„Odpoledne vyrazíme na pořádnou výpravu na kopec!“

Bětce se ale nechtělo. Proč by se měla trmácet někam do kopce, přes pařezy a bláto, když tady má svou nejmilejší panenku Matyldu, krabici s dřevěnými kostkami a milovanou knížku o dinosaurech?

Vedle ní se batolil její malý bráška a snažil se ulovit mouchu.

V rohu místnosti, pod dřevěnou lavicí, ležel plátěný zelený batoh. Měl ošoupané kožené řemínky a dvě velké mosazné přezky, které vypadaly jako zamračené oči. Bětka si ho nikdy předtím nevšimla. Tatínek ho dnes ráno snesl z půdy, kde dělal pořádek. Batoh byl starý a na půdě byl schovaný snad věčnost. Pravděpodobně ještě po dědečkovi.

Bětka si ho nevšímala, jen k němu posunula krabici s kostkami, aby měla víc místa pro Matyldu. Vzala svou panenku, začala ji spravovat sukýnku a plánovat na co si spolu budou doma hrát.

Z myšlenek ji vyrušilo hlasité mlasknutí. Bětka se polekaně otočila. Krabice s kostkami byla pryč. Batoh vypadal úplně stejně, jen byl možná trochu plnější.

„To se mi asi zdá,“ zamumlala Bětka. Popadla knížku o dinosaurech a schválně ji položila hned vedle batohu. Otočila hlavu a počítala do tří. Než se dopočítala k dvojce ozvalo se zase to mlasknutí. Rychle se podívala zpátky.

Knížka zmizela. A z batohu se ozvalo spokojené říhnutí.

Bětka vyskočila na nohy. „Hej! To je moje!“

Natáhla ruku k jedné z přezek, že ho otevře a vezme si své věci zpátky. Batoh se ale najednou svezl o kousek dozadu a jeho řemínky sebou mrskly, jako by to byla tykadla rozzlobeného brouka. Bětka za ně zkoušela tahat, ale marně. Nepovolily. Batoh ji nechtěl pustit dovnitř.

Její malý bráška se tomu začal smát a ukazoval na batoh prstem. Bětka se na něj otočila, aby ho okřikla, že tohle přece není žádná sranda. Ten batoh jim právě snědl hračky, to není k smíchu. Jenže Bětka v tom rozčílení udělala velkou chybu. Nechala panenku Matyldu sedět moc blízko.

Chňap! Matylda zmizela v zelené tlamě batohu dřív, než Bětka stihla vůbec mrknout.

To už bylo moc. Bětka se do batohu opřela a snažila se ho zvednout, ale byl těžký jako balvan. Zkusila s ním zatřást, ovšem batoh se ani nehnul. Jediné, co udělal, bylo, že se na podlaze posunul o kousek směrem k otevřeným dveřím. Bětka znovu zatahala za přezky, ale marně. Batoh se zase jen o kousek posunul ke dveřím.

Bětka se zamyslela. Ten zloděj jeden zjevně nesnáší, když se sedí doma. Chce jít ven.

„Tak dobře,“ řekla rozzlobeně a dala si ruce v bok. „Chceš jít na výlet? Půjdeme na výlet. Ale opovaž se mi Matyldu nevrátit!“

Když vzala batoh za popruhy, najednou byl lehký jako pírko. Hodila si ho na záda, čapla brášku za ruku a vyrazila ze dveří dřív, než si maminka stačila obout boty.

„My už jdeme!“ zavolala přes rameno.

Cesta vedla strmě nahoru, hned za roubenkou začínal hustý les. Bětka šlapala přes vystouplé kořeny stromů a naštvaně odfukovala. Bráška cupital za ní a každou chvíli se zastavil, aby prozkoumal nějakého brouka.

Jakmile došli k prvnímu velkému potoku, přes který museli přeskákat po kluzkých kamenech, stalo se něco zvláštního. Bětka s rozběhem přeskočila na druhou stranu, bráškovi pomohla přelézt, a když se bezpečně ocitli na mechu, batoh na jejích zádech sebou cukl.

S žuchnutím z něj vypadlo několik kostek.

„Aha!“ zvolala Bětka vítězoslavně. Bráška posbíral kostky a nacpal si je do kapes tepláků.

Pochopila pravidla. Čím víc překážek zdolá a čím větší to bude dobrodružství, tím spíš získá své věci zpátky.

Začala hledat ty nejzajímavější cesty. Nešla po vyježděné lesní cestě, ale zabočila do hustého houští. Přelézali staré kmeny, prodírali se kapradím, které bylo vyšší než její bráška, a Bětka musela vymyslet, jak bezpečně slézt malý skalní převis. Byla zamazaná od hlíny, ve vlasech měla jehličí, ale uvědomila si, že už se vůbec nezlobí.

Vlastně to byla ohromná zábava. Byla vedoucí expedice a les kolem ní byl plný tajemství.

Když vyšplhali na nejvyšší kopec, odkud byl výhled na celý kraj pod nimi, batoh potichu cvakl.

Na trávu vypadla knížka o dinosaurech. A hned za ní se na mech posadila panenka Matylda.

Bětka si sedla do trávy a srovnala si své poklady na klíně. Batoh ležel vedle ní, prázdný a zjevně bez chuti baštit něco dalšího. Jeho mosazné přezky už nevypadaly vůbec hrozivě. Spíš tak jakoby spokojeně mrkaly ve slunci.

Když k nim konečně dorazila udýchaná maminka, Bětka jen zvedla Matyldu do výšky.

„Mami, zítra musíme jít k tomu lomu za vesnicí,“ ohlásila Bětka a ometla si z tepláků jehličí. „Matylda totiž říkala, že se jí doma hrozně líbí, ale v lese je to o hodně lepší.“

Článek Batůžek, co nesnáší nudu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Eliška byla dokonalá. Nikdy nekřičela, nikdy nedupala, vždycky poděkovala, každému pomáhala, nikdy se zlobila. Lidé ji hladili po vlasech a říkali: „Ty jsi ale zlatá holčička. Skutečný andílek.“ Ale kdyby se podívali pořádně, všimli by si jejího stínu. Zatímco Eliška stála s rukama způsobně složenýma v klíně, její stín na zdi svíral pěsti, kopal do nábytku a otvíral ústa v němém křiku.

Eliška totiž nenosila vztek v sobě. Schovávala ho do sklepa.

Když se jí stala křivda, když jí například spolužák shodil na zem svačinu a zasmál se, nebo když ji paní učitelka nespravedlivě napomenula, Eliška polkla. Cítila, jak se jí v krku rodí horká, ostrá bublina s chutí mědi a pálivého pepře. Běžela domů, seběhla po studených kamenných schodech dolů, vzala prázdnou zavařovací sklenici, přitiskla ji k ústům a vydechla do ní.

Pak rychle, strašně rychle, utáhla plechové víčko.

Sklep jich byl plný. Stovky sklenic stály v pečlivých řadách na zaprášených policích. V některých vířily tmavě fialové mraky, v jiných prskaly drobné, vzteklé červené blesky, které narážely do skla s tichým, zuřivým cink, cink, cink. V jedné obzvlášť velké láhvi se točil miniaturní černý hurikán. To bylo z loňských Vánoc, kdy nedostala tu panenku, kterou si tak moc přála a pak musela ještě mlčet, zatímco se dospělí bavili a přehlíželi ji.

Vzduch ve sklepě se tetelil a sklo neustále vibrovalo. Tlak v domě stoupal. Mléko v lednici nahoře v kuchyni kyslo neobvykle rychle a žárovky praskaly s podivnou pravidelností, ačkoliv elektrikář nenašel žádnou závadu.

