Starat se o ještěrky, to není žádná legrace. Ještěrka je zvíře mrštné, věčně někde lítá za mouchami, a když přijde čas, musí převléct kabát. Tedy svléknout starou kůži. A to máte jako zkoušet si sako po dědečkovi. Buď to dře v podpaží, nebo máte krátké rukávy. Šupinka měl proto pořád plné ruce práce. Tu musel pomoct ještěrce Františce, které se stará kůže zachytila za uchem, tam zase mladému Edovi vysvětloval, že když se svléká, nesmí se u toho drbat o ostružiny, jinak bude vypadat jako rozedraná hadra.

Byl to klidný život. Slunce hřálo, mouchy bzučely a Šupinka měl ve své dílničce pod kořenem pečlivě srovnané lahvičky s ranní rosou, kterou ještěrkám leštil ty jejich zelené šupiny, až se blýskaly jako opravdové smaragdy.

Jenže, jak už to na světě chodí, klid nikdy netrvá věčně. Kousek za lesem stál zámek a v tom zámku bydlel baron z Nudorfu. Byl to člověk sice bohatý, ale rozumu byste něj našli jen pomálu. A jeho žena, baronka, ta byla ještě horší. Když měla k večeři husu, chtěla páva. Když jí ušili hedvábné šaty, stěžovala si, že nejsou utkané z měsíčního svitu.

Jednoho dne si baronka usmyslela novou hloupost

„Muži,“ povídá u snídaně a klepe lžičkou do vajíčka na hniličko, „viděla jsem v lese ty zelené ještěrky. Ty se tak krásně lesknou! Chci z nich mít rukavičky. A hned!“

Baron, místo aby ženě vysvětlil, že ještěrka patří hezky do lesa na kámen a ne na ruce, zavolal svého vrchního lovce Lojzu. Lojza byl chlap jako hora, svalů měl na rozdávání, ale pod kloboukem mu to taky moc nemyslelo. Vlastně mu to nemyslelo skoro vůbec.
„Lojzo,“ nařídil baron, „vezmeš sítě a nachytáš ty nejzelenější ještěrky. A běda ti, jestli se vrátíš s prázdnou!“

Druhý den ráno sedí Šupinka na kameni, zrovna čistí Františce ocásek od zaschlého bláta, a najednou slyší dupot, jako by se blížilo stádo splašených krav. Z lesa se vyřítil Lojza se svými pacholky. V rukou měli sítě na motýly, přes rameno plátěné pytle a dupali u toho v mechu, až z toho padaly šišky ze stromů.

Šupinka se schoval za mateřídoušku a poslouchá

„Tady to musí bejt, šéfe,“ sípe jeden z pacholků. „Tady je to samá ještěrka, to budou rukavičky pro paní baronku jedna báseň!“

Když to Šupinka uslyšel, vůbec se nenaštval. Kdepak. Vztekat se, to je pro lidi, co nevědí kudy kam. Šupinka se zamyslel. Poškrábal se na bradě, poklepal si na čelo a pak svolal všechny ještěrky pod velký lopuch.
„Tak poslouchejte, bando šupinatá,“ řekl tichým, ale přísným hlasem. „Tamhle ti mizerové si na vás přinesli sítě a chtějí z vás udělat rukavičky. Ale my jim ukážeme. My na ně chytře vyzrajeme. Edo, ty jsi z vás největší. Pojď sem mám nápad.“

Běžel do své dílny a přinesl plátěný pytlík. V něm měl vápencový prach z nedalekého lomu a pak svůj největší poklad – střípek ze starého zrcátka, který kdysi našel na cestě. Prach si strčil do kapsy a střípek si schoval za vestičku. Pak zavelel:

‚Všichni na svá místa!‘ Ještěrky se rozutekly rychleji, než bys řekl šup. Pár se jich skrylo do dutých pařezů, jiné do hromady spadaného listí, a ty nejmenší do chvojí, kde vypadaly jako jehličí.

Lovci vešli do lesa

Do těžkého ticha lesa se nejdřív ozvalo jemné zapraskání. ‚To je jen větev,‘ utěšoval se Lojza. Ale pak, hned u jeho ucha, něco zasyčelo. Ššššš-pšššt! A pak se z mechu začaly ozývat hluboké steny, jako by snad ožívaly a hekaly samotné kořeny lesa. Byly to ještěrky, co se tiskly do dutin pařezů a přesně podle Šupinkových instrukcí vydávaly ty nejdivnější zvuky, jaké jen ze svých tlamiček dokázaly vyloudit. Když lovci uviděli, jak se tráva a listí vlní, aniž by foukal vítr (to ještěrky tlapkami trhaly za trsy), začalo jim být ouzko. Pacholci se tiskli k sobě a Lojza už držel síť spíš jako štít. Strach je začal svírat, přesně jak Šupinka naplánoval. Les kolem nich už nebyl jen les, bylo tisíce očí a tisíce neznámých zvuků.

Slunce se zrovna začalo sklánět k západu. Lesem se táhly dlouhé stíny a z mechu stoupala večerní mlha a nastal čas pro zlatý hřeb. Lojza s pacholky opatrně našlapovali kolem zídky, sítě připravené.

Šupinka dal ještěrkám domluvené znamení a zavelel: ‚A teď, Edo, ty jsi největší. Ty se připrav k té hladké skále! Ostatní, ani muk!‘

Vtom Šupinka vyskočil na nejvyšší kámen. Namířil střípek zrcátka tak, aby chytil poslední rudé paprsky zapadajícího slunce a namířil je přesně na Edu, který stál na výstupku před kusem hladké skály. Odrážející se světlo udělalo společně s větvičkami a listy kolem na skále obrovský, děsivý stín. Večerní mlha navíc ten stín rozmazala, takže to vypadalo, jako by se před lovci vztyčil drak velký jako stodola!

Než se lovci stačili vzpamatovat, Šupinka skočil do starého, dutého pařezu a z plných plic zařval. Pařez zafungoval jako parádní tlampač, který jeho hlas mnohonásobně zesílil. „RROOAAARRR! KDO MI TU CHCE CHYTAT MOJE DĚTI?!“ zadunělo lesem, až to pacholkům rvalo uši.

Lojza ztuhl. Podíval se na obří stín na skále, který otevíral tlamu (to Eda jen zívnul, protože už byl přece jen večer), a kolena se mu roztřásla jako sulc.
„P-p-p-pro pána,“ vykoktal, zahodil síť do křoví a zařval: „Zdrhejte! Je tu drak!“

Kdo uteče, vyhraje. Ale kdo utíká moc rychle, někdy zakopne i o vlastní nohy. Lojza s pacholky upalovali z lesa takovým fofrem, že ztratili boty, potrhali si kalhoty a nezastavili se dřív než na zámeckém nádvoří.

Baron se zrovna procházel po balkóně, a když viděl tu spoušť, jen spráskl ruce. Lojza mu vykládal, že v lese žije stohlavá saň a že jestli chce baronka rukavičky, ať si je radši uplete z ovčí vlny, protože on už do toho lesa nepáchne, ani kdyby mu platili zlatem.

Baronka sice dělala chvíli ofuky, ale když viděla, jak je Lojza bledý jako stěna, raději vzala zavděk těmi pletenými.

A Šupinka? Ten dole u zídky slavil jak lovce parádně napálili. Ještěrky vylezly z děr, smály se, až se za břicha popadaly, a slunce zapadlo přesně tak, jak zapadnout mělo.

Článek Jak ještěrka k drahokamové kůži přišla a baron ostrouhal se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pejsek se probudil, protáhl si jednu nožičku, pak druhou, pak se protáhl celý od uší až k ocásku, zívl, až se mu v puse udělala taková veliká červená jeskyně, a seskočil z postýlky.

„Haf,“ řekl pejsek vesele, „to je krásné ráno! Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a já mám hlad, že bych snědl třeba… třeba celou kýtu masa!“

Koukl se na kočičku, jestli už je taky vzhůru. Kočička sice vzhůru byla, seděla na posteli, ale vůbec se netvářila vesele. Držela si tlapkou tvářičku a z očí jí kapaly slzičky na peřinu.

„Jejku, co se ti stalo?“ lekl se pejsek a běžel k ní. „Co pláčeš, kočičko? Zdál se ti ošklivý sen? Nebo tě kousla blecha? Ukaž, já tu blechu chytím a vyženu ji, že už se nikdy nevrátí!“

Kočička zavrtěla hlavou, až se jí vousky zatřásly, a fňukla: „Kdepak blecha. To je mnohem horší, pejsku. Mně se stalo veliké neštěstí.“

„Rozbila jsi hrneček?“ hádal pejsek. „Ne,“ fňukla kočička. „Tak jsi vylila mléko?“ „Taky ne.“ „Tak ti někdo šlápl na ocásek?“ „Ale kdepak,“ řekla kočička a oddělala tlapku od pusy. „Podívej se. Vypadl mi zoubek.“

A opravdu. Kočička natáhla tlapku a na dlani jí ležel malinkatý, běloučký zoubek. Vypadal jako zrnko rýže, jenomže to nebyla rýže, byl to opravdový kočičí zoubek.

Pejsek na to koukal, kroutil hlavou na jednu stranu a pak na druhou. „Panečku,“ řekl uznale, „to je ale věc. A bolí to?“

„Teď už ani ne,“ řekla kočička a otřela si slzičku, „ale já jsem se lekla, že budu bezzubá. Jak budu kousat myši? Tedy, já myši už moc nechytám, ale kdybych chtěla, tak bych nemohla. A jak budu kousat oběd? Budu muset jíst jenom kaši jako miminko.“

Pejsek se zamyslel. Tohle byla vážná věc. Když se něco rozbije, dá se to spravit. Když se roztrhnou kalhoty, kočička je zašije. Když se umaže podlaha, pejsek ji vydrhne. Ale jak se spravuje pusa, které chybí zoubek?

