Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Janek seděl na zápraží a byl smutný. „Bratři se spolu mohou spojit a dobře se uživí,“ povzdechl si. „Ale co já? Zůstal mi jen obyčejný kocour.“

Kocour, který zrovna dřímal na sluníčku, to uslyšel, otevřel jedno oko a promluvil lidským hlasem: „Netrap se, Janku. Dej mi plátěný pytel a nech mi u ševce ušít pár pořádných kožených bot, abych mohl chodit ostružiním i blátem. Uvidíš, že jsi nakonec nedopadl vůbec špatně.“

Janek se sice divil, že kocour mluví, ale protože zrovna neměl lepší nápad, boty mu obstaral. Kocour si je obul, natáhl si je vysoko na zadní tlapky, do pytle nasypal trochu zrní a vyrazil na lov.

Zanedlouho chytil pěkného, vypaseného králíka. Nenechal si ho ale pro sebe. Zamířil rovnou na královský hrad. Předstoupil před samotného krále, uctivě se poklonil a řekl: „Veličenstvo, můj pán, vznešený markýz z Karabasu, vám posílá tento dar z vlastních lesů.“ Markýz z Karabasu si kocour samozřejmě vymyslel, aby Janka trochu povýšil. Král měl z dárku velikou radost a kocourovi štědře poděkoval.

Tak to šlo několik týdnů. Kocour pravidelně nosil králi dary jménem markýze z Karabasu, až si král tohoto neznámého a štědrého šlechtice velmi oblíbil.

Jednoho letního dne se kocour dozvěděl, že se král se svou krásnou dcerou chystá na projížďku kolem řeky. Okamžitě běžel za Jankem. „Dnes udělej přesně to, co ti řeknu. Běž se vykoupat do řeky a o zbytek se postarám,“ přikázal mu.

Jakmile Janek skočil do vody, kocour vzal jeho staré, záplatované šaty a schoval je pod velký kámen. Když pak kolem projížděl královský kočár, kocour začal křičet: „Pomoc! Pomoc! Pan markýz z Karabasu se topí! A navíc mu zloději ukradli šaty!“

Král hned poznal kocoura, který mu nosil dárky. Okamžitě poslal své sluhy, aby mladíka z vody vytáhli. Protože „markýz“ neměl co na sebe, král mu nechal přinést ty nejkrásnější šaty ze své truhlice. Janku to v nich nesmírně slušelo a princezně se na první pohled zalíbil. Král ho pozval, ať se s nimi posadí do kočáru.

Zatímco kočár pomalu jel, kocour běžel napřed. Doběhl až k obrovskému hradu, ve kterém bydlel starý čaroděj. Kocour věděl, že čaroděj umí různá kouzla, a tak zaklepal na bránu a nechal se uvést dovnitř.

„Slyšel jsem o tvé obrovské moci,“ řekl kocour čaroději a uctivě smekl klobouk. „Prý se dokážeš proměnit ve lva nebo slona. Ale upřímně, to se mi nechce věřit.“

Čaroděj se zasmál, až se hrad otřásl. „Nevěříš? Tak se dívej!“ A ve vteřině stál před kocourem obrovský lev a strašlivě zařval.

Kocour předstíral velký strach a vykoktal: „T-to je úžasné! Ale vsadím se, že do něčeho malého, třeba do obyčejné myšky, se proměnit nedokážeš. Na to jsi moc velký.“

„Že nedokážu?“ urazil se čaroděj. Blesklo, zakouřilo se a na podlaze místo lva pobíhala malá šedá myška. Na to kocour čekal. Skočil, myšku chytil a rovnou ji spolkl. Bylo po čaroději.

V tu chvíli už na nádvoří hradu vjížděl královský kočár. Kocour seběhl po schodech, široce otevřel bránu a zvolal: „Vítejte, králi, na hradě markýze z Karabasu!“

Král žasl nad bohatstvím, princezna se usmívala na Janka a Janek sám nemohl uvěřit svým očím. Z chudého mlynářova syna se stal pán velkého panství. Zanedlouho se slavila velká svatba a chytrý kocour v kožených botách s nimi žil na hradě spokojeně a šťastně až do konce svých dnů.

Vybarvěte si kocoura v botách

Chtějí s chytrým kocourem děti strávit ještě trochu času i po dočtení příběhu? Nachystejte jim na stůl oblíbené pastelky a stáhněte si naši novou omalovánku Kocoura v botách ve formátu A4. Je to perfektní způsob, jak nechat po čtení dětskou fantazii pracovat na plné obrátky.

Článek O Kocourovi v botách se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zubka netrpěla nouzí. Měla kožíšek hustý a rezavý jako čerstvě upečená houska a ve svém stromě rovnou tři dutiny plné zásob. Jenže Zubka měla jednu ohromnou vadu – byla lakomá, až zaplakat. Když viděla bukvici, musela ji mít, i když měla břicho plné. Když našla lískový oříšek, rvala si ho do tváří tak usilovně, až vypadala, že tam má snad dva tenisáky.

A co bylo nejhorší, začala krást těm, kteří se nemohli bránit. Kousek od ní bydlel pod kořeny starý plch jménem Píďa. Oči už mu moc nesloužily a tlapky se mu třásly. Když mu trvalo půl hodiny, než v mechu vyčmuchal jeden jediný zapadlý žalud, Zubka se zčistajasna snesla z větve, žalud mu vyfoukla přímo před nosem a ještě se mu ze špičky smrku drze vysmála.

Tohle všechno z povzdáli pozorovala Kmotra liška. Seděla pod kapradím, mrskala špičkou ocasu a kroutila hlavou. „Tohle, milá zlatá, přesahuje všechny lesní meze,“ zamumlala si pod vousy. „Kdo je tak nenasytný a cpe se i na úkor druhých, ten si koleduje o pořádný malér.“ A protože liška měla rozumu na rozdávání, vymyslela na lakomou veverku plán.

Druhý den si Kmotra liška sedla na pařez přesně pod strom, kde Zubka zrovna louskala cizí oříšek, a začala nahlas mudrovat, jako by mluvila sama k sobě: „Tedy, panečku, to bude letos zima, až bude v lese praštět. Starý havran povídal, že uhodí takové mrazy, až z toho slabší stromy samy rozpraskají. Obyčejná dutina prý letos nikoho nezahřeje, a komu do ní profoukne, tomu do rána ztvrdne oháňka na rampouch.“

Veverka na větvi zpozorněla. Kousek oříšku jí vypadl z tlamičky. „Co to říkáš, Kmotro?“ vypískla ustaraně. Liška dělala, že si jí vůbec nevšimla, jen si dál povzdychla: „Ještě že je tam ten starý, vykotlaný dub na kraji mýtiny. Dřevo má tvrdé jako kámen. Kdo si schová zásoby tam, ten se nemusí bát, ani kdyby padaly trakaře. Ale vejde se tam jen to nejnutnější. Já jdu raději spát do nejhlubší nory.“ A liška se potichu vytratila do mlází.

V Zubce hrklo. Její tři dutiny najednou vypadaly strašně křehce. Co když přijde ten strašlivý mráz a všechny oříšky ji zmrznou, nebo jí ty dutiny prasknou? Ne, to nemohla dovolit. Musela se přestěhovat do toho starého dubu. A protože byla lakomá a chamtivá, nerozhodla se tam přesunout jen „to nejnutnější“. Rozhodla se tam nacpat úplně všechno.

Lítala sem a tam jako hadr na holi. Tři dny a tři noci tahala vlašské ořechy, bukvice, šišky, sušené houby i ukradené žaludy. Starý dub byl sice prostorný, ale jeho dřevo už dávno zpuchřelo a nebylo tak pevné jako kdysi. Veverka ho plnila odspoda až nahoru. Dutina praskala ve švech, ale Zubka ještě přitlačila tlapkami.

„Ještě tenhle poslední oříšek, ten, co jsem vzala plchovi,“ funěla, „ten se tam prostě musí vejít.“ Opřela se do toho zády a oříšek vší silou do narvané dutiny vrazila.

Jenže pak se ozvalo tiché křup. Potom hlasitější prásk. A nakonec rána, jako z děla. Starý dub tu obrovskou hromadu zásob zkrátka nevydržel. Jeho kmen se s obrovským rachotem rozštípl vejpůl.

Zubka sotva stihla uskočit na vedlejší břízu, když se spustila lavina. Tisíce oříšků, bukvic a žaludů se vyvalily ven a sypaly se po celé mýtině. Kutálely se do trávy, do mechu, do křoví. Všechen ten hluk probudil celý les. Zvířátka se seběhla podívat, co se děje.

A co viděla? Mýtinu posetou tím nejlepším jídlem na zimu. Veverky z celého okolí, ptáci, myšky i starý, poloslepý plch Píďa najednou měli jídla tolik, že nevěděli, co dřív ochutnat. Byla to prostě hostina.

Zubka seděla na větvi břízy, koukala na tu spoušť a nezmohla se ani na slovo. Její velkolepá, dokonalá skrýš byla pryč a její zásoby si spokojeně louskal celý les.

Dole zpod kapradí na ni zamrkala Kmotra liška a zavolala: „To máš tak, milá Zubko! Kdo chce mít víc, než dokáže sám sníst, nakonec nemá nic.“

Od toho dne Zubka už nikdy nikomu nic neukradla a vždy si pro sebe nechávala jen to, co skutečně přes zimu dokázala sníst. A co se zbytkem? O ten se vždy spravedlivě podělila se zbytkem lesních zvířat. A starý plch Píďa? Ten měl tu zimu bříško kulaté jako kulička a spal tak tvrdě, že ho neprobudil ani ten nejtřeskutější mráz.

Článek O lakomé veverce Zubce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Tři kamarádi, mládě triceratopse Tori, malý brachiosaurus Bróňa a stegosaurus Stegi, stáli na okraji blátivého ďolíku. Ještě před několika dny to byla jejich oblíbená mělká tůňka. Dnes v ní zbyla jen šedivá, popraskaná kůra zaschlého bláta.

„Mám tak hroznou žízeň,“ povzdechl si Stegi. Jeho kostěné pláty na zádech, které normálně stály hrdě a vzpřímeně, teď působily poněkud zvadle.

Bróňa, který převyšoval své dva kamarády už nyní, i když byl ještě mládě, natáhl svůj dlouhý krk vysoko do vzduchu. Rozhlédl se přes koruny nižších stromů. „Musíme k Velké řece za Písečným kopcem. Tam voda určitě nevyschla.“

Tori, který byl ze všech nejmenší, ale zato nejsilnější, zvedl hlavu. Dva dlouhé rohy nad očima a jeden menší na nose se mu zaleskly ve slunci. „Tak na co čekáme? Pokud tam nedojdeme, uschneme tu jako ty kapradiny. Jdeme.“

Cesta k Velké řece však zdaleka nebyla jednoduchá. Prales byl během sucha plný překážek, zvířata byla nervózní a cesty zasypané suchými větvemi. Tři přátelé šli pomalu v řadě, jeden za druhým.