Ale sklenice držely a Eliška si myslela, že to tak bude napořád. Jenže pak přišel ten den.

Ve škole Eliška týdny pracovala na papírovém modelu hradu. Byla na něj moc pyšná a už se těšila, až ho ukáže před celou třídou. Jenže o přestávce do něj starší kluk schválně strčil. Hrad spadl a rozpadl se na malé kousky. Kluk se jen ušklíbl a řekl: „Sorry, nemělo to tady překážet.“

Eliška neřekla nic. Jako vždycky. Jen se smutně usmála, ačkoliv její stín na zdi se kroutil jako zraněné zvíře.

Cesta domů trvala věčnost. Horká bublina v krku tentokrát nebyla jen obláčkem; byl to balvan žhavé lávy, který jí propaloval hrudník. Slzely jí oči, v uších jí hučelo. Vlétla do domu, rozrazila dveře do sklepa a popadla největší sklenici, co našla. Tu těžkou pětilitrovou láhev od okurek.

Přiložila ji k ústům a zkusila vydechnout. Tak jako to dělala vždy.

Ale hněv byl příliš velký. Do sklenice se nemohl vejít. Nebyl to jen vzdor, byla to obří, těžká nespravedlnost. Eliška přesto foukla. Z úst jí vyšlehl proud temné, pulzující energie. Sklenice se naplnila, vír uvnitř se roztáčel rychleji a rychleji, blesky narážely do stěn…

Křup.

Sklo prasklo. Dřív než Eliška stačila ucuknout, láhev se rozletěla na tisíc třpytivých střepů.

Temný vír se vyvalil do sklepa. Ale nezastavil se. Jeho síla narazila do police. Sklenice s červenými blesky spadla a roztříštila se. Pak další. A další.

Byla to řetězová reakce. Cink-třísk, křach, prásk. Sklep se proměnil v peklo uvolněných bouří. Fialové mraky se spojily s černými tornády, rudé blesky křižovaly vzduchem, který náhle zledovatěl. Hluk byl ohlušující. Stovky potlačených „ne“, „nech toho“ a „to není spravedlivé“ se slily v jeden obrovský, dunivý hukot.

Eliška padla na kolena a chránila si hlavu rukama. Čekala, že ji bouře roztrhá na kusy. Vždyť přesně proto ten vztek schovávala. Věřila, že je zlý, destruktivní, že ublíží všem, a hlavně jí samotné.

Ale vítr ji neničil. Jen ji obklopil. Zvedl jí vlasy, odfoukával jí z očí slzy, ale neubližoval ji. Vlastně se v něm cítila podivuhodně bezpečně.

Pomalounku, třesoucíma se rukama, se postavila. Bouře řádila kolem ní, ale když se zhluboka nadechla, část toho mrazivého, jiskřivého vzduchu vtáhla do plic. Narovnala ramena. Její stín přestal zběsile máchat rukama a postavil se klidně a pevně přesně za ni. Poprvé po letech byli jedno.

Eliška otevřela pusu a ze všech sil zakřičela. Už do žádné sklenice. Jen tak, do sklepa plného hromů.

„To nádvoří mi dalo hrozně moc práce!“ zakřičela do víru. Její hlas zněl nečekaně silně, ostře se odrážel od kamenných zdí. „A tys ho neměl právo rozbít!“

S každým jejím slovem bouře trochu slábla. Nezmizela, jen se vsakovala zpátky pod Eliščinu kůži, tam, kam patřila. Zjistila, že hněv nebyla příšera, které by se musela bát. Když bylo po všem, sklep byl plný blýskavých střepů a Eliška stála uprostřed té spouště. Cítila se lehčí, i když v ní teď přebývaly všechny ty bouřky, blesky a hromy.

Vyšla ze sklepa nahoru do kuchyně. Na stole ležel prázdný kus papíru. Eliška si sedla, vzala fixu a napsala velkými písmeny jméno kluka, který jí rozbil hrad. Zítra za ním půjde. Nebude se s ním prát, možná po něm nebude ani křičet, ale už nikdy nespolkne bouřku jen proto, aby byla tou milou Eliškou, kterou mají všichni rádi.

Článek Sběratelka tichých bouřek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Paní učitelka Klára zatleskala rukama. „Tak, Sovičky, vezměte si baťůžky, chytněte se za ruce a jdeme! Pan průvodce už na nás čeká.“

Děti se vyhrnuly ven. Pětiletý Tomášek si neustále upravoval červenou kšiltovku, zatímco jeho nejlepší kamarádka Eliška svírala v ruce velkou lupu. Dědeček jí ji půjčil speciálně pro tuto příležitost a ona byla odhodlaná prozkoumat každého zajímavého brouka, na kterého cestou narazí.

Pan průvodce byl starý, laskavý pán s bílými vousy a obrovským plstěným kloboukem. V ruce svíral svazek těžkých, zrezivělých klíčů a pod paží měl ruličku starého, nažloutlého papíru.

„Vítejte na Kamenném vrchu, malí cestovatelé,“ přivítal je hlubokým hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří. „Tento hrad tu stojí už stovky let. A říká se, že ti, kteří mají oči otevřené a dobré srdce, tu mohou spatřit věci, které dospělým zůstávají skryté.“

Tomášek s Eliškou se na sebe významně podívali. Tenhle výlet právě začínal znít velmi zajímavě.

Když procházeli prvním nádvořím, kde zbyly už jen trsy vysoké trávy a hromady poskládaných kamenů, zvedl se nečekaně silný vítr. Zafoukal tak prudce, že panu průvodci vyrazil zpod paže jeho ruličku papíru. Ta se roztočila ve vzduchu jako podzimní list a odletěla směrem k polorozpadlé hradní zdi.

„Jejdanánku!“ vyhrkl pan průvodce a oběma rukama si chytil klobouk, aby neuletěl také. „Moje vzácná mapa!“

Zatímco ostatní děti se smály letícímu klobouku a paní učitelka se snažila udržet rozjívenou skupinku pohromadě, Tomášek s Eliškou se nepozorovaně vytratili za zídku. Přesně tam, kam starý pergamen dopadl.

Ležel tam, zachycený v mohutných kořenech starého dubu. Eliška mapu opatrně zvedla a rozvinula. Okamžitě jí došlo, že tohle není obyčejný plánek pro turisty. Byly na ní nakreslené podivné symboly jako stříbrné hvězdy, zlaté měsíce a cestičky, které vypadaly, jako by se na papíře samy vlnily.

Uprostřed mapy najednou zablikal modrý bod. A přímo vedle dětí, na velkém, mechem obrostlém kameni, se ve stejnou chvíli objevil naprosto stejný zářivý modrý symbol. Vypadal jako soví pírko zkřížené s dubovým listem.

„Co to je?“ zašeptal Tomášek a přistoupil o krok blíž. Než ho Eliška stihla zastavit, natáhl ruku a tajuplného svítícího symbolu se dotkl.

Ozvalo se cvak. Ne z papíru, ale přímo z kamene. V zeleném mechu se objevila malinkatá skulinka a z ní se ozvalo odkašlání.

Z díry vykoukla hlavička. Byla velká asi jako malé jablíčko a na hlavě měla nasazenou legrační čepičku ze žaludu a celá zářila modrým světlem. Bytost zamrkala velkýma, jantarově žlutýma očima.