„Víš co?“ řekl pejsek. „Já ti pomůžu. My ten zoubek vrátíme zpátky. Přilepíme ho! Mám tu ještě trochu toho lepidla, co jsme s ním lepili draka.“

„To nejde, ty ťunťo,“ řekla kočička, i když ji pusa trochu bolela. „Zoubky se nelepí lepidlem na papír. To by mi v bříšku udělalo neplechu. A navíc, tohle byl mléčný zoubek. A když vypadne mléčný zoubek, tak to znamená, že naroste nový, silnější.“

„Mléčný?“ podivil se pejsek. „To jako že je z mléka? Proto je tak bílý! Já jsem si vždycky říkal, proč se pije mléko. Tak to se pije proto, aby se z něj v puse udělaly zuby. To je chytré.“

„No, tak nějak to bude,“ vzdychla kočička. „Ale co teď s tím vypadlým zoubkem? A co s tou dírou v puse? Je to tam takové… prázdné.“ A přejela si jazýčkem v puse.

Pejsek viděl, že je kočička smutná, a tak se rozhodl, že ji musí potěšit a ošetřit, jako to dělají doktoři v nemocnici. „Musíš být v klidu, kočičko,“ řekl důležitě. „Když je někdo nemocný nebo mu něco upadne, musí ležet. Já ti zavážu hlavu, aby ta pusa byla hezky v teple a rychle se uzdravila“

Vzal velký šátek s puntíky a ovázal kočičce hlavu tak, že měla uši schované a uzel jí trčel na temeni jako veliká mašle. Kočička vypadala jako bolavý zajíc, ale pejskovi se to tuze líbilo.

„Tak,“ řekl pejsek, „teď vypadáš jako opravdový pacient. A já budu doktor a naordinuji ti medicínu. Co bys tak chtěla? Kousek buřtu? Nebo kost?“

„Ale pejsku,“ řekla kočička pod šátkem trochu huhňavě, „já přece nemůžu kousat buřt ani kost, když mám tu díru po zoubku. Musíme vymyslet něco měkkého.“

A tak začali přemýšlet, co budou dělat, než se kočičce pusa uzdraví. Bylo teprve dopoledne a do večera bylo daleko. „Uvaříme si krupicovou kaši,“ navrhl pejsek. „Ta je měkká, ta se nemusí kousat, ta se jenom polyká a v bříšku hezky zahřeje.“

Šli tedy vařit kaši. Pejsek přinesl mléko a krupici, kočička míchala vařečkou. „Musíme tam dát hodně másla,“ radil pejsek, „aby to klouzalo kolem té díry po zoubku a neodřelo to.“ „A hodně cukru,“ přidala kočička, „aby se ten nový zoubek, co mi naroste, měl na co těšit.“ A tak tam dali hodně másla a hodně cukru a ještě to posypali kakaem, až byla kaše celá hnědá, a když ji snědli, měli hnědé nosy i uši, jak si pochutnávali.

Když se najedli, kočička si zase vzpomněla na svůj malý bílý zoubek, který ležel na stole na ubrousku. „Co s ním udělám?“ starala se. „Nemůžu ho jen tak vyhodit do koše. Vždyť mi sloužil dobře. Kousala jsem jím masíčko i koláče.“

„Zahrabeme ho na zahrádce!“ navrhl pejsek. „Jako kost. A třeba z něj vyroste zoubkový strom. A na něm porostou nové zuby pro všechny pejsky a kočičky.“

„To je hloupost,“ řekla kočička. „Zuby na stromech nerostou. Ale víš, co mi vyprávěla malá Klára od sousedů? Říkala, že když vypadne mléčný zoubek, musí se schovat pro Zoubkovou vílu.“

Pejsek nastražil uši, až mu ten jeden, co ho měl vždycky nahoru, spadl dolů překvapením. „Zoubková víla? Kdo to je? To je nějaká moucha?“

„Ale kdepak moucha,“ smála se kočička, „to je kouzelná paní, malinkatá a průsvitná jako vážka. Ona v noci létá po světě, sbírá vypadlé mléčné zoubky a nosí je na svůj zámek. A za ten zoubek, když byl čistý a pěkně vyčištěný kartáčkem, nechá dětem – nebo kočičkám – nějaký dáreček.“

„Páni!“ vydechl pejsek. „To je ale servis! A co mi dá, když si vytrhnu zub já? Dostanu taky dáreček?“ A hned si začal tlapkou viklat tesák, jestli by taky nevypadl. Ale tesák držel pevně, ani se nehnul. „Nech toho, pejsku,“ napomenula ho kočička. „Zuby se nesmí trhat jen tak pro nic za nic. Víla pozná, když to není poctivě vypadlý zub. To se musí samo.“

Pejsek tedy nechal svůj zub na pokoji, ale začal se hrozně těšit na večer. „Tak to musíme počkat na noc,“ řekl. „Ale co budeme dělat? Já se tak těším na vílu, že to nevydržím.“

A tak vymýšleli, jak zabít čas, než vyjde měsíček. „Musíme uklidit,“ rozhodla kočička. „Víla nemůže přijít do nepořádku. Co kdyby zakopla o tvou kost nebo se zamotala křídly do mých klubíček vlny?“

A tak začali gruntovat. Pejsek zametal podlahu ocasem, protože smeták nemohli najít, a kočička rovnala polštáře. Pejsek chtěl vyleštit okno, aby víla trefila, tak ho olízal jazykem, ale okno bylo potom jen ještě víc upatlané. Tak ho kočička musela přeleštit tlapkou a utěrkou.

„Už je večer?“ ptal se pejsek každou chvilku. „Ještě ne,“ říkala kočička. „A teď?“ „Taky ne. Sluníčko je ještě vysoko.“

Aby jim čas rychleji utíkal, hráli hru na mlčení. Kdo první promluví, ten prohrál. Seděli naproti sobě, pejsek koulel očima a nafukoval tváře, aby neštěkl, a kočička si hladila fousky. Vydrželi to asi minutu, než kolem proletěla moucha bzučivka. „Haf! Jedeš!“ křikl pejsek po mouše. „Prohrál jsi!“ zvolala kočička. „To neplatí, to jsem musel!“ bránil se pejsek.

Hráli si a povídali a sluníčko se pomalu kutálelo po obloze dolů, až se schovalo za les. Nebe zčervenalo, pak zfialovělo a nakonec se udělala tma a na nebi se rozsvítily hvězdičky jako malé lampičky.

„Už je to tady!“ šuškala kočička. „Noc!“ Pejsek byl celý rozechvělý. „Tak, co máme dělat? Mám štěkat a výt na měsíc, aby víla věděla, kde bydlíme?“

„Pšt!“ sykla kočička. „Musí být ticho a klid. Víla je plachá. Musíme jít spát. A ten zoubek musím dát pod polštář.“

Kočička vzala svůj malý bílý zoubek. Pak našla ten nejhezčí kapesníček, co měla – byl bílý s vyšívanou kytičkou v rohu. Zoubek do něj opatrně zabalila, jako by to byl ten největší poklad, udělala malý uzlíček a strčila si ho pod polštář.

„Tak dobrou noc, pejsku,“ řekla kočička a zalezla pod peřinu. „Dobrou noc, kočičko,“ šeptal pejsek ze své postýlky. „A nezapomeň se dívat jedním okem, kdyby přišla, abys mi řekla.“

Pejsek si umínil, že neusne. Že bude hlídat a na tu vílu si počíhá. Chtěl vědět, jestli má opravdu křídla a jestli svítí jako světluška. Ležel, koukal do tmy, poslouchal, jak hodiny tikají a jak venku šumí vítr v korunách stromů. „Tik, tak, tik, tak,“ dělaly hodiny. Pejskovi se začaly klížit oči. Jedno oko se zavřelo. Pejsek ho rychle otevřel. „Musím hlídat,“ řekl si. Pak se zavřelo druhé oko. Pejsek ho taky otevřel, ale to první se mezitím zase zavřelo. A tak mrkal, jednou levým, jednou pravým, až se mu to pomotalo a zavřel obě najednou. A ani o tom nevěděl, a už spal a chrápal, až se záclony hýbaly.

Spala i kočička, tlapku pod hlavou, přímo na polštáři, pod kterým byl schovaný zoubek.

A v noci, když už to všude spalo, vklouzlo do světnice stříbrné světýlko. Nebyl to měsíček, ten svítil venku. Bylo to malé, třpytivé a voňavé jako fialky. Poletovalo to po pokoji, chvilku se to zastavilo u pejska, pohladilo ho to po čenichu (pejsek se ve spaní usmál a zavrtěl ocáskem, protože se mu zrovna zdálo o nekonečném řetězu buřtů), a pak to zamířilo ke kočiččině postýlce.

Světýlko se sneslo na polštář. Zoubková víla – protože to byla ona – opatrně vytáhla zpod polštáře kapesníček se zoubkem. Rozbalila ho, na zoubek se usmála, protože byl čistý a bílý, a schovala si ho do své brašničky z pavučin. A místo zoubku tam položila něco jiného. Pak ještě chvíli poletovala kolem, upravila kočičce peřinu a frnk – vyletěla oknem pryč, přímo k hvězdám.

Ráno, když sluníčko začalo lechtat pejska na nose, se pejsek prudce posadil. „Zaspal jsem!“ vykřikl. „Kočičko, vstávej! Zaspali jsme vílu!“

Kočička se protáhla a zamžourala. Hned si vzpomněla na večer a rychle strčila tlapku pod polštář. „Je tam?“ ptal se pejsek napjatě a byl u kočiččiny postele dřív, než bys řekl švec.

