nevěděla, kam se schovat. „Kdo druhé pomlouvá a dělá z nich slabochy, ten nakonec před celým lesem ukáže jen svou vlastní slabost a hloupost.“

Od toho dne bylo v lese o poznání klidněji. A když už sojka náhodou otevřela zobák, bylo to jen proto, aby spolkla mouchu.

Článek O sojce, která měla jazyk rychlejší než rozum se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.

Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“

Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.

Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“

Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“

Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“

Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.

Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.

Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!

Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.

Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“

A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.

Článek O jezevci, který chtěl vybírat daně z mechu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V lese za hájovnou žil zajíc. Jmenoval se Polňák a ze všeho nejraději poslouchal ozvěnu vlastního hlasu. Jednoho dne na okraj lesa zafoukal vítr a přinesl z nedaleké vesnice zmačkané stránky starých novin. Zvířata do novin obvykle nekoukají, protože zprávy si předávají sojčí poštou, ale Polňák uměl trochu slabikovat. Posadil se na pařez, narovnal si brýle, které našel kdysi u posedu, a začal číst.

Na té stránce se psalo o jakýchsi atletických závodech. Stálo tam černé na bílém, že nejrychlejší vyhrává, bere zlatou medaili a všichni ho pak musí poslouchat.

„No ne!“ plácl se Polňák do stehen. „Vždyť já jsem v lese bezkonkurenčně ten nejrychlejší! Uteču psovi, uteču kuně a minule jsem předběhl i traktor pana nadlesního. To znamená, že jsem tady vlastně ten nejdůležitější. Od zítřka mi budete říkat pane starosto!“

A jak řekl, tak udělal. Začal se po lese naparovat jako páv. Veverkám zakazoval louskat ořechy v době poledního klidu, jezevcům chtěl měřit hloubku nor a po sýkorkách vyžadoval hlášení, kolik toho za den nalétaly. Zvířátka z toho byla celá tumpachová a nevěděla, jak se toho ušatého ouřady zbavit.

Zpráva o novém „starostovi“ brzy donesla až ke Kmotře lišce. Ta zrovna ležela v mechu a čistila si drápky. Jen se usmála pod vousy, zvedla se a šla si Polňáka najít. Zastihla ho zrovna na hlavní křižovatce, jak hubuje krtkovi, že dělá hromádky mimo vyznačené trasy.

„Copak, copak, Polňáku? Prý jsi spolkl nějaké ředitelské moudro,“ prohodila liška lišácky. Zajíc se narovnal, vypnul hruď a nakroutil si vousky. „Nejsem žádný Polňák, ale pan starosta. Četl jsem to v novinách. Jsem nejrychlejší, a proto mi to tu patří. Jestli se ti to nelíbí, kmotro, můžeš si stěžovat na lampárně na nádraží.“

„Ale kdež, já ti to přeju,“ řekla liška medovým hlasem. „Akorát si říkám, jestli jsi vážně tak rychlý. Dáme si závod! Odtud z křižovatky, kolem celého Jezevčího kopce a zpátky sem k tomuhle dubu. Když vyhraješ, budu ti celý měsíc vykat a čistit ti uši. Ale když vyhraju já, spálíš ty svoje noviny a přestaneš tu všechny komandovat.“

Polňák se začal smát, až se za břicho popadal. Závodit s liškou? Vždyť má nohy krátké a táhne za sebou ten svůj těžký ocas! Hned souhlasil. Divoké prase zachrochtalo na start a závod začal.

Zajíc vystřelil jako blesk. Hrabal nohama tak, že odhazoval hlínu na všechny strany, a během tří vteřin zmizel za zatáčkou. Běžel, co mu plíce stačily. Liška na to šla jinak. Popoběhla pár metrů, aby se neřeklo, a pak šup! Zapadla pod kořeny starého smrku. Dobře totiž věděla, že celý Jezevčí kopec je skrz naskrz provrtaný starými opuštěnými chodbami, které kdysi vyhloubil jeden hodně pracovitý jezevec. Byla to zkratka, o které věděla jen ona.

Zatímco zajíc obíhal celý kopec dokola zvenku a potil se až na zádech, liška si pohodlně proběhla zkratkou. Za chvíli vylezla u severní křižovatky. Sedla si na pařez, utrhla si dlouhé stéblo trávy, začala ho žvýkat a čekala.

Za pět minut se přihnal Polňák. Jazyk mu visel na vestě, funěl jako stará lokomotiva, ale v očích měl vítězství. „Kde se loudáš, starosto?“ zavolala na něj liška a ležérně si přehodila nohu přes nohu. „Už tu na tebe čekám pěknou chvíli. Asi jsem tě někde předběhla, když ses zdržoval trháním pampelišek.“

Zajícovi málem vypadly oči z důlků. Vůbec to nechápal. Jak se před něj mohla dostat? Nic neřekl, jen zatnul zuby, zabral zadníma nohama a vyrazil k cíli tak rychle, až mu uši pleskaly o záda.

Liška znovu zalezla do staré nory. Prošla si druhou, ještě kratší chodbou, kterou znala jako své vlastní boty, a za chvilku už seděla v cíli pod velkým dubem. Našla si tam zapomenuté lesní jahody, a tak si je v klidu uzobávala.

Když Polňák dorazil do cíle, byl na pokraji sil. Nohy se mu pletly do vánočky, svalil se do trávy a nemohl popadnout dech. Nad ním stála Kmotra liška, tvářila se, jako by se právě vrátila z lázní, a podávala mu jednu jahodu.

