Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička roztřeseným hlasem pronesla: „Pane můj, přináším ti vzácný dar. Necháš-li si tohoto hada upéct a sníš ho, porozumíš řeči všech ptáků ve vzduchu, všech zvířat na zemi i všech ryb ve vodě.“

Král, lačný po vědění a moci, babičku bohatě odměnil a ihned si nechal zavolat svého nejvěrnějšího sloužícího, mladíka jménem Jiřík. Pověřil ho přísným úkolem: „Upečeš mi toho podivného hada, ale pamatuj si dobře. Nesmíš ochutnat jediné sousto! Pokud byť kousek ochutnáš, zaplatíš za to životem.“

Jiřík se uklonil a odnesl hada do zámecké kuchyně. Jakmile vložil hada na pekáč a rozdělal oheň, vzduch se naplnil omamnou vůní, která Jiříka lákala, až se mu sbíhaly sliny. A jak tak maso prskalo, pomyslel si: „Jaký pak to má smysl, vařit jídlo a nevědět, zda je dobře okořeněné? Každý správný kuchař musí přece svůj pokrm okusit.“ Odloupl kousek zlatavé kůrky, vložil si ho do úst a polkl.

e brzy proměnil ve zřetelná slova. U stropu poletovaly dvě mouchy a štěbetaly: „Pusť mě k tomu, pusť mě k tomu, já si chci také líznout té mastné šťávy!“ Jiřík zůstal stát jako uhranutý. Rozuměl jim. Rychle přidal do pekáče sůl a bylinky, s tlukoucím srdcem pokrm dopekl a odnesl ho králi.

Po hostině král poručil Jiříkovi, aby mu nalil víno. Přitom však panovník bedlivě sledoval okolí, neboť chtěl vyzkoušet svou novou schopnost. Za otevřeným oknem se na římse usadili dva ptáčci. Jeden zašvitořil: „Pověz mi, bratře, co je nového ve světě?“ Druhý mu na to odpověděl: „Nic dobrého, v zámku král snědl vzácného hada, ale neví, že jeho sluha ochutnal také a rozumí nám stejně dobře!“

Když to král uslyšel, zrudl vzteky. Rozhodl se, ale že ho nenechá popravit, ale místo toho jej vyšle na cestu, ze které se jen stěží někdo vrátí živý. Obrátil se na Jiříka: „Vím, že jsi ochutnal z mého pokrmu. Měl bych ti nechat setnout hlavu! Ale daruji ti milost… pokud mi přivedeš nevěstu. Slyšel jsem o krásné panně, jejíž vlasy září jako slunce v pravé poledne. Jmenuje se Zlatovláska a žije na ostrově uprostřed širého moře. Přiveď ji, a tvůj život bude ušetřen.“

Jiřík neměl na vybranou. Osedlal si koně a vydal se na dlouhou pouť. Cesta ho vedla temnými hvozdy a skalnatými průsmyky. Když projížděl hlubokým lesem, uviděl oheň. Blesk uhodil do starého suchého stromu a plameny se rychle šířily k úpatí, kde stálo mraveniště. Mravenci zděšeně pobíhali a naříkali: „Zle je, zle je, uhoříme my i naše děti! Pomozte nám někdo!“ Jiříkovi se těch malých tvorů zželelo. Seskočil z koně, sekyrou přesekal hořící větve, aby ho uchránil před plameny. Mravenci se zastavili a sborově zvolali: „Děkujeme ti, Jiříku! Budeš-li někdy potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás a my ti přijdeme na zavolanou.“

Jiřík jim poděkoval, nasedl na koně a jel dál. Když vyjel z lesa, otevřel se před ním pohled na stříbrnou řeku. Na jejím břehu uviděl rybáře, kteří se marně snažili rozplést své sítě, a vedle nich se na suchém písku zmítala velká ryba se zlatými šupinami. Lidé si jí nevšímali, ale Jiřík slyšel její slabý hlas: „Vodu, vodu, umírám bez vody! Vrať mě do řeky, prosím!“ Jiřík neváhal, přistoupil k rybářům a nabídl jim peníze, aby rybu ušetřili. Vzal ji opatrně do dlaní a vhodil ji zpět do chladného proudu. Ryba mrskla ocasem, vynořila se nad hladinu a řekla: „Zachránil jsi mi život, Jiříku. Až budeš v nouzi, zavolej mě a já ti pomohu.“

Cesta byla dlouhá a únavná, a slunce už se klonilo k západu, když Jiřík procházel podél jedné louky. Náhle zaslechl drobné, zoufalé zabzučení. Když se podíval blíže, uviděl malou mouchu, která se chytila do lepkavé pavučiny natažené mezi trny divokého šípku. Obrovský křižák už se k ní blížil ze svého úkrytu. Jiřík, který měl dobré srdce a zvířatům neubližoval, opatrně, aby ji nezranil, přeřízl stéblem trávy pevná vlákna a osvobodil ji. Moucha se pak usadila na jeho prstě, tichounce mu zabzučela poděkování a slíbila, že za ním přiletí, až bude potřebovat její pomoc.

Mladík poděkoval a pokračoval v cestě. Jednoho večera uslyšel z vysokého skaliska žalostný nářek. V hnízdě tam seděla tři krkavčí mláďata a usedavě křičela: „Matka i otec nás opustili, nemáme co jíst! Zemřeme hlady, pomozte nám, pomozte někdo!“ Jiřík už měl své brašny skoro prázdné. Zbývala mu už jen skýva chleba a kus trvdého sýra, ale nad krkavci se smiloval a své poslední jídlo jim přenechal. Než krkavci začali hodovat, slíbili mu: „Na tvou pomoc nezapomeneme, Jiříku. Zavolej, až budeš potřebovat, a my přiletíme.“

Po mnoha dnech a nocích plných útrap Jiřík konečně dorazil na pobřeží širého modrého moře. Najal si malou loďku a nechal se převézt na křišťálový ostrov. Tam se tyčil zámek ze skla a zlata, ve kterém žil starý a přísný král se svými dvanácti dcerami.

Jiřík předstoupil před krále a požádal o ruku jeho dcery Zlatovlásky pro svého pána. Král se usmál, ale prohlásil: „Dám ti svou dceru, ale musíš si ji zasloužit. Splníš tři úkoly. Nesplníš-li byť jen jeden, tvůj život propadne mému meči.“

První zkouška

Hned druhého dne ráno král Jiříka vyvedl na zelenou louku za zámkem a řekl: „Má dcera zde včera roztrousila sto vzácných perel ze svého náhrdelníku. Do večera je musíš všechny posbírat. Nesmí chybět ani jedna.“ Jiřík se pustil do hledání, ale perly byly drobné a tráva vysoká. Do poledne jich nenašel ani pět. Sedl si na kámen a složil hlavu do dlaní. Úkol se zdál nemožný. Vtom se kolem něj začaly rojit stovky a stovky mravenců. „My ti pomůžeme, Jiříku!“ volali a rozběhli se po louce. Za chvíli před ním ležela úhledná hromádka perel. Bylo jich přesně sto.

Druhá zkouška

Druhý den král vymyslel těžší zkoušku: „Má dcera při koupání ztratila v moři svůj oblíbený zlatý prsten. Najdeš mi ho do západu slunce.“ Jiřík stál na břehu moře a díval se do nekonečných vln. Jak by mohl najít malý prsten v takové hlubině? Vzpomněl si na rybu, kterou zachránil před rybáři. Zavolal ji a brzy se z vody vynořila velká ryba se zlatými šupinami. Jiřík ji pověděl o úkolu, který dostal a požádal rybu o pomoc. „Počkej chvíli Jiříku,“ mrskla ocasem a zmizela v hlubinách. Po chvíli se vynořila a v tlamě držela prsten. Král byl překvapený, že Jiřík splnil i druhý úkol, ale nevzdával se.

Třetí úkol

Třetího dne král nařídil: „Přines mi živou a mrtvou vodu. Mrtvou vodou uzdravíš rány a živou vdechneš nový život.“ Jiřík nevěděl, kudy kam. Král mu neřekl, kde by měl živou ani mrtvou vodu hledat. Ale pak zvedl zrak k nebi a zavolal na své krkavčí přátele. Za malou chvíli uslyšel mohutné máchání křídel. Nyní už dospělí krkavci přistáli před ním, vyslechli si jeho prosbu. „Neboj se Jiříku, pomůžeme ti. Víme dobře, kde najít živou a mrtvou vodu. Počkej tady na nás. Do večera ti ji přineseme.“ Jiřík jim dal dvě lahvičky. Jednu černou na mrtvou vodu a jednu bílou na živou vodu. Krkavci odletěli, Jiřík si sedl na do stínu pod strom a čekal. Za pár hodin se vrátili, každý v zobáku nesl jednu lahvičku. V jedné skutečně byla voda života, ve druhé voda smrti. Když přišel král, aby mu Jiřík dokázal, že to jsou skutečně ony, tak zabil malého pavouka. Mrtvou vodou spojil jeho tělo a živou vodou ho přivedl zpět k životu.

Jiřík splnil všechny zkoušky.

Král zavedl Jiříka do velké síně, kde stálo dvanáct panen, jedna jako druhá, oblečených do stejných prostých šatů, tváře zakryté hustými závoji. „Vyber si tu, která je Zlatovláska,“ poručil král. „Uhodneš-li, je tvá.“ Jiřík byl ztracen. Nevěděl, jak ji poznat. Vtom uslyšel tenké zabzučení. Kolem něj začala létat malá moucha. Byla to ta samá moucha, kterou zachránil z pavučiny v lese. „Pojď za mnou, pojď za mnou,“ bzučela moucha. „Já ti poradím.“ Létala od panny k panně, až se nakonec usadila na rameni té nejmenší, která stála úplně vzadu. „To je ona!“ zašeptala moucha. Jiřík bez váhání přistoupil k dívce a vzal ji za ruku. Král si zklamaně povzdychl. Dívka odhalila závoj a z pod něj se vyhrnuly zlaté prameny vlasů, které zářily tak silně, že osvětlily celou síň.

Jiřík se Zlatovláskou se vydali na zpáteční cestu ke starému panovníkovi. Během cesty Zlatovláska poznala Jiříkovo dobré a laskavé srdce. Zamilovala se do něj a věděla, že krutému králi patřit nechce. Když dorazili na královský dvůr, král byl krásou Zlatovlásky naprosto omámen. Rozhodl se, že Jiříka už vůbec nepotřebuje, a ze strachu, že by mu nevěstu odvedl, nechal Jiříka bez milosti popravit.

Zlatovláska však požádala o královo svolení, aby mohla Jiříkovo tělo sama připravit k pohřbu. Král jí to se smíchem dovolil. Zlatovláska nepozorovaně vyndala z pláště lahvičky mrtvé a živé vody. Mrtvou vodou potře Jiříkův sťatý krk a hlava okamžitě přirostla zpět k tělu. Živou vodou ho pak polila celého a Jiřík vstal, krásnější a silnější než kdy předtím.

Když to starý král uviděl, zaslepen touhou po mládí a nesmrtelnosti, poručil svým sluhům, aby ho také sťali a polili živou vodou. Ti tak učinili, leč když ho polili živou vodou, nic se nestalo. Pak jej polili mrtvou vodou a jeho hlava přirostla opět k tělu, jenže živá voda už došla. Panovník zůstal navždy mrtev, padl za oběť vlastní chamtivosti a zlobě.

A co bylo dál? Jiřík, který rozuměl přírodě i zvířatům, a po jeho boku zářící Zlatovlásku, společně usedli na trůn, panovali moudře, v míru s lidmi i zvířaty a jejich láska byla světlem, které hřálo celé království po dlouhá, předlouhá léta.

Článek Zlatovláska a statečný Jiřík se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ze všeho nejraději Káča tancovala. Každou neděli odpoledne si oblékla ty nejbarevnější šaty, na krk pověsila skleněné korále a vyrazila do hospody U Zlatého džbánu na tancovačku. Jenže, ouvej! Mládenci se jí vyhýbali obloukem. Věděli totiž, že jakmile by ji vzali do kola, Káča by jim okamžitě začala mluvit do kroku: „Nedupej mi na nohy, ty slone! Narovnej se! Kdo tě učil točit, vždyť se motáš jako pytel brambor!“ A tak Káča sedávala v koutě sama, podupávala nohou a mračila se jako bouřkový mrak.

Až jednou.

V hospodě už bylo veselo, housle vrzaly a basa bručela, když se najednou rozletěly dveře. Dovnitř vešel neznámý panáček. Měl na sobě elegantní zelený kabát, na hlavě klobouk s kohoutím pérem, ale podivně pajdal na jednu nohu. Kopyto pod botou zkrátka neschováš. Byl to čert, který dostal z pekla úkol přinést nějakou zlobivou duši. Jakmile se rozhlédl, padl mu zrak na zamračenou Káču. „Ta bude snadná,“ pomyslel si čert, uhladil si knírek a galantně se před ní uklonil.

„Smím prosit, panno Káčo?“ zeptal se medovým hlasem.

Káča neváhala ani vteřinu. Vyskočila jako na pérkách a už se točili. Čert byl výborný tanečník a Káča byla konečně ve svém živlu. Tančili hodinu, dvě, tancovali, až z nich lil pot, ale nepřestávali.