Kočička nahmatala kapesníček. Vytáhla ho ven. Byl nějaký měkký a naducaný. Opatrně rozvázala uzlíček. A co to? Zoubek tam nebyl! Místo zoubku tam leželo nádherné, malinkaté, duhové klubíčko vlny. Hrálo všemi barvami – červenou, modrou, žlutou i zelenou, a bylo tak hebké, že hebčí snad není ani kočičí kožíšek.

„Jééé!“ vydechla kočička. „To je krása! Podívej, pejsku! Ona tu opravdu byla! Vzala si zoubek a nechala mi tu tohle klubíčko na hraní!“

„Ukaž!“ strkal do toho čumák pejsek. „To je hezké. To je ale hodná víla.“

Kočička byla šťastná. Zapomněla, že má v puse díru po zoubku. Vyskočila z postele a ťukla do klubíčka tlapkou. Klubíčko se rozběhlo po podlaze a za ním se táhla barevná nitka. „Chyť ho!“ volala kočička. Pejsek se za ním rozběhl, ale klubíčko kličkovalo pod židli a pod stůl, jako by bylo živé. Pejsek narazil čumákem do nohy stolu, ale vůbec mu to nevadilo.

Hráli si s duhovým klubíčkem celé dopoledne. Kočička ho motala, pejsek ho rozmotával, dělali z něj na podlaze obrázky.

„Víš, pejsku,“ řekla potom kočička, když si unavení sedli na zápraží a vyhřívali se na sluníčku, „to je vlastně dobře, že mi ten zoubek vypadl. Kdyby nevypadl, neměli bychom takové krásné klubíčko.“

„To je pravda,“ přikývl pejsek moudře. „Ale stejně,“ dodal a olízl si pusu, „doufám, že mi moje zuby zůstanou, abych mohl kousat kosti. Protože klubíčkem se bříško nenaplní, viď?“

„To víš, že ne, ty nenasyto,“ smála se kočička. A šla pejskovi nalít do misky mléko, a sobě taky, aby ten nový zoubek, co jí měl narůst, měl z čeho být silný a bílý.

A tak to dobře dopadlo. Pejsek a kočička měli radost z nového klubíčka, kočičku už pusa nebolela a Zoubková víla měla ve svém zámku další krásný perleťový kamínek do své sbírky.

Článek Jak pejsek a kočička čekali na Zoubkovou vílu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Maminka sykla a posunula se na gauči. „Au. Matěji, opatrně. Nemůžeš do brášky takhle šťouchat. Není to zvonek u dveří.“

Matěj se zamračil a opřel si bradu o její koleno. „Když on tam musí mít strašnou tmu. Co tam dělá, když nemůže koukat na pohádky? Musí se tam strašně nudit.“

„Plave,“ řekla maminka a zavřela oči. Vypadala unaveně. Vlasy jí trčely na jednu stranu, jak si je pořád prohrabávala. „A roste. To je fuška, růst. Taky bys byl unavený.“

Matěj si to zkusil představit. On rostl, když jedl polévku. Alespoň tak to říkala babička. Ale v břiše polévka nebyla. Tedy, asi tam byla ta od oběda, ale miminko ji nejedlo lžící. Bylo to celé divné. Vylezl na gauč a přitiskl ucho přímo na tu nejvíc vypouklou část břicha.

Šplouch. Škvrk.

„To bylo ono?“ zeptal se Matěj rychle.

„To byly brambory,“ zasmála se maminka a břicho se Matějovi pod uchem zavlnilo. „Ale mluvit na něj můžeš. Třeba tě uslyší.“

Matěj si odkašlal. Připadalo mu to trochu hloupé, mluvit do trička. Rozhlédl se po obýváku, jestli se táta nedívá, ale táta vedle v kuchyni skládal nádobí do myčky. Cinkalo to.

„Ahoj,“ špitl Matěj. „Slyšíš mě? Tady je Matěj. Jsem tvůj velký brácha.“

Ticho. Jen další zaškrundání.

„Mám tu bagr,“ pokračoval Matěj hlasitěji a přiblížil pusu k maminčinu pupíku. „Je žlutej a má urvanou lžíci, ale táta říkal, že to slepí vteřiňákem. Až vylezeš, tak ti ho půjčím. Ale jenom na chvilku, jasný? A nesmíš ho strkat do pusy, je od hlíny.“

Maminka ho pohladila po zádech. „Myslím, že ho spíš budou zajímat tvoje prsty. Miminka ráda všechno drží.“

„Prsty mu nepůjčím,“ rozhodl Matěj rázně. „Ale může si vzít mého plyšového psa. Toho, co smrdí, jak ho olízal Alík.“

Znovu se sklonil k břichu. „A venku je zima. Dneska pršelo a byly tam takový velký louže. Skákal jsem do nich, ale tobě by to nešlo, protože nemáš holínky. Máš tam vůbec nohy?“

V tu chvíli se to stalo. Matějovi nadskočilo ucho. Byla to rána, jako když někdo zevnitř kopne do peřiny. Břicho se na pravé straně vyboulilo a zase splasklo.

Matěj prudce zvedl hlavu. Oči měl vytřeštěné. „Vidělas to? On mě kopnul! Normálně mě kopnul!“

„Asi ti chtěl ukázat, že má nohy,“ usmála se maminka a chytila se za bok. „A má sílu.“

„Ne, to nebyly nohy,“ odporoval Matěj a položil na to místo celou dlaň. Cítil pod ní teplo maminčina bříška. „To bylo placák. Chtěl si plácnout.“

Čekal, jestli přijde další rána, ale miminko se asi unavilo tím jedním pohybem. Matěj tam nechal ruku a cítil, jak se maminka nadechuje a vydechuje.

„Hele,“ řekl Matěj vážně směrem k tričku. „Až vylezeš, tak tě naučím zavazovat tkaničky. Mně to sice ještě moc nejde, ale do tý doby se to naučím. A ukážu ti, kde máma schovává sušenky, o kterých ani táta neví.“

„Všechno slyším, Matěji,“ ozvala se maminka s úsměvem, ale neotevřela oči.

Matěj se uchechtnul. Znovu se přitiskl tváří k napnuté látce. Vonělo aviváží a maminkou. „Slyšel jsi to?“ spiklenecky zašeptal tak potichu, aby to slyšelo jenom břicho. „Musíme si dávat pozor. Má uši všude.“

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Co bys miminku v bříšku vyprávěl ty, aby vědělo, na co se má těšit venku?

Článek Jak Matěj mluvil s bříškem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Bylo to zrovna v týdnu, kdy se v jejich domečku děly veliké věci. Pan malíř totiž přišel vymalovat světničku. Přinesl si štafle, kbelíky s vápnem, štětky a taky takovou čepici z novin, která se pejskovi moc líbila a chtěl ji taky, ale pan malíř řekl, že to je jen pro malíře.

V domečku to vonělo vápnem, všechno bylo přikryté plachtami a nedalo se tam vůbec spát.

„Kdepak, pejsku,“ řekla kočička a kýchla, až se jí zavlnily fousky, „tady my zůstat nemůžeme. V tomhle nepořádku a vlhku bys dostal rýmu a já bych měla kašel. Musíme někam jet.“

„Pojedeme na výlet!“ zaradoval se pejsek. „Pojedeme do lesa a budeme spát pod širákem!“

„Ale jdi, ty hlupáčku,“ usmála se kočička. „Přece nebudeme spát v lese jako nějací divocí zajíci. Jsme pořádní hospodáři. Pojedeme na dovolenou. Pojedeme do hotelu! Četla jsem o tom v novinách, do kterých nám balili syrečky. V hotelu je to prý náramně vznešené. Člověk tam nic nedělá, jenom si leží, a jídlo mu nosí až pod nos.“

„Až pod nos?“ podivil se pejsek. „I buřty?“

„I buřty, i smetanu, i dorty,“ zasnila se kočička. „Tak honem, musíme si zabalit kufry.“

Jak balili kufry a co všechno se tam nevešlo

Vytáhli ze skříně ten veliký hnědý kufr, co měl na sobě nálepky z dalekých cest, i když s ním byli nejdál v Domažlicích.

„Co si vezmeme s sebou?“ ptal se pejsek a už běhal po pokoji. „Já si vezmu svůj míček, ten červený. A taky ten zelený, co už moc neskáče. A taky tu kost, co jsem si schoval za skříň na horší časy.“

„Fuj,“ ušklíbla se kočička. „Starou kost do hotelu brát nebudeš. Do hotelu se berou jen hezké věci. Já si vezmu svůj hřebínek, zrcátko, tu stuhu, co jsem měla minule na pouti, a taky si vezmu mýdlo, abychom tam voněli.“

Pejsek ale neposlouchal a cpal do kufru všechno možné. Přihodil tam starou bačkoru (co kdyby ji tam neměli?), kus provázku, pískací hračku a svůj polštářek, protože bez něj by prý neusnul. Kočička tam zase pečlivě skládala noční košilky a ručníky, ačkoli v hotelu prý ručníky jsou.

„Musíme být připraveni na všechno,“ říkala důležitě.

Když to všechno do kufru naskládali, zjistili, že kufr je tak přeplněný, že nejde zavřít. Byl tak plný, že z něj trčel rukáv od košilky a kousek polštářku od pejska.

„Musíme na to zatlačit!“ velel pejsek.

Kočička si sedla na víko, ale kufr nic. Pejsek si sedl ke kočičce, ale kufr pořád nic. Jen hekaly panty.

„Musíme skákat!“ rozhodl pejsek. Vylezli na kufr oba, chytili se za tlapky a začali skákat. Hop a skok! Kufr zapraštěl, vydechl vzduch a cvak! Zámek zaklapl.

„Uf,“ oddechli si. „Tak a jedeme.“

Cesta a točící se dveře

Jeli autobusem, který funěl do kopce jako starý jezevec. Pejsek měl čumák přilepený na skle a hlásil všechno, co viděl: „Kráva! Strom! Pán na kole! Jiná kráva!“ Kočička seděla způsobně, držela si klobouček a tvářila se jako dáma, co jezdí do hotelu každý týden.