Po dobré půlhodině pochodu se museli zastavit. Přes úzkou stezku, lemovanou strmými skalami, spadl starý, mohutný kmen obrovského jehličnanu. Dřevo bylo těžké a kmen byl příliš široký na to, aby ho malí dinosauři dokázali jednoduše překročit nebo obejít.

„Tudy neprojdeme,“ řekl smutně Bróňa. Zkusil zvednout přední nohu a položit ji na kmen, ale jeho končetiny nebyly stavěné na šplhání. Skoro upadl a raději rychle couvl.

Stegi zkusil do kmene jemně bouchnout svým ocasem, ale dřevo se ani nepohnulo.

„Pusťte mě k tomu,“ ozval se zezadu Tori. Sklonil svou velkou hlavu, opřel pevný kostěný límec a oba hlavní rohy o drsnou kůru padlého stromu. Zapřel se zadníma nohama hluboko do hlíny a zabral. Kmen zlověstně zapraskal. Tori zatlačil ještě větší silou, tiše zabručel námahou, ale těžké dřevo se pomalu, centimetr po centimetru, začalo odvalovat stranou, až s žuchnutím propadlo ze stezky do křoví.

„Páni, ty máš ale neuvěřitelnou sílu!“ zaradoval se Stegi a všichni tři mohli pokračovat dál.

Slunce ale pálilo čím dál víc a žízeň byla větší s každým krokem. Cesta se najednou stočila dolů do rokliny. Vedla přímo přes hustý porost ostrého, suchého křoví. Ostré trny rostlin je škrábaly do nohou a bříšek.

„Au! Tohle strašně píchá,“ stěžoval si Tori, zastavil se a nešťastně se díval na škrábanec na přední noze.

To byla chvíle pro Stegiho. „Nic se nebojte, já tu cestu pročistím. Jen kousek ustupte!“ Jeho silný ocas, který byl na konci vyzbrojený čtyřmi dlouhými ostny, se prudce švihl vzduchem. Stegi začal sekat uschlé trnité větve. Švihl doleva, švihl doprava. Jeho ostny prosekávaly husté křoví. Za malou chvíli vyčistil širokou cestu, po které mohli pohodlně projít i jeho kamarádi bez jediného škrábnutí.

Konečně, po dlouhém pochodu přes Písečný kopec, uslyšeli to, na co tak dlouho čekali. Šumění vody. Velká řeka! Rozběhli se k ní z kopce dolů, jak nejrychleji jim to jejich unavené nožky dovolily.

Když však dorazili na břeh, čekalo je zklamání. Voda v řece během sucha klesla. Tak kde kdysi tekla řeka, byl nyní strmý, velice kluzký sráz z mokré, mazlavé hlíny. Dole sice proudila krásně čistá, chladná voda, ale dostat se k ní nemohli.

Tori se naklonil přes okraj srázu, ale hned mu podklouzly přední nohy. Rychle couvl. Kdyby spadl do silného proudu, se svýma krátkýma nohama by se jen stěží dostával zpátky na břeh. Stegi to raději ani nezkoušel. Moc dobře věděl, že by po mokrém blátě sjel dolů jako po skluzavce. Voda byla tak blízko, a přece tak daleko.

„Počkejte, možná na ni dosáhnu,“ ozval se Bróňa. Díky svému dlouhému krku se mohl naklonit až dolů k hladině. Ponořil hlavu do vody a napil se.

„Ale co my?“ pípl Tori a nespouštěl z něj zrak.

Bróňa zvedl hlavu a rozhlédl se. Na starém stromě nad řekou, rostly obrovské listy. Bróňa k jednomu z nich natáhl krk, utrhl ho a ponořil do řeky. Voda do něj natekla jako do velké zelené misky. Bróňa plný list vody položil na zem přímo před Toriho a Stegiho.

Tori i Stegi se konečně mohli pořádně napít. Bróňa jim tak podával jeden list za druhým, dokud neměli všichni tři břicha plná k prasknutí. Když se napili, ulehli společně do stínu pod velký strom.

„Ještě že jsme se na tu cestu vydali společně,“ zívl nahlas Stegi a spokojeně zavřel oči.

Uvědomil si, že to, čím se od sebe tolik liší, Toriho tvrdé rohy a síla, Stegiho ostrý ocas a Bróňův neskutečně dlouhý krk, není vůbec na škodu. Když se spojí a využijí toho, v čem je každý z nich jedinečný, dokážou si poradit s každou překážkou.

Článek Cesta k napajedlu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Žil tam totiž jeden mladý jelen. Na hlavě nosil takovou korunu, že když šel, vypadalo to, jako by si nesl na výlet menší jabloň. A on na to své paroží byl náležitě pyšný. Chodil jen po těch nejširších cestách a nejslunnějších mýtinách, hlavu nosil tak vysoko, že málem zakopával o kořeny, a všem se jenom posmíval. Nejvíc si dobíral obyčejné srnce.

„Podívejte se na sebe, vy srnečci holohlaví,“ říkával jim, když se pásli na louce. „Vypadáte jako přerostlí zajíci. Podívejte se na mě! Já jsem ozdoba lesa. Král hvozdu. Já bych do nějakého hustého keře nevlezl, ještě bych si poškrábal tu svou nádheru.“

Srnci jen sklopili uši a raději šli okusovat trávu jinam. Kmotra liška to všechno z dálky pozorovala, oklepávala si kožich od jehličí a jen kroutila hlavou. Moc dobře věděla, že pýcha předchází pád a obvykle to bývá pád rovnou do pořádných ostružin.

A taky že ano. Jednoho odpoledne se lesem rozlehl zoufalý nářek. To srna Běla běhala kolem starého, vyvráceného dubu, který byl celý obrostlý pichlavým trním a ostružiním. Její malý koloušek tam totiž ze zvědavosti strčil nožku a kopýtko se mu zaseklo mezi dva silné, vyschlé kořeny hluboko v tom křovisku.

Zvířátka se hned seběhla. Jezevec zkoušel hrabat zespodu, ale kořeny byly tvrdé jako kámen. Zajíci se snažili ostružiny překousat, jenže si jen popíchali čumáky.

„S tím sami nehneme. Potřebujeme někoho kdo má velkou sílu,“ prohlásil starý jezevec a mnul si odřený nos. „Někdo musí to křoví rozhrnout a ty kořeny rozlomit.“

„Zavoláme na pomoc medvěda,“ napadlo malého ježečka. „Ten má síly za deset.“

„Jenže je neděle, to chodí medvěd až na druhý konec lesa na hřiby,“ připomněla máma zaječice.

V tu chvíli šel kolem náš jelen Paroháč. Zvířata na něj hned začala volat a prosila ho o pomoc. Jelen se zastavil, podíval se na plačícího kolouška, pak na to strašlivé trní a odfrkl si.

„Zbláznili jste se? Já a lézt do takového roští? Vždyť bych si mohl ulámat špičky paroží! A zničit si je kvůli nějakému nepozornému mrněti? Ať si ho vytáhne ten, kdo ho tam pustil.“ Otočil se a chtěl odkráčet pryč.

Jenže Kmotra liška si stoupla přímo před něj a zatarasila mu cestu. Tvářila se nesmírně vážně a taky tak trochu tajemně.

„To je ale škoda, pane jelene,“ pronesla potichu, jako by mu svěřovala velké tajemství. „Já si totiž celou dobu myslela, že jste tak chytrý, jak jste krásný. Víte vy vůbec, co v takovém hlubokém ostružiní roste?“

Jelen se zastavil a nastražil uši. „Copak by tam mohlo růst? Jen klacky a trní.“

Liška se naklonila blíž. „Zlatý lišejník. Roste jen na těch nejsušších kořenech hluboko v trní, kam slunce nesvítí. Kdo si o něj otře paroží, tomu se leskne tak, že by i slunce zbledlo závistí, a roste pak dvakrát rychleji. Ale když tam nechcete, chápu to. Necháme ho srncům. Třeba jim z něj konečně taky něco vyroste.“

To bylo na jelenovu marnivost moc. Představa, že by jeho paroží mohlo být ještě o chlup krásnější, mu úplně zatemnila ten kousek rozumu, co mu v hlavě zbyl.

„Uhněte!“ zavelel najednou a hnal se přímo do středu toho nejhustšího křoviska.

Trní praskalo, ostružiny se trhaly. Jelen se dral kupředu jako balvan. Zabral svou mohutnou hlavou, zachytil parožím o ten vyschlý kořen, co držel kolouška, a jak mocně škubl, kořen s hlasitým prasknutím povolil. Malý koloušek byl volný! Hned pelášil k mamince.

Jenže jelen ztratil rovnováhu a zabořil se do křoví ještě hlouběji. Kolem krku se mu omotaly silné šlahouny ostružin. Parohy se mu ze všech stran zaklínily do větví padlého dubu. Ať se hnul doprava nebo doleva, trní ho drželo pevně jako kleště. Chtěl couvnout, ale nešlo to. Byl chycený do pasti vlastní pýchy.

„Pomoc!“ zamečel jelen, a už to neznělo ani trochu vznešeně. „Vždyť já se tu udusím! Uvízl jsem! Kde je ten lišejník?“

Liška seděla na pařezu a usmívala se. „Omlouvám se, pane jelene. Asi jsem se spletla. Místo zlatého lišejníku se tam najde jen obyčejná hloupost. Ale uznejte, povedlo se a ten koloušek je venku!“

Jelen tam stál, ostružiny měl zamotané v parožích, a vůbec nevěděl, co má dělat. A tak mu museli nakonec pomoct obyčejní srnci, kterým se ještě ráno posmíval. Přišli a začali větvičku po větvičce trpělivě překusovat a rozmotávat. Trvalo to půl dne, než ho z toho vězení vymotali.

Když jelen konečně vylezl, měl parohy poškrábané, kožich rozcuchaný a byl celý zahanbený. Od toho dne už se po lese nikdy nenaparoval a byl rád, že se nad ním ostatní srnci slitovali a pomohli mu na svobodu.

Článek Jak jelen paroháč uvízl ve vlastní pýše se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když nevěděla co by, tak si zkrátka něco vymyslela. A jednoho dne si vzala na paškál starého medvěda. Medvěd už měl sice kožich sem tam prokvetlý šedinami a krok trochu pomalejší, ale síly měl pořád na rozdávání. Jenže sojka začala po lese rozkřikovat: „Slyšeli jste to? Medvěd už je úplně na dně! Včera nedokázal rozlousknout ani malý lískový oříšek! Prej se bojí i obyčejné žížaly, protože by ho přeprala!“

Zvířata jsou od přírody důvěřivá, a když se jim něco opakuje stokrát, začnou tomu věřit. Mladí zajíci se medvědovi pošklebovali (i když stále z bezpečné vzdálenosti), drzé vrány na něj z výšky pokřikovaly, a jezevci, místo aby mu uctivě ustoupili z pěšiny, jen otráveně mručeli, ať ten starý louda jde jinudy.