„Tak co, pane starosto? Chceš si dát ještě jedno kolo, nebo ty noviny raději rovnou sežereš?“ usmála se na něj.

Polňák nic neříkal, jen odevzdaně přikývl. Od toho dne už v lese nikomu neporoučel a na noviny se nechtěl ani podívat. A Kmotra liška? Ta si jen znovu ověřila starou dobrou pravdu. Že nohy sice umí krásně běhat, ale je to hlava, která nakonec vyhrává. Pýcha a silácké řeči totiž zkrátka nestojí ani za zlámanou mrkev, když nemáte pod čepicí.

Článek Liška a závod s namyšleným zajícem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žížala Klára otráveně vystrčila hlavu ze škvíry mezi kameny.

„Co to vyvádíte, pane starosto?“ zeptal se pekař. Vyšel před krám a otřel si ruce od mouky do bílé zástěry.

„Šlápl jsem si na něj! A on mi podrazil nohy!“ funěl starosta. Tlustý krk měl rudý a pleš se mu leskla potem.

„Na koho?“ vyptával se pekař.

„Na ten zatracený stín! Podívejte se na něj. Táhne se přes celé náměstí až k řeznictví. Jak mám takhle chodit do úřadu?“

„Přinesu síť na motýly!“ křikl pošťák. Rozběhl se přes ulici, upustil svazek dopisů do kaluže a hned na ně šlápl. Voda vystříkla až na lavičku.

„Ne, přineste deku! Velkou a těžkou! Hodíme ji na něj!“ radil starosta. Skákal na jedné noze, aby svému stínu unikl, ale tmavá šmouha se držela u jeho polobotky jako přilepená.

Klára se zavrtěla v chladné hlíně. Byla to stará, rozumná žížala a tenhle nesmyslný cirkus ji vadil.

„Vy jste ale hlupáci,“ zamumlala si potichu.

Starosta ze sebe strhl sako a hodil ho na zem. Přesně na místo, kde ležela Klára.

„Hej! Tady bydlím já, co to děláte?!“ pískla žížala.

Starosta se zastavil uprostřed skoku a podíval se dolů. „Kdo to řekl?“

„Já. Klára. Tady dole u vaší levé boty.“

Starosta si dřepl a zamžoural očima do škvíry. „Žížala? Ty mi teď nepomůžeš. Musím chytit ten stín. Schovám ho do krabice od bot a zamknu do stolu. Tam mi už nebude překážet.“

„To nepůjde.“

„Proč by to nešlo? Pekaři! Máte krabici?“

Pekař se podrbal ve vlasech. „Mám jen prázdný pytel od rohlíků!“

„Sem s ním!“

Starosta se vrhl po břiše na zem. Pytel plácl o dlažbu. Stín se ale natáhl přes pytel dál, až ke kanálu.

„Zatraceně!“ ulevil si starosta a bouchl pěstí do kamene. „Je moc rychlý. Dělá si ze mě blázna.“

„Není rychlý,“ řekla Klára. Kousek popolezla, protože na ni padal stín z pekařovy zástěry a jí byla zima. „Jenom je ráno.“

„Co s tím má společného ráno?“

„Slunce je ještě nízko. Dělá dlouhé stíny. Každý má dlouhý stín. Podívejte se na pekaře.“

Starosta otočil hlavu. Pekařův stín ležel přes lavičku až k popelnicím.

„A co mám jako dělat?“ zafuněl starosta. „Mám zrušit ráno? Jsem starosta, ne kouzelník!“

„Počkejte na oběd,“ řekla Klára klidně.

„Na oběd?“

„V poledne je slunce přímo nahoře. Svítí shora. Stín se schová přímo pod vás a nikam nepoleze.“

Starosta si odfrkl. Zvedl levé zápěstí a podíval se na své zlaté hodinky. „Je teprve za pět minut osm.“

„Tak stůjte a koukejte. Nic jiného stejně neumíte.“

Starosta se chtěl urazit, ale byl moc unavený. Zůstal stát uprostřed náměstí. Pošťák, pekař i starosta zírali na zaprášenou dlažbu. Bylo ticho. Jen odněkud z dálky vrčela sekačka na trávu. Chvíli to tak vydrželi, ale pak si už museli jít po vlastní práci. Starosta zůstal na náměstí sám a sledoval svůj stín ostřížím pohledem.

„Proč tady stojí? Co to tam dělá?“ špitali si lidé, kteří chodili kolem.

„Ticho, plašíte mi ho,“ okřikoval je starosta a upřeně zíral na své nohy.

„Cože? Kohože to plašíme?“ divili se lidé.

„Povídám ticho!“ zasyčel starosta.

Starosta tam vydržel skutečně stát celé dopoledne. Až konečně na věži kostela začal odbíjet velký zvon, který ohlašoval poledne.

Bim. Bam. Bim. Bam.

Slunce pálilo přímo na starostovu hlavu. Starosta se narovnal a setřel si pot z čela.
Zvědavý pošťák se právě v tu chvíli vrátil zpátky na náměstí, aby zjistil jak to s tím stínem nakonec dopadne. Dokonce i pekař vykoukl ze své pekárny, když uslyšel odbíjet kostelní hodiny poledne.

„Kde je?“ vyhrkl pošťák a upustil síť na motýly, kterou si s sebou na stín přinesl.

„Zmizel!“ jásal pekař a plácl se do stehen, až z něj vyletěl oblak mouky.

Starosta zvedl nohu. Malý, tmavý flek se držel přesně pod jeho černou podrážkou. Už se netáhl k řeznictví. Nepřekážel. Nikam neutíkal.