Když tancovačka končila, čert se k ní naklonil a pošeptal: „Tady už muzika nehraje, ale já znám místo, kde se tancuje až do rána a hudba tam hraje pořádně zhurta. Půjdeš se mnou?“

„A to si piš, že půjdu!“ rozzářila se Káča. „Chyť se mě kolem krku,“ řekl čert a myslel si, jak na ni vyzrál. Káča na něj hupla, chytila ho pevně za krk, čert dupl kopytem a frrr! Vyletěli oknem ven do tmy.

Letěli noční oblohou a čert se těšil, jakou bude mít v pekle pochvalu. Jenže po chvíli mu začalo být horko. Káča totiž nebyla zrovna pírko a navíc jí během letu otrnulo. „Hej, ty zelený kabáte!“ křikla mu přímo do ucha, až mu v něm zalehlo. „Letíš moc pomalu! A vůbec, kudy to letíme? Tady fouká, že mi nastydnou uši! Leť víc doprava! Ne, doleva! Kdo ti vůbec dal řidičák na létání?“

Čert z toho měl hlavu jako pátrací balon. Když konečně dopadli před brány pekla a čert zaklepal na Luciferovy dveře, byl úplně vyčerpaný. „Nesu… nesu hříšnici,“ zasípal. Ale Káča se rozhlédla po pekle, kde to čmoudilo, syčelo a páchlo sírou, a spustila takový křik, že i samotnému Luciferovi, který byl zvyklý na ledacos, zatrnulo: „Co je to tu za nepořádek?! Kdo tu rozlil tu smůlu? A proč se tu nevětrá? Tady se nedá dýchat! Vždyť vy tu žijete jako prasátka!“ Popadla první pekelné koště a začala čerty prohánět.

Lucifer zbledl. „Okamžitě ji odnes zpátky!“ zavelel a ukázal na dveře. „Tohle tady mít nechci! Žádná bláznivá ženská mi tady nebude dělat takový pořádky!“

Zoufalý čert se znovu vznesl i s Káčou, která se ho držela jako klíště. Letěl, síly ho opouštěly, jazyk měl až na vestě. Nad jednou loukou už to nevydržel a klesl k zemi. Chtěl Káču shodit, ale ta se nedala. Chytila se ho ještě pevněji a ne a ne pustit. Čert už byl zoufalý a Káču prosil ať už sleze. Jenže ta ne, ta že se jí tam líbí a z krku už mu nesleze. Nikdy.

U nedalekého rybníka zrovna pásl ovce ovčák Jirka. Měl na sobě obrovský, chlupatý ovčí kožich. Vidí čerta, jak lapá po dechu a na zádech mu sedí uřvaná ženská.

„Pomoz mi, člověče,“ naříkal čert. „Já už nemůžu. Ta ženská je horší než tisíc let přikládat pod kotel.“ Jirka byl chytrý mládenec. Rozpoznal v té ženské hubatou Káču z vedlejší vsi. „Dobrá,“ usmál se pod fousy. „Já ji na chvíli vezmu. Ale musíš mi slíbit, že pomůžeš, když tě zavolám.“ Čert by slíbil i modré z nebe.

Jirka přišel ke Káče. „Káčo, pojď na chvíli ke mně na záda, tenhle zelený panáček už plete nohama. Já tě donesu až domů.“ Káče to bylo jedno. Hlavně že se nesla. Přeskočila na Jirkova záda a chytila se ho za huňatý kožich. Jenže Jirka nebyl hloupý. Jakmile cítil, že se pevně drží, rychle rozepnul knoflíky svého starého, obnošeného kožichu a hbitě z něj vyklouzl.

Žbluňk! Káča i s těžkým kožichem zahučela rovnou do rybníka. Voda nebyla hluboká, sahala jí sotva po pás, ale než se Káča z toho mokrého chlupatého nadělení vymotala, byl čert ten tam. Rychlostí blesku zmizel v pekle a bránu zamkl na tři západy.

Káča vylezla na břeh jako zmoklá slepice. Vynadala Jirkovi, vynadala ovcím, vynadala i rybám ve vodě. Ale pak se oklepala, narovnala sukni a hrdě nakráčela zpátky do vsi. Však si aspoň udělala pořádný výlet a měla všem sousedkám co vyprávět! A čert? Ten už se od té doby tancovačkám vyhýbal obrovským obloukem. Zjistil totiž, že hubatá lidská ženská je to jediné, čeho se musí bát i samotné peklo.

Článek Jak Káča peklu zavařila se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Eliška byla dokonalá. Nikdy nekřičela, nikdy nedupala, vždycky poděkovala, každému pomáhala, nikdy se zlobila. Lidé ji hladili po vlasech a říkali: „Ty jsi ale zlatá holčička. Skutečný andílek.“ Ale kdyby se podívali pořádně, všimli by si jejího stínu. Zatímco Eliška stála s rukama způsobně složenýma v klíně, její stín na zdi svíral pěsti, kopal do nábytku a otvíral ústa v němém křiku.

Eliška totiž nenosila vztek v sobě. Schovávala ho do sklepa.

Když se jí stala křivda, když jí například spolužák shodil na zem svačinu a zasmál se, nebo když ji paní učitelka nespravedlivě napomenula, Eliška polkla. Cítila, jak se jí v krku rodí horká, ostrá bublina s chutí mědi a pálivého pepře. Běžela domů, seběhla po studených kamenných schodech dolů, vzala prázdnou zavařovací sklenici, přitiskla ji k ústům a vydechla do ní.

Pak rychle, strašně rychle, utáhla plechové víčko.

Sklep jich byl plný. Stovky sklenic stály v pečlivých řadách na zaprášených policích. V některých vířily tmavě fialové mraky, v jiných prskaly drobné, vzteklé červené blesky, které narážely do skla s tichým, zuřivým cink, cink, cink. V jedné obzvlášť velké láhvi se točil miniaturní černý hurikán. To bylo z loňských Vánoc, kdy nedostala tu panenku, kterou si tak moc přála a pak musela ještě mlčet, zatímco se dospělí bavili a přehlíželi ji.

Vzduch ve sklepě se tetelil a sklo neustále vibrovalo. Tlak v domě stoupal. Mléko v lednici nahoře v kuchyni kyslo neobvykle rychle a žárovky praskaly s podivnou pravidelností, ačkoliv elektrikář nenašel žádnou závadu.

Ale sklenice držely a Eliška si myslela, že to tak bude napořád. Jenže pak přišel ten den.

Ve škole Eliška týdny pracovala na papírovém modelu hradu. Byla na něj moc pyšná a už se těšila, až ho ukáže před celou třídou. Jenže o přestávce do něj starší kluk schválně strčil. Hrad spadl a rozpadl se na malé kousky. Kluk se jen ušklíbl a řekl: „Sorry, nemělo to tady překážet.“

Eliška neřekla nic. Jako vždycky. Jen se smutně usmála, ačkoliv její stín na zdi se kroutil jako zraněné zvíře.

Cesta domů trvala věčnost. Horká bublina v krku tentokrát nebyla jen obláčkem; byl to balvan žhavé lávy, který jí propaloval hrudník. Slzely jí oči, v uších jí hučelo. Vlétla do domu, rozrazila dveře do sklepa a popadla největší sklenici, co našla. Tu těžkou pětilitrovou láhev od okurek.

Přiložila ji k ústům a zkusila vydechnout. Tak jako to dělala vždy.

Ale hněv byl příliš velký. Do sklenice se nemohl vejít. Nebyl to jen vzdor, byla to obří, těžká nespravedlnost. Eliška přesto foukla. Z úst jí vyšlehl proud temné, pulzující energie. Sklenice se naplnila, vír uvnitř se roztáčel rychleji a rychleji, blesky narážely do stěn…

Křup.

Sklo prasklo. Dřív než Eliška stačila ucuknout, láhev se rozletěla na tisíc třpytivých střepů.

Temný vír se vyvalil do sklepa. Ale nezastavil se. Jeho síla narazila do police. Sklenice s červenými blesky spadla a roztříštila se. Pak další. A další.

Byla to řetězová reakce. Cink-třísk, křach, prásk. Sklep se proměnil v peklo uvolněných bouří. Fialové mraky se spojily s černými tornády, rudé blesky křižovaly vzduchem, který náhle zledovatěl. Hluk byl ohlušující. Stovky potlačených „ne“, „nech toho“ a „to není spravedlivé“ se slily v jeden obrovský, dunivý hukot.

Eliška padla na kolena a chránila si hlavu rukama. Čekala, že ji bouře roztrhá na kusy. Vždyť přesně proto ten vztek schovávala. Věřila, že je zlý, destruktivní, že ublíží všem, a hlavně jí samotné.

Ale vítr ji neničil. Jen ji obklopil. Zvedl jí vlasy, odfoukával jí z očí slzy, ale neubližoval ji. Vlastně se v něm cítila podivuhodně bezpečně.

Pomalounku, třesoucíma se rukama, se postavila. Bouře řádila kolem ní, ale když se zhluboka nadechla, část toho mrazivého, jiskřivého vzduchu vtáhla do plic. Narovnala ramena. Její stín přestal zběsile máchat rukama a postavil se klidně a pevně přesně za ni. Poprvé po letech byli jedno.

Eliška otevřela pusu a ze všech sil zakřičela. Už do žádné sklenice. Jen tak, do sklepa plného hromů.

„To nádvoří mi dalo hrozně moc práce!“ zakřičela do víru. Její hlas zněl nečekaně silně, ostře se odrážel od kamenných zdí. „A tys ho neměl právo rozbít!“

S každým jejím slovem bouře trochu slábla. Nezmizela, jen se vsakovala zpátky pod Eliščinu kůži, tam, kam patřila. Zjistila, že hněv nebyla příšera, které by se musela bát. Když bylo po všem, sklep byl plný blýskavých střepů a Eliška stála uprostřed té spouště. Cítila se lehčí, i když v ní teď přebývaly všechny ty bouřky, blesky a hromy.

Vyšla ze sklepa nahoru do kuchyně. Na stole ležel prázdný kus papíru. Eliška si sedla, vzala fixu a napsala velkými písmeny jméno kluka, který jí rozbil hrad. Zítra za ním půjde. Nebude se s ním prát, možná po něm nebude ani křičet, ale už nikdy nespolkne bouřku jen proto, aby byla tou milou Eliškou, kterou mají všichni rádi.

Článek Sběratelka tichých bouřek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pahorek se totiž zvedl na čtyřech malých, ohnivých sloupcích, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Dánský elfí král pořádal slavnostní hostinu a vše muselo být dokonalé.

Stěny z vlhké hlíny byly pečlivě omyty rosou, podlahy se drhly svazky kapradí a ze stropu visely bludičky, které měly za úkol svítit jasně a bez mrkání. Kuchaři v kuchyních z dubové kůry připravovali vybrané lahůdky pekli komáří nožičky, míchali salát z těch nejkřehčích stínů kapradin a chladili medovinu z čistého měsíčního svitu.

„To je dnes ale shon,“ postěžovala si ropucha, které zrovna někdo šlápl ve spěchu na nohu.

„Bodejť by ne,“ šeptal severní vítr, který se proháněl kolem staré vrby. „Dnes večer se budou konat zásnuby. Čekají se vzácní hosté ze severu.“

A skutečně. Když měsíc vystoupal vysoko na oblohu a jeho světlo dopadlo na vršek pahorku, zalesklo se něco v dálce. Byli to oni. Dovnitř majestátně vstoupil starý troll z norské hory Dovre. Na hlavě měl korunu z broušených horských kamenů a ve vousech mu uvízly ostré krystalky sněhu. Byl to vážený, moudrý vládce.

Hned za ním se dovnitř vřítili jeho dva synové. Byli obrovští, hluční a naprosto neotesaní. Zatímco dánští elfové dbali na vybrané chování, ukláněli se a mluvili v jemných, procítěných verších, trollí chlapci se smáli tak nahlas, až ze stropu opadávaly kousky suché hlíny.

„To je ale mrňavá nora,“ zahučel starší z nich, přitáhl si stoličku a bez nejmenšího zaváhání si vyložil zablácené nohy v těžkých botách přímo na naleštěný stříbrný stůl.

Elfí dvorní dámy v jemných šatech z pavučin zatajily dech, ale král dělal, že nic nevidí. Věděl, proč je pozval. Trollové ze severu vlastnili hluboké doly plné zlata a drahých kamenů, a sňatek jeho dcer s trollími syny by oběma rodinám přinesl užitek. Hostina proto musela pokračovat stůj co stůj.

Po jídle král pokynul rukou a hudba cvrčků ztichla. Nastal čas, aby se předvedly elfí dcery. Byly krásné, každá jako drobný, precizně broušený šperk, ale to, co se mezi nadpřirozenými bytostmi skutečně počítalo, byly jejich kouzelné dovednosti. Starý norský troll pozorně sledoval každou z nich.

První dcera měla zvláštní dar, uměla zmizet dřív, než jste vůbec stihli mrknout okem. Byla tu, a najednou zbyl jen prázdný vzduch. Druhá dokázala rozmlouvat se stromy a přesvědčit i ten nejsušší a nejstarší pařez v lese, aby znovu vyrašil zelenými lístky. Třetí uchopila harfu upletenou z ranních pavučin a zahrála na ni tak teskně a opravdově, až staré ropuše ukápla veliká, lesklá slza.

A pak předstoupila čtvrtá dcera. Neuměla žádné oslnivé kouzlo. Neuměla létat pod stropem ani měnit tvar či rozumět zvířatům. Prostě se jen posadila na malý mechový polštář vedle starého trolla a začala vyprávět.