Kmotra liška to všechno z povzdáli pozorovala. Neměla ráda nespravedlnost, a ještě méně měla ráda ubreptané zobáky. Věděla moc dobře, že medvěd sice chodí pomalu, aby si neunavil tlapky, ale když na to přijde, porazí suchý kmen jediným máchnutím. Rozhodla se, že té modrokřídlé klevetnici trochu srazí hřebínek.

Počkala si, až si sojka sedne na nízkou větev, aby nabrala dech k dalšímu pomlouvání. Liška se pod stromem nenápadně protáhla a spiklenecky zašeptala: „Sojko… ty máš přehled. Nevíš náhodou o těch ponravách? Těch neuvěřitelně tlustých, šťavnatých ponravách, co jsou schované pod tím obrovským mechatým balvanem u potoka? Je jich tam plné hnízdo. Ale pšt, nikomu to neříkej. Já bohužel nemám sílu s tím velkým balvanem pohnout, ale ty se třeba dostaneš pod něj.“

Sojce se zablýsklo v očích. Ponravy, to byla pochoutka. A ukázat všem, že ona sama se dokáže dostat pod balvan a získá tu největší hostinu pro sebe, to byla nesmírně lákavá představa. Vyrazila rovnou k potoku.

Balvan to byl panečku pořádný. Seděl si v mechu jako velká bradavice a ani se nehnul. Sojka se pod něj pokoušela dostat, ale marně. Začala do něj klovat, strkala do něj hrudníčkem, ale kámen nic. Začala tedy svolávat pomocníky z celého lesa. Přiletěly vrány, přiběhli jezevci i celá rodina divokých prasat. Sojka jim naslibovala hory doly tučných ponrav, jen když kámen společně odvalí.

Tak se do toho lesní chasa opřela. Prasata ryla rypáky pod kamenem, jezevci tlačili zadky, ptáci klovali a tahali za jeho mechový porost. Supěli a funěli, hlína létala na všechny strany, ale obrovský kámen se ani nezachvěl. Byli z toho celí unavení a vzteklí.

V tu chvíli šel kolem potoka starý medvěd, kterého tam poslala liška. Těžce našlapoval, v tlamě ledabyle přežvykoval stéblo trávy, a nevzrušeně koukal, co se to tam děje.

Kmotra liška k němu ladně přistoupila a uctivě sklopila uši. „Mistře medvěde,“ promluvila nahlas, aby to všichni slyšeli, „tenhle kámen nám tu trochu ucpává pramen. Nemohl byste ho prosím vás kousek popostrčit?“

Medvěd se zastavil. Koukl na zpocená prasata, koukl na vyčerpanou, upovídanou sojku. Neřekl ani půl slova. Jen se tak zlehka opřel o zadní, zvedl ty své „zesláblé“ tlapy a líně zatlačil do balvanu.

Křup! Žbluňk! Kámen se odvalil, jako by byl z papíru, a s těžkým plesknutím dopadl do trávy o tři metry dál.

Zvířatům spadly brady. Sojka okamžitě vystřelila k místu, kde balvan stál, a hledala své slíbené ponravy. Jenže žádné tam nebyly. V hluboké prohlubni, pod balvanem se jen okamžitě utvořilo malé jezírko z uvolněného pramene. Sojka se naklonila nad hladinu a místo tučné hostiny uviděla jen svůj vlastní odraz. Odraz hloupého ptáka s otevřeným zobákem, který naletěl na vlastní pomluvy a chamtivost.

Medvěd mezitím v naprostém klidu pokračoval v cestě k maliní a Kmotra liška se jen tak pro sebe pod vousy usmála.

„To máš tak, kmotřičko,“ řekla směrem k sojce, která nevěděla, kam se schovat. „Kdo druhé pomlouvá a dělá z nich slabochy, ten nakonec před celým lesem ukáže jen svou vlastní slabost a hloupost.“

Od toho dne bylo v lese o poznání klidněji. A když už sojka náhodou otevřela zobák, bylo to jen proto, aby spolkla mouchu.

Článek O sojce, která měla jazyk rychlejší než rozum se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.

Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“

Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.

Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“

Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“

Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“

Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.

Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.

Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!

Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.

Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“

A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.

Článek O jezevci, který chtěl vybírat daně z mechu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

V lese za hájovnou žil zajíc. Jmenoval se Polňák a ze všeho nejraději poslouchal ozvěnu vlastního hlasu. Jednoho dne na okraj lesa zafoukal vítr a přinesl z nedaleké vesnice zmačkané stránky starých novin. Zvířata do novin obvykle nekoukají, protože zprávy si předávají sojčí poštou, ale Polňák uměl trochu slabikovat. Posadil se na pařez, narovnal si brýle, které našel kdysi u posedu, a začal číst.

Na té stránce se psalo o jakýchsi atletických závodech. Stálo tam černé na bílém, že nejrychlejší vyhrává, bere zlatou medaili a všichni ho pak musí poslouchat.

„No ne!“ plácl se Polňák do stehen. „Vždyť já jsem v lese bezkonkurenčně ten nejrychlejší! Uteču psovi, uteču kuně a minule jsem předběhl i traktor pana nadlesního. To znamená, že jsem tady vlastně ten nejdůležitější. Od zítřka mi budete říkat pane starosto!“

A jak řekl, tak udělal. Začal se po lese naparovat jako páv. Veverkám zakazoval louskat ořechy v době poledního klidu, jezevcům chtěl měřit hloubku nor a po sýkorkách vyžadoval hlášení, kolik toho za den nalétaly. Zvířátka z toho byla celá tumpachová a nevěděla, jak se toho ušatého ouřady zbavit.

Zpráva o novém „starostovi“ brzy donesla až ke Kmotře lišce. Ta zrovna ležela v mechu a čistila si drápky. Jen se usmála pod vousy, zvedla se a šla si Polňáka najít. Zastihla ho zrovna na hlavní křižovatce, jak hubuje krtkovi, že dělá hromádky mimo vyznačené trasy.

„Copak, copak, Polňáku? Prý jsi spolkl nějaké ředitelské moudro,“ prohodila liška lišácky. Zajíc se narovnal, vypnul hruď a nakroutil si vousky. „Nejsem žádný Polňák, ale pan starosta. Četl jsem to v novinách. Jsem nejrychlejší, a proto mi to tu patří. Jestli se ti to nelíbí, kmotro, můžeš si stěžovat na lampárně na nádraží.“

„Ale kdež, já ti to přeju,“ řekla liška medovým hlasem. „Akorát si říkám, jestli jsi vážně tak rychlý. Dáme si závod! Odtud z křižovatky, kolem celého Jezevčího kopce a zpátky sem k tomuhle dubu. Když vyhraješ, budu ti celý měsíc vykat a čistit ti uši. Ale když vyhraju já, spálíš ty svoje noviny a přestaneš tu všechny komandovat.“

Polňák se začal smát, až se za břicho popadal. Závodit s liškou? Vždyť má nohy krátké a táhne za sebou ten svůj těžký ocas! Hned souhlasil. Divoké prase zachrochtalo na start a závod začal.

Zajíc vystřelil jako blesk. Hrabal nohama tak, že odhazoval hlínu na všechny strany, a během tří vteřin zmizel za zatáčkou. Běžel, co mu plíce stačily. Liška na to šla jinak. Popoběhla pár metrů, aby se neřeklo, a pak šup! Zapadla pod kořeny starého smrku. Dobře totiž věděla, že celý Jezevčí kopec je skrz naskrz provrtaný starými opuštěnými chodbami, které kdysi vyhloubil jeden hodně pracovitý jezevec. Byla to zkratka, o které věděla jen ona.

Zatímco zajíc obíhal celý kopec dokola zvenku a potil se až na zádech, liška si pohodlně proběhla zkratkou. Za chvíli vylezla u severní křižovatky. Sedla si na pařez, utrhla si dlouhé stéblo trávy, začala ho žvýkat a čekala.

Za pět minut se přihnal Polňák. Jazyk mu visel na vestě, funěl jako stará lokomotiva, ale v očích měl vítězství. „Kde se loudáš, starosto?“ zavolala na něj liška a ležérně si přehodila nohu přes nohu. „Už tu na tebe čekám pěknou chvíli. Asi jsem tě někde předběhla, když ses zdržoval trháním pampelišek.“

Zajícovi málem vypadly oči z důlků. Vůbec to nechápal. Jak se před něj mohla dostat? Nic neřekl, jen zatnul zuby, zabral zadníma nohama a vyrazil k cíli tak rychle, až mu uši pleskaly o záda.

Liška znovu zalezla do staré nory. Prošla si druhou, ještě kratší chodbou, kterou znala jako své vlastní boty, a za chvilku už seděla v cíli pod velkým dubem. Našla si tam zapomenuté lesní jahody, a tak si je v klidu uzobávala.

Když Polňák dorazil do cíle, byl na pokraji sil. Nohy se mu pletly do vánočky, svalil se do trávy a nemohl popadnout dech. Nad ním stála Kmotra liška, tvářila se, jako by se právě vrátila z lázní, a podávala mu jednu jahodu.

„Tak co, pane starosto? Chceš si dát ještě jedno kolo, nebo ty noviny raději rovnou sežereš?“ usmála se na něj.

Polňák nic neříkal, jen odevzdaně přikývl. Od toho dne už v lese nikomu neporoučel a na noviny se nechtěl ani podívat. A Kmotra liška? Ta si jen znovu ověřila starou dobrou pravdu. Že nohy sice umí krásně běhat, ale je to hlava, která nakonec vyhrává. Pýcha a silácké řeči totiž zkrátka nestojí ani za zlámanou mrkev, když nemáte pod čepicí.

Článek Liška a závod s namyšleným zajícem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Byla zrovna tuhá zima, sníh křupal pod tlapkami a starý hajný Karas chodil každý den s nůší plnou sena, kaštanů a mrkve ke krmelci. Srnky už z dálky natahovaly krky a těšily se, jak si dají do nosu. Jenže měly smůlu. Sotva hajný odešel, vyřítila se z houští rodinka divokých prasat.

Starý kňour, bachyně velká jako almara a půltucet pruhovaných selat. Vletěli ke krmelci jako velká voda. Chrochtali, mlaskali, ryli rypáky do země, až hlína lítala na všechny strany. Kaštany zašlapali do sněhu, mrkev obalili v blátě a seno rozházeli po celém palouku. Za pět minut tam byla taková spoušť, že by tam neposvačila ani slepá vrána. Prasata se s plnými břichy odvalila do křoví a chudinky srnky stály opodál a kručelo jim v břiše.