„Vidíte?“ zabručela Klára, když na chvíli vykoukla mezi dlažebními kostkami. A zase se začala pomalu zahrabávat zpátky do vlhké hlíny, aby na ostrém slunci nevyschla. „Stačilo počkat.“

Starosta si těžce povzdechl a oprášil si špinavá kolena od prachu. Zvedl ze země zmuchlané sako a přehodil si ho přes ruku.

„Pekaři?“ zeptal se.

„Ano, pane starosto?“

„Dejte mi dva rohlíky a kousek sekané. Mám hlad jako vlk.“

„Hned to bude. Pojďte dál.“

Starosta pomalu odešel do krámu. Klára zalezla úplně do tmy a na náměstí byl zase na chvíli klid. Alespoň do odpoledne.

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Kam se schoval starostův stín, když na věži odbilo poledne?

✨ Úkol pro šikovné ručičky:

Stoupni si venku na sluníčko nebo doma pod lampu a zkus zjistit, kdy je tvůj stín nejkratší a kdy naopak nejdelší.

Článek Pan starosta a neposlušný stín se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byla zrovna tuhá zima, sníh křupal pod tlapkami a starý hajný Karas chodil každý den s nůší plnou sena, kaštanů a mrkve ke krmelci. Srnky už z dálky natahovaly krky a těšily se, jak si dají do nosu. Jenže měly smůlu. Sotva hajný odešel, vyřítila se z houští rodinka divokých prasat.

Starý kňour, bachyně velká jako almara a půltucet pruhovaných selat. Vletěli ke krmelci jako velká voda. Chrochtali, mlaskali, ryli rypáky do země, až hlína lítala na všechny strany. Kaštany zašlapali do sněhu, mrkev obalili v blátě a seno rozházeli po celém palouku. Za pět minut tam byla taková spoušť, že by tam neposvačila ani slepá vrána. Prasata se s plnými břichy odvalila do křoví a chudinky srnky stály opodál a kručelo jim v břiše.

„Tohle přece nejde, Kmotro,“ postěžovala si druhý den ráno stará srna lišce, když u ní hledala radu. „Vždyť nám vždycky zničí a pošlapou všechno jídlo. Ty tvoje nápady vždycky fungují, nemohla bys těm divočákům domluvit?“

Kmotra liška si zrovna pročesávala oháňku. Zastavila se a zasmála se, až jí vousky poskočily. „Domlouvat divočákovi, to je jako chtít po pařezu, aby kvetl. S prasetem nesmíš mluvit o slušnosti, protože neví, co to je. Na ně musíš vyzrát jinak.“

Ještě to dopoledne oběhla liška celý les. Každému, koho potkala, důležitě šeptala: „Slyšeli jste to? Dneska večer se u krmelce koná hostina jen pro tu nejvyšší lesní šlechtu. Pro ty nejvznešenější a nejchytřejší hlavy z celého polesí!“

Samozřejmě se postarala, aby to uslyšela i sojka, která to do čtvrt hodiny vyslepičila prasatům v jejich rákosí.

Když začal padat soumrak a hajný do krmelce nasypal čerstvé zásoby, prasečí rodinka už stála na kraji mýtiny. Starý kňour si dodal důležitosti, naježil štětiny a vykročil ke žlabu. Vtom z posedu seskočila Kmotra liška a stoupla si přímo před něj.

„Zadrž, pantáto,“ zvedla tlapku. „Dneska to není jen tak obyčejná večeře. Tohle je vybraná hostina pro lesní honoraci. Tady platí přísná pravidla stolování.“

Kňour zabručel. „Pravidla? Jaká pravidla? Já mám hlad!“

„Pravidla urozených,“ mrkla na něj liška šibalsky. „Kdo je chytrý a vznešený, ten jí s vybranými způsoby, hezky a čistě. Urozené zvíře přece nebude žvýkat hlínu jako nějaký hloupý červ! Proto platí: kdo jídlo upustí na zem nebo ho zašpiní blátem z rypáku, ukazuje, že je prosťáček, a takové sousto musí nechat ležet. To pak přijde k duhu nočním sovám a dalším tvorům, kteří mají raději tmu než den.“

Kňour se zarazil. Být za hlupáka před celým lesem? To mu jeho prasečí hrdost nedovolí! Ohlédl se na bachyni, ta na něj kývla.

A tak se stalo něco nevídaného. Divočáci, kteří jindy jedli jako rozežraná saň, přistupovali ke krmelci po špičkách kopýtek. Kňour opatrně, jen pyskama, vzal jeden kaštan a pomalu ho chroupal s hlavou vztyčenou vysoko do vzduchu. Selátka, když viděla tátu, dělala to samé. Žvýkala mrkev tak jemně a vznešeně, jako by to byly marcipánové růžičky. Byli tak zabraní do toho, aby ukázali, jaká jsou strašně vybraná společnost, že ani nedupali, ani se nechovali neomaleně, natož aby něco rozryli.

Když měli dost, uklonil se kňour na všechny strany, aby ukázal, že on tu etiketu má v malíku, a pyšně odvedl rodinku do houští.

Srnky, které to celé pozorovaly zpoza smrků, nemohly uvěřit vlastním očím. V krmelci zbylo plno čistého, nepošlapaného jídla, nikde ani cákanec bláta. S radostí se pustily do večeře.

Liška seděla opodál, spokojeně se usmívala a louskala si u toho vlašský ořech. Zákazování a křik totiž nikdy nikoho slušným mravům nenaučily. Ale když nevychovanci řeknete, že slušnost je výsada vyvolených, hned se o ni začne rvát.