Vyprávěla o dalekých horách, o hlubokém tichu, které vládne pod těžkou sněhovou peřinou, a o tom, jak se ostré zimní světlo odráží v jeskynních krystalech. Její hlas měl v sobě teplo i chlad severských nocí.

Starý troll přestal jíst a poslouchal se zatajeným dechem. Nikdy neslyšel nikoho mluvit s takovým citem a pochopením pro jeho domov. Podíval se na své dva syny. Mladší zrovna házel po dvorních dámách kousky rozdrobeného dortu a ten starší už tvrdě spal, s hlavou opřenou o obrovský džbán medoviny.

„Tyhle hloupé a nedospělé kluky k manželství nutit nebudu,“ řekl troll silným hlasem, který se rozlehl celým sálem a utnul veškerý šepot. Podal svou velkou, drsnou ruku chytré elfí dceři. „O svatbu beztak nestojí. Vezmu si tě já sám.“

Elfí král byl v první chvíli zaskočen, ale v hloubi duše si nesmírně oddechl. Mít za zetě takové neurvalce by byl nakonec spíše trest než výhra. Vyprávějící dcera se usmála, protože poznala, že starý troll je i přes svou hrubou severskou slupku nesmírně moudrý a má laskavé, dobré srdce.

Svatba se slavila hned na místě. Hudba začala hrát vesele, bludičky se rozzářily ještě jasněji a tančilo se, až se podlaha otřásala. Trollí synové, kterým se nesmírně ulevilo, že se nemusí nijak vázat a vyhnuli se vdavkám, se probudili jen na krátkou chvíli, aby spokojeně vypili poslední zbytky ze sudů, zasmáli se a zase tvrdě zachrápali pod stolem.

Najednou stará vrána na střeše hlasitě zakrákala. Na východě začalo svítat.

„Rychle, zavřít!“ přikázal elfí král.

Pahorek se s tichým, měkkým mlasknutím zaklapl a ohnivé sloupky zmizely v zemi. Ranní rosa se tiše usadila na stéblech trávy a na louce zbylo jen obyčejné ptačí švitoření. Lidé, kteří brzy ráno spěchali po cestě do práce, viděli jen kopeček obyčejné hlíny. Neměli ani to nejmenší tušení, že hluboko pod jejich nohama dospávají opilí trollové a moudrý král ze severu s láskou naslouchá dalším úžasným příběhům své nové, bystré ženy.

Líbil se vám příběh z Elfího pahorku? Tím ale kouzlo nekončí!

Pohádka sice dospěla ke svému závěru, ale slavnostní atmosféra může ve vaší fantazii žít dál. Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které ožívá ladná tančící elfí princezna v doprovodu veselých tónů tamburíny.

Připravte dětem pastelky a nechte je dotvořit magický svět pod klenbou starých stromů přesně podle jejich vlastních představ.

👉 Stáhněte si omalovánku tančící elfí princezny zde

Článek Elfí pahorek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žil tam totiž jeden mladý jelen. Na hlavě nosil takovou korunu, že když šel, vypadalo to, jako by si nesl na výlet menší jabloň. A on na to své paroží byl náležitě pyšný. Chodil jen po těch nejširších cestách a nejslunnějších mýtinách, hlavu nosil tak vysoko, že málem zakopával o kořeny, a všem se jenom posmíval. Nejvíc si dobíral obyčejné srnce.

„Podívejte se na sebe, vy srnečci holohlaví,“ říkával jim, když se pásli na louce. „Vypadáte jako přerostlí zajíci. Podívejte se na mě! Já jsem ozdoba lesa. Král hvozdu. Já bych do nějakého hustého keře nevlezl, ještě bych si poškrábal tu svou nádheru.“

Srnci jen sklopili uši a raději šli okusovat trávu jinam. Kmotra liška to všechno z dálky pozorovala, oklepávala si kožich od jehličí a jen kroutila hlavou. Moc dobře věděla, že pýcha předchází pád a obvykle to bývá pád rovnou do pořádných ostružin.

A taky že ano. Jednoho odpoledne se lesem rozlehl zoufalý nářek. To srna Běla běhala kolem starého, vyvráceného dubu, který byl celý obrostlý pichlavým trním a ostružiním. Její malý koloušek tam totiž ze zvědavosti strčil nožku a kopýtko se mu zaseklo mezi dva silné, vyschlé kořeny hluboko v tom křovisku.

Zvířátka se hned seběhla. Jezevec zkoušel hrabat zespodu, ale kořeny byly tvrdé jako kámen. Zajíci se snažili ostružiny překousat, jenže si jen popíchali čumáky.

„S tím sami nehneme. Potřebujeme někoho kdo má velkou sílu,“ prohlásil starý jezevec a mnul si odřený nos. „Někdo musí to křoví rozhrnout a ty kořeny rozlomit.“

„Zavoláme na pomoc medvěda,“ napadlo malého ježečka. „Ten má síly za deset.“

„Jenže je neděle, to chodí medvěd až na druhý konec lesa na hřiby,“ připomněla máma zaječice.

V tu chvíli šel kolem náš jelen Paroháč. Zvířata na něj hned začala volat a prosila ho o pomoc. Jelen se zastavil, podíval se na plačícího kolouška, pak na to strašlivé trní a odfrkl si.

„Zbláznili jste se? Já a lézt do takového roští? Vždyť bych si mohl ulámat špičky paroží! A zničit si je kvůli nějakému nepozornému mrněti? Ať si ho vytáhne ten, kdo ho tam pustil.“ Otočil se a chtěl odkráčet pryč.

Jenže Kmotra liška si stoupla přímo před něj a zatarasila mu cestu. Tvářila se nesmírně vážně a taky tak trochu tajemně.

„To je ale škoda, pane jelene,“ pronesla potichu, jako by mu svěřovala velké tajemství. „Já si totiž celou dobu myslela, že jste tak chytrý, jak jste krásný. Víte vy vůbec, co v takovém hlubokém ostružiní roste?“

Jelen se zastavil a nastražil uši. „Copak by tam mohlo růst? Jen klacky a trní.“

Liška se naklonila blíž. „Zlatý lišejník. Roste jen na těch nejsušších kořenech hluboko v trní, kam slunce nesvítí. Kdo si o něj otře paroží, tomu se leskne tak, že by i slunce zbledlo závistí, a roste pak dvakrát rychleji. Ale když tam nechcete, chápu to. Necháme ho srncům. Třeba jim z něj konečně taky něco vyroste.“

To bylo na jelenovu marnivost moc. Představa, že by jeho paroží mohlo být ještě o chlup krásnější, mu úplně zatemnila ten kousek rozumu, co mu v hlavě zbyl.

„Uhněte!“ zavelel najednou a hnal se přímo do středu toho nejhustšího křoviska.

Trní praskalo, ostružiny se trhaly. Jelen se dral kupředu jako balvan. Zabral svou mohutnou hlavou, zachytil parožím o ten vyschlý kořen, co držel kolouška, a jak mocně škubl, kořen s hlasitým prasknutím povolil. Malý koloušek byl volný! Hned pelášil k mamince.

Jenže jelen ztratil rovnováhu a zabořil se do křoví ještě hlouběji. Kolem krku se mu omotaly silné šlahouny ostružin. Parohy se mu ze všech stran zaklínily do větví padlého dubu. Ať se hnul doprava nebo doleva, trní ho drželo pevně jako kleště. Chtěl couvnout, ale nešlo to. Byl chycený do pasti vlastní pýchy.

„Pomoc!“ zamečel jelen, a už to neznělo ani trochu vznešeně. „Vždyť já se tu udusím! Uvízl jsem! Kde je ten lišejník?“

Liška seděla na pařezu a usmívala se. „Omlouvám se, pane jelene. Asi jsem se spletla. Místo zlatého lišejníku se tam najde jen obyčejná hloupost. Ale uznejte, povedlo se a ten koloušek je venku!“

Jelen tam stál, ostružiny měl zamotané v parožích, a vůbec nevěděl, co má dělat. A tak mu museli nakonec pomoct obyčejní srnci, kterým se ještě ráno posmíval. Přišli a začali větvičku po větvičce trpělivě překusovat a rozmotávat. Trvalo to půl dne, než ho z toho vězení vymotali.

Když jelen konečně vylezl, měl parohy poškrábané, kožich rozcuchaný a byl celý zahanbený. Od toho dne už se po lese nikdy nenaparoval a byl rád, že se nad ním ostatní srnci slitovali a pomohli mu na svobodu.

Článek Jak jelen paroháč uvízl ve vlastní pýše se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když nevěděla co by, tak si zkrátka něco vymyslela. A jednoho dne si vzala na paškál starého medvěda. Medvěd už měl sice kožich sem tam prokvetlý šedinami a krok trochu pomalejší, ale síly měl pořád na rozdávání. Jenže sojka začala po lese rozkřikovat: „Slyšeli jste to? Medvěd už je úplně na dně! Včera nedokázal rozlousknout ani malý lískový oříšek! Prej se bojí i obyčejné žížaly, protože by ho přeprala!“

Zvířata jsou od přírody důvěřivá, a když se jim něco opakuje stokrát, začnou tomu věřit. Mladí zajíci se medvědovi pošklebovali (i když stále z bezpečné vzdálenosti), drzé vrány na něj z výšky pokřikovaly, a jezevci, místo aby mu uctivě ustoupili z pěšiny, jen otráveně mručeli, ať ten starý louda jde jinudy.

Kmotra liška to všechno z povzdáli pozorovala. Neměla ráda nespravedlnost, a ještě méně měla ráda ubreptané zobáky. Věděla moc dobře, že medvěd sice chodí pomalu, aby si neunavil tlapky, ale když na to přijde, porazí suchý kmen jediným máchnutím. Rozhodla se, že té modrokřídlé klevetnici trochu srazí hřebínek.

Počkala si, až si sojka sedne na nízkou větev, aby nabrala dech k dalšímu pomlouvání. Liška se pod stromem nenápadně protáhla a spiklenecky zašeptala: „Sojko… ty máš přehled. Nevíš náhodou o těch ponravách? Těch neuvěřitelně tlustých, šťavnatých ponravách, co jsou schované pod tím obrovským mechatým balvanem u potoka? Je jich tam plné hnízdo. Ale pšt, nikomu to neříkej. Já bohužel nemám sílu s tím velkým balvanem pohnout, ale ty se třeba dostaneš pod něj.“

Sojce se zablýsklo v očích. Ponravy, to byla pochoutka. A ukázat všem, že ona sama se dokáže dostat pod balvan a získá tu největší hostinu pro sebe, to byla nesmírně lákavá představa. Vyrazila rovnou k potoku.

Balvan to byl panečku pořádný. Seděl si v mechu jako velká bradavice a ani se nehnul. Sojka se pod něj pokoušela dostat, ale marně. Začala do něj klovat, strkala do něj hrudníčkem, ale kámen nic. Začala tedy svolávat pomocníky z celého lesa. Přiletěly vrány, přiběhli jezevci i celá rodina divokých prasat. Sojka jim naslibovala hory doly tučných ponrav, jen když kámen společně odvalí.

Tak se do toho lesní chasa opřela. Prasata ryla rypáky pod kamenem, jezevci tlačili zadky, ptáci klovali a tahali za jeho mechový porost. Supěli a funěli, hlína létala na všechny strany, ale obrovský kámen se ani nezachvěl. Byli z toho celí unavení a vzteklí.

V tu chvíli šel kolem potoka starý medvěd, kterého tam poslala liška. Těžce našlapoval, v tlamě ledabyle přežvykoval stéblo trávy, a nevzrušeně koukal, co se to tam děje.

Kmotra liška k němu ladně přistoupila a uctivě sklopila uši. „Mistře medvěde,“ promluvila nahlas, aby to všichni slyšeli, „tenhle kámen nám tu trochu ucpává pramen. Nemohl byste ho prosím vás kousek popostrčit?“

Medvěd se zastavil. Koukl na zpocená prasata, koukl na vyčerpanou, upovídanou sojku. Neřekl ani půl slova. Jen se tak zlehka opřel o zadní, zvedl ty své „zesláblé“ tlapy a líně zatlačil do balvanu.

Křup! Žbluňk! Kámen se odvalil, jako by byl z papíru, a s těžkým plesknutím dopadl do trávy o tři metry dál.

Zvířatům spadly brady. Sojka okamžitě vystřelila k místu, kde balvan stál, a hledala své slíbené ponravy. Jenže žádné tam nebyly. V hluboké prohlubni, pod balvanem se jen okamžitě utvořilo malé jezírko z uvolněného pramene. Sojka se naklonila nad hladinu a místo tučné hostiny uviděla jen svůj vlastní odraz. Odraz hloupého ptáka s otevřeným zobákem, který naletěl na vlastní pomluvy a chamtivost.

Medvěd mezitím v naprostém klidu pokračoval v cestě k maliní a Kmotra liška se jen tak pro sebe pod vousy usmála.

„To máš tak, kmotřičko,“ řekla směrem k sojce, která nevěděla, kam se schovat. „Kdo druhé pomlouvá a dělá z nich slabochy, ten nakonec před celým lesem ukáže jen svou vlastní slabost a hloupost.“

Od toho dne bylo v lese o poznání klidněji. A když už sojka náhodou otevřela zobák, bylo to jen proto, aby spolkla mouchu.

Článek O sojce, která měla jazyk rychlejší než rozum se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.

Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“

Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.

Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“

Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“

Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“

Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.

Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.

Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!

Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.

Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“

A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.

Článek O jezevci, který chtěl vybírat daně z mechu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Vůně mokré hlíny a tlejícího dubového listí neopouštěla světnici ani v nejparnějším létě. Tkadlena seděla u masivního stavu z nelakovaného borového dřeva a její ruce se pohybovaly v rytmu, který připomínal tlukot pomalého, unaveného srdce. Klap. Šust. Klap.

Z otevřeného okna se dovnitř plazil vlhký vzduch a mlha. Ona jej zachytávala svými dlouhými, bledými prsty. Byla slepá od narození. Její oči připomínaly vyhlazené oblázky z horské bystřiny, ale její hmat byl ostřejší než nůž a její oči ji dokonale nahrazoval. Dokázala bříšky prstů nahmatat rozdíl mezi oparem, který stoupá nad ranní loukou, a těžkou, dusivou mlhou, jež se v cárech válí nad slatinami.

Tkala pláště z podzimní mlhy.

Nebylo to oblečení do mrazu. Její výtvory chladily na kůži a voněly po horách těsně před tím, než z těžkého nebe spadne první sníh. Chodili za ní lidé, kterým byl svět příliš hlučný, příliš přeplněný, a jejichž tváře byly zbrázděné únavou z neustálých pohledů ostatních. Když si přes ramena přehodili její lehký plášť, jejich okraje se zjemnily a rozostřily. Stali se na chvíli součástí šedi. Mohli projít hlučnou tržnicí plnou křičících kupců, a nikdo o ně nezavadil ani pohledem, natož slovem.

Platili jí tím, co zrovna měli v kapsách. Mohla to být hrst sušených křížal, drobná mince, nebo jen tiše vydechnuté poděkování, které jí na okamžik oteplilo promrzlé dlaně. Tkadlena se nikdy neptala, před čím utíkají. Její borový stav jen monotónně zpíval svou píseň.

Toho večera přestal venku vát vítr. Nebylo to postupné utišení do klidu, ale náhlý propad tlaku, jako by celé údolí naráz zadrželo dech. Dřevěné podlahové palubky ve světnici zavrzaly, ačkoli k uším Tkadleny nedolehl sebemenší zvuk kroků. Prostor v místnosti zhoustl. Vzduch náhle ztratil vůni mokré hlíny a začal vonět po prachu usazeném ve starých knihách a po spáleném mrazu.

Tkadlena přestala protahovat člunek osnovou. Ruce nechala položené na napnutých vláknech vlhkého oparu. „Kdo jsi?“ zeptala se. Její hlas byl tichý, zvyklý nepřehlušovat šelest deště. Odpověď nepřišla v podobě slov, kterým by rozuměly uši. Byla to vlna svíravého, bodavého chladu, která se jí ovinula kolem kotníků a stoupala vzhůru. Znělo to jako suché praskající listí nebo jako praskání ledu pod váhou neopatrného kroku. „Hledám úkryt,“ zaševelil ten chlad přímo do jejích myšlenek.

Natáhla ruku do prázdna před sebou. Její prsty narazily na něco, co nemělo fyzickou podstatu, přesto to kladlo zjevný odpor. Bylo to jako ponořit ruku do temné, mrazivé vody, která nepruží, jen nenasytně pohlcuje veškeré teplo z krevního oběhu. „Jsi stín,“ konstatovala Tkadlena a pomalu stáhla ruku zpět na bezpečné dřevo stavu. „Stíny u mě pláště nehledají. Patříte tmě. Máte svůj vlastní, přirozený úkryt, jakmile zapadne slunce.“

Chlad se přelil blíž. „Tma už není úkryt. I ve tmě jsem nucen kopírovat tvar té, které patřím. Ale já se nechci schovat před světlem zvenčí. Chci se schovat před ní.“ Slepá žena mírně naklonila hlavu. Běžně stíny postrádaly vlastní vůli. Byly jen odrazem, prázdným místem tam, kam nedokázalo dopadnout slunce. „Co ti udělala?“

„Odmítla cítit,“ odpověděl stín a světnicí se prohnal zvuk připomínající dlouze zadržovaný vzlyk. „Přišla o všechno, co milovala. Ale místo aby plakala, místo aby křičela a drásala rukama hlínu, zavřela se do sebe. Ztvrdla. Vykřesala ze sebe chladný kámen. Ale ta původní bolest nezmizela. Všechnu tu těžkou, dusivou, nevyslovenou hrůzu ze ztráty shodila na mě. Stala se křehkou a prázdnou, zatímco já těžknu. Táhnu její žal za sebou jako olověný závoj po dlažebních kostkách. Už ten tlak neunesu. Chci plášť z tvé mlhy, abych se mohl rozplynout. Abych se navždy oddělil a zmizel.“

Tkadlena dlouho mlčela. Chápala tíhu nevyřčeného. Vstala z vrzající židle, přešla k oknu a nabrala do dlaní hustý noční opar, který se líně převaloval nad záhonem se suchým vřesem. Zpracovala ho v prstech na hrubou, vlhkou přízi a vrátila se ke stavu. Začala tkát. Člunek létal z jedné strany na druhou. Klap. Šust. Klap. Mlha se měnila v chladnou látku, z níž kapala kondenzovaná samota.

Když byl plášť hotový, stáhla ho z rámu. Nebyl téměř vidět, jen se matně, šedě vlnil v šeru místnosti. Tkadlena ho natáhla před sebe, tam, kde cítila to nejhlubší mrazivé epicentrum. Stín do něj vstoupil. Mlha se však na něm nezachytila. Prošla jím, jako když hustý dým projde železnou mříží. Vlhký opar spadl na dřevěnou podlahu a rozpadl se zpět v obyčejné kapky špinavé vody. Stín neměl tělo, které by látku neslo. Neměl ramena, na kterých by plášť mohl spočinul.

„Nejde to,“ zašeptal stín a chlad v místnosti ztratil na kousavé ostrosti, přešel do unavené, rezignované tuposti. „Jsem odsouzený to břemeno vláčet, dokud se ona nesesype. A ona se nesesype nikdy.“

Tkadlena se posadila. Ruce měla od zničené mlhy mokré a zkřehlé. Naslouchala tichému zoufalství bytosti bez tváře. „Nemůžu tě skrýt do mlhy,“ řekla nakonec pomalu, zvažujíc každou slabiku. „Tvoje podstata to nedovolí. Ale… je tu ještě jiná možnost. Ztratíš svobodu pohybu. Už nikdy nebudeš bloudit po zdech domů, ani se natahovat v dlouhém podvečerním slunci. Staneš se něčím jiným.“ „Čímkoli,“ ozvalo se z mrazivého ticha. „Čímkoli, jen ne trezorem cizí bolesti.“

Žena přikývla. Natáhla obě ruce dopředu. Nevzala tentokrát do dlaní mlhu z okna. Zabořila prsty přímo do ledové přítomnosti stínu. Zalapala po dechu, když se jí bolest z cizí ztráty zařízla do kůže jako skleněné střepy. Cítila pach staré krve, chuť popela na jazyku a slyšela ozvěnu výkřiku, který nikdy neopustil stažené hrdlo. Ruce se jí roztřásly, ale pevně sevřela neviditelnou, zmučenou substanci a zatáhla. Začala stín natahovat přímo na svůj borový stav.

Tentokrát to nebyla tichá práce. Stav sténal, jako by se měl každou chvílí s praskotem rozštípnout. Nitě utkané z čiré, zmrazené temnoty drhly o dřevo s jekotem namáhaného kovu. Tkadleně začal z čela téct pot, kapal na napjatou osnovu, kde se okamžitě vpíjel a stávala se součástí temného vzoru. Tkala ho do něj samotného. Zesilovala, překládala prázdnotu přes bolest, tvořila neprostupnou strukturu tam, kde předtím byla jen beztvará, rozvláčná tíha.

Trvalo to dlouhé hodiny.

Když Tkadlena naposledy provlékla temné vlákno a zajistila uzel, svět kolem se prudce zastavil. Uvolnila napětí na stavu. Z rámu se s tichým, hebkým šustěním svezl na zem kus látky.

Světnice se okamžitě oteplila. Svíravý chlad byl pryč. Zůstala jen slabá vůně ozonu, jako těsně po letní bouřce, a ticho. Tkadlena klečela na podlaze a namáhavě oddechovala. Prsty měla odřené a napuchlé. Slepýma očima hleděla k zemi, kde ležela zhmotněná temnota. Dotkla se jí. Látka byla neuvěřitelně těžká, hutná jako ten nejdražší dvorský samet, ale na dotek překvapivě jemně hřála. Bolest ztratila své ostny. Byla zapouzdřena, natrvalo vtělena do vzoru.

Ráno zvedla těžkou látku z podlahy a přehodila ji přes opěradlo starého křesla v koutě místnosti. Dál tkala z okna mlhu pro ty, kteří chtěli na chvíli zmizet před světem. Ale temný, tichý gobelín už tam navždy zůstal jako tichý společník. Někde daleko, na druhé straně země, se jedna žena probudila do slunečného rána, podívala se pod své nohy a zjistila, že za sebou absolutně nic nezanechává. Byla konečně prázdná, absolutně volná a sžíravě sama. Tkadlena si jen povzdechla, nabrala do dlaní čerstvou porci ranního oparu a poslala člunek skrz dřevěný rám. Klap. Šust. Klap.

Článek Tkadlena podzimní mlhy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dlouho byl klid. Jenže jednoho podzimu, zrovna když padalo listí a jezevci začali ucpávat nory mechem, aby jim netáhlo na záda, se v lese objevil nezvaný host. Pytlák. Jmenoval se Kudla, vousy měl ostré jako drátěnka a svědomí černé jako uhel. Nepřišel se kochat, ani sbírat hříbky. Nosil přes rameno špinavý pytel a po pěšinách líčil drátěná oka a kovové klece. Měl spadeno hlavně na zajíce.

Netrvalo dlouho a v lese zavládlo boží dopuštění. Zajíci se báli vystrčit nos z křoví, i když jim kručelo v břiše, bažanti raději chodili úplně potichu a i to divoké prase raději rylo jen na okraji lesa.

„Takhle to dál nejde,“ bědoval starý zajíc Polňák, když si to večer přihopkal ke Kmotře lišce. Klepal se jako sulc a uši měl stažené až na zádech. „Kmotro, včera jsem málem nechal nohu v drátu! Nemůžeme ani na krok. Ten Kudla nás všechny pochytá!“

Liška seděla na pařezu, louskala oříšek, který ji zajíc donesl a přemýšlela. „Víš, Polňáku,“ řekla pomalu, „na pytláka Kudlu musíme jít od lesa. Doslova. Kdybychom s ním chtěli měřit síly, prohrajeme. Má pušku a jen tak něčeho se nelekne. Ale rozumu, toho moc nepobral. Zítra svoláš všechny, kdo mají nohy, křídla nebo aspoň kopyta.“

Druhý den dopoledne bylo na hlavní mýtině plno. Kmotra liška si stoupla na nejvyšší balvan, aby na ni všichni viděli. „Poslouchejte dobře, sousedé,“ začala. „Ten Kudla si myslí, že je pánem tvorstva, protože umí ohnout kus drátu. My mu ukážeme, co umí les, když drží pohromadě.“

A začala rozdávat úkoly. Zajíci a myšky dostali za úkol proklouznout na smetiště za vesnicí. Měli donést ty nejroztrhanější boty, děravé holínky a sešlapané bačkory, co jich tam jen najdou. Divoká prasata a jezevci měli jít k potoku, kde rostly ty nejhustší a nejtrnitější ostružiny, a opatrně z nich ukousat dlouhé šlahouny. A nakonec si liška zavolala straky. „Vy máte oči všude. Najděte mi vosí hnízdo. Ale pozor, ať je to nějaké, kde jsou vosy obzvlášť nevrlé a nemají smysl pro humor. Až ho najdete, opatrně ho tady doneste a počkejte na můj povel.“

Zvířata se dala do práce. Do večera byly všechny drátěné pasti, které pytlák nastražil, plné starých bot. V jednom oku visel zablácený gumák, ve druhém prodřená polobotka. Přes cestu, kudy Kudla vždycky chodil, natáhli jezevci s prasaty pletivo z ostružin, pevné jako lodní lano, a šikovně ho zamaskovali spadaným listím.

Když padla noc a tma byla taková, že by se dala krájet, uslyšeli praskání větviček. Pytlák Kudla se plížil lesem. Mnul si ruce, jaký bude mít úlovek. Přišel k prvnímu oku, sáhl do tmy, nahmatal něco těžkého a šup s tím do pytle. Přišel ke druhému, zase tíha. Šup s tím do pytle.

„To je dneska ale úroda,“ liboval si potichu a nesl si na zádech poctivých deset kilo starých křusek a gumáků.

Najednou ale BÁC! Kudla udělal krok a zapletl se do ostružinových šlahounů. Trny se mu zakously do kalhot, a jak se snažil vyprostit, zamotal se do toho ještě víc. Ztratil rovnováhu a plácl sebou do bláta jako pytel brambor.

A to byl signál pro straky. Ty už celou dobu seděly na větvi přímo nad ním a v pařátech držely veliké vosí hnízdo. Jak pytlák žuchl na zem a začal nadávat, straky hnízdo pustily. Dopadlo přesně Kudlovi na záda a rozbilo se.