„Tohle přece nejde, Kmotro,“ postěžovala si druhý den ráno stará srna lišce, když u ní hledala radu. „Vždyť nám vždycky zničí a pošlapou všechno jídlo. Ty tvoje nápady vždycky fungují, nemohla bys těm divočákům domluvit?“

Kmotra liška si zrovna pročesávala oháňku. Zastavila se a zasmála se, až jí vousky poskočily. „Domlouvat divočákovi, to je jako chtít po pařezu, aby kvetl. S prasetem nesmíš mluvit o slušnosti, protože neví, co to je. Na ně musíš vyzrát jinak.“

Ještě to dopoledne oběhla liška celý les. Každému, koho potkala, důležitě šeptala: „Slyšeli jste to? Dneska večer se u krmelce koná hostina jen pro tu nejvyšší lesní šlechtu. Pro ty nejvznešenější a nejchytřejší hlavy z celého polesí!“

Samozřejmě se postarala, aby to uslyšela i sojka, která to do čtvrt hodiny vyslepičila prasatům v jejich rákosí.

Když začal padat soumrak a hajný do krmelce nasypal čerstvé zásoby, prasečí rodinka už stála na kraji mýtiny. Starý kňour si dodal důležitosti, naježil štětiny a vykročil ke žlabu. Vtom z posedu seskočila Kmotra liška a stoupla si přímo před něj.

„Zadrž, pantáto,“ zvedla tlapku. „Dneska to není jen tak obyčejná večeře. Tohle je vybraná hostina pro lesní honoraci. Tady platí přísná pravidla stolování.“

Kňour zabručel. „Pravidla? Jaká pravidla? Já mám hlad!“

„Pravidla urozených,“ mrkla na něj liška šibalsky. „Kdo je chytrý a vznešený, ten jí s vybranými způsoby, hezky a čistě. Urozené zvíře přece nebude žvýkat hlínu jako nějaký hloupý červ! Proto platí: kdo jídlo upustí na zem nebo ho zašpiní blátem z rypáku, ukazuje, že je prosťáček, a takové sousto musí nechat ležet. To pak přijde k duhu nočním sovám a dalším tvorům, kteří mají raději tmu než den.“

Kňour se zarazil. Být za hlupáka před celým lesem? To mu jeho prasečí hrdost nedovolí! Ohlédl se na bachyni, ta na něj kývla.

A tak se stalo něco nevídaného. Divočáci, kteří jindy jedli jako rozežraná saň, přistupovali ke krmelci po špičkách kopýtek. Kňour opatrně, jen pyskama, vzal jeden kaštan a pomalu ho chroupal s hlavou vztyčenou vysoko do vzduchu. Selátka, když viděla tátu, dělala to samé. Žvýkala mrkev tak jemně a vznešeně, jako by to byly marcipánové růžičky. Byli tak zabraní do toho, aby ukázali, jaká jsou strašně vybraná společnost, že ani nedupali, ani se nechovali neomaleně, natož aby něco rozryli.

Když měli dost, uklonil se kňour na všechny strany, aby ukázal, že on tu etiketu má v malíku, a pyšně odvedl rodinku do houští.

Srnky, které to celé pozorovaly zpoza smrků, nemohly uvěřit vlastním očím. V krmelci zbylo plno čistého, nepošlapaného jídla, nikde ani cákanec bláta. S radostí se pustily do večeře.

Liška seděla opodál, spokojeně se usmívala a louskala si u toho vlašský ořech. Zákazování a křik totiž nikdy nikoho slušným mravům nenaučily. Ale když nevychovanci řeknete, že slušnost je výsada vyvolených, hned se o ni začne rvát.

Článek Jak se divočáci učili stolovat se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dlouho byl klid. Jenže jednoho podzimu, zrovna když padalo listí a jezevci začali ucpávat nory mechem, aby jim netáhlo na záda, se v lese objevil nezvaný host. Pytlák. Jmenoval se Kudla, vousy měl ostré jako drátěnka a svědomí černé jako uhel. Nepřišel se kochat, ani sbírat hříbky. Nosil přes rameno špinavý pytel a po pěšinách líčil drátěná oka a kovové klece. Měl spadeno hlavně na zajíce.

Netrvalo dlouho a v lese zavládlo boží dopuštění. Zajíci se báli vystrčit nos z křoví, i když jim kručelo v břiše, bažanti raději chodili úplně potichu a i to divoké prase raději rylo jen na okraji lesa.

„Takhle to dál nejde,“ bědoval starý zajíc Polňák, když si to večer přihopkal ke Kmotře lišce. Klepal se jako sulc a uši měl stažené až na zádech. „Kmotro, včera jsem málem nechal nohu v drátu! Nemůžeme ani na krok. Ten Kudla nás všechny pochytá!“

Liška seděla na pařezu, louskala oříšek, který ji zajíc donesl a přemýšlela. „Víš, Polňáku,“ řekla pomalu, „na pytláka Kudlu musíme jít od lesa. Doslova. Kdybychom s ním chtěli měřit síly, prohrajeme. Má pušku a jen tak něčeho se nelekne. Ale rozumu, toho moc nepobral. Zítra svoláš všechny, kdo mají nohy, křídla nebo aspoň kopyta.“

Druhý den dopoledne bylo na hlavní mýtině plno. Kmotra liška si stoupla na nejvyšší balvan, aby na ni všichni viděli. „Poslouchejte dobře, sousedé,“ začala. „Ten Kudla si myslí, že je pánem tvorstva, protože umí ohnout kus drátu. My mu ukážeme, co umí les, když drží pohromadě.“

A začala rozdávat úkoly. Zajíci a myšky dostali za úkol proklouznout na smetiště za vesnicí. Měli donést ty nejroztrhanější boty, děravé holínky a sešlapané bačkory, co jich tam jen najdou. Divoká prasata a jezevci měli jít k potoku, kde rostly ty nejhustší a nejtrnitější ostružiny, a opatrně z nich ukousat dlouhé šlahouny. A nakonec si liška zavolala straky. „Vy máte oči všude. Najděte mi vosí hnízdo. Ale pozor, ať je to nějaké, kde jsou vosy obzvlášť nevrlé a nemají smysl pro humor. Až ho najdete, opatrně ho tady doneste a počkejte na můj povel.“

Zvířata se dala do práce. Do večera byly všechny drátěné pasti, které pytlák nastražil, plné starých bot. V jednom oku visel zablácený gumák, ve druhém prodřená polobotka. Přes cestu, kudy Kudla vždycky chodil, natáhli jezevci s prasaty pletivo z ostružin, pevné jako lodní lano, a šikovně ho zamaskovali spadaným listím.

Když padla noc a tma byla taková, že by se dala krájet, uslyšeli praskání větviček. Pytlák Kudla se plížil lesem. Mnul si ruce, jaký bude mít úlovek. Přišel k prvnímu oku, sáhl do tmy, nahmatal něco těžkého a šup s tím do pytle. Přišel ke druhému, zase tíha. Šup s tím do pytle.

„To je dneska ale úroda,“ liboval si potichu a nesl si na zádech poctivých deset kilo starých křusek a gumáků.

Najednou ale BÁC! Kudla udělal krok a zapletl se do ostružinových šlahounů. Trny se mu zakously do kalhot, a jak se snažil vyprostit, zamotal se do toho ještě víc. Ztratil rovnováhu a plácl sebou do bláta jako pytel brambor.

A to byl signál pro straky. Ty už celou dobu seděly na větvi přímo nad ním a v pařátech držely veliké vosí hnízdo. Jak pytlák žuchl na zem a začal nadávat, straky hnízdo pustily. Dopadlo přesně Kudlovi na záda a rozbilo se.

Vosy, které zrovna spaly a měly po probuzení tuze špatnou náladu, vyletěly ven. A koho nevidí, nějakého bručouna, co se válí v ostružinách a mává rukama.

„Jau! Au! Pomoc!“ zařval Kudla na celý les. Vyskočil, pytel s botami nechal ležet v blátě a vzal nohy na ramena. Vosy ho hnaly jako stádo rozzuřených býků. Pytlák běžel naslepo, přeskakoval pařezy, prorážel křoví, až doběhl k rybníku brčálníku. Aby se zachránil před žihadly, skočil tam rovnou po hlavě a z vody mu koukal jen nos.

Zvířátka stála na kraji lesa a potichu se smála, až se za břicha popadala. Kudla v rybníce mrznul až do rána, pak se potupně vyškrábal na břeh a pelášil z lesa pryč. V tom lese už ho nikdy nikdo neviděl.

Kmotra liška se jen usmála pod vousy. Dobře totiž věděla to, co by si měli pamatovat všichni: i ten největší silák a protiva nakonec s brekem uteče, když se proti němu všichni malí spojí a drží za jeden provaz.

Článek Jak les vyhnal pytláka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejdřív se ztratil myšce polní skleněný korálek, který si přikutálela až od cesty a měla ho v noře místo lustru. Pak přišla o své parádní zrcátko sojka. A panu jezevci dokonce zmizel z předzahrádky staniol od čokolády, se kterým si chtěl podložit křeslo.

A co dělala straka? Seděla na samé špičce toho nejvyššího dubu, prohlížela si svůj nakradený poklad a na celé kolo se všem posmívala: „Kdo je hloupý, ať je chudý! Já mám doma blyštivo, vy máte jen hlínu a bláto!“

Zvířátka v lese z toho byla celá tumpachová. Nešlo o to, že by bez zrcátka nebo staniolu nemohla žít, ale ta pýcha a drzost jim nedala spát. A tak se sebrala a šla za Kmotrou liškou. Vědělo se totiž, že Kmotra liška má pod čepicí a na každého vyzraje.

Liška je vyslechla, podrbala se zadní tlapou za uchem a povídá: „Ono se říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A na zloděje jakbysmet. Nechte to na mně.“

Kmotra liška nelenila. Vzpomněla si, že nedaleko hájovny leží v trávě prázdná plechovka od sardinek. Krásně se na sluníčku blýskala, hotové stříbro. Liška ji opatrně vzala do tlamy a donesla ji doprostřed mýtiny, přímo pod onen dub, kde bydlela straka.

Pak ale udělala věc, nad kterou by lecjaký oukropa kroutil hlavou. Šla ke starému smrku, co ronil hustou, voňavou a pekelně lepivou smolu. Nabrala smolu na klacík a celou plechovku zespodu a zevnitř pořádně napatlala. Nechala jen okraje čisté, aby to házelo ta správná prasátka. Plechovku postavila pěkně na kámen, aby byla dobře vidět.

Sama se schovala za ostružiní a čekala.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a straka na dubu zpozorněla. Kývla hlavou doleva, kývla doprava a už to viděla. Na pařezu leží něco, co se leskne víc než všechny její korálky! Oči jí zasvítily chamtivostí.

„To musí být moje!“ krákla a snesla se dolů.