„Konečně někdo kdo mi pomůže!“ ozval se tvoreček pisklavým hláskem. „Jsem Píďa, strážce hradu Kamenný vrch. A mám obrovský, přímo katastrofální problém. Vy jste našli mistrovu magickou mapu, takže mi musíte pomoct vy!“

Eliška překvapením málem upustila lupu. „Co? Kdo jsi? My a pomoct? Jak ti můžeme pomoct?“ Chrlili ze sebe Eliška s Tomáškem jeden před druhého šokované otázky.

„Ztratil jsem Kouzelný opukový kamínek. Bez něj se ta vysoká zeď, o kterou se právě opírá vaše paní učitelka, do oběda sesype a do večera i zbytek hradu! Ukradla mi ho straka, kterou přitahují blýskavé věci, a odnesla ho do dutiny tamtoho uschlého stromu. Ale sám tam nemůžu. Ta straka mě nemá vůbec ráda. Kdyby mě uviděla hned by se na mě snesla a klovala do hlavičky.“ Píďa ukázal malinkatým prstem na starou, pokroucenou borovici nedaleko hradeb.

Tomášek se podíval na borovici. Byla opravdu vysoká a dutina v jejím kmeni vypadala trochu strašidelně. Ale paní učitelka stála kousek od křehké zdi a usmívala se na zbytek třídy. Nemohli dovolit, aby se jí něco stalo.

„Neboj se, my ti ho přineseme,“ řekla odhodlaně Eliška a stiskla Tomáškovi ruku.

Opatrně se proplížili vysokou trávou. Tomášek se u stromu postavil na špičky a nakoukl do dutiny. Byla tam úplná tma. Zhluboka se nadechl a strčil ruku dovnitř. Kolem prstů ucítil pavučiny a suché jehličí. Srdce mu bušilo až v krku. Co když tam spí netopýr? Co když jsou tam pavouci? Co když ho něco kousne?! Pak ale konečně nahmatal něco hladkého a studeného. Když vytáhl ruku ven, v dlani mu ležel nádherný, sytě modrý kamínek, který pulzoval slabým světlem.

Rychle běželi zpět k mechem obrostlému kameni. Píďa už netrpělivě poskakoval na kořenech dubu. Když mu Tomášek zachráněný kamínek podal, skřítek se usmál tak široce, až mu žaludová čepička spadla do očí.

„Děkuji vám, odvážní hrdinové!“ vypískl nadšeně. Vzal kamínek, vložil ho do skrytého otvoru v kameni a ten okamžitě přestal svítit. Místo toho celá stará zeď zapraskala a jako zázrakem zpevnila. Každý kámen bezpečně zapadl na své místo. Píďa na děti ještě jednou spiklenecky mrkl a zmizel ve škvíře, která se za ním tiše zavřela.

„Tomášku, Eliško! Kde jste, vy tuláci?“ ozval se hlas paní učitelky Kláry.

Eliška rychle srolovala mapu a s rozběhem ji strčila do ruky panu průvodci, který ji zrovna hledal v trávě kolem sebe.

„Tady je, pane průvodce! Odfoukl ji vítr až za zídku,“ usmála se nevinně.

Starý pán si vzal pergamen, pozorně se podíval na obě děti a pak na ně nenápadně mrkl jedním okem. „A nenašli jste tam ještě něco,“ zeptal se tajemně a schoval mapu pod kabát. Děti jen s úsměvem zavrtěly hlavičkami a pak utíkaly za paní učitelkou.

Když se odpoledne vraceli autobusem zpátky do školky, ostatní děti si povídaly o zbytcích vysoké věže a o tom, jaké mají dobré svačinky z domova. Tomášek a Eliška se spokojeně usmívali, ukusovaly ze svých svačinek a byly rády, že se během jejich návštěvy hradu žádná zeď nezřítila.

Článek Tajemství průvodcovy staré mapy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička si otřela mouku do zástěry a láskyplně se na ten pocukrovaný zázrak podívala. „Víte, děti,“ usmála se na Elišku s Tomášem, „přesně takového beránka pekla už moje babička, vaše praprababička, ve staré kachlové peci. Tenkrát nebyl žádný elektrický šlehač, těsto se muselo poctivě třít dřevěnou vařečkou v hliněné míse tak dlouho, až z toho bolela ruka jako čert. Ale to víte, na Velikonoce to jinak nešlo.“

Eliška nespouštěla z voňavého pečiva oči. „A proč vlastně pečeme zrovna beránka, babi?“ vyzvídala. „To máte tak,“ pohladila babička Elišku po vlasech. „Na jaře se rodí na statcích mláďátka a malý beránek je odjakživa symbolem nového života, nevinnosti a jara. Znamená, že zima už nadobro sbalila kufry. Dřív byli lidé chudí a nemohli si dovolit na svátky opravdovou pečínku z masa, a tak si upekli alespoň takového sladkého, piškotového, aby měli na stole něco slavnostního. Přináší totiž do domu radost a požehnání.“

„Tak, a teď musí chvilku chladnout,“ řekla babička pětileté Elišce a osmiletému Tomášovi. Utřela si ruce do zástěry a šla se podívat na dvorek, kde děda právě pletl z vrbového proutí pořádnou pomlázku.

Eliška zůstala v kuchyni sama. Popošla blíž ke stolu a stoupla si na špičky. Ten beránek voněl tak náramně, až se jí sbíhaly sliny. A to levé ouško! Bylo takové pěkně do zlatova vypečené, trochu tenčí než zbytek hlavy a kousek z něj tak lákavě trčel ven. Eliška si řekla, že jenom maličko zkusí, jestli už je ten piškot studený. Odloupla mrňavý drobeček. Zkusila ho. Panečku, to byla dobrota! Odloupla ještě jeden kousek. A pak ještě jeden. Než byste řekli švec, beránek byl bez ucha.

V tu chvíli se do kuchyně přiřítil Tomáš. Zastavil se a vykulil oči. „Eliško! Ty jsi snědla beránkovi ucho! Babička se bude zlobit!“

Eliška si dlaní zakryla pusu a do očí se jí draly slzičky. Bříško ji hřálo od sladkého těsta, ale u srdíčka ji začalo ošklivě píchat. „Co budeme dělat?“ pípla.

Tomáš byl starší bratr a ti mívají občas nápady, které sice znějí chytře, ale málokdy dobře dopadnou. „Musíme to udělat tak, aby to vypadalo, že to ucho snědl někdo jiný,“ prohlásil důležitě. Rozhlédl se po kuchyni a zrak mu padl na plátěný pytlík s granulemi, který stál v koutě. Patřil Alíkovi, dědovu strakatému voříškovi, který zrovna chrápal venku na sluníčku.

Tomáš nabral hrst granulí a nastražil je kolem stolu. Dokonce je položil i přímo vedle upečeného beránka. „Tak. A je to jasné. Bude to vypadat, že Alík vyskočil na židli, očichal stůl a ukousl beránkovi ucho. Případ je vyřešen,“ prohlásil Tomáš s vážnou tváří.