Vosy, které zrovna spaly a měly po probuzení tuze špatnou náladu, vyletěly ven. A koho nevidí, nějakého bručouna, co se válí v ostružinách a mává rukama.

„Jau! Au! Pomoc!“ zařval Kudla na celý les. Vyskočil, pytel s botami nechal ležet v blátě a vzal nohy na ramena. Vosy ho hnaly jako stádo rozzuřených býků. Pytlák běžel naslepo, přeskakoval pařezy, prorážel křoví, až doběhl k rybníku brčálníku. Aby se zachránil před žihadly, skočil tam rovnou po hlavě a z vody mu koukal jen nos.

Zvířátka stála na kraji lesa a potichu se smála, až se za břicha popadala. Kudla v rybníce mrznul až do rána, pak se potupně vyškrábal na břeh a pelášil z lesa pryč. V tom lese už ho nikdy nikdo neviděl.

Kmotra liška se jen usmála pod vousy. Dobře totiž věděla to, co by si měli pamatovat všichni: i ten největší silák a protiva nakonec s brekem uteče, když se proti němu všichni malí spojí a drží za jeden provaz.

Článek Jak les vyhnal pytláka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejdřív se ztratil myšce polní skleněný korálek, který si přikutálela až od cesty a měla ho v noře místo lustru. Pak přišla o své parádní zrcátko sojka. A panu jezevci dokonce zmizel z předzahrádky staniol od čokolády, se kterým si chtěl podložit křeslo.

A co dělala straka? Seděla na samé špičce toho nejvyššího dubu, prohlížela si svůj nakradený poklad a na celé kolo se všem posmívala: „Kdo je hloupý, ať je chudý! Já mám doma blyštivo, vy máte jen hlínu a bláto!“

Zvířátka v lese z toho byla celá tumpachová. Nešlo o to, že by bez zrcátka nebo staniolu nemohla žít, ale ta pýcha a drzost jim nedala spát. A tak se sebrala a šla za Kmotrou liškou. Vědělo se totiž, že Kmotra liška má pod čepicí a na každého vyzraje.

Liška je vyslechla, podrbala se zadní tlapou za uchem a povídá: „Ono se říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A na zloděje jakbysmet. Nechte to na mně.“

Kmotra liška nelenila. Vzpomněla si, že nedaleko hájovny leží v trávě prázdná plechovka od sardinek. Krásně se na sluníčku blýskala, hotové stříbro. Liška ji opatrně vzala do tlamy a donesla ji doprostřed mýtiny, přímo pod onen dub, kde bydlela straka.

Pak ale udělala věc, nad kterou by lecjaký oukropa kroutil hlavou. Šla ke starému smrku, co ronil hustou, voňavou a pekelně lepivou smolu. Nabrala smolu na klacík a celou plechovku zespodu a zevnitř pořádně napatlala. Nechala jen okraje čisté, aby to házelo ta správná prasátka. Plechovku postavila pěkně na kámen, aby byla dobře vidět.

Sama se schovala za ostružiní a čekala.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a straka na dubu zpozorněla. Kývla hlavou doleva, kývla doprava a už to viděla. Na pařezu leží něco, co se leskne víc než všechny její korálky! Oči jí zasvítily chamtivostí.

„To musí být moje!“ krákla a snesla se dolů.

Její chamtivost byla silnější než opatrnost. Straka přistála přímo v plechovce. Radostně do ní klovla, ale pak chtěla popadnout kořist a letět zpátky. Jenže ejhle! Nožičky se ani nehnuly.

Zabrala křídly, až z ní peří lítalo, a jak se celá splašila, přilepila si k té smůle i ocas. Byla chycená jako v pasti. Cukala sebou, nadávala, ale smola držela jako čert.

V tu chvíli vystoupila z ostružiní Kmotra liška.

„Copak, copak, paní Strako?“ promluvila liška medovým hlasem. „Rozhodla jste se, že u nás na mýtině zapustíte kořeny? Nebo se vám ten kousek plechu líbí tak, že ho nechcete dát z pařátů?“

Straka pochopila, že narazila. Přestala sebou mlít a potupně svěsila hlavu. „Kmotro liško, smiluj se! Pusť mě, vždyť já tu umřu hlady a žízní.“

„Ale kdepak umřít,“ odvětila liška a sedla si naproti ní. „Já tě pustím. Ale má to podmínku. Do večera mi sem na pařez sneseš všechno co jsi u nás v lese nakradla. Všecko do posledního střípku. A jestli se v tomhle lese ztratí ještě někdy něco lesklého, najdu si tě. A věř mi, že smola je to nejmenší, co tě potká.“

Straka slíbila hory doly, jen aby byla volná. Liška vzala tlustou větev, opřela se do plechovky a straku s hlasitým mlasknutím odloupla. Pár pírek tam sice zůstalo, ale to už tak u zlodějů bývá, že nikdy neodejdou s úplně čistým štítem.

A pointa? Ta je prostá jako facka. Zlodějské prsty, nebo v tomhle případě pařáty, nakonec vždycky uvíznou v pasti. Straka do večera všechno vrátila a od té doby v lese nic nechybělo. Lišce se zvířátka hluboce uklonila a Kmotra byla spokojená, že v revíru zase vládne klid.

Článek Jak liška vyškolila straku zlodějku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Začalo to jednoho sychravého odpoledne, kdy starý hajný Karas obcházel revír. Pod vyvráceným smrkem uslyšel kňourání. Koukne blíž a co nevidí: malé, zrzavé klubíčko, oči jako trnky a uši plandavé. Byla to malá lištička, docela opuštěná. Karas nebyl žádný protiva, sundal z hlavy zelenou čepici, lišče do ní uložil a donesl ho domů k paní hajné.

„Podívej, mámo, co nám les nadělil. Budeme jí říkat Ryška,“ prohlásil, postavil čepici k peci a nalil do misky trochu vlažného mléka.

Ryška rostla jako z vody. Rychle pochopila, jak to v takové lidské domácnosti chodí. Zjistila třeba, že nejlepší sousta člověk nemusí pracně lovit někde v mokré trávě, ale že se dají najít hezky na talířku, nebo ještě lépe chladnoucí za oknem na parapetu. Ryška byla chytrá jako rádio. Věděla, kdy má udělat smutné oči, kdy se má lísat k hajnému a kdy se má raději klidit z cesty paní hajné, když vzala do ruky koště.

S domácími zvířaty si také brzy udělala pořádek. Pes Baryk byl sice dobrák od kosti, ale měl v hlavě tak trochu průvan. Stačilo, aby mu Ryška řekla, že za plotem běží zajíc, a Baryk tam stál a štěkal třeba dvě hodiny. A kocour Fousek? Ten jenom spal na peci a myslel si, že mu patří celý svět.

Až jednou přišla sobota. Paní hajná se od rána točila v kuchyni, zadělávala těsto, míchala povidla a celá hájovna voněla tak sladce, že by to probudilo i medvěda ze zimního spánku. Do pece nakonec putoval obrovský povidlový koláč. Když byl upečený, hajná ho vystrčila na okno do síně, aby vychladl, a šla na dvůr sypat slepicím.

Ryšce se z té vůně začaly sbíhat sliny. Ten koláč zkrátka musela mít. Jenže jak to navléct, aby na ni nepadlo podezření? Hlavou jí proběhl plán, za který by se nemusel stydět ani pan starosta.

Nejdřív běžela za psem Barykem. „Baryku, Baryku,“ špitla mu do ucha. „Pan hajný říkal, že jestli budeš dneska odpoledne hrozně potichu a schováš se do kůlničky na dříví, dostaneš večer k večeři vepřovou nožičku. Ale nesmíš ani muknout, to je taková zkouška trpělivosti!“ Baryk radostně zavrtěl ocasem a zalezl hluboko mezi polena.

Pak si Ryška sedla pěkně pod okno, přímo pod ten povidlový zázrak. Když šla hajná kolem, liška dělala, že se strašně pilně rozhlíží na všechny strany. „Copak to tu vyvádíš, zrzundo?“ zeptala se hajná. Ryška na ni upřela své nejupřímnější oči a mňoukla po liščím způsobu, což mělo znamenat: „Hlídám ten koláč. Lítaly tady totiž hrozně drzé mouchy a chtěly vám ho sníst.“ Hajná se usmála, pohladila ji po hlavě a odešla na zahradu plít záhonky.

Jakmile zaklaply dveře, Ryška neváhala. Jeden skok na židli, druhý na parapet a už to jelo. Povidla mizela v liščí tlamě úctyhodným tempem, až z celého pekáče nezbyl ani drobeček. Liška měla břicho napjaté jako buben a ztěžka oddychovala.

„A safra,“ pomyslela si, „to bude malér až se vrátí hajná. To musím na někoho hodit.“ Opatrně si namočila jednu tlapku do zbytků povidel a potichoučku se přikradla k peci, kde spal kocour Fousek. Šup, a otiskla mu povidlovou tlapku přímo na čumák a na bílé pacičky. Pak zalezla pod stůl a dělala, že spí.

Za chvíli se vrátila hajná. Rozhlédne se, a okno je prázdné. Koláč pryč a pekáč vylízaný. „No to snad ne!“ spráskla ruce. „Kdo mi snědl ten koláč?“ V tu chvíli se na peci protáhl Fousek a zívl. Hajná hned viděla ty povidlové tlapky. „Ty jeden mlsný mizerko!“ popadla utěrku a hnala kocoura ven na dvůr. Fousek vůbec nevěděl, co se děje, ale pádil, co mu nohy stačily.

Ryška pod stolem se potichu hihňala, jak to krásně zaonačila. Jenže pak vešel do světnice hajný Karas. Podíval se na prázdný pekáč, podíval se na utíkajícího kocoura, ale pak se podíval pod stůl. „Vylez, ty jedna chytračko,“ řekl přísně. Ryška se neochotně vykolébala. Hajný si dřepl a ukázal na ni prstem. „Fousek má sice tlapky od povidel, ale ty, ty je máš až za ušima! A navíc se s tím břichem sotva neseš.“

Liška strnula. Byla tak soustředěná na to aby zmazala Fouska, že si zapomněla olíznout vlastní čumák. Hajný se na ni mračil a už už sahal po plácačce na mouchy, aby jí vyprášil kožich. V ten moment Ryšce došlo, že u lidí je to zbytečně složité. Samé zákazy, pravidla a plácačky.

Nečekala, až padne trest. Vyskočila na okno, protáhla se ven a uháněla přes dvůr rovnou k lesu. Běžela rychle, i s tím plným břichem, a nezastavila se, dokud nebyla hluboko v kapradí.

Tam se posadila, olízla si poslední kousek povidel z vousů a spokojeně se usmála. Zjistila, že každá, i ta nejchytřejší výmluva má krátké nohy a že pravda nakonec stejně vyjde na povrch. Ale taky zjistila něco mnohem důležitějšího. Že ta svoboda tady v lese, ta je pro ni nakonec stokrát lepší než plné břicho u lidí v hájovně, kde na vás vždycky čeká nějaké to koště.

A od toho dne už se do hájovny nikdy nevrátila, i když myslivce čas od času v lese zahlédla a zamávala mu svým huňatým ocasem na pozdrav. Usadila se v hlubokém lese a díky svému rozumu a zkušenostem od lidí si brzy získala takový respekt, že jí žádné zvíře neřeklo jinak než Kmotra liška.

Článek Ryška a povidlová loupež se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Každé ráno za úsvitu bral rybář svůj prut a odcházel k moři. Voda byla čistá, klidná a zrcadlila ranní oblohu jako vyleštěné sklo. Jednoho dne, když slunce stálo nejvýš, ucítil na vlasci prudké trhnutí. Tahal a tahal, až na břeh vytáhl obrovského platýse.

Když chtěl rybář rybu sundat z háčku, platýs otevřel tlamu a lidským hlasem promluvil: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. K čemu ti budu? Moje maso by ti stejně nechutnalo. Hoď mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

Rybář překvapeně couvl. „Jen se neboj,“ zabručel. „Rybu, která umí mluvit lidskou řečí, bych stejně nedokázal sníst.“ Opatrně platýse vyhákl a pustil ho zpět do klidné vody. Platýs zmizel v hlubině.

Když se rybář vrátil s prázdnou do chatrče, Ilsebil se na něj obořila. „Kde máš úlovek? To budeme zase žvýkat jen suchý chléb?“

První přání

Rybář jí vyprávěl o mluvící rybě a zakletém princi. Ilsebil zrudla vzteky. „Ty hlupáku! Ty jsi mu daroval život a o nic sis neřekl? Podívej se, jak žijeme! V téhle špinavé díře! Jdi hned zpátky a řekni mu, že chceme malou, ale čistou chaloupku.“

Rybáři se tam nechtělo, ale své ženy se bál víc než moře. Vrátil se na břeh. Voda už nebyla průzračná, ale zakalila se do žlutozelena. Stoupl si na útes a zavolal:

„Platýsi, platýsi v mořské vodě, má žena nedá mi klid. Ilsebil, má žena, si usmyslela, abych tě o malý dar poprosit šel.“

Zelená voda se rozestoupila a platýs vyplul na hladinu. „Co tedy chce?“ zeptal se. „Ach,“ povzdechl si rybář, „zlobí se, že jsem si nic nepřál. Chtěla by malou chaloupku.“ „Běž domů,“ řekl platýs klidně. „Už ji má.“

A vskutku. Místo chatrče stála úhledná chaloupka s krbem a malou zahrádkou. Ilsebil byla spokojená. Ale jen na týden.