Článek Jak se divočáci učili stolovat se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dlouho byl klid. Jenže jednoho podzimu, zrovna když padalo listí a jezevci začali ucpávat nory mechem, aby jim netáhlo na záda, se v lese objevil nezvaný host. Pytlák. Jmenoval se Kudla, vousy měl ostré jako drátěnka a svědomí černé jako uhel. Nepřišel se kochat, ani sbírat hříbky. Nosil přes rameno špinavý pytel a po pěšinách líčil drátěná oka a kovové klece. Měl spadeno hlavně na zajíce.

Netrvalo dlouho a v lese zavládlo boží dopuštění. Zajíci se báli vystrčit nos z křoví, i když jim kručelo v břiše, bažanti raději chodili úplně potichu a i to divoké prase raději rylo jen na okraji lesa.

„Takhle to dál nejde,“ bědoval starý zajíc Polňák, když si to večer přihopkal ke Kmotře lišce. Klepal se jako sulc a uši měl stažené až na zádech. „Kmotro, včera jsem málem nechal nohu v drátu! Nemůžeme ani na krok. Ten Kudla nás všechny pochytá!“

Liška seděla na pařezu, louskala oříšek, který ji zajíc donesl a přemýšlela. „Víš, Polňáku,“ řekla pomalu, „na pytláka Kudlu musíme jít od lesa. Doslova. Kdybychom s ním chtěli měřit síly, prohrajeme. Má pušku a jen tak něčeho se nelekne. Ale rozumu, toho moc nepobral. Zítra svoláš všechny, kdo mají nohy, křídla nebo aspoň kopyta.“

Druhý den dopoledne bylo na hlavní mýtině plno. Kmotra liška si stoupla na nejvyšší balvan, aby na ni všichni viděli. „Poslouchejte dobře, sousedé,“ začala. „Ten Kudla si myslí, že je pánem tvorstva, protože umí ohnout kus drátu. My mu ukážeme, co umí les, když drží pohromadě.“

A začala rozdávat úkoly. Zajíci a myšky dostali za úkol proklouznout na smetiště za vesnicí. Měli donést ty nejroztrhanější boty, děravé holínky a sešlapané bačkory, co jich tam jen najdou. Divoká prasata a jezevci měli jít k potoku, kde rostly ty nejhustší a nejtrnitější ostružiny, a opatrně z nich ukousat dlouhé šlahouny. A nakonec si liška zavolala straky. „Vy máte oči všude. Najděte mi vosí hnízdo. Ale pozor, ať je to nějaké, kde jsou vosy obzvlášť nevrlé a nemají smysl pro humor. Až ho najdete, opatrně ho tady doneste a počkejte na můj povel.“

Zvířata se dala do práce. Do večera byly všechny drátěné pasti, které pytlák nastražil, plné starých bot. V jednom oku visel zablácený gumák, ve druhém prodřená polobotka. Přes cestu, kudy Kudla vždycky chodil, natáhli jezevci s prasaty pletivo z ostružin, pevné jako lodní lano, a šikovně ho zamaskovali spadaným listím.

Když padla noc a tma byla taková, že by se dala krájet, uslyšeli praskání větviček. Pytlák Kudla se plížil lesem. Mnul si ruce, jaký bude mít úlovek. Přišel k prvnímu oku, sáhl do tmy, nahmatal něco těžkého a šup s tím do pytle. Přišel ke druhému, zase tíha. Šup s tím do pytle.

„To je dneska ale úroda,“ liboval si potichu a nesl si na zádech poctivých deset kilo starých křusek a gumáků.

Najednou ale BÁC! Kudla udělal krok a zapletl se do ostružinových šlahounů. Trny se mu zakously do kalhot, a jak se snažil vyprostit, zamotal se do toho ještě víc. Ztratil rovnováhu a plácl sebou do bláta jako pytel brambor.

A to byl signál pro straky. Ty už celou dobu seděly na větvi přímo nad ním a v pařátech držely veliké vosí hnízdo. Jak pytlák žuchl na zem a začal nadávat, straky hnízdo pustily. Dopadlo přesně Kudlovi na záda a rozbilo se.

Vosy, které zrovna spaly a měly po probuzení tuze špatnou náladu, vyletěly ven. A koho nevidí, nějakého bručouna, co se válí v ostružinách a mává rukama.

„Jau! Au! Pomoc!“ zařval Kudla na celý les. Vyskočil, pytel s botami nechal ležet v blátě a vzal nohy na ramena. Vosy ho hnaly jako stádo rozzuřených býků. Pytlák běžel naslepo, přeskakoval pařezy, prorážel křoví, až doběhl k rybníku brčálníku. Aby se zachránil před žihadly, skočil tam rovnou po hlavě a z vody mu koukal jen nos.

Zvířátka stála na kraji lesa a potichu se smála, až se za břicha popadala. Kudla v rybníce mrznul až do rána, pak se potupně vyškrábal na břeh a pelášil z lesa pryč. V tom lese už ho nikdy nikdo neviděl.

Kmotra liška se jen usmála pod vousy. Dobře totiž věděla to, co by si měli pamatovat všichni: i ten největší silák a protiva nakonec s brekem uteče, když se proti němu všichni malí spojí a drží za jeden provaz.

Článek Jak les vyhnal pytláka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejdřív se ztratil myšce polní skleněný korálek, který si přikutálela až od cesty a měla ho v noře místo lustru. Pak přišla o své parádní zrcátko sojka. A panu jezevci dokonce zmizel z předzahrádky staniol od čokolády, se kterým si chtěl podložit křeslo.