Sotva to dořekl, vrzly dveře a do kuchyně vešla babička s dědou. Babička se podívala na stůl, spráskla ruce o zástěru a vyhrkla: „Propánajána! Můj krásný beránek, chybí mu ucho! Kdo mu to provedl?“

Tomáš rychle ukázal na granule. „To musel být Alík, babičko! Podívej, nechal tu po sobě stopy! Vyskočil na stůl a chramst, ucho bylo pryč.“

Děda si posunul brýle na nos, podíval se na rozsypané granule, pak na ohlodaného beránka a nakonec oknem ven na spokojeně spícího psa. Pak se pod vousy usmál, založil si ruce za záda a klidným hlasem řekl: „Kdepak, holenku. To jsi na špatné stopě. Alík by přece v životě nevzal do tlamy sladký suchý piškot, ten má raději kus masa. A hlavně, kdyby ten náš chlupáč vážně vyskočil na stůl, to byste viděli tu melu. Slupnul by toho beránka celého i s těma rozinkovýma očima a nezbylo by nám tu vůbec nic, natož úhledně ukousnuté ouško.“

Eliška stála v koutě, žmoulala cíp svého trička a už to nemohla vydržet. A navíc by se kvůli ní zlobili na nevinného Alíka! Hlasitě popotáhla a rozplakala se. „To nebyl Alík, dědo! To jsem byla já! To ouško tak hezky vonělo… a chutnalo… mně je to moc líto!“

Babička se nadechla, ale nezačala láteřit. Místo toho k Elišce došla, dřepla si k ní a palcem jí utřela slzy z tváří. „No proto,“ řekla už docela laskavě. „Beránek s jedním uchem sice není do výlohy, ale sníst se dá stejně dobře. Ale pamatuj si, děvče, že svádět vlastní vinu na někoho druhého, to se nedělá.“

Eliška horlivě přikývla. Pravda byla venku a najednou se jí udělalo o moc lehčeji. Tomáš musel za trest zamést z podlahy všechny nastražené granule a babička pak do ukousnutého místa zapíchla snítku zeleného buxusu s červenou mašličkou. Prý aby tam tomu beránkovi tolik netáhlo. A upřímně? Byl to nakonec ten nejlepší velikonoční beránek, jakého kdy jedli.

Článek Kdo ukousl beránkovi ucho? se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Čaroděj se zrcadlem létal po světě a smál se, až se za břicho popadal. Zrcadlo se mu ale vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se na miliony a miliony drobných střípků. Létaly vzduchem jako neviditelný prach. Když někomu takový střípek spadl do oka, viděl už jen to špatné. A co hůř, když mu střípek zasáhl srdce, proměnilo se v kousek ledu. Neumělo už mít rádo.

Růže v podkroví a náhlý chlad

Ve velkém městě, kde byly domy namačkané těsně vedle sebe, bydlely dvě děti. Chlapec Kaj a dívenka Gerda. Nebyli to sourozenci, ale měli se rádi jako bratr a sestra. Rodiče jim na střeše mezi jejich okny postavili dva velké dřevěné truhlíky, ve kterých rostly nádherné červené růže. Děti tam sedávaly, držely se za ruce a poslouchaly, jak si vlaštovky stěbetají na střechách.

Jednoho letního dne si prohlíželi obrázkovou knížku, když Kaj najednou vykřikl: „Au! Píchlo mě u srdce! A něco mi spadlo do oka!“

Gerda se mu snažila do oka kouknout, ale nic tam neviděla. Byl to totiž onen neviditelný střípek z čarodějova zrcadla. Kaj se odtáhl. Najednou se mu zdálo, že Gerdiny šaty jsou ošklivé. Dokonce kopl do truhlíku a utrhl tu nejkrásnější růži. „Fuj, vždyť je v ní červ!“ lhal. Změnil se. Jeho srdce začalo mrznout.

Když přišla zima a napadl první sníh, Kaj vzal sáňky a běžel na náměstí. Tam přijely obrovské, bílé saně tažené bílými koňmi. Řídila je žena celá v bílém kožichu. Byla to Sněhová královna. Byla oslnivě krásná, ale celá z ledu. Kaj si své malé sáňky přivázal za ty její a ona ho odvezla daleko pryč, až do svého království na severu, kam nikdy nedosáhlo slunce.

Zahrada zapomnění a pomoc na cestě

Gerda proplakala mnoho nocí. Nechtěla uvěřit, že by Kaj zemřel, jak říkali dospělí. Oblékla si teplý kabátek, obula nové červené botičky a vydala se ho hledat.

Cesta ji zavedla až k řece, po které plula v malé lodičce, dokud nezastavila u domku s doškovou střechou a okny s červenými a modrými sklíčky. Bydlela tam stará kouzelnice s velkým slaměným kloboukem. Gerda se jí moc líbila a chtěla si ji nechat. Proto začarovala zahradu tak, aby v ní kvetly všechny květiny světa, kromě růží. Ty nechala zmizet pod zemí. Kdyby totiž Gerda uviděla růži, vzpomněla by si na Kaje.

Gerda v té podivné zahradě pobyla dlouho a málem opravdu zapomněla. Ale jednoho dne si všimla kouzelničina klobouku. Byla na něm namalovaná červená růže. Gerda se rozplakala. Její horké slzy dopadly na zem, hlína pukla a z ní vyrostl růžový keř. „Kaj není pod zemí, žije“ zašeptaly růže. „Musíš jít dál!“

A tak Gerda utekla. Z podzimu rovnou do chladné zimy. Potkala moudrou vránu, která ji zavedla do velkého paláce. Žil v něm hodný princ s princeznou. Když slyšeli Gerdin příběh, dali jí teplý rukávník, kožíšek a zlatý kočár, aby se jí lépe cestovalo.

Loupežníci a cesta na sever

Zlatý kočár ale v temném lese přilákal loupežníky. Vrhli se na něj a chtěli Gerdu unést. Zachránila ji malá loupežnická dcerka, která měla rozcuchané vlasy a oči tmavé jako uhlíky. „Neublížíte jí, bude si se mnou hrát!“ poručila loupežníkům.

Večer, když loupežnická dcerka usnula, uslyšela Gerda z rohu jeskyně hluboký hlas. Byl to zajatý sob. „Znám Sněhovou královnu,“ řekl sob. „Odvezla malého chlapce na daleký sever, do Laponska.“

Jejich tichý rozhovor probudil loupežnickou dcerku. A i když vypadala jako drsná loupežnická holka, uvnitř nebyla zlá. Uřízla sobovi provazy, aby ho osvobodila, Gerdě vrátila rukávník a řekla: „Běž zachránit svého kamaráda. Ale utíkejte, než se vzbudí ostatní loupežníci.“

Srdce z ledu a teplo slzy

Sob utíkal dnem i nocí. Byla taková zima, až stromy praskaly. Konečně dorazili k ledovému paláci Sněhové královny. Zdi byly postaveny z mrazivého sněhu a okna z kusů ledu. Palác byl obrovský, prázdný a děsivě tichý.

Uprostřed největšího, zamrzlého pokoje seděl Kaj. Byl skoro modrý mrazem, ale ani to necítil. Sněhová královna mu poručila: „Slož z těchto kusů ledu slovo LÁSKA. Jestli to dokážeš, jsi volný.“ Ale s chladnou a bezcitnou myslí se mu to nedařilo. Ledové kostky mu klouzaly z rukou a nedokázal poskládat ani to slovo, natož pochopit jeho význam.

Vtom do sálu vběhla Gerda. Šaty měla potrhané, boty i kabát ztratila někde cestou, mrazem popraskané rty se jí třásly, ale když uviděla Kaje, rozběhla se k němu a pevně ho objala. „Kaji! Můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Kaj seděl strnule a tiše. Díval se na ni chladnýma očima a nepoznával ji. Gerdě to zlomilo srdce. Začala plakat. Její upřímné, horké slzy dopadly na Kajovu hruď. Propálily se skrz kabát až do jeho srdce, kde rozpustily ten strašlivý kousek ledu.

Kaj se zhluboka nadechl a podíval se na Gerdu. Její láska a smutek ho tak dojaly, že se sám rozplakal. Plakal tak silně, že mu z oka vyplavil i druhý kouzelný střípek. „Gerdo? Kde jsi byla tak dlouho? A jaká je tu najednou zima!“ řekl a objal ji.