Druhé přání

Osmého dne ráno bouchla pěstí do stolu. „Tohle je moc malé! Běž k platýsovi a řekni mu, že chci velký kamenný hrad.“

Rybář šel k moři s těžkým krokem. Hladina byla temně fialová, těžká a podivně hustá. Znovu zavolal svou říkanku. Platýs se vynořil. „Už ho má,“ řekl krátce. Rybář doma našel obrovský hrad se strážemi a zlatým nábytkem.

Třetí přání

Ale lidská chamtivost nezná hranic. Netrvalo dlouho a Ilsebil chtěla být královnou nad celou zemí. Rybář se třásl strachem, když znovu stál na břehu. Nebe zčernalo. Moře se vzdouvalo v obrovských šedých vlnách, které narážely do útesů. Platýs i toto přání splnil. Z Ilsebil se stala královna s korunou plnou diamantů.

Rybář doufal, že už bude klid. Ale mýlil se.

Poslední přání

Jednoho rána probudily královnu Ilsebil sluneční paprsky. Vstala z postele, podívala se z okna a do hrudi jí vstoupila ta nejčernější pýcha. Proč by mělo slunce vycházet bez jejího svolení?

Zavolala manžela. Byla bledá a oči jí planuly. „Jdi k platýsovi. Chci poroučet slunci a měsíci. Chci být jako Bůh!“

Rybář padl na kolena a prosil ji, ať toho nechá. Ale ona ho vyhodila z paláce.

Když dorazil k moři, zuřila strašlivá bouře. Stromy se lámaly, blesky křižovaly černou oblohu a vlny byly vysoké jako kostelní věže. Rybář musel křičet z plných plic, aby ho přes rachot hromů bylo slyšet.

„Platýsi, platýsi v mořské vodě…“

Platýs se vynořil přímo z nitra té nejčernější vlny. „Co chce tentokrát?“ „Ona… ona chce být jako Bůh!“ vykřikl rybář zoufale.

Platýs se na něj podíval svýma starýma očima. „Tomu přání nelze vyhovět,“ pronesla ryba a její hlas se těžce nesl i přes burácení větru. „Kdo touží po všemocnosti z pouhé marnivosti, má v srdci místo jen pro zkázu. Žádat o vládu nad sluncem a měsícem znamená chtít rozvrátit samotný řád světa. Kdo nedokáže najít vděčnost v tom, co mu bylo darováno, neudrží v rukou ani tíhu nebes. Zlatem se prázdná duše nenasytí a pýcha, která nezná hranic, nakonec pohltí sama sebe.“

Bouře na vteřinu utichla. „Běž domů,“ řekl platýs hlasem hlubokým jako samotný oceán. „Tvá žena dostane přesně to, co si zaslouží.“

A tak se rybář vrátil tam, odkud prve vyšel. Hrad zmizel, zlato se rozplynulo. Našel jen svou ženu, jak sedí v blátě, před jejich starou chatrčí s děravou střechou. A pokud nezemřeli, sedí v té chatrči u studeného moře dodnes.

Článek O rybáři a jeho ženě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa kácet duby. Matka mu do rance zabalila pečenou husu, sladký koláč a láhev vína, aby mu síly nechyběly. Sotva však zaťal sekeru do prvního kmene, objevil se před ním šedivý stařeček s tváří vrásčitou jako kůra staletého stromu.

„Dobré jitro, mládenečku,“ zaskřehotal stařeček. „Mám břicho prázdné a v krku sucho. Nepodělil by ses o kousek koláče a doušek vína?“

Nejstarší bratr si jen odplivl: „Kdybych dal tobě, nezbylo by pro mě. Jdi svou cestou, dědku!“

Sotva se však stařeček ztratil v mlze, bratr se napřáhl k úderu, sekera sklouzla a on se hluboko řízl do ruky. Musel se s pláčem vrátit domů. Totéž se stalo i prostřednímu bratrovi. I on byl lakomý, i on stařečka odehnal a brzy se s bolestí v noze belhal zpět k vesnici.

Tehdy předstoupil Popleta. „Otče, nechte mě jít do lesa,“ poprosil. Otec se jen zasmál: „Tvoji bratři pohořeli, a ty, který ani sekeru neudržíš, chceš uspět?“ Ale nakonec ho pustil. Matka mu však dala jen suchou placku upečenou v popelu a láhev kyselého piva.

Když Popleta došel k mýtině, stařeček tam už čekal. „Dobrý muži,“ řekl Popleta uctivě, „mám jen tuhle popelavou placku, ale jestli ti nevadí, že je tvrdá, sedni si a jez se mnou.“

Stal se zázrak. Jakmile usedli, popelavá placka se proměnila v nadýchaný koláč a kyselé pivo v to nejsladší víno. „Máš dobré srdce,“ řekl stařeček, když dojedli. „Tamhle u kořenů starého dubu najdeš odměnu. Vykopej ji a jdi rovnou do města.“

Popleta kopal a z hlíny vytáhl husu. Nebyla to však obyčejná husa. Každé její pírko bylo z ryzího zlata a svítilo tak silně, že prosvětlilo i ten nejtmavší kout lesa.

Popleta vzal husu do podpaží a vydal se k městu. Cestou se zastavil v hostinci. Hostinský měl tři dcery, které, jakmile spatřily zlatého ptáka, nezatoužily po ničem jiném než po jediném pírku. „Stačilo by jedno malé pírko a byly bychom bohaté,“ šeptala nejstarší. Když Popleta na chvíli nedával pozor, přikradla se k huse a chtěla pírko vyškubnout. Ale běda! Jakmile se dotkla křídla, její ruka zůstala k huse přilepená jako přilepená.

„Pomoz mi!“ vykřikla na druhou sestru. Ta přiběhla, chytila starší za ruku, aby ji odtrhla, ale v tu ránu k ní byla přilepená také. Třetí sestra se pokusila pomoci oběma, a dopadla stejně.

Ráno Popleta vstal, vzal husu pod paži a kráčel dál. Vůbec si nevšímal, že za ním vlají tři dívky jako ocásek u papírového draka.

Na poli pracoval farář. Když uviděl ten podivný průvod, rozhněval se: „Nestydaté dívky, proč takhle běháte za mladíkem?“ Chytil tu nejmladší za rukáv, aby ji zastavil, a v tu vteřinu už musel cupitat s nimi. Za farářem se přilepil kostelník a za kostelníkem dva sedláci, kteří šli kolem. Celkem sedm lidí teď tvořilo komický řetěz, který se neohrabaně kymácel za klidně kráčejícím Popletou.

Došli až do hlavního města, kde žil král se svou dcerou. Princezna byla tak vážná a smutná, že král vyhlásil: „Kdo moji dceru rozesměje, ten dostane její ruku a půl království.“

Když princezna vyhlédla z okna a uviděla ten zmatek: Popletu s vážnou tváří a za ním sedm lidí, kteří se jeden druhého drželi, klopýtali přes kameny a vztekle na sebe pokřikovali, neudržela se. Nejprve se jí cukly koutky, pak se ozvalo tiché uchechnutí a nakonec vypukla v tak hlasitý smích, že se otřásaly i zámecké věže.

Král sice viděl svou dceru šťastnou, ale představa, že by se princezna měla provdat za prostého chlapce z lesa, se mu ani trochu nelíbila. „Smích je jedna věc,“ prohlásil král a upřel na Popletu přísný pohled, „ale královský majestát vyžaduje víc. Splníš-li tři úkoly, bude svatba. Pokud ne, odejdeš s prázdnou.“

První zkouška: Bezedné břicho

Král poručil, aby Popleta našel někoho, kdo dokáže vypít všechen víno z královských sklepů. Popleta si vzpomněl na stařečka, spěchal do lesa a na mýtině našel smutného muže. „Mám takovou žízeň, že ji nic neuhasí,“ naříkal muž. Popleta ho přivedl do zámku a muž během jediného dne vypil všechny sudy až do poslední kapky.

Druhá zkouška: Hora chleba

Král se zamračil a dal druhý úkol: „Najdi někoho, kdo sní horu chleba upečenou z tisíce měřic mouky!“ Popleta se vrátil do lesa a potkal jiného muže, který si utahoval opasek. „Mám takový hlad, že bych snědl i skálu,“ stýskal si. V zámku pak tento hladovec spořádal celou horu chleba, až zbyla jen jediná kůrka.

Třetí zkouška: Loď na zemi i na vodě

Král, už celý rudý vzteky, zvolal: „Poslední úkol! Přiveď mi loď, která pluje po vodě stejně dobře jako po suché zemi!“ Popleta šel naposledy za stařečkem. Ten jen poklepal holí o zem: „Protože jsi byl štědrý, dám ti i takovou loď.“ Než slunce zapadlo, připlul Popleta k hradbám na lodi, která nepotřebovala vlny ani vítr, aby klouzala po trávě.

Teprve tehdy král pochopil, že nad Popletou drží ochrannou ruku mocná síla a že jeho štěstí nepochází z lsti, ale z laskavosti. Král musel dodržet slovo. I když se mu zpočátku chudý Popleta nezdál, po třech těžkých zkouškách, které mu stařeček z lesa pomohl splnit, uznal, že chlapcovo dobré srdce je cennější než všechny poklady světa.

Svatba byla velkolepá a zlatá husa dostala čestné místo v královské zahradě. A ti přilepení lidé? Nebojte, jakmile Popleta princeznu rozesmál, kouzlo pominulo a oni se rozutekli do všech světových stran, hanbou se červenajíce za svou chamtivost.

Článek O zlaté huse a nečekaném řetězu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když král ucítil, že se jeho čas krátí, nevěděl, kterému ze synů předat korunu. Zavolal si je tedy na nejvyšší věž hradu, odkud bylo vidět do všech koutů říše.

První úkol

„Ten z vás, kdo mi přinese nejjemnější a nejkrásnější koberec, se stane mým nástupcem,“ prohlásil sípavým hlasem a vzal z kapsy pláště tři labutí pírka. Foukl do nich. První pírko odnesl vítr na východ, druhé na západ. Třetí pírko chvíli kroužilo ve vzduchu a pak spadlo přímo dolů, na nádvoří hradu, kousek od staré kamenné studny.

Starší bratři se zasmáli. „Tak si tu hledej pod nosem, Hlupáčku,“ posmívali se a okamžitě vyrazili na rychlých koních do dalekých měst, aby našli ty nejlepší kupce.

Nejmladší syn pomalu sešel na prázdné nádvoří. Sedl si ke svému pírku na studené dlažební kostky a svěsil hlavu. Když tu si všiml, že pírko leží přesně uprostřed těžkého železného kruhu, který byl zapuštěný do kamene.

Zatáhl za něj. S tupým zaskřípěním se odklopily padací dveře a objevily se příkré, mechem porostlé schody vedoucí do temnoty.

Sestupoval opatrně dolů. Vzduch byl čím dál chladnější a voněl po vlhké zemině. Na dně narazil na těžké dubové dveře. Dvakrát zaklepal.

Zevnitř se ozvalo tiché kuňkání a dveře se samy s vrznutím pootevřely. Uprostřed vlhké sluje, osvětlené jen slabým namodralým světlem, seděla obrovská, bradavičnatá ropucha. Kolem ní poskakovaly desítky menších žabek.

„Co hledáš v mém království, synu krále?“ zeptala se ropucha překvapivě lidským a klidným hlasem.

„Můj otec žádá nejjemnější koberec,“ odpověděl popravdě a nesklopil zrak, protože neviděl důvod, proč by se měl takovému tvorovi vysmívat nebo se ho bát.

Ropucha kývla na jednu malou žabku, a ta přinesla malou dřevěnou truhličku. Uvnitř ležel složený koberec, utkaný z vláken tenčích než pavučina, na dotek hladký a chladivý jako noční vodní hladina. Nejmladší syn poděkoval a vrátil se na hrad.

Když se bratři vrátili, přinesli jen hrubé plátno utkané z ovčí vlny, které koupili od prvních pastýřů, jež potkali. Byli přesvědčeni, že Hlupáček nepřinese vůbec nic, a tak nechtěli utrácet zlaťáky. Král se však podivil nad nádherným kobercem z podzemí a prohlásil: „Koruna po právu patří nejmladšímu.“

Druhý úkol

To starší bratři neunesli. Naléhali a křičeli tak dlouho, až král s povzdechem vyhlásil druhý úkol: „Přineste mi nejkrásnější prsten.“

Znovu foukl do tří pírek. Znovu letěla na východ a na západ a třetí padlo na stejné místo na nádvoří. Nejmladší syn tentokrát šel bez váhání po schodech dolů za ropuchou. Vyprávěl jí o novém úkolu. Podala mu prsten posetý drahokamy, které jemně zářily i v úplné tmě. Bratři se mezitím vrátili s obyčejnými železnými kroužky od kováře ve vsi.

I tentokrát zvítězil nejmladší syn. Ale starší bratři začali vyhrožovat válkou, pokud nedostanou třetí šanci.

Třetí úkol

„Dobrá. Ten z vás dostane trůn, kdo přivede na hrad nejkrásnější nevěstu,“ rozhodl vyčerpaný král.