Když dorazili do města, kde hotel stál, zůstali stát s otevřenou pusou. Hotel „Grand U Měkké Peřiny“ byl obrovský. Měl tolik oken, že by je pejsek nespočítal, ani kdyby měl na pomoc stonožku. Před vchodem stál pán v uniformě, který se klaněl a vypadal velmi vážně.

Ale nejhorší byly dveře. Nebyly to obyčejné dveře s klikou. Byly to dveře skleněné a točily se pořád dokola, jako kolotoč, jenže pomalu.

„Jemine,“ lekl se pejsek. „To je nějaká past! To nás chce semlít!“

„Neboj se,“ řekla kočička, ačkoliv se jí ty zvláštní dveře taky moc nelíbily. „To je moderní technika. Musíme tam vskočit, jít rychle a zase vyskočit.“

Chytili se za tlapky, popadli těžký kufr a čekali na správnou chvíli. „Teď!“ zavelela kočička.

Vběhli do točících se dveří. Jenže kufr byl těžký a zasekl se o sklo. Dveře se zastavily, pak se cukly a začaly se točit s nimi. „Pomoc, my jsme v pračce!“ křičel pejsek. Oběhli jedno kolečko. Pak druhé. Pán v uniformě na ně koukal a kroutil hlavou. Třetí kolečko.

„Musíme vyskočit!“ křičela kočička. Na čtvrté otočce se jim podařilo i s kufrem vyletět ven, přímo do veliké haly s mramorovou podlahou. Pejsek se smýkl po hladké podlaze a dojel až k recepci, kde narazil čumákem do pultu.

„Dobrý den,“ štěkl otřeseně na paní recepční. „My bychom chtěli bydlet.“

Záhada magické kartičky

Paní recepční se na ně usmála, vzala si od nich občanky a podala jim malou plastovou kartičku. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo 305. Výtahem do třetího patra.“

Pejsek a kočička si prohlíželi kartičku ze všech stran. „To nás ošidili,“ šuškala kočička. „Tohle není klíč. Klíč je ze železa, má zuby a cinká. Tohle je jen kousek plastu. Tím se nedá nic odemknout.“

„Možná se s tím musí zaštrachat v zámku?“ navrhl pejsek.

Došli k výtahu. Pejsek čuchal k tlačítkům. „To je divná almara. Sama se otevírá.“ Vlezli dovnitř a zmáčkli trojku. Výtah sebou trhnul a rozjel se nahoru. Pejsek se přikrčil a zakryl si oči ušima. „Kočičko, mně se propadlo břicho až do tlapek! My letíme do nebe!“ Kočička se držela madla a ježila hřbet. „To je strašný vynález. Až pojedeme dolů, půjdeme raději po schodech, i kdybychom si měli tlapky uchodit.“

Když vystoupili pejsek se musel opřít o zeď, jak se mu motala hlava (skoro tak moc, jako když šli s kočičkou na pouť) a hledali pokoj 305. Našli ho. Měl na sobě kliku, ale žádnou dírku pro klíč.

„Vidíš?“ řekla vítězoslavně kočička. „Není tu dírka. Jak se tam dostaneme? Budeme muset spát na chodbě.“ Pejsek zkoušel strčit kartičku pod dveře. Nic. Zkoušel s ní poklepat na kliku. Nic. „Třeba je to na kouzelné slůvko?“ zamyslel se. „Sezame, otevři se! Haf!“

Šla kolem pokojská s vozíkem plným ručníků a viděla ty dva, jak zaklínají dveře. „Musíte to přiložit k tomu černému okýnku,“ poradila jim a dusila smích.

Pejsek přiložil kartičku k černému okýnku. Píp! Světýlko bliklo zeleně a cvak! „Čáry máry!“ vydechl pejsek. „Kočičko, ten hotel je začarovaný!“

Pokoj a jeho nástrahy

Pokoj byl krásný. Měl dvě postele s bílými peřinami, tak naducanými, že vypadaly jako šlehačka. Byl tam stůl, televize a malá lednička.

Pejsek hned vyskočil na postel. „Jé, to péruje!“ A začal skákat. Hop, hop, hop! „Slez dolů, zmačkáš to!“ hubovala kočička, ale když viděla, jak se přitom pejsek baví, zula si botky a hop! Skákala taky. Skákali na postelích jako na trampolíně, až peří létalo.

Pak objevili koupelnu. Bylo tam zrcadlo přes celou stěnu. Pejsek na sebe zavrčel, protože si myslel, že je tam cizí pes. „To jsi ty, ty truhlíku,“ smála se kočička.

Ale největší záhadou byla malá skříňka pod stolem. Otevřeli ji a uvnitř svítilo světýlko. Byly tam malé lahvičky s pitím a čokoládky. „Podívej!“ zajásal pejsek. „To je kouzelná spíž! Tady bydlí trpaslíci a nechali nám tu svačinu!“ „To se mi nezdá,“ váhala kočička. „Vypadá to moc vzácně. Ale jednu tu malou čokoládu bychom si mohli dát, když jsme měli tak těžkou cestu.“

Snědli čokoládu, ale pak objevili, že vedle na papírku jsou napsaná čísla a peníze. „Jemine!“ lekla se kočička. „To není zadarmo! To je obchod v pokoji! Pejsku, my jsme snědli nejdražší čokoládu na světě! Teď musíme být moc hodní a nic nerozbít, jinak nás tu nechají umývat nádobí až do Vánoc.“

Zápletka v restauraci: Sněz, co můžeš

Večer se šli najíst. Bylo jim řečeno, že večeře je formou „švédských stolů“. Když vešli do restaurace, oči jim až přecházely. Uprostřed místnosti byly dlouhé stoly a na nich mísy. Mísy s masem, mísy s bramborami, mísy se saláty, dorty, pudinky, ovoce…

Pejsek si uvázal ubrousek kolem krku a vzal si ten největší talíř. „Kočičko,“ šeptal rozechvěle, „tohle všechno je pro nás? To nemůžeme nikdy sníst!“ „Musíme se snažit,“ řekla kočička vážně. „Je to zaplacené. Když to nesníme, urazíme pana kuchaře. Řekne si, že nám to nechutnalo.“

A tak si nandali. Pejsek si dal kopec bramborového salátu, na to tři řízky, kousek ryby, dva knedlíky a zalil to omáčkou. Kočička si naložila rybičky, sýry, šunku a tři kousky dortu.

Jedli a jedli. Pejsek funěl. „Už nemůžu, kočičko. Praskne mi bříško.“ „Musíš, pejsku. Podívej, tamhle zbylo ještě pečené kuře. Přece ho tam nenecháme samotné.“

Lidé kolem se na ně dívali, jak se ti dva malí hosté snaží spořádat jídlo pro regiment vojáků. „Paní,“ oslovil pejsek číšnici, která šla kolem, „my se omlouváme, ale ten guláš už asi nezvládneme. Mohli byste nám ho zabalit s sebou?“ Číšnice se usmála: „Ale to nemusíte sníst všechno! Tady si naberete jen to, na co máte chuť. Zbytek je pro ostatní hosty.“

Pejsek a kočička se na sebe podívali s hrůzou v očích. „Pro ostatní?“ hlesl pejsek. „Takže já jsem nemusel jíst tu nakládanou řepu, co mi nechutná?“ „A já jsem nemusela jíst ten třetí větrník?“ chytila se za hlavu kočička. Odfoukli si, bříška měli tvrdá jako bubínky a sotva se dovalili zpátky do pokoje.

Záhada hotelových skřítků

Druhý den ráno po snídani (kdy si dali už jenom rohlík a čaj, protože byli pořád plní od večeře) se rozhodli, že půjdou na procházku po městě. Nechali pokoj tak, jak byl. Pyžama rozházená na posteli, pejskův míček pod stolem, v koupelně mokré ručníky na zemi (protože si hráli na potápěče).

Když se v poledne vrátili, pejsek otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. „Kočičko! Někdo tu byl! Někdo nám ukradl nepořádek!“

Opravdu. Pokoj byl jako ze škatulky. Postele byly ustlané, peřiny vyhlazené, pyžama složená do komínků. Ručníky v koupelně byly čisté a suché. „To je divné,“ kroutila hlavou kočička. „Že by sem vlezli zloději? Ale zloději přece kradou peníze, nepořádek neuklízejí.“

„Já vím, co to je!“ vyštěkl pejsek. „To jsou ti hoteloví skřítci! Jsou neviditelní a chodí uklízet, když nikdo není doma. Četl jsem o nich v pohádce.“ „Skřítci?“ zapochybovala kočička. „A nejsou nebezpeční?“ „Kdepak. Ale nesmí se vidět. Kdo je uvidí, tomu promění čumák v bramboru.“

Celé odpoledne chodili po pokoji po špičkách a šeptali, aby skřítky nevyplašili. Pejsek se bál otevřít skříň, aby na něj nějaký skřítek nevyskočil s prachovkou.

„Musíme to vyzkoušet,“ řekla kočička, která byla zvědavá. „Uděláme nepořádek a schováme se. Uvidíme, kdo přijde.“

A tak vzali polštář a hodili ho na zem. Ponožku dali na lampu. A schovali se. Pejsek zalezl pod postel (koukal mu jen ocásek) a kočička se schovala za záclonu. Čekali. Bylo ticho. Jen hodiny tikaly. Pejsek pod postelí usnul a začal chrápat. Kočičce dřevěněly nohy.

Najednou cvak! Zámek pípnul. Dveře se otevřely. Dovnitř vešla paní v modré zástěře s vozíkem. Uviděla polštář na zemi, vzdychla si, sebrala ho a oprášila. Pak sundala ponožku z lampy.