Její chamtivost byla silnější než opatrnost. Straka přistála přímo v plechovce. Radostně do ní klovla, ale pak chtěla popadnout kořist a letět zpátky. Jenže ejhle! Nožičky se ani nehnuly.

Zabrala křídly, až z ní peří lítalo, a jak se celá splašila, přilepila si k té smůle i ocas. Byla chycená jako v pasti. Cukala sebou, nadávala, ale smola držela jako čert.

V tu chvíli vystoupila z ostružiní Kmotra liška.

„Copak, copak, paní Strako?“ promluvila liška medovým hlasem. „Rozhodla jste se, že u nás na mýtině zapustíte kořeny? Nebo se vám ten kousek plechu líbí tak, že ho nechcete dát z pařátů?“

Straka pochopila, že narazila. Přestala sebou mlít a potupně svěsila hlavu. „Kmotro liško, smiluj se! Pusť mě, vždyť já tu umřu hlady a žízní.“

„Ale kdepak umřít,“ odvětila liška a sedla si naproti ní. „Já tě pustím. Ale má to podmínku. Do večera mi sem na pařez sneseš všechno co jsi u nás v lese nakradla. Všecko do posledního střípku. A jestli se v tomhle lese ztratí ještě někdy něco lesklého, najdu si tě. A věř mi, že smola je to nejmenší, co tě potká.“

Straka slíbila hory doly, jen aby byla volná. Liška vzala tlustou větev, opřela se do plechovky a straku s hlasitým mlasknutím odloupla. Pár pírek tam sice zůstalo, ale to už tak u zlodějů bývá, že nikdy neodejdou s úplně čistým štítem.

A pointa? Ta je prostá jako facka. Zlodějské prsty, nebo v tomhle případě pařáty, nakonec vždycky uvíznou v pasti. Straka do večera všechno vrátila a od té doby v lese nic nechybělo. Lišce se zvířátka hluboce uklonila a Kmotra byla spokojená, že v revíru zase vládne klid.

Článek Jak liška vyškolila straku zlodějku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Začalo to jednoho sychravého odpoledne, kdy starý hajný Karas obcházel revír. Pod vyvráceným smrkem uslyšel kňourání. Koukne blíž a co nevidí: malé, zrzavé klubíčko, oči jako trnky a uši plandavé. Byla to malá lištička, docela opuštěná. Karas nebyl žádný protiva, sundal z hlavy zelenou čepici, lišče do ní uložil a donesl ho domů k paní hajné.

„Podívej, mámo, co nám les nadělil. Budeme jí říkat Ryška,“ prohlásil, postavil čepici k peci a nalil do misky trochu vlažného mléka.

Ryška rostla jako z vody. Rychle pochopila, jak to v takové lidské domácnosti chodí. Zjistila třeba, že nejlepší sousta člověk nemusí pracně lovit někde v mokré trávě, ale že se dají najít hezky na talířku, nebo ještě lépe chladnoucí za oknem na parapetu. Ryška byla chytrá jako rádio. Věděla, kdy má udělat smutné oči, kdy se má lísat k hajnému a kdy se má raději klidit z cesty paní hajné, když vzala do ruky koště.

S domácími zvířaty si také brzy udělala pořádek. Pes Baryk byl sice dobrák od kosti, ale měl v hlavě tak trochu průvan. Stačilo, aby mu Ryška řekla, že za plotem běží zajíc, a Baryk tam stál a štěkal třeba dvě hodiny. A kocour Fousek? Ten jenom spal na peci a myslel si, že mu patří celý svět.

Až jednou přišla sobota. Paní hajná se od rána točila v kuchyni, zadělávala těsto, míchala povidla a celá hájovna voněla tak sladce, že by to probudilo i medvěda ze zimního spánku. Do pece nakonec putoval obrovský povidlový koláč. Když byl upečený, hajná ho vystrčila na okno do síně, aby vychladl, a šla na dvůr sypat slepicím.

Ryšce se z té vůně začaly sbíhat sliny. Ten koláč zkrátka musela mít. Jenže jak to navléct, aby na ni nepadlo podezření? Hlavou jí proběhl plán, za který by se nemusel stydět ani pan starosta.

Nejdřív běžela za psem Barykem. „Baryku, Baryku,“ špitla mu do ucha. „Pan hajný říkal, že jestli budeš dneska odpoledne hrozně potichu a schováš se do kůlničky na dříví, dostaneš večer k večeři vepřovou nožičku. Ale nesmíš ani muknout, to je taková zkouška trpělivosti!“ Baryk radostně zavrtěl ocasem a zalezl hluboko mezi polena.

Pak si Ryška sedla pěkně pod okno, přímo pod ten povidlový zázrak. Když šla hajná kolem, liška dělala, že se strašně pilně rozhlíží na všechny strany. „Copak to tu vyvádíš, zrzundo?“ zeptala se hajná. Ryška na ni upřela své nejupřímnější oči a mňoukla po liščím způsobu, což mělo znamenat: „Hlídám ten koláč. Lítaly tady totiž hrozně drzé mouchy a chtěly vám ho sníst.“ Hajná se usmála, pohladila ji po hlavě a odešla na zahradu plít záhonky.

Jakmile zaklaply dveře, Ryška neváhala. Jeden skok na židli, druhý na parapet a už to jelo. Povidla mizela v liščí tlamě úctyhodným tempem, až z celého pekáče nezbyl ani drobeček. Liška měla břicho napjaté jako buben a ztěžka oddychovala.

„A safra,“ pomyslela si, „to bude malér až se vrátí hajná. To musím na někoho hodit.“ Opatrně si namočila jednu tlapku do zbytků povidel a potichoučku se přikradla k peci, kde spal kocour Fousek. Šup, a otiskla mu povidlovou tlapku přímo na čumák a na bílé pacičky. Pak zalezla pod stůl a dělala, že spí.

Za chvíli se vrátila hajná. Rozhlédne se, a okno je prázdné. Koláč pryč a pekáč vylízaný. „No to snad ne!“ spráskla ruce. „Kdo mi snědl ten koláč?“ V tu chvíli se na peci protáhl Fousek a zívl. Hajná hned viděla ty povidlové tlapky. „Ty jeden mlsný mizerko!“ popadla utěrku a hnala kocoura ven na dvůr. Fousek vůbec nevěděl, co se děje, ale pádil, co mu nohy stačily.

Ryška pod stolem se potichu hihňala, jak to krásně zaonačila. Jenže pak vešel do světnice hajný Karas. Podíval se na prázdný pekáč, podíval se na utíkajícího kocoura, ale pak se podíval pod stůl. „Vylez, ty jedna chytračko,“ řekl přísně. Ryška se neochotně vykolébala. Hajný si dřepl a ukázal na ni prstem. „Fousek má sice tlapky od povidel, ale ty, ty je máš až za ušima! A navíc se s tím břichem sotva neseš.“

Liška strnula. Byla tak soustředěná na to aby zmazala Fouska, že si zapomněla olíznout vlastní čumák. Hajný se na ni mračil a už už sahal po plácačce na mouchy, aby jí vyprášil kožich. V ten moment Ryšce došlo, že u lidí je to zbytečně složité. Samé zákazy, pravidla a plácačky.

Nečekala, až padne trest. Vyskočila na okno, protáhla se ven a uháněla přes dvůr rovnou k lesu. Běžela rychle, i s tím plným břichem, a nezastavila se, dokud nebyla hluboko v kapradí.

Tam se posadila, olízla si poslední kousek povidel z vousů a spokojeně se usmála. Zjistila, že každá, i ta nejchytřejší výmluva má krátké nohy a že pravda nakonec stejně vyjde na povrch. Ale taky zjistila něco mnohem důležitějšího. Že ta svoboda tady v lese, ta je pro ni nakonec stokrát lepší než plné břicho u lidí v hájovně, kde na vás vždycky čeká nějaké to koště.

A od toho dne už se do hájovny nikdy nevrátila, i když myslivce čas od času v lese zahlédla a zamávala mu svým huňatým ocasem na pozdrav. Usadila se v hlubokém lese a díky svému rozumu a zkušenostem od lidí si brzy získala takový respekt, že jí žádné zvíře neřeklo jinak než Kmotra liška.

Článek Ryška a povidlová loupež se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Stát! Brzděte!“ křikl velitel hlídky a zuřivě zamával nohama.

Jenže pak BUM! První mravenec narazil do měkké zelené zdi.

Celá dálnice se zastavila. Co se stalo? Přes hlavní cestu ležela obrovská, tlustá housenka. Pěkně se najedla čerstvých lístků a teď tu spala jako špalek. Oddychovala, až se celý stonek třásl. Mravenci do ní strkali rameny: „Hej, vstávej, překážíš v provozu!“ Ale housenka jen zamlaskala, převalila se a spala dál. Její váha byla na malé mravence prostě moc velká. Nahoře na listu začaly mšice nespokojeně přešlapovat. Měly plno sladké šťávy, ale nikdo si pro ni nešel.

Zničehonic z dálky uslyšeli zvuk, který připomínal bručení motoru starého auta. A přibližovalo se to. Zpoza listů velké pampelišky vyletěla beruška roztáhla své červené krovky s černými puntíky a přistála přímo u chrupající housenky.

„Copak, chlapci, copak? Dopravní zácpa?“ zeptala se zvědavě. Beruška se podrbala mezi tykadélky a pak prohlásila: „Jestli chcete tak já vám pomůžu. Žádným křikem a vztekáním tady ničeho nedosáhneme. Budeme muset vymyslet něco jiného… a mě už něco napadlo,“ rozzářila se zářivým úsměvem.

Beruška přeletěla na vedlejší klacík a hned rozdávala rozkazy: „Vy tři, přineste to nejpevnější stéblo trávy! Vy dva, podvlékněte ho housence opatrně pod břichem!“

Mravenci nelenili. Jsou to pilní, šikovní a silní chlapíci. Za chvilku měli dlouhé stéblo, které ji obratně podvlékli pod bříškem a pak zavázali dohromady. Beruška zvala jeden konec stébla a přehodila ho přes větvičku těsně nad jejich hlavami. Pak konec stébla spustila dolů zástupu mravenců, kteří jej pevně chytili. Hezky jeden za druhým.

„A teď všichni chytit! Raz, dva, tři a táhnem!“ zavelela beruška.

Mravenci pořádně zabrali. „Hej rup! Hej rup!“ Nohy se jim bořily do kůry, ale hladká větvička nahoře a šikovně uvázané stéblo jim pomohlo housenku nakonec přece jen zvednout. Těžká housenka se pomalu, polehoučku nadzvedla a sklouzla stranou. Sjela po listu a zastavila se až dole v měkkém, chladivém mechu. Vůbec se neprobudila, jen se spokojeně stočila do klubíčka.