Jakmile se usmáli, znaky na kouscích ledu kolem nich, už nebyly jen podivnými symboly. Konečně v nich Kaj viděl písmena, ze kterých dokázal poskládat to nejdůležitější slovo – LÁSKA. Kaj byl volný. Kouzlo chladného rozumu bylo poraženo obyčejným, upřímným citem.

Chytili se za ruce a vydali se na dlouhou cestu domů. Když došli k jejich domu a vystoupali po schodech na střechu k dřevěným truhlíkům, zjistili, že zatímco byli pryč, vyrostli z nich velcí lidé. Ale uvnitř, ve svých srdcích, zůstali dětmi. A nad nimi zrovna rozkvétaly letní červené růže.

Článek Sněhová královna a střípky zrcadla se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dívky byly hodné a pracovité, ale každá byla z jiná. Sněženka nejraději seděla doma u pece, předla len nebo pomáhala matce s vařením. Byla tichá a klidná. Růženka naopak neposeděla. Od jara do podzimu běhala po lese, sbírala jahody, honila se za zajíci a lezla po skalách. Obě se však měly tolik rády, že když šly ven, vždy se držely za ruce.

Jednoho zimního večera, když venku skučel severák a sníh zasypal okna až do poloviny, někdo těžce zabušil na dveře. Matka řekla: „Růženko, rychle otevři, to bude nějaký pocestný, který hledá úkryt před mrazem.“

Růženka odsunula závoru, ale místo člověka stál na prahu obrovský hnědý medvěd. Dívka s křikem uskočila a Sněženka se schovala za matčinu sukni. Medvěd ale promluvil hlubokým, lidským hlasem: „Nebojte se, neublížím vám. Jsem jen napůl zmrzlý a chci se u vás trochu ohřát.“

Matka, která měla dobré srdce, zvíře pustila dál. Medvěd si lehl k ohni a dívky brzy zjistily, že je hodný a mírumilovný. Přinesly hřeben a vyčesaly mu ze srsti sníh a led. Začaly se s ním pošťuchovat a medvěd si nechal všechno líbit.

Od toho dne k nim medvěd přicházel každý večer. Celou zimu spal u jejich pece a ráno s prvním světlem odcházel do lesa.

Když sníh roztál a jarní slunce prohřálo hlínu, medvěd jednoho rána řekl: „Nyní musím odejít a celé léto se nevrátím. Musím jít hlídat své poklady před zlým trpaslíkem. V zimě, když je zem zmrzlá na kost, trpaslíci nemohou na povrch. Ale teď, když půda povolila, prorazí si cestu nahoru a kradou.“

Sněžence i Růžence bylo smutno, ale nechaly ho jít.

O několik týdnů později šly sestry do lesa na sběr klestí. Na mýtině uviděly obrovský pokácený strom. V jeho kmeni byla zaražená dřevěná kláda a kolem ní poskakoval ošklivý malý mužíček se svraštělým obličejem a sněhově bílými vousy, dlouhými až po kolena. Konec jeho vousů uvízl ve štěrbině stromu. Trpaslík se potácel sem a tam jako pes na řetězu.

„Co na mě zíráte, hloupé husy?“ zaječel na dívky. „Pojďte sem a pomozte mi!“ „Co jsi dělal, mužíčku?“ zeptala se Růženka. „To ti může být jedno, ty zvědavá nádivo! Chtěl jsem si naštípat trochu dřeva na oheň, ale klín vyskočil a kmen mi skřípl plnovous. Nemůžu se hnout!“

Dívky se snažily vousy vytáhnout, ale držely pevně. „Počkej, dojdu pro pomoc,“ navrhla Růženka. „Zbláznila ses? Komu bys chtěla říkat?“ prskal trpaslík. „Udělejte něco hned!“ Sněženka sáhla do kapsy své zástěry, vytáhla nůžky a konec vousů ustřihla. Jakmile byl trpaslík volný, popadl pytel se zlaťáky, který měl schovaný v kořenech, a bez jediného slova díků zmizel v podzemí.

Uběhl další měsíc. Sestry šly k potoku nachytat ryby k večeři. Když se přiblížily k břehu, uviděly toho samého trpaslíka. Skákal na břehu a vypadalo to, že chce skočit do vody. Zasekl si totiž udici do vlastních vousů a na háčku zrovna uvízla obrovská ryba, která ho táhla do proudu. Dívky k němu přiběhly a držely ho. Znovu nebylo jiné cesty, než vzít nůžky a ustřihnout další kus vousů. „Vy nešikové!“ řval trpaslík, jakmile se ocitl v bezpečí. „Zohyzdily jste mi tvář! Ať vás vrány sežerou!“ Sebral pytel perel z rákosí a utekl.

Na konci léta šly dívky do města nakoupit nitě. Cestou procházely skalnatou soutěskou a uslyšely zoufalý křik. Přiběhly blíž a viděly, jak velký orel svírá v pařátech jejich známého trpaslíka a chystá se s ním odletět. Dívky nelenily, popadly mužíčka za nohy a přetahovaly se s ptákem tak dlouho, dokud orel svou kořist nepustil.

„To jste mě nemohly chytit opatrněji?“ utrhl se na ně trpaslík, jakmile se otřepal. „Roztrhly jste mi kabát, vy nemehla!“ Vzal svůj měšec s drahokamy a zalezl do díry ve skále. Dívky už byly na jeho nevděk zvyklé a pokračovaly v cestě.

Když se večer vracely domů, překvapily trpaslíka na mýtině. Vysypal si své drahokamy na plochý kámen a ve svitu zapadajícího slunce je počítal. Když uviděl sestry, zrudl vzteky. „Co tady okouníte?!“ křičel.

V tu chvíli z lesa s mohutným zafuněním vyrazil velký hnědý medvěd. Trpaslík ztuhl hrůzou. „Pane medvěde,“ začal žadonit a couval. „Neubližujte mi. Dám vám všechny své poklady. Podívejte, tady ty dvě dívky, to je mnohem lepší sousto! Jsou mladé a křehké. Vezměte si je!“

Medvěd se ale nenechal oklamat. Zvedl se na zadní tlapy a jediným mocným úderem srazil zlého trpaslíka k zemi. Trpaslík padl do trávy a už se nepohnul.

Dívky se daly na útěk, ale medvěd na ně zavolal: „Sněženko, Růženko, neutíkejte. To jsem přece já.“ Když poznaly jeho hlas, zastavily se. Medvědí kůže najednou spadla na zem a před nimi stál pohledný mladý muž celý ve zlatém oděvu.

„Jsem královský syn,“ řekl. „Tento zlodějský trpaslík mi ukradl mé poklady a zaklel mě do podoby divokého medvěda. Kletba mohla pominout, až když bude trpaslík spravedlivě potrestán.“

Dívky dovedly prince domů k matce. Když dívky vyrostly, princ si vzal Sněženku za ženu a jeho bratr, který přijel s královským průvodem, si vybral Růženku. O velký poklad, který trpaslík za ta léta v lese nakradl, se spravedlivě rozdělili a stará matka žila s nimi na zámku spokojeně až do konce svých dnů. A ty dva růžové keře, bílý a červený, vzali s sebou. Zasadili je pod okny paláce a ony každý rok nádherně kvetly.

Článek Sněženka a Růženka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Došli k prvnímu lesnímu prameni. Voda přes kameny tiše bublala, ale sestřička slyšela, jak pramen lidským hlasem šeptá: „Kdo se ze mě napije, stane se vlkem.“

Sestřička se lekla a chytila bratra za ruku. „Nepij, bratříčku, prosím tě. Jinak z tebe bude zlý vlk a sežereš mě.“ Bratříček poslechl, i když měl velikou žízeň.