Pejsek se probudil, lekl se, že zaspal boj se skřítkem, a vyletěl zpod postele: „HAF! Jménem zákona, stůj, skřítku!“ Paní vykřikla a upustila prachovku. Kočička se zamotala do záclony a spadla i s garnýží. Rána jako z děla.

„Jéjej!“ volal pejsek. „To není skřítek! To je cizí paní!“ „Propána,“ vymotávala se kočička, „moc se omlouváme! My jsme mysleli, že nám chodí stlát kouzelní trpaslíci!“

Paní pokojská se nejdřív lekla, ale když viděla ty dva poplety, začala se smát. „Kdepak trpaslíci. To já tady uklízím. To je moje práce.“ „Tak to my vám musíme pomoct!“ rozhodl pejsek. „Když jste nám tak hezky uklidila ráno.“

A začali „pomáhat“. Pejsek vzal prachovku do tlamy a smýčil prach tak usilovně, že shodil lampu. Kočička chtěla leštit zrcadlo, ale udělala na něm tlapičkami ještě víc šmouh. Paní pokojská je nakonec musela jemně vystrčit na chodbu. „Běžte si raději hrát, vy pomocníci. Já to zvládnu lépe sama.“

Balení a cesta domů

Dny ubíhaly a dovolená končila. Bylo na čase jet domů. „Bylo to tu krásné,“ řekla kočička, když znovu balili kufr. „Ale už se mi stýská po tom našem domečku.“ „Mně taky,“ přikývl pejsek. „A po mé misce. Tady jsou talíře moc placaté a jídlo z nich utíká.“

Chtěli si vzít s sebou něco na památku. „Ta malá mýdla si můžeme vzít?“ ptal se pejsek. „Mýdla asi ano,“ uznala kočička. „A tyhle malé lahvičky se šamponem taky. To se tak dělá.“ „A co ten župan?“ „Župan ne, pejsku! Ten se musí vrátit. Jinak by nás zavřeli do vězení pro zloděje županů.“

Nacpali kufr suvenýry, mýdly, a hlavně zážitky. Zase na něj museli skočit, aby se zavřel.

Když přišli na recepci zaplatit (měli našetřeno z kasičky), pan recepční se usmál. „Doufám, že se vám u nás líbilo.“ „Moc!“ řekl pejsek. „Hlavně ty postele. Jsou tak měkké a hezky se po nich skáče. A to jídlo, kterého si můžete vzít kolik chcete.“ „A paní co nám uklidí a není skřítek,“ dodala kočička.

Cesta domů vlakem ubíhala rychleji. Domů se už moc těšili. Když vešli do svého domečku, už od dveří viděli, že celý září novotou. Všechno tam bylo čistě vymalované, bílé a voňavé. Už to nesmrdělo barvou, ale vonělo čistotou.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ vydechla kočička a sedla si do svého křesílka. „To je pravda,“ řekl pejsek a vytáhl zpod skříně svoji starou ohlodanou kost. „Tady je to naše. Žádné karty, žádné točící dveře a žádní falešní skřítci.“

Večer si udělali krupicovou kaši, dali si ji do svých otlučených misek a bylo jim blaze. A když šli spát, pejsek si vzal to malé hotelové mýdlo pod polštář, aby mu tam vonělo a zdálo se mu o tom, jak byl velký pán v hotelu Grand U Měkké Peřiny.

A tak to bylo, když pejsek a kočička jeli na hotel. Přežili to ve zdraví, nikoho nesnědli (i když málem praskli) a byli rádi, že jsou zase spolu doma.

Líbí se vám naše pohádky? Budeme rádi, pokud je budete sdílet s dalšími a příště si přečtete některou z dalších pohádek o Pejskovi a kočičce.

Článek Jak pejsek a kočička jeli na hotel se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To bylo tenkrát, když svítilo sluníčko tak jasně, jako stowattová žárovka. Pejsek a kočička seděli před svým domečkem, vyhřívali si kožíšky a poslouchali, co se to venku děje. A venku se děly věci! Od města, tam co je velké náměstí, se ozývalo podivné vyhrávání.

„Slyšíš to, kočičko?“ nastražil pejsek jedno ucho nahoru a druhé nechal viset dolů. „Dělá to bum-bum-bum a pak zase fidli-midli a cink! Co to jen může být?“

Kočička si olízla tlapku, uhladila si fousky a moudře pravila: „To ty nevíš, pejsku? To je přece pouť! Přijeli komedianti, postavili kolotoče, houpačky a boudy s perníkem. Všude to tam voní a všude je plno lidí.“

Pejsek vyskočil, až se mu ocásek rozkmital jako metlička na šlehání těsta. „Na pouť! Jémine, kočičko, tam musíme jít! Já chci vidět ty komedianty a chci vidět co dělá bum-bum a cink zblízka. A taky si chci něco koupit, když jsme takoví pořádní hospodáři.“

„No dobrá,“ řekla kočička, „ale nemůžeme tam jít jen tak, jako bychom zrovna vylezli z boudy. Musíme se umýt, učesat a vzít si peníze.“

A tak se začali chystat. Pejsek se drbal za uchem tak usilovně, až se mu zježily chlupy, a kočička je musela mokrým hadříkem uhladit. Kočička si uvázala kolem krku červenou mašli, aby jí to slušelo, a pejsek si vzal své nejlepší kalhoty, ty, co měly vzadu díru na ocásek, aby ho netlačily. Pak vzali svou kasičku, co vypadala jako prasátko, vysypali ji na stůl a počítali. Cink, cink, cink. Bylo tam dost penízků, stříbrných i těch malých měděných.

„Tak jdeme!“ zavelel pejsek. A šli.

Cesta ubíhala, sluníčko hřálo a muzika byla čím dál hlasitější. Když došli na náměstí, pejsek zůstal stát s otevřenou pusou. Panečku! To bylo barev! Všude vlály praporky, červené, modré, žluté i zelené, točily se tam velikánské stroje a lidé se smáli a křičeli.

„Kam půjdeme nejdřív?“ ptal se pejsek a točil se dokolečka, protože nevěděl, kam se dřív podívat. „Tamhle střílejí do růží! A tamhle prodávají okurky! A tamhle je drak!“

„Kdepak drak, ty hlupáčku,“ smála se kočička, „to je řetízkový kolotoč. A na ten půjdeme. Abychom se pěkně proletěli.“

Koupili si lístky u pána, co měl knír zatočený jako řídítka od kola, a sedli si na sedačky. Pejsek si vybral modrou sedačku, protože si myslel, že modrá je nejrychlejší, a kočička si sedla do červené, aby jí ladila k mašličce na krku.

„Drž se, pejsku!“ volala kočička. „Už to jede!“

A opravdu. Kolotoč sebou škubnul, ozvala se píšťala a začali se točit. Nejdřív pomalu, pak rychleji a nakonec tak rychle, že se pejskovi uši třepotaly ve větru jako prádlo na šňůře.

„Juchů!“ křičel pejsek. „Já letím! Kočičko, já jsem pták! Já jsem orel! Já jsem letadlo!“

Jenže kolotoč se točil dál a dál. A pejskovi se to nejdřív líbilo, ale pak se mu to líbit přestalo. Začal mít pocit, že se mu v bříšku honí klubíčka vlny od kočičky. Nejdřív zblednul a pak zezelenal.

„Kočičko,“ zakňučel slabě, „já už nechci být letadlo. Mně se motá hlava.“

Když kolotoč zastavil, kočička seskočila elegantně tak jako to umí jenom kočičky, ale pejsek se vypotácel, nohy se mu pletly a ťap-ťap-ťap, narazil rovnou do sloupu.

„To to dopadlo,“ vzdychla kočička a podpírala ho. „Ty jsi ale nemehlo, pejsku. Musíš si sednout tady na lavičku a na chvíli zavřít oči, aby se ti přestala točit hlava.“

Pejsek seděl, zavřel oči a čekal, až se mu náměstí přestane točit. „Už nikdy nebudu letadlem,“ sliboval. „Je to moc namáhavé.“

Když se pejskovi udělalo lépe, začali mít chuť na něco dobrého. Všude to tak krásně vonělo! Vonělo to cukrem, kořením, mandlemi a klobásami.

„Podívej, co to tamhle prodávají?“ ukázal pejsek na stánek, kde pán namotával na špejli veliké růžové mraky. „To vypadá jako výplň z polštáře, ale je to k jídlu.“

„To je cukrová vata,“ poučila ho kočička. „To si dáme. To je pro nás to pravé.“

Koupili si jednu velikou, růžovou vatu na špejli. Byla lehká jako pavučinka. Pejsek do ní kousnul, ale ono to nekřupalo. Jen se to rozplynulo na jazyku a bylo to sladké, moc sladké.

„To je dobrota!“ mlaskal pejsek. „Jemine, to je jako jíst sladký obláček!“

Pustili se do toho oba. Jenže cukrová vata je věc ošemetná. Je lepkavá. Pejsek si olíznul čumák a měl ho celý růžový a ulepený. Chtěl si ho utřít tlapkou, ale tlapka se mu přilepila k čumáku.

„Pomoc, kočičko, já jsem se přilepil sám k sobě!“ volal.

Kočička se mu smála, ale pak se jí vata přichytila na vousky. Chtěla si je očistit a najednou měla růžovou cukrovou hmotu úplně všude. Čím víc se snažili očistit, tím víc byli ulepení. Nakonec vypadali jako dvě růžové cukrové kuličky. Pejsek měl přilepené uši k hlavě a kočička nemohla odlepit ocásek od zadní nohy.

„Takhle to nejde,“ řekla rázně kočička. „Musíme se umýt! Támhle je pumpa,“ ukázala směrem ke staré kovové pumpě na kraji náměstí.

U pumpy se dlouho drhli a prskali. Voda byla studená, ale cukr nakonec povolil.