Pírka opět ukázala stejný směr. Hlupáček sešel po schodech dolů s těžkým srdcem. „Koberec a prsten jsi mi dala, moudrá ropucho,“ řekl smutně. „Ale kde tady v podzemí najdu nevěstu?“

Ropucha mu beze slova podala vydlabanou žlutou řepu, do které byly tenkými nitěmi zapřaženy čtyři polní myšky. „Posaď do ní jednu z mých malých žabek,“ poručila mu.

Nejmladší syn nevěřícně vzal jednu malou zelenou žabku a opatrně ji posadil do řepy. Jakmile se žabka dotkla dna, proměnila se v překrásnou dívku s ušlechtilou tváří, řepa se změnila ve zlatý kočár a myši v mohutné bílé koně.

Když vyjeli na nádvoří, bratři už tam čekali. V domnění, že nejmladší syn nikoho nenajde, přivedli jen první dvě selky, které potkali cestou.

Když král uviděl dívku, kterou přivedl jeho nejmladší syn, starším bratrům došla slova. Už nemohli protestovat. Král předal korunu a žezlo tomu, kdo se nenechal svést pýchou, plnil úkoly s pokorou a dokázal se s úctou chovat k těm, od kterých by druzí s opovržením odvrátili tvář.

A od toho dne už mu nikdo neřekl Hlupáčku.

Článek Tři pírka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Starat se o ještěrky, to není žádná legrace. Ještěrka je zvíře mrštné, věčně někde lítá za mouchami, a když přijde čas, musí převléct kabát. Tedy svléknout starou kůži. A to máte jako zkoušet si sako po dědečkovi. Buď to dře v podpaží, nebo máte krátké rukávy. Šupinka měl proto pořád plné ruce práce. Tu musel pomoct ještěrce Františce, které se stará kůže zachytila za uchem, tam zase mladému Edovi vysvětloval, že když se svléká, nesmí se u toho drbat o ostružiny, jinak bude vypadat jako rozedraná hadra.

Byl to klidný život. Slunce hřálo, mouchy bzučely a Šupinka měl ve své dílničce pod kořenem pečlivě srovnané lahvičky s ranní rosou, kterou ještěrkám leštil ty jejich zelené šupiny, až se blýskaly jako opravdové smaragdy.

Jenže, jak už to na světě chodí, klid nikdy netrvá věčně. Kousek za lesem stál zámek a v tom zámku bydlel baron z Nudorfu. Byl to člověk sice bohatý, ale rozumu byste něj našli jen pomálu. A jeho žena, baronka, ta byla ještě horší. Když měla k večeři husu, chtěla páva. Když jí ušili hedvábné šaty, stěžovala si, že nejsou utkané z měsíčního svitu.

Jednoho dne si baronka usmyslela novou hloupost

„Muži,“ povídá u snídaně a klepe lžičkou do vajíčka na hniličko, „viděla jsem v lese ty zelené ještěrky. Ty se tak krásně lesknou! Chci z nich mít rukavičky. A hned!“

Baron, místo aby ženě vysvětlil, že ještěrka patří hezky do lesa na kámen a ne na ruce, zavolal svého vrchního lovce Lojzu. Lojza byl chlap jako hora, svalů měl na rozdávání, ale pod kloboukem mu to taky moc nemyslelo. Vlastně mu to nemyslelo skoro vůbec.
„Lojzo,“ nařídil baron, „vezmeš sítě a nachytáš ty nejzelenější ještěrky. A běda ti, jestli se vrátíš s prázdnou!“

Druhý den ráno sedí Šupinka na kameni, zrovna čistí Františce ocásek od zaschlého bláta, a najednou slyší dupot, jako by se blížilo stádo splašených krav. Z lesa se vyřítil Lojza se svými pacholky. V rukou měli sítě na motýly, přes rameno plátěné pytle a dupali u toho v mechu, až z toho padaly šišky ze stromů.

Šupinka se schoval za mateřídoušku a poslouchá

„Tady to musí bejt, šéfe,“ sípe jeden z pacholků. „Tady je to samá ještěrka, to budou rukavičky pro paní baronku jedna báseň!“

Když to Šupinka uslyšel, vůbec se nenaštval. Kdepak. Vztekat se, to je pro lidi, co nevědí kudy kam. Šupinka se zamyslel. Poškrábal se na bradě, poklepal si na čelo a pak svolal všechny ještěrky pod velký lopuch.
„Tak poslouchejte, bando šupinatá,“ řekl tichým, ale přísným hlasem. „Tamhle ti mizerové si na vás přinesli sítě a chtějí z vás udělat rukavičky. Ale my jim ukážeme. My na ně chytře vyzrajeme. Edo, ty jsi z vás největší. Pojď sem mám nápad.“

Běžel do své dílny a přinesl plátěný pytlík. V něm měl vápencový prach z nedalekého lomu a pak svůj největší poklad – střípek ze starého zrcátka, který kdysi našel na cestě. Prach si strčil do kapsy a střípek si schoval za vestičku. Pak zavelel:

‚Všichni na svá místa!‘ Ještěrky se rozutekly rychleji, než bys řekl šup. Pár se jich skrylo do dutých pařezů, jiné do hromady spadaného listí, a ty nejmenší do chvojí, kde vypadaly jako jehličí.

Lovci vešli do lesa

Do těžkého ticha lesa se nejdřív ozvalo jemné zapraskání. ‚To je jen větev,‘ utěšoval se Lojza. Ale pak, hned u jeho ucha, něco zasyčelo. Ššššš-pšššt! A pak se z mechu začaly ozývat hluboké steny, jako by snad ožívaly a hekaly samotné kořeny lesa. Byly to ještěrky, co se tiskly do dutin pařezů a přesně podle Šupinkových instrukcí vydávaly ty nejdivnější zvuky, jaké jen ze svých tlamiček dokázaly vyloudit. Když lovci uviděli, jak se tráva a listí vlní, aniž by foukal vítr (to ještěrky tlapkami trhaly za trsy), začalo jim být ouzko. Pacholci se tiskli k sobě a Lojza už držel síť spíš jako štít. Strach je začal svírat, přesně jak Šupinka naplánoval. Les kolem nich už nebyl jen les, bylo tisíce očí a tisíce neznámých zvuků.

Slunce se zrovna začalo sklánět k západu. Lesem se táhly dlouhé stíny a z mechu stoupala večerní mlha a nastal čas pro zlatý hřeb. Lojza s pacholky opatrně našlapovali kolem zídky, sítě připravené.

Šupinka dal ještěrkám domluvené znamení a zavelel: ‚A teď, Edo, ty jsi největší. Ty se připrav k té hladké skále! Ostatní, ani muk!‘

Vtom Šupinka vyskočil na nejvyšší kámen. Namířil střípek zrcátka tak, aby chytil poslední rudé paprsky zapadajícího slunce a namířil je přesně na Edu, který stál na výstupku před kusem hladké skály. Odrážející se světlo udělalo společně s větvičkami a listy kolem na skále obrovský, děsivý stín. Večerní mlha navíc ten stín rozmazala, takže to vypadalo, jako by se před lovci vztyčil drak velký jako stodola!

Než se lovci stačili vzpamatovat, Šupinka skočil do starého, dutého pařezu a z plných plic zařval. Pařez zafungoval jako parádní tlampač, který jeho hlas mnohonásobně zesílil. „RROOAAARRR! KDO MI TU CHCE CHYTAT MOJE DĚTI?!“ zadunělo lesem, až to pacholkům rvalo uši.

Lojza ztuhl. Podíval se na obří stín na skále, který otevíral tlamu (to Eda jen zívnul, protože už byl přece jen večer), a kolena se mu roztřásla jako sulc.
„P-p-p-pro pána,“ vykoktal, zahodil síť do křoví a zařval: „Zdrhejte! Je tu drak!“

Kdo uteče, vyhraje. Ale kdo utíká moc rychle, někdy zakopne i o vlastní nohy. Lojza s pacholky upalovali z lesa takovým fofrem, že ztratili boty, potrhali si kalhoty a nezastavili se dřív než na zámeckém nádvoří.

Baron se zrovna procházel po balkóně, a když viděl tu spoušť, jen spráskl ruce. Lojza mu vykládal, že v lese žije stohlavá saň a že jestli chce baronka rukavičky, ať si je radši uplete z ovčí vlny, protože on už do toho lesa nepáchne, ani kdyby mu platili zlatem.

Baronka sice dělala chvíli ofuky, ale když viděla, jak je Lojza bledý jako stěna, raději vzala zavděk těmi pletenými.

A Šupinka? Ten dole u zídky slavil jak lovce parádně napálili. Ještěrky vylezly z děr, smály se, až se za břicha popadaly, a slunce zapadlo přesně tak, jak zapadnout mělo.

Článek Jak ještěrka k drahokamové kůži přišla a baron ostrouhal se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nedaleko králova zámku ležel velký, tmavý les. V tom lese, pod starou lípou, byla studna. Když byly dny horké, chodila nejmladší princezna do lesa a sedávala na jejím chladném okraji. A když jí byla dlouhá chvíle, brala si svou nejmilejší hračku – těžkou zlatou kouli. Vyhazovala ji do výšky a zase chytala.

Stalo se však jednoho dne, že zlatá koule nespadla princezně do nastavených rukou. Princezna ji nechytila, bouchla o zem, odrazila se a skutálela se rovnou do studny. Princezna ji sledovala očima, ale koule zmizela. Studna byla tak hluboká, že na dno nebylo vidět.

Dívka začala plakat. Plakala stále hlasitěji a nemohla se utišit. Náhle uslyšela hlas: „Copak ti je, královská dcero? Pláčeš tak, že by se i kámen ustrnul.“

Rozhlédla se, odkud ten hlas přichází, a uviděla žabáka, který natahoval z vody svou tlustou, ošklivou hlavu.

„Ach, to jsi ty, starý žabáku?“ řekla princezna. „Pláču pro svou zlatou kouli, která mi spadla do vody.“

„Tak už neplač,“ odpověděl žabák. „Mohu ti pomoci. Ale co mi dáš, když ti tvou hračku vytáhnu?“

„Cokoliv budeš chtít, milý žabáku,“ vyhrkla rychle. „Své šaty, své perly a drahokamy, a k tomu i zlatou korunku, kterou nosím.“

Žabák zakroutil hlavou. „Tvé šaty, perly ani tvou zlatou korunku nechci. Ale když mě budeš mít ráda, když smím být tvým společníkem, sedět vedle tebe u tvého stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát ve tvé postýlce, když mi tohle slíbíš, ponořím se dolů a kouli ti přinesu.“

„Ano, ano, slibuji ti všechno, co chceš, jen mi tu kouli přines!“ řekla princezna. V duchu si ale myslela: Co ten hloupý žabák plácá? Sedí ve vodě s ostatními žábami a kváká. Ten přece nemůže být mým společníkem.

Jakmile žabák dostal slib, potopil se. Za malou chvíli vyplaval, v tlamě držel zlatou kouli a vyhodil ji do trávy. Princezna byla štěstím bez sebe, když svou krásnou hračku zase viděla. Popadla ji a rozběhla se pryč.

„Počkej! Počkej!“ volal žabák. „Vezmi mě s sebou, já neumím skákat tak rychle jako ty!“

Nebylo mu to nic platné. Princezna ho neposlouchala, běžela domů a na ubohého žabáka brzy úplně zapomněla.

Druhého dne

Když princezna seděla s králem a celým dvorem u stolu a jedla ze svého zlatého talířku, ozvalo se na mramorových schodech pleskání. Plesk, plesk, plesk. Někdo lezl nahoru. Když byl nahoře, zabušil na dveře a zavolal: „Královská dcero nejmladší, otevři mi!“

Princezna vstala a šla se podívat, kdo to tluče. Otevřela dveře a před ní seděl žabák. Rychle dveře přibouchla, sedla si zpátky ke stolu a byla celá bledá.

Král viděl, jak je jeho dcera rozrušená, a zeptal se: „Čeho se bojíš, dítě? Stojí snad za dveřmi obr a chce tě odnést?“

„Ach ne,“ odpověděla, „není to obr, je to ohavný žabák.“ A vyprávěla otci, co se včera u studny stalo a co žabákovi slíbila. „Nikdy bych nevěřila, že vyleze ze své vody ven. A teď je tady a chce jít ke mně.“

Vtom se ozvalo druhé zabušení a hlas: „Královská dcero nejmladší, otevři mi! Copak nevíš, co jsi včera slíbila u hluboké studně? Královská dcero nejmladší, otevři mi!“

Král se na dceru přísně podíval. Jeho hlas byl pevný a nepřipouštěl odmluvu. „Co jsi slíbila, to musíš dodržet. Jdi a pusť ho dovnitř.“

Princezna šla s odporem otevřít. Žabák vlezl dovnitř a skákal jí rovnou k nohám až k židli. „Zdvihni mě k sobě,“ poručil. Dívka váhala, dokud jí to král znovu přísně nenařídil.

Jakmile byl žabák na židli, chtěl na stůl. Když byl na stole, řekl: „Přisuň mi svůj zlatý talířek blíž, abychom mohli jíst společně.“ Udělala to, ale bylo vidět, že to nedělá ráda. Žabákovi chutnalo, ale princezně uvízlo v krku každé sousto.