A co dělala straka? Seděla na samé špičce toho nejvyššího dubu, prohlížela si svůj nakradený poklad a na celé kolo se všem posmívala: „Kdo je hloupý, ať je chudý! Já mám doma blyštivo, vy máte jen hlínu a bláto!“

Zvířátka v lese z toho byla celá tumpachová. Nešlo o to, že by bez zrcátka nebo staniolu nemohla žít, ale ta pýcha a drzost jim nedala spát. A tak se sebrala a šla za Kmotrou liškou. Vědělo se totiž, že Kmotra liška má pod čepicí a na každého vyzraje.

Liška je vyslechla, podrbala se zadní tlapou za uchem a povídá: „Ono se říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A na zloděje jakbysmet. Nechte to na mně.“

Kmotra liška nelenila. Vzpomněla si, že nedaleko hájovny leží v trávě prázdná plechovka od sardinek. Krásně se na sluníčku blýskala, hotové stříbro. Liška ji opatrně vzala do tlamy a donesla ji doprostřed mýtiny, přímo pod onen dub, kde bydlela straka.

Pak ale udělala věc, nad kterou by lecjaký oukropa kroutil hlavou. Šla ke starému smrku, co ronil hustou, voňavou a pekelně lepivou smolu. Nabrala smolu na klacík a celou plechovku zespodu a zevnitř pořádně napatlala. Nechala jen okraje čisté, aby to házelo ta správná prasátka. Plechovku postavila pěkně na kámen, aby byla dobře vidět.

Sama se schovala za ostružiní a čekala.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a straka na dubu zpozorněla. Kývla hlavou doleva, kývla doprava a už to viděla. Na pařezu leží něco, co se leskne víc než všechny její korálky! Oči jí zasvítily chamtivostí.

„To musí být moje!“ krákla a snesla se dolů.

Její chamtivost byla silnější než opatrnost. Straka přistála přímo v plechovce. Radostně do ní klovla, ale pak chtěla popadnout kořist a letět zpátky. Jenže ejhle! Nožičky se ani nehnuly.

Zabrala křídly, až z ní peří lítalo, a jak se celá splašila, přilepila si k té smůle i ocas. Byla chycená jako v pasti. Cukala sebou, nadávala, ale smola držela jako čert.

V tu chvíli vystoupila z ostružiní Kmotra liška.

„Copak, copak, paní Strako?“ promluvila liška medovým hlasem. „Rozhodla jste se, že u nás na mýtině zapustíte kořeny? Nebo se vám ten kousek plechu líbí tak, že ho nechcete dát z pařátů?“

Straka pochopila, že narazila. Přestala sebou mlít a potupně svěsila hlavu. „Kmotro liško, smiluj se! Pusť mě, vždyť já tu umřu hlady a žízní.“

„Ale kdepak umřít,“ odvětila liška a sedla si naproti ní. „Já tě pustím. Ale má to podmínku. Do večera mi sem na pařez sneseš všechno co jsi u nás v lese nakradla. Všecko do posledního střípku. A jestli se v tomhle lese ztratí ještě někdy něco lesklého, najdu si tě. A věř mi, že smola je to nejmenší, co tě potká.“

Straka slíbila hory doly, jen aby byla volná. Liška vzala tlustou větev, opřela se do plechovky a straku s hlasitým mlasknutím odloupla. Pár pírek tam sice zůstalo, ale to už tak u zlodějů bývá, že nikdy neodejdou s úplně čistým štítem.

A pointa? Ta je prostá jako facka. Zlodějské prsty, nebo v tomhle případě pařáty, nakonec vždycky uvíznou v pasti. Straka do večera všechno vrátila a od té doby v lese nic nechybělo. Lišce se zvířátka hluboce uklonila a Kmotra byla spokojená, že v revíru zase vládne klid.

Článek Jak liška vyškolila straku zlodějku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Začalo to jednoho sychravého odpoledne, kdy starý hajný Karas obcházel revír. Pod vyvráceným smrkem uslyšel kňourání. Koukne blíž a co nevidí: malé, zrzavé klubíčko, oči jako trnky a uši plandavé. Byla to malá lištička, docela opuštěná. Karas nebyl žádný protiva, sundal z hlavy zelenou čepici, lišče do ní uložil a donesl ho domů k paní hajné.

„Podívej, mámo, co nám les nadělil. Budeme jí říkat Ryška,“ prohlásil, postavil čepici k peci a nalil do misky trochu vlažného mléka.

Ryška rostla jako z vody. Rychle pochopila, jak to v takové lidské domácnosti chodí. Zjistila třeba, že nejlepší sousta člověk nemusí pracně lovit někde v mokré trávě, ale že se dají najít hezky na talířku, nebo ještě lépe chladnoucí za oknem na parapetu. Ryška byla chytrá jako rádio. Věděla, kdy má udělat smutné oči, kdy se má lísat k hajnému a kdy se má raději klidit z cesty paní hajné, když vzala do ruky koště.

S domácími zvířaty si také brzy udělala pořádek. Pes Baryk byl sice dobrák od kosti, ale měl v hlavě tak trochu průvan. Stačilo, aby mu Ryška řekla, že za plotem běží zajíc, a Baryk tam stál a štěkal třeba dvě hodiny. A kocour Fousek? Ten jenom spal na peci a myslel si, že mu patří celý svět.