„Uf,“ oklepal se pejsek a postříkal při tom kočičku i paní, co šla kolem. „Bylo to dobré, ale moc lepivé. Příště si dáme raději něco, co nelepí.“

Pak šli dál a uviděli střelnici. Byla to taková bouda, kde byly v řadách naskládané špejle a na nich papírové růže, plyšové hračky a sladkosti zabalené v papíru. A nahoře, úplně nahoře, seděl krásný hnědý plyšový medvěd s červenou mašlí.

„Toho chci!“ vyštěkl pejsek. „Jsem přece lovecký pes, tak si ulovím medvěda!“

Zaplatili pánovi za tři rány ze vzduchovky. Pejsek vzal pušku, přimhouřil jedno oko, vyplázl špičku jazyka, zamířil a – BUM!

Vystřelil, ale netrefil ani špejli, ani růži. Trefil plechovou stříšku boudy. Cink!

„Vedle,“ řekl pán. „Máte ještě dvě rány.“

Pejsek to zkusil znovu. BUM! Tentokrát trefil modrou papírovou růži, ale tyčinku od medvěda ani neškrtnul.

„Dej to sem,“ řekla kočička. „Ty jsi zbrklý. Kočky mají lepší oči. My musíme vidět myšku i potmě.“

Kočička si opřela pušku o pult, ani nedýchala, fousky se jí ani nehnuly. Zamířila na špejli, na které seděl medvěd. Cvak.

Špejle praskla a medvěd se svalil dolů do sítě.

„Hurá!“ jásal pejsek. „Kočička střelila medvěda! Máme medvěda!“

Odnášeli si medvěda vítězoslavně v náručí. Byl hebký a voněl pilinami. „Bude bydlet s námi,“ rozhodl pejsek. „Budu mu říkat Brumla a bude hlídat dům, když budeme spát,“ tulil se ke svému novému kamarádovi pejsek, zatímco kočička si dala za ucho modrou růži z papíru, kterou vystřelil pejsek.

Procházeli se dál poutí. Viděli panoptikum, kde byla mořská panna (kočička tvrdila, že je to jen velká ryba s parukou), viděli siláka, co zvedal činky (pejsek si myslel, že by to zvedl taky, kdyby chtěl), a viděli zrcadlové bludiště. Tam se nasmáli! V jednom zrcadle byl pejsek tenký jako žížala a v druhém tlustý jako hroch. Kočička tam měla hlavu šišatou jako vajíčko nebo nožičky široké jako lodě.

Poslední penízek

Sluníčko se pomalu začalo klonit k západu a stíny se prodlužovaly. Pejsek a kočička už byli celí uchození. A taky jim vyhládlo. Ta cukrová vata, to bylo jen takové nic, to se v bříšku ztratilo jako pára nad hrncem.

„Kočičko,“ řekl pejsek a zastavil se. „Já mám hlad. Mám takový hlad, že bych snědl i ty dřevěné špejle. Ale raději bych si dal něco jiného.“

A tak šli a dali si to první co jim zavonělo pod nosem a to byly sladké jablka v karamelu. A tak si každý vzal jedno a s chutí se do nich zakousli. Když oblízali špejle do čista ozval se pejsek.

„Poslouchej kočičko, to jablíčko bylo tuze dobré, ale já bych si ještě něco dal.“

„Podíváme se do peněženky, kolik nám zbylo,“ řekla kočička.

Otevřeli peněženku. Uvnitř bylo smutno a prázdno. Jen jeden jediný poslední penízek se tam leskl. Byl to pěkný penízek, ale byl sám.

„Máme jen na jednu věc,“ řekla vážně kočička. „Co s ním uděláme?“

Vtom to pejsek ucítil. Zavětřil čumákem doleva, pak doprava a pak se mu čenich stočil k velkému stánku s grilem.

„Čuchy, čuchy, kočičko! Cítíš to? To to voní! To to voníííí! To je klobása! Obrovská, opečená, mastná klobása s hořčicí a křenem!“ Pejsek polykal sliny, až mu v krku kloktalo.

„No,“ uznala kočička, „voní to pěkně. A já mám taky hlad. Koupíme si tu velikou klobásu napůl. Ty sníš půlku a já sním půlku.“

Rozhodnuto. Spěchali ke stánku. Byla tam fronta, ale jim to nevadilo, protože se těšili. Pejsek už si představoval, jak se zakousne do křupavé kůžičky, jak mu mastnota steče po bradě a jak bude v bříšku teplo a blaze.

Stáli ve frontě a před nimi stála malá holčička v puntíkovaných šatech. Držela v ruce velikou točenou zmrzlinu. Míchanou, vanilkovou a čokoládovou. Byla to nádherná zmrzlina, vysoká jako věž. Holčička se na ni dívala s láskou a chystala se ji olíznout.

Jenže, jak tam tak stáli a lidé se strkali, někdo do holčičky drcnul.

Plesk!

Stalo se to hrozné neštěstí. Zmrzlina se vyklopila z kornoutku a plácla sebou přímo na zem, do prachu a kamínků. Zůstala tam ležet a pomalu se roztékala do smutné barevné louže.

Holčička zůstala stát s prázdným kornoutkem v ruce. Chvilku jen koukala na to neštěstí. Pak se jí bradička začala třást, očka se jí zalila slzami a pak – bééé! Začala plakat, až se srdíčko svíralo. Byl to takový ten opravdový, veliký dětský pláč, když to vypadá, že se hroutí celý svět.

„Jéjej,“ řekl pejsek a sklopil uši. Přestalo mu kručet v břiše. „Chudinka malá,“ špitla kočička a taky posmutněla.

Pejsek se podíval na klobásu, která se otáčela na grilu a voněla až do nebe. Pak se podíval na poslední penízek ve své tlapce. A pak se podíval na plačící holčičku.

„Kočičko,“ zašeptal pejsek, „ta klobása… ona vlastně asi nebude tak dobrá. Určitě je moc pálivá.“ „Taky si myslím,“ přikývla kočička, ačkoli věděla, že by byla výborná. „A možná je v ní moc pepře a pšíkali bychom celou cestu domů.“

„Víš, co uděláme?“ zeptal se pejsek. „Vím,“ řekla kočička.

Pejsek přistoupil k holčičce a zatahal ji jemně za rukáv. Holčička přestala na chvilku plakat a podívala se na pejska s medvědem v náručí.

„Neplač, holčičko,“ řekl pejsek. „Tady máš.“

A podal jí ten poslední lesklý penízek.

„Jdi si koupit novou zmrzlinu. A dávej větší pozor,“ dodala kočička a pohladila ji po vláskách, aby ji utěšila.

Holčička se podívala na penízek, pak na pejska a kočičku, utřela si slzy do rukávu a tiše špitla: „Děkuju.“ Na nic nečekala a rozeběhla se zpátky ke stánku se zmrzlinou. Za chvilku už měla novou, ještě větší než tu předtím, a s úsměvem od ucha k uchu přiběhla zpátky za pejskem a kočičkou. Každému dala pořádně ochutnat zmrzliny.

Pejskovi nejvíc chutnala ta čokoládová a kočičce zase víc chutnala ta vanilková.

Od jednoho stánku zavolal na malou holčičku větší chlapec „Lauri, pojď už musíme jít!“ a tak jim holčička zamávala na rozloučenou a ztratila se v davu.

„Tak,“ řekl pejsek, „a jsme bez peněz a bez klobásy.“ „To nevadí,“ řekla kočička a vzala ho za tlapku. „Ale vzpomeň si na tu holčičku. Té jsme udělali radost. A to je lepší než mastná klobása.“ „To je pravda,“ souhlasil pejsek. „A navíc, ta klobása by nám určitě zkazila žaludek, když jsme předtím měli tu vatu a jablko v karamelu. My jsme vlastně udělali něco pro své zdraví!“

„A taky pro tu holčičku,“ dodala kočička.

Slunce zapadlo za střechy domů a na pouti se rozsvítila barevná světýlka. Bylo to kouzelné, ale pejsek a kočička už byli unavení.

„Jdeme domů, Brumlo,“ řekl pejsek plyšovému medvědovi. „Doma máme v misce ještě trochu mléka a trochu kostí od včera.“

Cesta domů byla tichá. Hudba z pouti pomalu utichala až byla slyšet jen jako daleké broukání. Pejsek a kočička šli tlapku v tlapce, kožíšky měli trochu zaprášené, tlapky uchozené, ale byli šťastní.

„To byla ale krásná pouť,“ zívla kočička, když odemykali dvířka svého domečku. „Nejkrásnější,“ zívl taky pejsek. „Byli jsme na kolotoči, dali si cukrovou vatu, vyhráli jsme medvěda a nakonec jsme udělali dobrý skutek.“

Když si pak později večer vlezli si do svých pelíšků, pejsek si dal medvěda pod hlavu místo polštáře.

„Dobrou noc, kočičko,“ popřál pejsek.

„Dobrou noc, pejsku,“ popřála kočička.

„Dobrou noc, Brumlo,“ popřáli pejsek i kočička.

A za chvilku už oba spali a zdálo se jim o pouti, kde klobásy rostou na stromech, zmrzlina teče rovnou z pumpy a všichni se smějí a jsou na sebe hodní.

A to je ten nejlepší sen, jaký se pejskovi a kočičce kdy zdál.

Tak takhle to bylo, když šli pejsek a kočička na pouť.

Článek Jak pejsek a kočička šli na pouť se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

Najednou něco v trávě zalesklo. Co to je? Bylo to modré a na konci to mělo kroužek. „Jé!“ zvolal Kubík. „To vypadá jako bublifuk!“ Ale v lahvička k němu nebyla. Kubík to zkusil jen tak. Ponořil kroužek do ranní rosy na květině, nadechl se a udělal: FÚÚÚ!