Když se najedli, žabák řekl: „Jsem unavený. Odnes mě do svého pokoje, ustel svou hedvábnou postel a půjdeme spát.“

Princezna začala plakat. Bála se studeného žabáka, kterého se nechtěla ani dotknout, a teď měl spát v její čisté, bílé posteli. Král se ale rozhněval a řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v nouzi, tím teď nesmíš opovrhovat.“

Nedalo se nic dělat. Vzala žabáka do dvou prstů, odnesla ho nahoru a posadila do kouta v ložnici. Když si ale lehla do postele, přilezl k ní a řekl: „Jsem unavený, chci spát tak dobře jako ty. Zdvihni mě, nebo to povím tvému otci!“

To princeznu rozzlobilo k nepříčetnosti. Popadla žabáka a vší silou jím mrštila o kamennou stěnu.

„Teď budeš mít konečně pokoj, ty ohavná žábo!“ křikla.

Ale když tělo dopadlo na zem, nebyl to mrtvý žabák. Stál tam princ s krásnýma, laskavýma očima. Kletba, kterou na něj uvrhla zlá čarodějnice, se zlomila ve chvíli, kdy princezna přestala být lhostejná a v záchvatu vzteku odmítla jeho žabí podobu.

Podle vůle jejího otce se králevic stal jejím milým společníkem a později se konala veliká svatba. Vyprávěl jí o svém zakletí a o tom, že ho nikdo jiný na světě nemohl vysvobodit, jen ona. A slíbili si, že hned zítra odjedou do jeho království.

Dalšího dne ráno

Sotva slunce vyšlo, zastavil před zámkem kočár tažený čtyřmi bílými koňmi, kteří měli na hlavách pštrosí pera a byli zapřaženi do zlatých řetězů. Vzadu na zlatém kočáře stál sluha mladého krále. Jeho věrný Jindřich.

Když byl jeho pán zaklet do podoby žabáka, věrný Jindřich se tak rmoutil, že si nechal kolem srdce ukovat tři silné železné obruče, aby mu nepuklo žalem a bolestí.

Nyní měl kočár odvézt mladého krále do jeho říše. Věrný Jindřich pomohl oběma nastoupit, sám si stoupl dozadu a byl plný radosti z vysvobození.

Když ujeli kus cesty, uslyšel králevic za sebou silné zapraskání, jako by se něco rozbilo. Otočil se a zavolal:

„Jindřichu, praská vůz?“ „Ne, pane, to není vůz. To je obruč z mého srdce, které leželo ve velkých bolestech, když jste seděl ve studni a byl jste žabákem.“

Po chvíli to zapraskalo podruhé a pak potřetí. Králevic si pokaždé myslel, že se rozbil kočár. Ale byly to jen železné obruče, které praskaly a odpadávaly ze srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozený a konečně šťastný.

Článek Žabí král a věrný Jindřich se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejstarší syn ji vzal na kopeček za kostelík, kde rostla ta nejšťavnatější tráva. Koza žrala, až měla břicho kulaté jako buben. Když se blížil večer, syn se zeptal: „Kozo, jsi sytá?“ Koza odpověděla: „Jsem tak plná, že nemohu sníst už ani lístek, méé, méé.“ Když se ale vrátili domů a krejčí se kozy zeptal, zda se dobře napásla, lstivé zvíře zamečelo: „Kde bych se napásla? Skákala jsem přes příkopy, nenašla tam ani list, méé, méé!“ Krejčí se rozzlobil. Popadl dřevěný metr, jímž měřil látku, a nejstaršího syna v hněvu vyhnal z domu.

Stejně se vedlo i prostřednímu a nejmladšímu bratrovi. Ačkoli kozu pásli na nejlepším jeteli a mladých proutcích, zlomyslná koza otci vždy lhala, že má hlad. Krejčí tak postupně vyhnal všechny tři své syny do světa. Teprve když šel kozu nakrmit sám a zjistil, že zvíře lže, uvědomil si svou chybu. Rozzlobil se na kozu a vypráskal ji tak, že utekla do lesů a už ji nikdo nikdy neviděl. Krejčí zůstal doma sám a trápil se pro své syny.

Ti se mezitím rozběhli do světa, aby se naučili poctivému řemeslu. Nejstarší vstoupil do učení k truhláři. Byl pilný a poslušný. Když nastal čas, aby se vydal na zkušenou, dal mu mistr na památku obyčejný dřevěný stolek. „Není na pohled nijak krásný,“ řekl truhlář, „ale když ho postavíš a řekneš: Stolečku, prostři se!, hned se na něm objeví čistý ubrus, talíře, pečeně a džbán vína.“ Mládenec poděkoval a vydal se k domovu.

Cestou se zastavil v zájezdním hostinci. Hostinský byl člověk úlisný a chamtivý. Když viděl, jak si mladý truhlář vykouzlil hostinu na starém stolečku, zablesklo se mu v očích. V noci, když mládenec tvrdě spal, hostinský kouzelný stolek odnesl a vyměnil ho za jiný, který vypadal úplně stejně. Když syn dorazil domů, krejčí se zaradoval. Ale když chtěl mládenec otci ukázat kouzlo, obyčejný stůl zůstal prázdný. Otec si povzdechl a vrátil se ke svému šití, v domnění, že se syn jen chvástá.

Prostřední syn se učil u mlynáře. I on pracoval od slunka do slunka, a když se loučil, dostal od mistra osla. „Netahej ho za uši ani ho nenuť nosit těžké pytle,“ kladl mu na srdce mlynář. „Stačí, když pod něj prostřeš plachtu a zavoláš: Oslíčku, otřes se! Zvíře začne z tlamy plivat zlaté dukáty.“ Mladý mlynář se radoval, že otce zbaví bídy.

Naneštěstí i on nocoval ve stejném hostinci. Neopatrně zaplatil útratu zlaťákem, který osel před zraky hostinského vyprskl. Zlodějský šenkýř nelenil a v noci ve stáji osla vyměnil. Doma pak prostřední bratr postavil zvíře na plachtu, ale ať volal, jak volal, z osla nevypadl ani měďák. Otec byl ještě smutnější než prve.

Nejmladší syn se učil kovářem. Řemeslo to bylo těžké a vyžadovalo pevnou ruku. Z dopisů, které mu psali bratři, se dozvěděl co se jim stalo, a dovtípil se, že za jejich neštěstím stojí krčmář. Když se s ním jeho mistr loučil, podal mu těžký plátěný pytel. „Je v něm dubový kyj,“ řekl mistr. „Když ti někdo ublíží, stačí zvolat: Kyj z pytle ven! a hůl zloduchovi namlátí tak, že na to nikdy nezapomene. Dokud neřekneš: Kyj do pytle!, nepřestane.“

Mládenec mistrovi poděkoval a zamířil přímo do zájezdního hostince. Poručil si večeři a záměrně si položil pytel na lavici vedle sebe. Občas na něj sáhl a nahlas si zamumlal: „To je ale poklad. Ani stoleček, ani osel se nevyrovnají tomu, co mám tady.“ Hostinskému okamžitě zrudly uši chamtivostí. Počkal, až host usne, přikradl se k lavici a natáhl ruku po pytli. V tu chvíli mladý kovář otevřel oči a křikl: „Kyj z pytle ven!“ Dubová hůl vyskočila a začala hostinského tlouct. Padala mu na záda, na ramena i na nohy. Šenkýř křičel, prosil a naříkal, ale hůl neustávala. „Přestane, až mi vrátíš kouzelný stůl a osla, které jsi ukradl mým bratrům!“ řekl přísně. Hostinský se odplazil do komory a přitáhl stůl i osla. Teprve tehdy mládenec zavelel: „Kyj do pytle!“

Druhý den ráno se nejmladší bratr vrátil domů. Přivedl s sebou osla a na zádech nesl stůl. Když otec viděl všechny tři syny pohromadě, měl radost. A když stoleček pokryl stůl pečínkou a osel nasypal na podlahu hromadu zlaťáků, krejčí vzal své jehly i nitě a zamkl je do truhly. Od toho dne žili všichni společně v hojnosti, míru a spravedlnosti.

Článek Stolečku, prostři se, oslíčku, otřes se a kyj z pytle ven se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

A právě u něj, v teplém koutku za sudem s moukou, žil malý skřítek. Měl špičatou čepičku, očka jako dva černé korálky a bříško kulaté jako oříšek. Skřítek měl pana hokynáře tuze rád. Ne snad proto, že by hokynář vyprávěl krásné příběhy, to on neuměl. Bylo to proto, že hokynář věděl, co se patří. Každý večer nechal skřítkovi na prahu misku horké ovesné kaše, uprostřed které se rozpouštěl veliký, žlutý a voňavý kousek másla.

Ach, ta kaše! Byla sladká a máslo se rozplývalo na jazyku. Pro skřítka to bylo to nejlepší na světě. Věděl, že dokud bude bydlet u hokynáře, nikdy nebude mít hlad. „Tady je mi dobře,“ pomlaskával si a utíral si pusu do rukávu. „Tady mám všechno, co potřebuju k životu.“

Jednoho pošmourného podzimního dne ale přišel do krámku nový zákazník. Byl to student, který bydlel v malé, studené světničce až úplně nahoře pod střechou. Měl kabát s odřenými lokty a v kapse jen pár drobných mincí. Koupil si kousek obyčejného sýra a jednu jedinou svíčku.

„Proč si nekoupí místo svíčky raději klobásu?“ divil se skřítek, který vykukoval zpoza sudu.

Zvědavost, které se nedá odolat

Ještě ten večer to skřítkovi nedalo. Vycupital po vrzajících schodech až nahoru na půdu a podíval se klíčovou dírkou do studentova pokoje. Očekával, že uvidí smutného a hladového mladíka. Ale to, co spatřil, mu vyrazilo dech.

Student neseděl u jídla. Sýr ležel netknutý na stole. Místo toho student četl. Měl před sebou starou, v kůži vázanou knihu. A z té knihy… z té knihy vycházelo světlo! Nebylo to obyčejné světlo svíčky. Byla to zářivá, zlatavá a stříbrná zář, která se proplétala pokojem. Z písmenek rostly neviditelné stromy, jejichž listy zpívaly. Z řádků se nořily hluboké oceány, nad kterými létali pestrobarevní ptáci. Byla to moudrost, krása a poezie, která se vznášela ve vzduchu jako hvězdný prach.

Skřítek stál u klíčové dírky jako přimrazený. Cítil, jak se mu srdce v hrudi tetelí radostí, jakou nikdy předtím nepoznal. To světlo ho hřálo víc než oheň v krbu a příběhy z knihy ho naplňovaly úžasem. Zůstal tam stát dlouho do noci, dokud svíčka nedohořela a světlo z knihy nepohaslo.

Od toho dne byl skřítek zmatený. Večer co večer seděl u své misky s kaší u hokynáře. Máslo se rozpouštělo, kaše voněla, a on si říkal: „Tady je mi dobře. Díky panu hokynáři mám pořád plné bříško. Student je chudý, ten by mi nemohl dát ani drobeček. Zůstanu tady, tady se mám dobře,“ rozhodl se.

Ale jakmile kaši dojedl, nohy ho samy nesly nahoru po schodech k dírce ve dveřích. A tam, potmě a potichu, nasával to nádherné světlo z knih. Trhalo mu to srdce na dvě poloviny. Jedna jeho polovina toužila po sladké kaši s máslem, ta druhá po hvězdném světle příběhů.

„Rozum mi říká, abych zůstal dole,“ povzdechl si skřítek. „Z knížek se nenajím.“

A tak šel čas dál

Uběhla zima, přišlo jaro a po něm horké, suché léto. A právě během jedné takové letní noci se stalo neštěstí.

Městečko probudil pronikavý zvuk zvonů. Cink! Cink! Cink! Na ulici křičeli lidé. „Hoří! Hoří u hokynáře!“

Z komína sousedního domu vyšlehly plameny a vítr je rychle nahnal na hokynářovu střechu. Všude byl dým, zmatek a křik. Pan hokynář v noční košili pobíhal po krámě a cpal si do kapes zlaté mince z pokladny. Jeho žena popadla truhličku se svými šperky a oba utíkali ven na ulici, aby zachránili svůj majetek.

A co udělal náš skřítek? Když ucítil kouř, vůbec nepřemýšlel. Nešel do spižírny pro soudek másla. Nezachraňoval pytle s cukrem ani zlaťáky rozsypané po zemi. Jako blesk vyrazil po kouřem naplněných schodech nahoru. Běžel tak rychle, jak jen ho jeho malé nožky nesly.

Vrazil do studentova pokoje. Student tam naštěstí nebyl, pomáhal dole nosit vodu, ale na stole ležela ona. Kniha.

Skřítek po ní skočil. Zavřel ji, drobnýma ručkama popadl její desky a vyskočil oknem ven, na střechy po kterých utíkal i s knihou do bezpečí.

Když utekl daleko od šlehajících plamenů a dusivého kouře do bezpečí, tam, na samém vrcholku jednoho stavení se usadil. Pevně objímal starou, ošoupanou knihu, tiskl si ji k hrudi a když ji konečně otevřel, ozářilo jeho tvář to nádherné, uklidňující zlatavé světlo, které viděl skrz klíčovou dírku už dříve.

Teprve v tu chvíli, vysoko nad hořícím a křičícím světem, skřítek pochopil. Uvědomil si, že i když jeho bříško potřebuje ovesnou kaši s máslem, jeho duše mnohem víc potřebuje světlo, naději a moudrost. Zjistil, že to nejdražší na světě se nedá zvážit na vahách ani zamknout do pokladny.

A tak tam seděl, malý strážce velkého pokladu, a usmíval se.

Článek O skřítkovi u hokynáře a kouzelné knize se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.