Až jednou přišla sobota. Paní hajná se od rána točila v kuchyni, zadělávala těsto, míchala povidla a celá hájovna voněla tak sladce, že by to probudilo i medvěda ze zimního spánku. Do pece nakonec putoval obrovský povidlový koláč. Když byl upečený, hajná ho vystrčila na okno do síně, aby vychladl, a šla na dvůr sypat slepicím.

Ryšce se z té vůně začaly sbíhat sliny. Ten koláč zkrátka musela mít. Jenže jak to navléct, aby na ni nepadlo podezření? Hlavou jí proběhl plán, za který by se nemusel stydět ani pan starosta.

Nejdřív běžela za psem Barykem. „Baryku, Baryku,“ špitla mu do ucha. „Pan hajný říkal, že jestli budeš dneska odpoledne hrozně potichu a schováš se do kůlničky na dříví, dostaneš večer k večeři vepřovou nožičku. Ale nesmíš ani muknout, to je taková zkouška trpělivosti!“ Baryk radostně zavrtěl ocasem a zalezl hluboko mezi polena.

Pak si Ryška sedla pěkně pod okno, přímo pod ten povidlový zázrak. Když šla hajná kolem, liška dělala, že se strašně pilně rozhlíží na všechny strany. „Copak to tu vyvádíš, zrzundo?“ zeptala se hajná. Ryška na ni upřela své nejupřímnější oči a mňoukla po liščím způsobu, což mělo znamenat: „Hlídám ten koláč. Lítaly tady totiž hrozně drzé mouchy a chtěly vám ho sníst.“ Hajná se usmála, pohladila ji po hlavě a odešla na zahradu plít záhonky.

Jakmile zaklaply dveře, Ryška neváhala. Jeden skok na židli, druhý na parapet a už to jelo. Povidla mizela v liščí tlamě úctyhodným tempem, až z celého pekáče nezbyl ani drobeček. Liška měla břicho napjaté jako buben a ztěžka oddychovala.

„A safra,“ pomyslela si, „to bude malér až se vrátí hajná. To musím na někoho hodit.“ Opatrně si namočila jednu tlapku do zbytků povidel a potichoučku se přikradla k peci, kde spal kocour Fousek. Šup, a otiskla mu povidlovou tlapku přímo na čumák a na bílé pacičky. Pak zalezla pod stůl a dělala, že spí.

Za chvíli se vrátila hajná. Rozhlédne se, a okno je prázdné. Koláč pryč a pekáč vylízaný. „No to snad ne!“ spráskla ruce. „Kdo mi snědl ten koláč?“ V tu chvíli se na peci protáhl Fousek a zívl. Hajná hned viděla ty povidlové tlapky. „Ty jeden mlsný mizerko!“ popadla utěrku a hnala kocoura ven na dvůr. Fousek vůbec nevěděl, co se děje, ale pádil, co mu nohy stačily.

Ryška pod stolem se potichu hihňala, jak to krásně zaonačila. Jenže pak vešel do světnice hajný Karas. Podíval se na prázdný pekáč, podíval se na utíkajícího kocoura, ale pak se podíval pod stůl. „Vylez, ty jedna chytračko,“ řekl přísně. Ryška se neochotně vykolébala. Hajný si dřepl a ukázal na ni prstem. „Fousek má sice tlapky od povidel, ale ty, ty je máš až za ušima! A navíc se s tím břichem sotva neseš.“

Liška strnula. Byla tak soustředěná na to aby zmazala Fouska, že si zapomněla olíznout vlastní čumák. Hajný se na ni mračil a už už sahal po plácačce na mouchy, aby jí vyprášil kožich. V ten moment Ryšce došlo, že u lidí je to zbytečně složité. Samé zákazy, pravidla a plácačky.

Nečekala, až padne trest. Vyskočila na okno, protáhla se ven a uháněla přes dvůr rovnou k lesu. Běžela rychle, i s tím plným břichem, a nezastavila se, dokud nebyla hluboko v kapradí.

Tam se posadila, olízla si poslední kousek povidel z vousů a spokojeně se usmála. Zjistila, že každá, i ta nejchytřejší výmluva má krátké nohy a že pravda nakonec stejně vyjde na povrch. Ale taky zjistila něco mnohem důležitějšího. Že ta svoboda tady v lese, ta je pro ni nakonec stokrát lepší než plné břicho u lidí v hájovně, kde na vás vždycky čeká nějaké to koště.

A od toho dne už se do hájovny nikdy nevrátila, i když myslivce čas od času v lese zahlédla a zamávala mu svým huňatým ocasem na pozdrav. Usadila se v hlubokém lese a díky svému rozumu a zkušenostem od lidí si brzy získala takový respekt, že jí žádné zvíře neřeklo jinak než Kmotra liška.

Článek Ryška a povidlová loupež se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Každé ráno za úsvitu bral rybář svůj prut a odcházel k moři. Voda byla čistá, klidná a zrcadlila ranní oblohu jako vyleštěné sklo. Jednoho dne, když slunce stálo nejvýš, ucítil na vlasci prudké trhnutí. Tahal a tahal, až na břeh vytáhl obrovského platýse.

Když chtěl rybář rybu sundat z háčku, platýs otevřel tlamu a lidským hlasem promluvil: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. K čemu ti budu? Moje maso by ti stejně nechutnalo. Hoď mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

Rybář překvapeně couvl. „Jen se neboj,“ zabručel. „Rybu, která umí mluvit lidskou řečí, bych stejně nedokázal sníst.“ Opatrně platýse vyhákl a pustil ho zpět do klidné vody. Platýs zmizel v hlubině.