Z kroužku nevyletěla obyčejná bublina. Vyletěla bublina veliká jako meloun a zářila všemi barvami. Červená, žlutá, modrá! A co víc? Bublina nepraskla. Dopadla na zem a udělala: HOP!

Kubík se zasmál. „To je hopsavá bublina!“ Zkusil to znovu.

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Vyletěla druhá bublina, ještě větší. HOP, HOP, HOP! Skákala po louce jako gumový míč.

V trávě opodál seděl zajíc Ušáček a sledoval ho. Byl smutný, protože chtěl vidět, jestli už na poli dozrála mrkev, ale tráva byla moc vysoká. „Proč jsi smutný, zajíci?“ zeptal se Kubík. „Nevidím přes trávu, fňuk,“ řekl Ušáček.

Kubík se usmál. „Neboj, našel jsem hopsavý bublifuk, zkusím ti s ním pomoct!“

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Ponořil hůlku do rosy, nadechl se a… FÚÚÚ! Vyletěla obří bublina a zastavila se přímo u zajíce. Ušáček na ni opatrně sáhl tlapkou. Byla pevná a pružná. „Hop!“ vyskočil zajíc na bublinu. A bublina udělala FJÚÚÚ! Vynesla zajíce vysoko nad trávu. Zajíc se houpal nahoře a volal: „Vidím mrkev! Vidím ji! Je krásně oranžová!“ Když se dost vynadíval, bublina pomalu klesla dolů. Puff… a jemně praskla.

Kubík šel dál.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

U potoka potkal medvěda Brumlu. Medvěd se snažil dosáhnout na plástev medu vysoko na stromě, ale byl moc těžký a větve praskaly. Křup, křup. „Mám chuť na med, ale jsem moc buclatý,“ bručel Brumla.

„Zkusíme moje bubliny, třeba ti taky pomůžou!“ navrhl Kubík.

Znovu spustil svou písničku:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Kubík foukal rychle. Fú, fú, fú! Kolem medvěda se objevilo deset, dvacet, třicet duhových bublin. Přilepily se Brumlovi na kožich, na tlapky i na uši. A najednou… medvěd se začal vznášet! „Jééé!“ volal Brumla. „Já letím! Jsem lehký jako pírko!“ Vznášel se přímo k medu. Nabral si plnou tlapku, olízl se. Mňam, mňam.

A pak se začal chechtat, protože ho bubliny lechtaly. „Hihihi, to lechtá! Hohoho!“ Bubliny ho snesly zpátky na zem do měkkého mechu. BUM, BÁC! Ale měkce, jako do peřinky.

To už se na louku sbíhali všichni. Liška, jezevec, myšky i veverky. Všichni chtěli hopsavé bubliny. Kubík foukal a foukal.

A přitom si prozpěvoval tu svou písničkou:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Myšky skákaly na malých bublinkách – hop, hop, hop. Liška si z bublin udělala taneční boty. A jezevec si jednu bublinu nasadil na hlavu jako klobouk.

Celá louka byla plná barev. Duhové koule skákaly, cinkaly o sebe – cink, cink – a zvířátka se smála. Když sluníčko začalo zapadat a nebe zrůžovělo, bubliny se jedna po druhé proměnily v malé obláčky páry a zmizely. „To byl ale den!“ řekl medvěd Brumla a spokojeně se plácl přes plné bříško.

„Zítra to zkusíme zase?“ zeptal se zajíc Ušáček.

Kubík zamával se svou kouzelnou hůlkou. „Jasně, že ano. Zítra si budeme hrát zase,“ slíbil. A šel domů na večeři.

Cupy, dupy, cupy, dup. Do postýlky, šup a hup!

Dobrou noc!

Článek Kubík a duhové bubliny, které dělaly HOP! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Tomášek miloval pečení nade vše. Ráno vstával dřív než sluníčko, aby zadělal těsto na rohlíky. Ale dnešek byl jiný. Dnešek byl naprosto speciální. Jeho babička totiž slavila narozeniny! A co by to bylo za oslavu bez pořádného dortu? „Upeču ten nejvyšší, nejvoňavější a nejčokoládovější dort na světě!“ prohlásil Tomášek a plácl se do dlaní, až se z nich vznesl oblak mouky.

Připravil si velkou mísu, vajíčka od slepiček ze dvorka, sladký cukr a kousek másla. Pak sáhl po velké dóze s nápisem MOUKA. Zvedl víko a… nic. Dóza byla prázdná! Na dně zbyla jen trochu bílého prachu. „Jejda!“ vykřikl Tomášek. „Bez mouky přece nemůžu upéct dort! Co budu dělat?“

V tu chvíli se ozvalo tiché zaňafání a zpod stolu vykoukl huňatý ocásek. To byl pejsek Brok, Tomáškův věrný kamarád. A hned vedle něj, na pytli s cukrem, seděla myška Hryzalka. Byla to ta nejčistotnější myška na světě, nosila malou zástěrku, na krku rolničku a v pekárně hlídala, aby nebyl nikde nepořádek. „Proč jsi smutný, Tomášku?“ pípla Hryzalka.

„Došla mi mouka,“ povzdechl si kuchtík. „A babička tu bude už odpoledne!“ Brok zavrtěl ocasem a štěkl: „Haf! Tak zajdeme do mlýna na kopci! Mlynář Větrník má té nejlepší mouky plnou sýpku!“ Tomáškovi se rozzářily oči. „To je nápad! Ale musíme si pospíšit.“

A tak se vydali na cestu. Tomášek, Brok a Hryzalka, která se vezla pejskovi na zádech. Cesta vedla přes rozkvetlou louku a do kopce. Sluníčko hřálo a včelky bzučely, ale naši kamarádi neměli čas se nikde dlouho zdržovat. Museli stihnout všechno dřív, než babička zazvoní u dveří.

Když konečně dorazili k mlýnu, pan mlynář Větrník byl zrovna venku a už z dálky je viděl přicházet. „Copak, copak? Hoří?“ smál se, když viděl udýchanou trojici. „Nehoří, ale máme problém!“ vysvětlil Tomášek. „Pečeme dort pro babičku a potřebujeme mouku. Můžeš nám prosím nějakou dát?“

„Jasně, že mám“ usmál se mlynář. „Na dort pro tvou babičku tady mám mouku z těch nejlepších zrn. Tady je,“ říká a otočí se, aby jim připravil malý pytlík na cestu.

Jenže, než jim ji stačí dát, zpoza pytlů s obilím vyskočí velký pruhovaný kocour Mourek. Mlynářův domácí mazlíček, který je známý tím, že si rád hraje s čímkoli, co se hýbe nebo šustí. Mourek jedním mrštným skokem chňapne pytlík s moukou do zubů a utíká s ním nahoru po schodech do horní části mlýna, kde jsou staré trámy a pytle naskládané až ke stropu.

„Mourku! Okamžitě to vrať!“ volá mlynář, ale kocour jen mňouká a schovává se za pytli, jako by si hrál na honěnou.

Tomášek se vyděsí: „Ale ne, tu mouku potřebujeme na dort! Co budeme dělat?“

Brok, jako statečný pejsek, se rozhodne, že kocoura prostě chytí. Začne štěkat a běhat za Mourkem po mlýně. Kocour ale skáče z trámu na trám, pytlík drží v zubech a Brok pořád jen cvaká zuby ve vzduchu. Čím víc Brok štěká, tím výš Mourek leze. Nakonec Brok uklouzne po mouce, která byla vysypaná na zemi, a přistane na zadku v hromadě obilí. Mourek se nahoře spokojeně olizuje a má vyhrané první kolo.

Tomáška napadne něco jiného. Vezme mističku mléka, postaví ji doprostřed místnosti a všichni se schovají. „Kocourek přijde sám, uvidíte,“ pronese a čeká, až se přijde Mourek napít.

Mourek opravdu slézá dolů a čichá k mléku. Pak položí pytlík s moukou vedle mističky a začne s chutí pít mlíčko. Tomášek na nic nečeká, rychle vyskočí a chce chňapnout pytlík, jenže Mourek je rychlejší. Zase chňapne a utíká zpátky nahoru. Teď už má navíc plné bříško a ještě větší chuť si hrát.

Hryzalka, ta nejmenší a nejchytřejší, si všimne, že Mourek vlastně nechce mouku. Jen si s pytlíkem hraje, protože je měkký a šustí.

„Počkejte,“ pípla tiše. „On si chce jen hrát. Zkusme ten pytlík vyměnit za něco, co se mu bude líbit ještě víc!“

Mlynář se zamyslí a pak vytáhne ze zásuvky staré klubko vlny. Hryzalka vezme klubko, přiváže na něj malou rolničku, kterou nosí na krku a hodí to doprostřed místnosti. Klubko vlny se kutálí po podlaze a rolnička přitom vesele cinká.

Tomu Mourek prostě nemůže odolat. Tahle hračka je pro něj mnohem zajímavější než obyčejný pytlík. Opatrně položí mouku na trám, seskočí dolů a začne si hrát s klubkem. Chvíli ho honí, pak ho chytí do tlapek a spokojeně si lehne na sluníčko u okna.

Tomášek rychle vyšplhá po schodech, vezme pytlík a rychle seběhne dolů. Hurá, mají mouku!

Trojice poděkuje, rozloučí se a s pytlíkem mouky běží zpátky do pekárny. Cestou se smějí, jak je Mourek všechny pěkně potrápil, ale nakonec jim mouku vrátil

V pekárně jim to pak šlo pěkně od ruky. Brok nosil ingredience, Hryzalka kontrolovala čas na hodinách a Tomášek míchal a lil krásně žluté a nadýchané těsto na plech. Když ho pak šoupli do trouby, pekárnou se začala linout ta nejkrásnější vůně na světě.