„Výborně, dálnice je volná!“ ohlásila beruška, opucovala si krovky a odletěla zkontrolovat další květinu. Mravenci na nic nečekali, seřadili se do dvojstupu a hned se rozběhli za svými mšicemi.

Zase bylo slyšet jen pilné: Raz, dva! Raz, dva!

Článek Zácpa na mravenčí dálnici se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Starat se o ještěrky, to není žádná legrace. Ještěrka je zvíře mrštné, věčně někde lítá za mouchami, a když přijde čas, musí převléct kabát. Tedy svléknout starou kůži. A to máte jako zkoušet si sako po dědečkovi. Buď to dře v podpaží, nebo máte krátké rukávy. Šupinka měl proto pořád plné ruce práce. Tu musel pomoct ještěrce Františce, které se stará kůže zachytila za uchem, tam zase mladému Edovi vysvětloval, že když se svléká, nesmí se u toho drbat o ostružiny, jinak bude vypadat jako rozedraná hadra.

Byl to klidný život. Slunce hřálo, mouchy bzučely a Šupinka měl ve své dílničce pod kořenem pečlivě srovnané lahvičky s ranní rosou, kterou ještěrkám leštil ty jejich zelené šupiny, až se blýskaly jako opravdové smaragdy.

Jenže, jak už to na světě chodí, klid nikdy netrvá věčně. Kousek za lesem stál zámek a v tom zámku bydlel baron z Nudorfu. Byl to člověk sice bohatý, ale rozumu byste něj našli jen pomálu. A jeho žena, baronka, ta byla ještě horší. Když měla k večeři husu, chtěla páva. Když jí ušili hedvábné šaty, stěžovala si, že nejsou utkané z měsíčního svitu.

Jednoho dne si baronka usmyslela novou hloupost

„Muži,“ povídá u snídaně a klepe lžičkou do vajíčka na hniličko, „viděla jsem v lese ty zelené ještěrky. Ty se tak krásně lesknou! Chci z nich mít rukavičky. A hned!“

Baron, místo aby ženě vysvětlil, že ještěrka patří hezky do lesa na kámen a ne na ruce, zavolal svého vrchního lovce Lojzu. Lojza byl chlap jako hora, svalů měl na rozdávání, ale pod kloboukem mu to taky moc nemyslelo. Vlastně mu to nemyslelo skoro vůbec.
„Lojzo,“ nařídil baron, „vezmeš sítě a nachytáš ty nejzelenější ještěrky. A běda ti, jestli se vrátíš s prázdnou!“

Druhý den ráno sedí Šupinka na kameni, zrovna čistí Františce ocásek od zaschlého bláta, a najednou slyší dupot, jako by se blížilo stádo splašených krav. Z lesa se vyřítil Lojza se svými pacholky. V rukou měli sítě na motýly, přes rameno plátěné pytle a dupali u toho v mechu, až z toho padaly šišky ze stromů.

Šupinka se schoval za mateřídoušku a poslouchá

„Tady to musí bejt, šéfe,“ sípe jeden z pacholků. „Tady je to samá ještěrka, to budou rukavičky pro paní baronku jedna báseň!“

Když to Šupinka uslyšel, vůbec se nenaštval. Kdepak. Vztekat se, to je pro lidi, co nevědí kudy kam. Šupinka se zamyslel. Poškrábal se na bradě, poklepal si na čelo a pak svolal všechny ještěrky pod velký lopuch.
„Tak poslouchejte, bando šupinatá,“ řekl tichým, ale přísným hlasem. „Tamhle ti mizerové si na vás přinesli sítě a chtějí z vás udělat rukavičky. Ale my jim ukážeme. My na ně chytře vyzrajeme. Edo, ty jsi z vás největší. Pojď sem mám nápad.“

Běžel do své dílny a přinesl plátěný pytlík. V něm měl vápencový prach z nedalekého lomu a pak svůj největší poklad – střípek ze starého zrcátka, který kdysi našel na cestě. Prach si strčil do kapsy a střípek si schoval za vestičku. Pak zavelel:

‚Všichni na svá místa!‘ Ještěrky se rozutekly rychleji, než bys řekl šup. Pár se jich skrylo do dutých pařezů, jiné do hromady spadaného listí, a ty nejmenší do chvojí, kde vypadaly jako jehličí.

Lovci vešli do lesa

Do těžkého ticha lesa se nejdřív ozvalo jemné zapraskání. ‚To je jen větev,‘ utěšoval se Lojza. Ale pak, hned u jeho ucha, něco zasyčelo. Ššššš-pšššt! A pak se z mechu začaly ozývat hluboké steny, jako by snad ožívaly a hekaly samotné kořeny lesa. Byly to ještěrky, co se tiskly do dutin pařezů a přesně podle Šupinkových instrukcí vydávaly ty nejdivnější zvuky, jaké jen ze svých tlamiček dokázaly vyloudit. Když lovci uviděli, jak se tráva a listí vlní, aniž by foukal vítr (to ještěrky tlapkami trhaly za trsy), začalo jim být ouzko. Pacholci se tiskli k sobě a Lojza už držel síť spíš jako štít. Strach je začal svírat, přesně jak Šupinka naplánoval. Les kolem nich už nebyl jen les, bylo tisíce očí a tisíce neznámých zvuků.

Slunce se zrovna začalo sklánět k západu. Lesem se táhly dlouhé stíny a z mechu stoupala večerní mlha a nastal čas pro zlatý hřeb. Lojza s pacholky opatrně našlapovali kolem zídky, sítě připravené.

Šupinka dal ještěrkám domluvené znamení a zavelel: ‚A teď, Edo, ty jsi největší. Ty se připrav k té hladké skále! Ostatní, ani muk!‘

Vtom Šupinka vyskočil na nejvyšší kámen. Namířil střípek zrcátka tak, aby chytil poslední rudé paprsky zapadajícího slunce a namířil je přesně na Edu, který stál na výstupku před kusem hladké skály. Odrážející se světlo udělalo společně s větvičkami a listy kolem na skále obrovský, děsivý stín. Večerní mlha navíc ten stín rozmazala, takže to vypadalo, jako by se před lovci vztyčil drak velký jako stodola!

Než se lovci stačili vzpamatovat, Šupinka skočil do starého, dutého pařezu a z plných plic zařval. Pařez zafungoval jako parádní tlampač, který jeho hlas mnohonásobně zesílil. „RROOAAARRR! KDO MI TU CHCE CHYTAT MOJE DĚTI?!“ zadunělo lesem, až to pacholkům rvalo uši.

Lojza ztuhl. Podíval se na obří stín na skále, který otevíral tlamu (to Eda jen zívnul, protože už byl přece jen večer), a kolena se mu roztřásla jako sulc.
„P-p-p-pro pána,“ vykoktal, zahodil síť do křoví a zařval: „Zdrhejte! Je tu drak!“

Kdo uteče, vyhraje. Ale kdo utíká moc rychle, někdy zakopne i o vlastní nohy. Lojza s pacholky upalovali z lesa takovým fofrem, že ztratili boty, potrhali si kalhoty a nezastavili se dřív než na zámeckém nádvoří.

Baron se zrovna procházel po balkóně, a když viděl tu spoušť, jen spráskl ruce. Lojza mu vykládal, že v lese žije stohlavá saň a že jestli chce baronka rukavičky, ať si je radši uplete z ovčí vlny, protože on už do toho lesa nepáchne, ani kdyby mu platili zlatem.

Baronka sice dělala chvíli ofuky, ale když viděla, jak je Lojza bledý jako stěna, raději vzala zavděk těmi pletenými.

A Šupinka? Ten dole u zídky slavil jak lovce parádně napálili. Ještěrky vylezly z děr, smály se, až se za břicha popadaly, a slunce zapadlo přesně tak, jak zapadnout mělo.

Článek Jak ještěrka k drahokamové kůži přišla a baron ostrouhal se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho rána ho do nosu cvrnklo něco neobvyklého. Byla to vůně. Ne ta stará, zatuchlá vůně jeskyně, ale svěží, mokrá vůně probouzejícího se jara. Oříšek pohnul uchem. Pak otevřel oči.

„Jaro!“ písknul nadšeně. Bříško se mu hned ozvalo hlasitým zakručením.

Na nic nečekal. Odrazil se od stropu, roztáhl křídla a vletěl rovnou k otvoru jeskyně. Obvykle netopýři čekají na večer, ale Oříšek byl po zimě tak nedočkavý, že na všechna pravidla zapomněl. Myslel jen na to, jak vyletí ven a chytí si první jarní svačinu.

Jenže jakmile vyletěl z jeskyně, stalo se něco hrozného.

BUM! Do očí ho udeřilo světlo. Bylo to, jako by ho někdo praštil přes obličej obrovskou zlatou dekou. Oříšek nikdy nic takového nezažil. Slunce stálo vysoko na obloze, byl totiž pravé poledne.

Oříšek zděšeně vypískl. Sluneční paprsky ho pálily na citlivých ušich a oči ho bolely tak, že je musel pevně zavřít. Co bylo horší, jeho netopýří sonar, kterým ve tmě „vidí“, teď v tom horkém a hlučném denním vzduchu fungoval úplně špatně. Všechno se odráželo jinak.

Zmateně zamával křídly, narazil do tlusté větve a s tichým žuchnutím dopadl do měkkého mechu pod starým dubem. Zůstal ležet, schoulený do klubíčka, oči pevně zavřené, křídla přitisknutá k tělu. Třásl se strachy. Kde je jeho bezpečná tma? Kam zmizela noc?

„Teda, ty jsi ale divná myš,“ ozvalo se kousek nad ním pohrdavé prsknutí.

Oříšek opatrně pootevřel jedno oko, ale hned ho zase zavřel. Viděl jen rozmazanou, rezavou šmouhu.

„Já nejsem myš. Já jsem Oříšek. Netopýr,“ špitl tence.

„Netopýr? A co děláš venku v poledne? Netopýři přece spí,“ řekla rezavá šmouha a zkušeně rozlouskla oříšek. Byla to veverka Zrzečka.

„Já… já jsem se spletl,“ přiznal Oříšek smutně. „Vzbudil jsem se a myslel, že už je večer. Teď mě hrozně pálí oči a nemůžu najít cestu zpátky do jeskyně. Všude je moc světla a je horko.“

Zrzečka přestala okusovat svůj oříšek a podívala se na malou, třesoucí se hromádku v mechu. I když byla veverka obvykle dost upovídaná a občas i trochu drzá, srdce měla na správném místě.

„No jo, ty jsi v tomhle světle úplně ztracený,“ zamumlala se soucitem. „Vstávej, mrňousi. Vím kde leží tvá jeskyně. Pěšky to sice bude trvat dýl, ale do té tvé díry tě dostanu.“

„Vážně?“ Oříškovi nadšením zacukalo ucho.