Když se rybář vrátil s prázdnou do chatrče, Ilsebil se na něj obořila. „Kde máš úlovek? To budeme zase žvýkat jen suchý chléb?“

První přání

Rybář jí vyprávěl o mluvící rybě a zakletém princi. Ilsebil zrudla vzteky. „Ty hlupáku! Ty jsi mu daroval život a o nic sis neřekl? Podívej se, jak žijeme! V téhle špinavé díře! Jdi hned zpátky a řekni mu, že chceme malou, ale čistou chaloupku.“

Rybáři se tam nechtělo, ale své ženy se bál víc než moře. Vrátil se na břeh. Voda už nebyla průzračná, ale zakalila se do žlutozelena. Stoupl si na útes a zavolal:

„Platýsi, platýsi v mořské vodě, má žena nedá mi klid. Ilsebil, má žena, si usmyslela, abych tě o malý dar poprosit šel.“

Zelená voda se rozestoupila a platýs vyplul na hladinu. „Co tedy chce?“ zeptal se. „Ach,“ povzdechl si rybář, „zlobí se, že jsem si nic nepřál. Chtěla by malou chaloupku.“ „Běž domů,“ řekl platýs klidně. „Už ji má.“

A vskutku. Místo chatrče stála úhledná chaloupka s krbem a malou zahrádkou. Ilsebil byla spokojená. Ale jen na týden.

Druhé přání

Osmého dne ráno bouchla pěstí do stolu. „Tohle je moc malé! Běž k platýsovi a řekni mu, že chci velký kamenný hrad.“

Rybář šel k moři s těžkým krokem. Hladina byla temně fialová, těžká a podivně hustá. Znovu zavolal svou říkanku. Platýs se vynořil. „Už ho má,“ řekl krátce. Rybář doma našel obrovský hrad se strážemi a zlatým nábytkem.

Třetí přání

Ale lidská chamtivost nezná hranic. Netrvalo dlouho a Ilsebil chtěla být královnou nad celou zemí. Rybář se třásl strachem, když znovu stál na břehu. Nebe zčernalo. Moře se vzdouvalo v obrovských šedých vlnách, které narážely do útesů. Platýs i toto přání splnil. Z Ilsebil se stala královna s korunou plnou diamantů.

Rybář doufal, že už bude klid. Ale mýlil se.

Poslední přání

Jednoho rána probudily královnu Ilsebil sluneční paprsky. Vstala z postele, podívala se z okna a do hrudi jí vstoupila ta nejčernější pýcha. Proč by mělo slunce vycházet bez jejího svolení?

Zavolala manžela. Byla bledá a oči jí planuly. „Jdi k platýsovi. Chci poroučet slunci a měsíci. Chci být jako Bůh!“

Rybář padl na kolena a prosil ji, ať toho nechá. Ale ona ho vyhodila z paláce.

Když dorazil k moři, zuřila strašlivá bouře. Stromy se lámaly, blesky křižovaly černou oblohu a vlny byly vysoké jako kostelní věže. Rybář musel křičet z plných plic, aby ho přes rachot hromů bylo slyšet.

„Platýsi, platýsi v mořské vodě…“

Platýs se vynořil přímo z nitra té nejčernější vlny. „Co chce tentokrát?“ „Ona… ona chce být jako Bůh!“ vykřikl rybář zoufale.

Platýs se na něj podíval svýma starýma očima. „Tomu přání nelze vyhovět,“ pronesla ryba a její hlas se těžce nesl i přes burácení větru. „Kdo touží po všemocnosti z pouhé marnivosti, má v srdci místo jen pro zkázu. Žádat o vládu nad sluncem a měsícem znamená chtít rozvrátit samotný řád světa. Kdo nedokáže najít vděčnost v tom, co mu bylo darováno, neudrží v rukou ani tíhu nebes. Zlatem se prázdná duše nenasytí a pýcha, která nezná hranic, nakonec pohltí sama sebe.“

Bouře na vteřinu utichla. „Běž domů,“ řekl platýs hlasem hlubokým jako samotný oceán. „Tvá žena dostane přesně to, co si zaslouží.“

A tak se rybář vrátil tam, odkud prve vyšel. Hrad zmizel, zlato se rozplynulo. Našel jen svou ženu, jak sedí v blátě, před jejich starou chatrčí s děravou střechou. A pokud nezemřeli, sedí v té chatrči u studeného moře dodnes.

Článek O rybáři a jeho ženě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa kácet duby. Matka mu do rance zabalila pečenou husu, sladký koláč a láhev vína, aby mu síly nechyběly. Sotva však zaťal sekeru do prvního kmene, objevil se před ním šedivý stařeček s tváří vrásčitou jako kůra staletého stromu.

„Dobré jitro, mládenečku,“ zaskřehotal stařeček. „Mám břicho prázdné a v krku sucho. Nepodělil by ses o kousek koláče a doušek vína?“

Nejstarší bratr si jen odplivl: „Kdybych dal tobě, nezbylo by pro mě. Jdi svou cestou, dědku!“

Sotva se však stařeček ztratil v mlze, bratr se napřáhl k úderu, sekera sklouzla a on se hluboko řízl do ruky. Musel se s pláčem vrátit domů. Totéž se stalo i prostřednímu bratrovi. I on byl lakomý, i on stařečka odehnal a brzy se s bolestí v noze belhal zpět k vesnici.