Šli dál, až došli ke druhé studánce. I ta tichounce šeptala: „Kdo se ze mě napije, stane se medvědem.“ Sestřička ho znovu zadržela. „Nepij, bratříčku. Bude z tebe divoký medvěd a už mě nepoznáš a sežereš mě.“ Bratříček se statečně držel, ale žízeň už ho pálila v hrdle.

U třetího pramene už byl bratříček tak unavený a žíznivý, že sestřičku neposlouchal. Voda tiše šuměla: „Kdo se ze mě napije, stane se srnečkem.“ Než ho sestřička stačila zastavit, klekl si do mechu a dychtivě se napil.

Jakmile se jeho rty dotkly hladiny, chlapec zmizel. Na jeho místě stál u vody malý srneček a smutně se na sestřičku díval.

Sestřička ho objala a hořce zaplakala. Nechtěla ho v lese nechat samotného. Sundala si z krku svůj zlatý řetízek a opatrně ho srnečkovi zapnula kolem krku, aby každý poznal, že k ní patří. Pak mu z jemného rákosí upletla ohlávku. Společně našli v lese opuštěnou chaloupku, kde zůstali žít. Sestřička sbírala lesní plody a srneček se pásl na sladké trávě hned vedle ní.

Jednoho dne přijel do lesa král se svými lovci. Zvuk loveckých trubek a štěkot psů se rozléhal hlubokým hvozdem.

Když to srneček uslyšel, začal neklidně pobíhat po světnici a žadonil: „Sestřičko, prosím, pusť mě ven. Musím běžet s nimi, už to tady nevydržím.“

Sestřička se bála. „Nechoď, uloví tě a zůstanu tu sama.“

Ale srneček slíbil, že bude opatrný a nenechá se chytit. Sestřička ho tedy pustila, ale domluvili si pevné pravidlo. „Až se večer vrátíš, třikrát zaklepej kopýtkem na dveře, abych věděla, že jsi to ty.“

První den se srneček s radostí nechal honit po lese. Kličkoval mezi stromy, přeskakoval padlé kmeny a lovci ho nedokázali dohonit. Zlatý řetízek se mu na krku jen blýskal. Večer se v pořádku vrátil k chaloupce, třikrát zaklepal a sestřička mu s úlevou otevřela.

Druhý den ráno zatroubily rohy znovu. Srneček opět vyrazil do lesa. Tentokrát si ho ale všiml sám král. Zaujalo ho podivuhodné zvíře, které bylo rychlejší než nejlepší psi a zjevně si s nimi jen hrálo. Nenařídil střílet, ale potichu srnečka sledoval. Večer viděl, jak zvířátko doběhlo k opuštěné chaloupce, třikrát zaklepalo kopýtkem a jak mu otevřela dívka.

Třetí den ráno král na nic nečekal. Nechal lovce lovit v jiné části lesa a sám se vydal rovnou k chaloupce. Počkal, až srneček vyběhne do houští, přistoupil k dřevěným dveřím a třikrát na ně zaťukal, přesně jak to dělal srneček.

Sestřička otevřela v domnění, že se bratr vrátil brzy. Místo něj však na prahu stál král. Jakmile ji spatřil, byl okouzlen její skromností a péčí, se kterou se o chaloupku i zvíře starala. A sestřička viděla, že král má laskavé oči a není se čeho bát. Slovo dalo slovo, a protože se jeden druhému zalíbili, král jí nabídl: „Pojď se mnou na můj zámek. Budu tě chránit a tvému srnečkovi se u mě už nikdy nic zlého nestane.“

Sestřička souhlasila a král je oba odvezl do bezpečí. Netrvalo dlouho a rozhodli se, že uspořádají svatbu.

A právě v den jejich svatby, když si před všemi hosty slíbili lásku a věrnost, se stalo něco nečekaného. Síla jejich lásky byla tak velká, že macešino zlé kouzlo nadobro ztratilo svou moc. Srneček se přímo před zraky svatebčanů proměnil zpět v malého chlapce.

Od toho dne žili všichni tři šťastně na královském zámku a do temného lesa už se nikdy nevrátili

Článek Bratříček a sestřička: O zakleté studánce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Vstala a bosýma nohama vklouzla do vlněných papučí. Vzala si z věšáku tátův starý kabát, který jí sahal až na zem, a potichu otevřela těžké dveře. Opatrně vykoukla na chodbu. Nikdo tam nebyl a všude bylo ticho. Ema potichoučku vyrazila do stájí.

Prošla nádvořím přes které se táhly strašidelné stíny stromů a zatlačila na vrata stáje.

Uvnitř bylo teplo. Vonělo to tam senem, kůží a koňmi. Většina koní už podřimovala, ale v posledním boxu se někdo hýbal. Byla to Vločka. Bílá klisna s šedými flíčky na bocích. Nespala. Přešlapovala nervózně z kopyta na kopyto a uši jí kmitaly sem a tam, jako by poslouchala něco, co nikdo jiný neslyší.

„Taky nemůžeš usnout?“ zeptala se Ema šeptem.

Vločka se k ní sklonila. Její velká hlava se vynořila ze stínu. Zhluboka vydechla nosem do Eminých dlaní, až ji teplý vzduch zašimral. Jenže pak se Vločka lekla, pohodila hlavou a zastříhala ušima. Ema to uslyšela taky.

Škráb… buch… škráb…

Ozvalo se to z tmavého rohu stáje. Nebylo to hlasité, ale nešlo to přeslechnout. Ema ztuhla.

„Co to bylo?“ zašeptala spíš sama pro sebe. Nečekala, že by ji Vločka odpověděla.

Škráb… buch…

Vločka trhla hlavou, přitiskla uši dozadu a ustoupila o krok. Sláma jí zapraskala pod kopyty. Ať to bylo, co to bylo, Vločce se to nelíbilo.

Ema polkla. Najednou by nejraději zase ležela ve své posteli, i kdyby byl polštář stokrát měkký.

V hlavě se jí vyrojily všelijaké představy. Co když je to zloděj? Nebo nějaké příšerné stvoření, o kterém se vypráví jen v pohádkách? Měla chuť otočit se na patě a utéct zpátky do komnaty.

Jenže Vločka se třásla. Její velká, silná klisna, která se ve dne ničeho nebála, se teď bála víc než princezna.

Ema sevřela prsty do pěstí uvnitř rukávů tátova kabátu.
„Já jsem princezna,“ pomyslela si, „a princezny přece neutíkají.“

Zhluboka se nadechla.
„Neboj,“ zašeptala, i když se bála úplně stejně. „Půjdu se tam podívat.“

Škráb… tiché zakňučení… a pak zase bouchnutí.

Ema udělala jeden malý krok směrem do toho stínu. Potom druhý.

Malá záhada v rohu stáje

V rohu stáje stál starý dřevěný kýbl, který tu podkoní Matěj někdy zapomínal. Vedle něj hromádka sena, pár rozsypaných zrníček a… něco se tam hýbalo.

Škráb… buch…

Ema se sehnula, ale viděla jen stín, který se uvnitř kýblu rychle míhal dokola. Najednou jí došlo, co se asi stalo.

Pomalu, opatrně, aby to neudělalo moc rámusu, uchopila kýbl za ucho.
„Dobře, Emčo,“ pošeptala si. „Jen ho maličko nakloníš.“

Kýbl lehce pootočila na bok. Zevnitř vykoukla malá šedá hlavička s korálkovýma očima a dlouhými vousky.

Myška.

Chudinka malá, menší než Emina dlaň. Zřejmě spadla dovnitř, když hledala nějaké to zrní na večeři, a už se nedokázala vyškrábat ven.