Ve chvíli kdy se ozval zvonek u dveří, už Tomášek pokládal na hotový dort poslední jahodu. Babička vešla dovnitř, objala Tomáška a čichla si k té dobrotě. „Tomášku, to je nádhera! To jsi upekl sám?“ Tomášek se usmál na Broka a Hryzalku. „Sám bych to nezvládl, babi. Ale naštěstí mám ty nejlepší pomocníky na světě.“

A pak si všichni pochutnali na dortu, který chutnal po jahodách.

Článek Kuchtík Tomášek a dort pro babičku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ponořte se do sladkého příběhu Petřiny jahodové narozeniny, kde pětiletá Petra sní o tom nejrůžovějším dortu na světě. Když však maminka omylem upeče čokoládový dort, je to na její kreativitě a přátelích, aby s pomocí šlehačky a čerstvých jahod zachránili celou oslavu. Přečtěte si, jak děti v kuchyni dokážou vytvořit ten nejlepší a nejchutnější dárek ze všech.

Petra otevřela jedno oko. Pak druhé. Vzpomněla si, co je dnes za den, a vyskočila rovnýma nohama na koberec. Dneska je jí pět! Na tenhle den čekala strašně dlouho. Celý týden škrtala dny v kalendáři.

Vběhla do kuchyně. Maminka zrovna stála u linky a něco velkého schovávala za zády. Když uviděla Petru, usmála se a ustoupila stranou.

„Všechno nejlepší, Petruško!“ zavolala maminka.

Na stole stál dort. Byl obrovský. Měl na sobě pět svíček. Ale byl celý hnědý. Čokoládová poleva, čokoládové kytičky, čokoládové sypání.

Petra se zarazila. Úsměv jí trochu povadl.

„Mami?“ pípla.

„Ano, zlato? Líbí?“ zeptala se maminka a chystala talířky.

„On je čokoládový,“ řekla Petra potichu. „Ale já jsem si celou dobu přála jahodový. Ten růžový.“

Maminka se plácla do čela.

„Jejda! Já jsem to úplně popletla. Myslela jsem, že máš nejradši čokoládu, jako tatínek. Moc se ti omlouvám, zlatíčko.“

Petra pokrčila rameny. Nechtěla brečet, už je přece velká pětiletá holka, ale mrzelo ji to. Chtěla dort, co voní jako léto, ne jako kakao.

Vtom zazvonil zvonek. Crrrn!

Petra běžela otevřít. Za dveřmi stáli Kuba a Anička, její nejlepší kamarádi ze školky. Drželi dárky a hned se hrnuli dovnitř.

„Všechno nejlepší!“ křičeli jeden přes druhého.

„Pojďte se podívat na dort,“ řekla Petra, ale neznělo to moc vesele.

Zavedla kamarády do kuchyně. Kuba koukl na hnědou horu na stole.

„Tý jo, čokoláda,“ řekl uznale.

„No právě,“ vzdychla Petra. „Jenže já chtěla jahodový.“

Anička obešla stůl a píchla prstem do polevy.

„Tak ho opravíme,“ řekla jednoduše.

Petra zvedla hlavu. „Jak opravíme? Přece ho nemůžeme upéct znova.“

„Nemusíme péct,“ mávl rukou Kuba. „Stačí ho trochu upravit. Máte jahody?“

Petra se podívala na maminku. Maminka přikývla a otevřela lednici. Vyndala dvě velké vaničky čerstvých jahod a kelímek smetany ke šlehání.

„Tak jo, záchranná mise začíná,“ řekla maminka a podala dětem zástěry.

Maminka zapnula mixér. Vrnnn! Smetana se točila, až zhoustla a byla úplně bílá a nadýchaná. Děti dostaly lžíce.

„Musíme tu hnědou čokoládu úplně zakrýt,“ rozhodl Kuba.

Nabral plnou lžíci šlehačky a plác! Přistála na dortu.

Petra se zasmála a přidala další. Anička roztírala šlehačku po stranách. Za chvilku už dort nebyl hnědý, ale bílý. Byl to sněhobílý kopec. Čokoláda zmizela.

„A teď jahody!“ zavelela Petra.

Vzali jahody a začali je sázet do šlehačky. Jednu vedle druhé. Některé jahody byly tak velké, že je museli rozpůlit. Šťáva z jahod barvila bílou šlehačku narůžovo.

„Já jednu sním,“ řekl Kuba a strčil si jahodu do pusy.

„Já taky,“ přidala se Anička.

Při zdobení snědli asi půlku jahod, ale na dort jich zbylo pořád dost.

Když skončili, dort vypadal úplně jinak. Byl červeno-bílý, voněl ovocem a šlehačka z něj stékala na talíř.

„Teda,“ vydechla maminka. „Takový bych sama nezvládla.“

Petra zapíchla zpátky pět svíček a maminka je zapálila.

„Foukni!“ křikl Kuba.

Petra se nadechla, nafoukla tváře a fúúú! Všechny svíčky zhasly najednou.

Když maminka dort rozkrojila, všichni se začali smát. Uvnitř byl pořád tmavě hnědý, ale zvenku to byl ten nejjahodovější dort na světě.

Petra si nabrala na vidličku kus jahody s čokoládovým těstem.

„Mňam,“ řekla s plnou pusou. „Vlastně je super, že to mamka spletla. Takhle jsme si ho mohli vyrobit sami. A chutná naprosto skvěle!“

Kuba, který měl šlehačku až na nosu, se olízl a přikývl. Byl to ten nejlepší dort a ta nejlepší oslava.

Článek Petřiny jahodové narozeniny se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dnes má Michal výjimečný úkol. V celém městě se slaví Den přátelství, a všichni se scházejí v Městském parku. Jenže jim tam ještě něco chybí – dárky! Michal veze tři vagonky plné barevných balíčků pro děti i dospělé. Ačkoliv běžně vozí jen lidi, dnes dostal tento zodpovědný úkol. Na zastávce ho vítá pan starosta.

„Michale, jsi připraven? Všichni tě už netrpělivě vyhlížejí!“ a vysílá ho na cestu.

Michal tiše zabzučí. Usmívá se, ale ještě potřebuje pomoc, aby se rozjel. Zkusíme mu to odpočítat spolu? Jsi připravení?
Tři… dva… jedna… start!

Bzzzz! Tramvaj se tiše rozjela po kolejích města. Ulice kolem ní zářily barvami, lidé mávali, a Michal si vesele pobrukoval tón dopravního zvonku. Všechno šlo jako po másle. Až do chvíle, kdy zatočil kolem oblíbené pekárny.

„Pozor!“ zvolal Michal a zabrzdil.

Přímo na kolejích se válela hromada nafukovacích balónků. Červené, zelené, modré. Zřejmě utekly z nějaké oslavy nebo se vysypaly z korby náklaďáku, který s nimi mířil do Městského parku. Michal přes ně nemůže přejet, protože by mohly prasknout a vyplašit ptáky na okolních stromech.

Co teď? Víš co, zkusíme je odfouknout. Nadechni se pěkně do bříška… a teď foukej, co to jde: Fúúúú!

Výborně! Balónky se zvedly do vzduchu a odletěly jako hejno duhových rybek. „Díky, kamarádi!“ houká Michal a znovu se vydal na cestu.

Nedaleko hřiště si všiml známého psíka. Alík, hnědý voříšek, seděl u obrubníku s povislýma ušima a vypadal moc smutně. I když Michal věděl, že spěchá a neměl by se nikde zdržovat, nemohl jinak. Zastavil a otevřel dveře.

„Copak se děje, Alíku?“ zeptal se.

„Haf… ztratil jsem svoji kostičku,“ štěkl pejsek a smutně sklonil hlavu.

Michal rozsvítil svá silná světla a prohlížel okolí. Ale možná právě ty máš lepší oči. Nevidíš kostičku? Pod lavičkou? Za keřem s růžovými květy?

Ukaž prstem, aby Michal věděl, kam se podívat. Ano! Tam!

„Už ji vidím!“ zavolal Michal. Pomocí malého robotického ramene kostičku zvedl a podal ji Alíkovi. Psík zavrtěl ocasem, radostně štěknul, poděkoval a odběhl na hřiště.

Michal měl radost, že mohl pomoct kamarádovi, ale čas běžel. V parku už na něj jistě všichni čekají.

Teď ho čekala poslední překážka a to tunel pod Městským kopcem. Byla v něm tma, protože praskla hlavní žárovka. Michal zpomalil. Neviděl na cestu a měl trochu strach.

„To zvládneme,“ řekl si, „jen potřebujeme trochu světla.“

Víš, kdo žije v tunelu? Světlušky! Přes den ale spí, a my je musíme jemně probudit tleskáním.

Zkus to – nejdřív potichu: tlesk, tlesk, tlesk. A teď trochu hlasitěji: TLESK, TLESK, TLESK!

Najednou se na stěnách tunelu objevila drobná světýlka. Jedno, pak další a další… až celý tunel svítil jako hvězdná obloha. Michal jel pomalu, bezpečně a s obdivem sledoval ty kouzelné světélka.

Za chvíli už uviděl světlo na konci tunelu. A brzy na to i bránu Městského parku. Zněla odtamtud hudba, smích a cinkání skleniček se šťávou. Děti na něj mávaly, rodiče volali jeho jméno.

Michal zastavil přesně uprostřed náměstíčka a otevřel dveře vagonků. Barevné balíčky se vykutálely na trávu a každý si mohl jeden vybrat. Lidé slavili, tancovali, lízali zmrzlinu a smáli se.

Michal zaparkoval pod velkým dubem a vydechl si.

„Byla to dlouhá cesta,“ pomyslel si, „ale s takovým pomocníkem, jako jsi ty, to šlo jako po kolejích.“

Michal na tebe mrknul svým předním světlem. Blik!

A teď už je čas si na chvilku odpočinout.

Dobrou noc, Michale.

„Dobrou noc i tobě,“ odpovídá Michal.

Článek Tramvaj Michal a dobrodružství v barevném městě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.