„Jasně,“ odpověděla Zrzečka a hbitě seskočila ze stromu. „Drž se mě.“

A tak začala neobvyklá cesta. Zrzečka cupitala napřed po mechu, pod kapradím a přes popadané kmeny. Oříšek se belhal za ní. Netopýři na zemi moc chodit neumí, šoupou se po břiše a pomáhají si lokty křídel. Pro Oříška to bylo namáhavé a všude bylo příliš mnoho zvuků a barev, které neznal.

Ale Zrzečka byla skvělá průvodkyně. Vždycky našla tu nejstinnější cestu. Vedla ho pod hustými keři, kde bylo chladno a šero.

„Ještě kousek,“ povzbuzovala ho, když se Oříšek unaveně zastavil pod velkým lopuchovým listem. „Cítíš to? Už jsi skoro doma.“

Skutečně. Vzduch začínal vonět tou starou, známou vůní jeskyně. Zrzečka ho dovedla až k samému vchodu, kam už ani slunce nedosáhlo.

Oříšek ucítil pod nohama známou skálu. Byl doma. V bezpečném, chladném stínu.

Otočil se k veverce. Pořád ji viděl jen rozmazaně, ale teď už se nebál. „Děkuju ti, Zrzečko. Zachránila jsi mě.“

Veverka jen mávla huňatým ocasem. „Není zač, Oříšku. Ale příště, prosím tě, počkej, až vyleze měsíc. Ať tě nemusím příště zachraňovat znovu.“

Oříšek přikývl, zavěsil se na skálu, vylezl vysoko ke stropu jeskyně a zabalil se do křídel. Byl unavený, ale šťastný. Věděl, že jaro je venku, a teď už věděl, že má i kamaráda, se kterým se může potkat… tedy, pokud si Zrzečka přivstane, nebo on trochu ponocuje. Ale teď se nejvíc těšil na to, až se slunce schová, jeskyni zaplaví ta nejkrásnější, hluboká tma a on konečně se svou rodinou vyletí do noci.

Článek Oříšek a ukradená noc se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zatímco ostatní včely pobíhaly po plástech jako dobře vychované pilné včeličky, kontrolovaly zásoby a leštily medové komůrky, Jasmínka seděla v samém středu úlu. Tam bylo nejvíc tepla. Měla kolem sebe omotanou šálu z jemného pavoučího vlákna a s přivřenýma očima usrkávala loňský, hustý med.

„Jasmínko! Jdeme na první jarní průlet! Slunce už svítí!“ zavolala na ni sestra Běla a nasadila si letecké brýle.

„Svítí, ale nehřeje. Venku je pořád zima,“ zabručela Jasmínka a zavrtala se hlouběji do měkkého vosku. „A k tomu tam ještě fouká. Zmrznou mi tykadla dřív, než doletím k první pampelišce. Zůstávám doma.“

Běla jen zakroutila hlavou a odletěla. Jasmínka si spokojeně povzdechla. Byla přesvědčená, že jarní vzduch je prostě ještě příliš studený na to, aby to bylo na nějaké to poletování po venku.

Vtom do úlu někdo vtrhl. Z chodbičky se ozval zvuk cupitajících nožiček. Byl to Kvapík. Malý, leskle zelený brouček, který měl o dvě nožičky víc, než dokázal při rychlém běhu rozumně ovládat. Zastavil se až nárazem o stěnu Jasmínčiny komůrky.

„Jasmínko! Poplach! Pohotovost! Křídla do pozoru!“ lapal po dechu Kvapík a zběsile mával tykadly.

„Zpomal, Kvapíku. Nerozumím ti, stalo se něco,“ zeptala se včelka a podala mu kapku vody.

Brouček vodu ignoroval. „Našel jsem ho! Na Jižním svahu. Rozkvetl Sluneční květ!“

Jasmínka překvapením vyprskla kapku medu. Sluneční květ nebyla obyčejná kytka. Vyprávěly se o ní legendy. Kvetl jen jednou za jaro a přesně jen na jedinou hodinu. Jeho nektar dokázal rozzářit celý úl a dodat včelám energii na celou sezónu.

„Ale… tam venku je zima,“ namítla slabým hláskem.

„Jenže on už se zavírá se, Jasmínko! Já mám nožičky a krovky. Neumím pyl sbírat jako vy včelky. Jestli tam nevyletíš teď hned, bude už pozdě a vy budete muset čekat zase na příští rok!“ Kvapík ji chytil za nožičku a táhl ji k východu z úlu.

Jasmínka stála na okraji odletové plochy úlu. Vítr jí rozcuchal chloupky na krku. Venkovní svět byl obrovský a vzduch studeně štípal. Nejradši by se otočila a běžela zpátky ke svému teplému vosku. Pak se ale podívala na malého Kvapíka, který na ni spoléhal.

„Tak dobře. Drž se mě,“ řekla odhodlaně. Brouček se jí pevně chytil za zadeček a Jasmínka odstartovala.

Prvních pár metrů to byla katastrofa. Vítr si s ní pohazoval. Byla ztuhlá a křidýlka ji neposlouchala. „Je to ale strašná zimaaaaa!“ zakřičela přes svištění větru.

„Zaber! Musíš kmitat rychleji!“ volal Kvapík.

Jasmínka opravdu zabrala. Zamávala křídly stokrát za vteřinu, pak dvousetkrát. A v tu chvíli si to uvědomila. Jak rychle pracovala křídly, její tělo se začalo zahřívat. Už nepotřebovala hřejivý vosk z úlu. Byla jako malý, bzučící hřejivé sluníčko. Najednou cítila neuvěřitelnou sílu a letěla rychleji než vítr.

Když dorazili k Jižnímu svahu, uviděli ho. Sluneční květ. Nádherný, zářivě žlutý květ, který vypadal, jako by v něm hořel malý oheň. Ale Kvapík měl pravdu. Jeho zlatavé okvětní lístky se už pomalu skládaly k sobě. Zbývala jen úzká škvíra.

„To nestihneme!“ vypískl Kvapík.

„Ale stihneme! Přitiskni krovky, letíme střemhlav!“ zavelela Jasmínka.

Složila křídla těsně k tělu a jako malá chlupatá raketa prolétla přesně středem zavírajícího se květu. Žuchla přímo do obrovské hromady třpytivého, zářivého pylu. Květ se nad nimi s tichým klapnutím zavřel.

O chvíli později se na okraji louky objevil včelí roj v čele se sestrou Bělou, který letěl po jejich stopě. Sluneční květ našli, ale už byl zavřený. Zoufale obletovali zavřený květ, ale nemohli se dostat dovnitř. Jenže pak se okvětní lístky pomalu rozestoupily. Uvnitř stála Jasmínka. Byla od hlavy až k patě obalená zářivým pylem. Vypadala jako malé sluníčko a sebevědomě se usmívala.

Ten den donesla do úlu nejvzácnější nektar ze všech. A když večer všechny včely spokojeně odpočívaly, Jasmínka už neseděla ve středu úlu zachumlaná do šály. Zjistila totiž, že když je jí zima, pořádně rychlý let za opravdovým dobrodružstvím ji hned zahřeje.

Článek Volání Slunečního květu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Došli k prvnímu lesnímu prameni. Voda přes kameny tiše bublala, ale sestřička slyšela, jak pramen lidským hlasem šeptá: „Kdo se ze mě napije, stane se vlkem.“

Sestřička se lekla a chytila bratra za ruku. „Nepij, bratříčku, prosím tě. Jinak z tebe bude zlý vlk a sežereš mě.“ Bratříček poslechl, i když měl velikou žízeň.

Šli dál, až došli ke druhé studánce. I ta tichounce šeptala: „Kdo se ze mě napije, stane se medvědem.“ Sestřička ho znovu zadržela. „Nepij, bratříčku. Bude z tebe divoký medvěd a už mě nepoznáš a sežereš mě.“ Bratříček se statečně držel, ale žízeň už ho pálila v hrdle.

U třetího pramene už byl bratříček tak unavený a žíznivý, že sestřičku neposlouchal. Voda tiše šuměla: „Kdo se ze mě napije, stane se srnečkem.“ Než ho sestřička stačila zastavit, klekl si do mechu a dychtivě se napil.

Jakmile se jeho rty dotkly hladiny, chlapec zmizel. Na jeho místě stál u vody malý srneček a smutně se na sestřičku díval.

Sestřička ho objala a hořce zaplakala. Nechtěla ho v lese nechat samotného. Sundala si z krku svůj zlatý řetízek a opatrně ho srnečkovi zapnula kolem krku, aby každý poznal, že k ní patří. Pak mu z jemného rákosí upletla ohlávku. Společně našli v lese opuštěnou chaloupku, kde zůstali žít. Sestřička sbírala lesní plody a srneček se pásl na sladké trávě hned vedle ní.

Jednoho dne přijel do lesa král se svými lovci. Zvuk loveckých trubek a štěkot psů se rozléhal hlubokým hvozdem.

Když to srneček uslyšel, začal neklidně pobíhat po světnici a žadonil: „Sestřičko, prosím, pusť mě ven. Musím běžet s nimi, už to tady nevydržím.“

Sestřička se bála. „Nechoď, uloví tě a zůstanu tu sama.“

Ale srneček slíbil, že bude opatrný a nenechá se chytit. Sestřička ho tedy pustila, ale domluvili si pevné pravidlo. „Až se večer vrátíš, třikrát zaklepej kopýtkem na dveře, abych věděla, že jsi to ty.“

První den se srneček s radostí nechal honit po lese. Kličkoval mezi stromy, přeskakoval padlé kmeny a lovci ho nedokázali dohonit. Zlatý řetízek se mu na krku jen blýskal. Večer se v pořádku vrátil k chaloupce, třikrát zaklepal a sestřička mu s úlevou otevřela.

Druhý den ráno zatroubily rohy znovu. Srneček opět vyrazil do lesa. Tentokrát si ho ale všiml sám král. Zaujalo ho podivuhodné zvíře, které bylo rychlejší než nejlepší psi a zjevně si s nimi jen hrálo. Nenařídil střílet, ale potichu srnečka sledoval. Večer viděl, jak zvířátko doběhlo k opuštěné chaloupce, třikrát zaklepalo kopýtkem a jak mu otevřela dívka.

Třetí den ráno král na nic nečekal. Nechal lovce lovit v jiné části lesa a sám se vydal rovnou k chaloupce. Počkal, až srneček vyběhne do houští, přistoupil k dřevěným dveřím a třikrát na ně zaťukal, přesně jak to dělal srneček.

Sestřička otevřela v domnění, že se bratr vrátil brzy. Místo něj však na prahu stál král. Jakmile ji spatřil, byl okouzlen její skromností a péčí, se kterou se o chaloupku i zvíře starala. A sestřička viděla, že král má laskavé oči a není se čeho bát. Slovo dalo slovo, a protože se jeden druhému zalíbili, král jí nabídl: „Pojď se mnou na můj zámek. Budu tě chránit a tvému srnečkovi se u mě už nikdy nic zlého nestane.“

Sestřička souhlasila a král je oba odvezl do bezpečí. Netrvalo dlouho a rozhodli se, že uspořádají svatbu.