„Aha,“ vydechla s úlevou Ema. „Tak to jsi ty, ta tajemná příšera, co nás tu straší?“

Myš se k přitiskla ke stěně kýblu a tiše pískla. Měla větší strach než Ema.
„Neboj se,“ řekla Ema co nejklidnějším hlasem. „Já ti neublížím.“

Klekla si, kýbl naklonila ještě víc, aby mohla myška vyběhnout. Myška chvíli váhala, ale pak rychle vyběhla ven, proběhla po hromádce sena a zmizela v malé škvíře ve zdi.

Bylo po záhadě.

A po šramotu.

Ema se vrátila k Vločce. Klisna zafrkala a přiblížila hlavu k jejímu rameni, jako by se ptala: „Tak co?“

„Už je to v pořádku,“ usmála se Ema a pohladila ji po krku. „Byla to jen malá myška, která se nemohla dostat z kýblu. A taky se bála. Stejně jako my.“

Ema začala klisnu pomalu hladit.

Vločka přestala přešlapovat. Myš už dávno zalezla do svého pelíšku a stájemi se rozlilo tiché, bezpečné ticho.

„Dobrou noc, Vločko,“ špitla Ema.

Klisna přivřela oči. Jednu zadní nohu uvolnila a opřela ji jen o špičku kopyta. To bylo znamení. Koně tak stojí, když vědí, že je všechno v pořádku. Konečně mohla jít spát. A Emě už také pomalu těžkla víčka.

Pomalu, velmi pomalu se od Vločky odlepila, přešla přes nádvoří a vrátila se do své komnaty. Stíny stromů už ji tolik neděsily. Vždyť před chvílí se postavila svému strachu aby zjistila, že má úplně obyčejnou myší velikost.

A než měsíc stihl poskočit o kousek dál po obloze, princezna i klisna tvrdě spaly. A někde v malé škvíře ve zdi usnula i myška, která si od teď bude dávat pořádný pozor na kyblíky.

Článek Princezna Ema a strašidlo ve stáji se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Maminka sykla a posunula se na gauči. „Au. Matěji, opatrně. Nemůžeš do brášky takhle šťouchat. Není to zvonek u dveří.“

Matěj se zamračil a opřel si bradu o její koleno. „Když on tam musí mít strašnou tmu. Co tam dělá, když nemůže koukat na pohádky? Musí se tam strašně nudit.“

„Plave,“ řekla maminka a zavřela oči. Vypadala unaveně. Vlasy jí trčely na jednu stranu, jak si je pořád prohrabávala. „A roste. To je fuška, růst. Taky bys byl unavený.“

Matěj si to zkusil představit. On rostl, když jedl polévku. Alespoň tak to říkala babička. Ale v břiše polévka nebyla. Tedy, asi tam byla ta od oběda, ale miminko ji nejedlo lžící. Bylo to celé divné. Vylezl na gauč a přitiskl ucho přímo na tu nejvíc vypouklou část břicha.

Šplouch. Škvrk.

„To bylo ono?“ zeptal se Matěj rychle.

„To byly brambory,“ zasmála se maminka a břicho se Matějovi pod uchem zavlnilo. „Ale mluvit na něj můžeš. Třeba tě uslyší.“

Matěj si odkašlal. Připadalo mu to trochu hloupé, mluvit do trička. Rozhlédl se po obýváku, jestli se táta nedívá, ale táta vedle v kuchyni skládal nádobí do myčky. Cinkalo to.

„Ahoj,“ špitl Matěj. „Slyšíš mě? Tady je Matěj. Jsem tvůj velký brácha.“

Ticho. Jen další zaškrundání.

„Mám tu bagr,“ pokračoval Matěj hlasitěji a přiblížil pusu k maminčinu pupíku. „Je žlutej a má urvanou lžíci, ale táta říkal, že to slepí vteřiňákem. Až vylezeš, tak ti ho půjčím. Ale jenom na chvilku, jasný? A nesmíš ho strkat do pusy, je od hlíny.“

Maminka ho pohladila po zádech. „Myslím, že ho spíš budou zajímat tvoje prsty. Miminka ráda všechno drží.“

„Prsty mu nepůjčím,“ rozhodl Matěj rázně. „Ale může si vzít mého plyšového psa. Toho, co smrdí, jak ho olízal Alík.“

Znovu se sklonil k břichu. „A venku je zima. Dneska pršelo a byly tam takový velký louže. Skákal jsem do nich, ale tobě by to nešlo, protože nemáš holínky. Máš tam vůbec nohy?“

V tu chvíli se to stalo. Matějovi nadskočilo ucho. Byla to rána, jako když někdo zevnitř kopne do peřiny. Břicho se na pravé straně vyboulilo a zase splasklo.

Matěj prudce zvedl hlavu. Oči měl vytřeštěné. „Vidělas to? On mě kopnul! Normálně mě kopnul!“

„Asi ti chtěl ukázat, že má nohy,“ usmála se maminka a chytila se za bok. „A má sílu.“

„Ne, to nebyly nohy,“ odporoval Matěj a položil na to místo celou dlaň. Cítil pod ní teplo maminčina bříška. „To bylo placák. Chtěl si plácnout.“

Čekal, jestli přijde další rána, ale miminko se asi unavilo tím jedním pohybem. Matěj tam nechal ruku a cítil, jak se maminka nadechuje a vydechuje.

„Hele,“ řekl Matěj vážně směrem k tričku. „Až vylezeš, tak tě naučím zavazovat tkaničky. Mně to sice ještě moc nejde, ale do tý doby se to naučím. A ukážu ti, kde máma schovává sušenky, o kterých ani táta neví.“

„Všechno slyším, Matěji,“ ozvala se maminka s úsměvem, ale neotevřela oči.

Matěj se uchechtnul. Znovu se přitiskl tváří k napnuté látce. Vonělo aviváží a maminkou. „Slyšel jsi to?“ spiklenecky zašeptal tak potichu, aby to slyšelo jenom břicho. „Musíme si dávat pozor. Má uši všude.“

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Co bys miminku v bříšku vyprávěl ty, aby vědělo, na co se má těšit venku?

Článek Jak Matěj mluvil s bříškem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To nebyl zvuk, jaký dělá suchá větev v lese, když na ni šlápne medvěd. To byl ten hnusný, suchý zvuk, který zná každý prvňák. Zvuk ze které ho se vám sevře žaludek. Alespoň Mirkovi.

Terezka se ani nepohnula. Seděla ve své lavici jako královna, která právě sepisuje důležitou vyhlášku. Před ní ležel otevřený penál. Všechny gumičky byly obsazené pastelkami. Byly v něm seřazené podle odstínů. Od žluté citrónové až po černou jako uhel. A co bylo nejdůležitější: všechny měly špičky ostré jako jehličky. Terezka nesnášela tupé pastelky. Tupá pastelka je jako nůž, co neukrojí ani banán. K ničemu.

„Do pytle,“ špitl Mirek a podíval se na paní učitelku, jestli to slyšela.

Neslyšela. Zrovna u tabule vysvětlovala, že stěny domu musí být rovně jinak by spadl. Terezka se pootočila.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem, ale znělo to spíš jako výslech.

Mirek zvedl ruku. V dlani, která byla trochu upatlaná od svačiny, držel dvě půlky červené pastelky. Byla to jeho jediná červená. Ostatní pastelky měl v pytlíku, který vypadal, jako by ho někdo přežvýkal.