Tehdy předstoupil Popleta. „Otče, nechte mě jít do lesa,“ poprosil. Otec se jen zasmál: „Tvoji bratři pohořeli, a ty, který ani sekeru neudržíš, chceš uspět?“ Ale nakonec ho pustil. Matka mu však dala jen suchou placku upečenou v popelu a láhev kyselého piva.

Když Popleta došel k mýtině, stařeček tam už čekal. „Dobrý muži,“ řekl Popleta uctivě, „mám jen tuhle popelavou placku, ale jestli ti nevadí, že je tvrdá, sedni si a jez se mnou.“

Stal se zázrak. Jakmile usedli, popelavá placka se proměnila v nadýchaný koláč a kyselé pivo v to nejsladší víno. „Máš dobré srdce,“ řekl stařeček, když dojedli. „Tamhle u kořenů starého dubu najdeš odměnu. Vykopej ji a jdi rovnou do města.“

Popleta kopal a z hlíny vytáhl husu. Nebyla to však obyčejná husa. Každé její pírko bylo z ryzího zlata a svítilo tak silně, že prosvětlilo i ten nejtmavší kout lesa.

Popleta vzal husu do podpaží a vydal se k městu. Cestou se zastavil v hostinci. Hostinský měl tři dcery, které, jakmile spatřily zlatého ptáka, nezatoužily po ničem jiném než po jediném pírku. „Stačilo by jedno malé pírko a byly bychom bohaté,“ šeptala nejstarší. Když Popleta na chvíli nedával pozor, přikradla se k huse a chtěla pírko vyškubnout. Ale běda! Jakmile se dotkla křídla, její ruka zůstala k huse přilepená jako přilepená.

„Pomoz mi!“ vykřikla na druhou sestru. Ta přiběhla, chytila starší za ruku, aby ji odtrhla, ale v tu ránu k ní byla přilepená také. Třetí sestra se pokusila pomoci oběma, a dopadla stejně.

Ráno Popleta vstal, vzal husu pod paži a kráčel dál. Vůbec si nevšímal, že za ním vlají tři dívky jako ocásek u papírového draka.

Na poli pracoval farář. Když uviděl ten podivný průvod, rozhněval se: „Nestydaté dívky, proč takhle běháte za mladíkem?“ Chytil tu nejmladší za rukáv, aby ji zastavil, a v tu vteřinu už musel cupitat s nimi. Za farářem se přilepil kostelník a za kostelníkem dva sedláci, kteří šli kolem. Celkem sedm lidí teď tvořilo komický řetěz, který se neohrabaně kymácel za klidně kráčejícím Popletou.

Došli až do hlavního města, kde žil král se svou dcerou. Princezna byla tak vážná a smutná, že král vyhlásil: „Kdo moji dceru rozesměje, ten dostane její ruku a půl království.“

Když princezna vyhlédla z okna a uviděla ten zmatek: Popletu s vážnou tváří a za ním sedm lidí, kteří se jeden druhého drželi, klopýtali přes kameny a vztekle na sebe pokřikovali, neudržela se. Nejprve se jí cukly koutky, pak se ozvalo tiché uchechnutí a nakonec vypukla v tak hlasitý smích, že se otřásaly i zámecké věže.

Král sice viděl svou dceru šťastnou, ale představa, že by se princezna měla provdat za prostého chlapce z lesa, se mu ani trochu nelíbila. „Smích je jedna věc,“ prohlásil král a upřel na Popletu přísný pohled, „ale královský majestát vyžaduje víc. Splníš-li tři úkoly, bude svatba. Pokud ne, odejdeš s prázdnou.“

První zkouška: Bezedné břicho

Král poručil, aby Popleta našel někoho, kdo dokáže vypít všechen víno z královských sklepů. Popleta si vzpomněl na stařečka, spěchal do lesa a na mýtině našel smutného muže. „Mám takovou žízeň, že ji nic neuhasí,“ naříkal muž. Popleta ho přivedl do zámku a muž během jediného dne vypil všechny sudy až do poslední kapky.

Druhá zkouška: Hora chleba

Král se zamračil a dal druhý úkol: „Najdi někoho, kdo sní horu chleba upečenou z tisíce měřic mouky!“ Popleta se vrátil do lesa a potkal jiného muže, který si utahoval opasek. „Mám takový hlad, že bych snědl i skálu,“ stýskal si. V zámku pak tento hladovec spořádal celou horu chleba, až zbyla jen jediná kůrka.

Třetí zkouška: Loď na zemi i na vodě

Král, už celý rudý vzteky, zvolal: „Poslední úkol! Přiveď mi loď, která pluje po vodě stejně dobře jako po suché zemi!“ Popleta šel naposledy za stařečkem. Ten jen poklepal holí o zem: „Protože jsi byl štědrý, dám ti i takovou loď.“ Než slunce zapadlo, připlul Popleta k hradbám na lodi, která nepotřebovala vlny ani vítr, aby klouzala po trávě.

Teprve tehdy král pochopil, že nad Popletou drží ochrannou ruku mocná síla a že jeho štěstí nepochází z lsti, ale z laskavosti. Král musel dodržet slovo. I když se mu zpočátku chudý Popleta nezdál, po třech těžkých zkouškách, které mu stařeček z lesa pomohl splnit, uznal, že chlapcovo dobré srdce je cennější než všechny poklady světa.

Svatba byla velkolepá a zlatá husa dostala čestné místo v královské zahradě. A ti přilepení lidé? Nebojte, jakmile Popleta princeznu rozesmál, kouzlo pominulo a oni se rozutekli do všech světových stran, hanbou se červenajíce za svou chamtivost.

Článek O zlaté huse a nečekaném řetězu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.