A právě v den jejich svatby, když si před všemi hosty slíbili lásku a věrnost, se stalo něco nečekaného. Síla jejich lásky byla tak velká, že macešino zlé kouzlo nadobro ztratilo svou moc. Srneček se přímo před zraky svatebčanů proměnil zpět v malého chlapce.

Od toho dne žili všichni tři šťastně na královském zámku a do temného lesa už se nikdy nevrátili

Článek Bratříček a sestřička: O zakleté studánce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se musela vydat do lesa pro čerstvou píci. Svolala všech sedm kůzlátek kolem sebe a řekla vážným hlasem: „Milé děti, musím odejít. Vy tu zůstanete samy. Dejte si dobrý pozor na vlka. Je to mistr přetvářky. Kdyby se dostal dovnitř, sežral by vás všechny i s kůží a chlupy. Často se převléká, ale vy ho poznáte. Pamatujte si dvě věci: má hrubý, chraplavý hlas a jeho tlapy jsou černé a drsné jako uhel.“

Kůzlátka kývala hlavami. „Neboj se, maminko, my si dáme pozor. Nikomu neotevřeme.“

Matka koza ještě jednou zkontrolovala závoru a s klidnějším srdcem odešla do lesa.

Netrvalo dlouho a ozvalo se zaklepání na dubové dveře. Zvenčí se ozval hrubý, dunivý hlas: „Otevřete, děťátka! Vaše maminka je zpátky a každému z vás přinesla z lesa něco dobrého.“

Kůzlátka ale nebyla hloupá. Nastražila uši a hned poznala, že ten hlas není maminčin laskavý hlas. „Neotevřeme!“ zavolala sborově. „Ty nejsi naše maminka. Ta má hlas jemný a milý, ale tvůj hlas je hrubý a ošklivý. Ty jsi vlk!“

Vlk zavrčel, otočil se a běžel k hokynáři. Koupil si velký kus křídy a snědl ho, aby si zjemnil hlas. Potom se vrátil k chaloupce a zaklepal znovu. Tentokrát promluvil hlasem jemnějším, skoro pisklavým: „Otevřete, děťátka, vaše maminka je už doma.“

Kůzlátka tentokrát váhala. Hlas zněl podobně. Ale nejstarší kůzle si vzpomnělo na druhou radu. „Ukaž nám svou tlapku v okně, ať víme, že jsi maminka!“ zavolalo.

Vlk položil svou tlapu na okenní římsu. Kůzlátka uviděla skrz sklo velikou, černou a chlupatou pracku s ostrými drápy. „Neotevřeme!“ křičela kůzlátka. „Naše maminka nemá černé nohy. Ty jsi vlk!“

Vlk zuřil, ale nevzdal se. Rozběhl se ke mlýnu. Zabouchal na mlynáře a vycenil zuby: „Mlynáři, popraš mi tlapu bílou moukou, nebo tě sežeru!“ Mlynář se lekl a vlkova černá pracka byla rázem bílá jako sníh.

Do třetice přišel vlk k chaloupce. Zatajil dech, promluvil jemným hlasem, který mu dala křída, a položil na okýnko tlapu, kterou mu obílila mouka.

„Otevřete, dětičky, maminka je tu.“ Kůzlátka viděla bílou tlapu a slyšela jemný hlas. Všechny kůzlátka se nechala vlkem obalamutit. Jen to nejmladší kůzlátko cítilo divný pach který nebyl cítit jako maminka a chtělo ještě čekat, ale starší sourozenci už radostně odsouvali těžkou závoru.

Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhl obrovský vlk. Kůzlátka zděšeně mečela a snažila se schovat. Jedno skočilo pod stůl, druhé do postele, třetí do kamen, čtvrté do kuchyňské linky, páté do skříně, šesté pod velké umyvadlo. A to sedmé, nejmladší, se stačilo protáhnout do pouzdra velkých pendlových hodin.

Vlk byl ale rychlý a hladový. Nacházel je jednoho po druhém a hltavě je polykal celá. Jen to nejmladší v hodinách nenašel. Když byl sytý, odvalil se těžkým krokem na louku pod strom, kde okamžitě tvrdě usnul.

Když se matka koza vrátila z lesa, naskytl se jí hrozný pohled. Dveře dokořán, stůl převrácený, peřiny rozházené. Volala svá děti jmény, ale nikdo se neozýval. Až když zavolala na nejmladšího, ozval se tenký hlásek z hodin: „Jsem tady, maminko!“

Vytáhla ho ven a kůzlátko jí s pláčem vyprávělo, jak je vlk svou lstí oklamal. Matka koza plakala, ale pak si otřela slzy a vyšla ven. Na louce viděla spícího vlka, který chrápal, až se třásly větve stromu.

Všimla si, že se mu v břiše něco hýbe a cuká. „Ach bože,“ pomyslela si, „že by mé děti byly ještě naživu?“ Poslala nejmladší kůzle domů pro nůžky, jehlu a nit. Zatímco vlk tvrdě spal, rozpárala mu opatrně břicho. Sotva udělala první střih, vykouklo jedno kůzle, a za ním vyskákalo všech pět ostatních. Byly živé a zdravé, protože je vlk ve svém chvatu spolkl celé. To bylo radosti!

Pak ale matka řekla: „Rychle, doneste velké a těžké kameny z potoka.“ Společně nanosili hromadu kamení a nacpali ji vlkovi do prázdného břicha. Matka ho pak rychle zašila.

Když se vlk konečně probudil, měl strašnou žízeň. Vstal a chtěl jít ke studni, ale kameny v břiše do sebe narážely a chrastily. Vlk hekal: „Co to v břiše tlačí, co to v břiše studí? Myslel jsem, že jsem snědl kůzlata, ale jako by to bylo jen kamení!“

Dovlekl se ke studni a naklonil se nad vodu, aby se napil. Těžké kameny ho ale převážily, vlk přepadl přes okraj a spadl do studně.

Sedm kůzlátek s matkou to sledovalo tiše z povzdáli. Schovaní za velkým stromem, aby je vlk nezahlédl. Radostně vyběhla ven, tancovala kolem studny a volala: „Vlk je pryč! Vlk je pryč!“ A od té doby si už vždycky dávala dobrý pozor na to, komu otevírají dveře, a nikdy nezapomněla, že zlo se umí velmi chytře přetvařovat.

Líbil se dětem příběh o nezbedných kůzlátkách? Oživte jim pohádku ještě víc a nechte je vzít do ruky pastelky! Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které najdou jak maminku s jejími sedmi kůzlátky, tak i vlka vykukujícího zpoza chaloupky.

👉 Stáhněte si a vytiskněte omalovánku Vlk a sedm kůzlátek zde.

Článek Vlk a sedm kůzlátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Takhle to dál nejde,“ zamumlal Teodor nabručeně a vykoukl ze své tmavé chodbičky. Zem kolem byla ještě tvrdá a studená. „Jaro asi zaspalo. Už tady určitě mělo dávno být. Musím mu pomoct se vstáváním!“

Teodor se vrátil do své podzemní dílny a vyhrabal svůj největší a nejcennější nález: starý fén na baterky, který kdysi našel u zahradního domku a který kupodivu ještě stále fungoval. Zatočil fénem v ruce jako by to byla zbraň. „Připrav se jaro, čeká tě budíček,“ prohlásil důležitě.

Jeho plán byl prostý. Najít první sněženku, která podle pověstí jaro probouzí, a trochu jí podtopit pod zadečkem, aby se jí chtělo ven. Vyšplhal na svůj krtinec a namířil fén na malý kousek zbývajícího sněhu. Bzzzzzz! Fén hučel, Teodor se tvářil jako největší vědec v lese, a sníh se začal pomalu měnit v blátivou loužičku. Jenže to bylo vše. Nic dalšího se nestalo.

„Teodore, co to tady provádíš?“ ozvalo se zachraptění. Vedle krtiny se pohnula hromádka listí a z ní vykoukl rozespalý čenich ježka Edy. „Snažím se vzbudit jaro, Edo! Roztopil jsem sníh a zahřívám zemi, aby sněženka věděla, že už může vylézt ven a začalo jaro,“ vysvětlil Teodor a dál usilovně foukal teplý vzduch na hlínu. Ježek Eda si protřel oči. „Fénem? To je jako chtít vypít rybník brčkem, kamaráde. To chce víc než jen trochu teplého vzduchu. Zkoušel jsi ji zazpívat?“

„Zazpívat? Jak jako zazpívat? K čemu by to bylo,“ divil se Teodor. „No místo budíku ji zazpívat nějakou hezkou jarní písničku, to ji určitě potěší a přesvědčí, že by měla vykouknout ven. Rozhodně víc než hučení fénu,“ radil mu dál Eda.

Teodor fén vypnul. „No, za pokus nic nedáme, že.“ Oba se posadili na okraj záhonku, kde pod zemí spala sněženka. Oba se nadechli a zplna hrdla spustili.

„Kytičko, kytičko maličkáááá, vykoukni z hlíííííííny, už je čas! Přivolej jaro, přírodu vzbuď, ať je kráááásně zas,“ zpívali tak hlasitě, až se na větvi nad nimi probudil kos. „Pánové,“ zakroutil hlavou kos, „váš zpěv je sice… hlasitý, ale sněženku křikem nevzbudíte. Potřebuje pošimrat u kořínků!“

Teodor na nic nečekal. Skočil do svého krtince rovnou po hlavě a začal pod povrchem opatrně dělat malé chodbičky kolem cibulky sněženky. „Tady máš trochu vzduchu! Tady ti načechrám peřinku!“ švitořil u toho. A jak tak krtkoval a kypřil, země pod jeho tlapkami začala vonět. Byla to vlhká vůně probouzejícího se života.

Pak ho něco jemně šimralo na nose. Malý, zelený špičatý lístek se prodral skrze hlínu přímo před jeho očima. Teodor vykoukl ven. Sněženka byla na světě! Ještě byla maličká a schoulená, ale byla tam.

A když na bílý kvítek dopadl první opravdový jarní paprsek. Teodor cítil, jak mu pod šálou začíná být zničehonic najednou horko. S radostným výsknutím si strhl kousavou šálu a hodil ji do dálky.

„Edo, dívej! Dokázali jsme to! Jaro je tady!“ Ježek Eda se usmál a nastavenou tvář opřel o sluníčko. „Vidíš, Teodore? Fén nebyl potřeba. Stačilo jen trochu poškrábat zemi za ušima.“ A zatímco se sněženka houpala ve vánku, krtek Teodor spokojeně tancoval na své krtině. Operace Sněženka byla úspěšná.

Článek Krtek Teodor a spící jaro se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.