„Já jsem moc tlačil,“ fňukl Mirek. „Chtěl jsem, aby ta střecha byla pořádně červená. Jako hasičský auto.“

„Když na ni moc tlačíš, tak praskne.“ řekla Terezka věcně a srovnala si modrou pastelku, která se opovažovala vyčuhovat o kousek víc než ostatní.

„Ale já nemám hotovou střechu!“ Mirek se zoufale podíval na svůj výkres. Dům tam stál trochu nakřivo, okna byla každé jiné a střecha byla jen z půlky vybarvená. Vypadalo to, jako by dělníci odešli na oběd a už se nevrátili.

„Půjč si od Péti,“ poradila mu Terezka a dál vybarvovala svůj trávník. Pečlivě. Jedním směrem.

„Péťa ji ztratil. Už v pondělí,“ vzdychl Mirek. „A Anička ji má okousanou, že se s ní nedá kreslit… Terezko?“

Terezka ztuhla. Věděla, co přijde.

„Půjčíš mi červenou? Prosíííím.“

Terezka se podívala na svůj poklad. Její červená byla nádherná. Dlouhá. Lesklá. S nápisem psaným zlatým písmem. Představila si ji v Mirkově ruce. V té ruce, co právě zlomila jednu pastelku. V té ruce, co před chvílí držela rohlík se salámem.

„Nemůžu,“ řekla rychle. „Mám ji v sadě. Když ti ji půjčím a ty ji zlomíš, budu mít v penálu díru. A to nejde.“

„Ale já ji nezlomím! Budu kreslit úplně lehce. Jako peříčko!“ sliboval Mirek a oči se mu leskly skoro jako Terezčiny pastelky.

„Jako peříčko, jo?“ zapochybovala Terezka. „Minule jsi zlomil i pravítko.“

„To bylo omylem! Sedl jsem si na něj!“

„No právě.“

Mirek svěsil ramena. Podíval se na svůj nedodělaný dům. Vypadal smutně. Jako dům, ve kterém nikdo nebydlí. A kdo by v něm bydlel, když mu prší do obýváku.

Terezka se na něj dívala. Pak se podívala na svou dokonalou řadu pastelek. Byly krásné. Ale k čemu jsou pastelky, když jenom leží v gumičkách? Je to jako mít auto a nejezdit s ním, aby se mu neumazala kola.

V břiše ji trochu zašimralo. Nebylo to z hladu. Byl to takový ten pocit, když víte, že musíte udělat něco, co se vám vůbec nechce.

„Tak poslouchej,“ sykla a sáhla do penálu.

Mirek zvedl hlavu.

Terezka pomalu, obřadně vytáhla svou červenou krasavici. Podala ji Mirkovi, ale nepustila ji hned.

„Tohle je Carmen. Tak se ta pastelka jmenuje, jasný?“

„Jasný,“ vydechl Mirek.

„Ať můžeš ten domeček dokončit, je to důležité. Ale jestli ji začneš okusovat, tak si mě nepřej. Vidíš ty otisky zubů na konci?“ ukázala na konec pastelky. „Ne? No právě. Žádné tam nejsou. A tak to zůstane!“

Mirek přikývl tak prudce, až mu spadly vlasy do čela. „Slibuju! Nebudu na ni vůbec tlačit.“

Vzal si pastelku. Terezka sledovala každý jeho pohyb. Mirek se sklonil nad papír. Špička pastelky se dotkla papíru. Terezka zadržela dech. Mirek začal vybarvovat. Jemně. Opravdu jemně. Střecha se pomalu začervenala.

„Dobrý,“ vydechla Terezka a vrátila se ke svému trávníku. „Ale ten komín máš fakt křivě.“

„To nevadí,“ uchechtl se Mirek a stále opatrně šmidlal po papíře. „U nás doma je taky křivý. Táta říkal, že to je umělecký záměr.“

Terezka se musela usmát. Podívala se na prázdné místo ve svém penálu. Ta díra tam sice byla, a trochu ji rozčilovala, ale když se podívala na Mirkův dům, který už konečně nevypadal jako zřícenina, musela uznat, že té pastelce je líp tam kde je, než v gumičce.

🧠 Otázka pro bystré hlavičky:

Máš nějakou hračku nebo věc, kterou nerad půjčuješ ostatním? Proč se o ni bojíš?

✨ Úkol pro šikovné ručičky:

Zkus se podívat do svého penálu. Jsou všechny pastelky stejně dlouhé? Seřaď je od nejmenší po největší!

Článek Pastelka jménem Carmen se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„To je dobrý, tati! Rychlík nemá rád, když ho to škrtí,“ odsekla Zuzanka a poplácala svého hnědáka po krku. Byla přesvědčená, že ví všechno nejlíp. Rychlík si odfrkl, až mu z nozder vylétla sprška slin, a netrpělivě hrábnul kopytem do písku. Chtěl běžet. Hned.

„A co ta zatáčka u stříbrného smrku? Včera jsi ji nechtěla trénovat,“ rýpnul si táta a podal Zuzance helmu, která měla na straně škrábanec od toho, jak ji minule hodila do kouta.

„Pff,“ nafoukla Zuzanka tváře. „Rychlík je… no prostě rychlík. Stačí když před ní trochu přibrzdíme a bude to v klidu.“

Z amplionu se ozvalo zapraskání, které znělo, jako když někdo mačká celofán. „Prosíme závodníky na start!“

Zuzanka se vyškrábala do sedla. Cítila, jak se pod ní Rychlík napnul jako guma v teplácích. Vedle nich stál Vašek na poníkovi, který vypadal, že by nejraději spal, a Adélka na vysoké klisně, co pořád žvýkala udidlo. Zuzanka se narovnala. Tohle vyhrají. Musí.

„Připravit… Pozor… Start!“

Zazněl výstřel z poplašné pistole a Rychlík vyrazil. Ne, on nevyrazil, on vystřelil jako korek ze šampaňského, které táta bouchá na Silvestra. Zuzanka měla co dělat, aby jí otěže nevylétly z rukou. Vítr jí hvízdal kolem uší tak hlasitě, že neslyšela ani dupot ostatních kopyt.

„Jóó! Leť!“ křičela radostně a tiskla kolena k sedlu.

Byli první. O parník. O dva parníky. Blížili se k té slavné zatáčce u stříbrného smrku. Zuzanka zatáhla za levou otěž. „Tak, Rychlíku, točíme!“

Jenže Rychlík měl jiný názor. Viděl před sebou otevřenou louku plnou pampelišek a hlavně neměl natrénováno, že když Zuzanka zatáhne doleva, znamená to doleva hned.

„Doleva!“ zaječela Zuzanka.

Rychlík hodil hlavou, jako by se chtěl podívat, co to tam ta moucha na jeho zádech bzučí, a běžel rovně. Rovnou k plotu.

„Ne! Tam ne!“

Smyk. Prach ve vzduchu. Zuzanka se sesunula na stranu přesně tak, jak táta předpovídal, a zůstala viset za jednu nohu, zatímco Rychlík prudce zabrzdil u žlabu s vodou pro koně a začal z něj chlemtat, jako by týden nepil.

Kolem nich se prohnal Vašek na skoro spícím poníkovi, který se v tu chvíli překvapivě probral, i Adélka na vysoké klisně. Oba hladce vybrali zatáčku.

Zuzanka se vyškrábala zpátky do sedla. Tváře ji pálily studem, jako by je strčila do trouby. Rychlík zvedl hlavu od kbelíku, voda mu kapala z huby a v očích měl nevinný výraz, který jakoby říkal: „Co je? Měl jsem žízeň.“

Dojeli do cíle krokem. Poslední. Adélka už stála na stupních vítězů a dostávala obří čokoládovou medaili. Zuzanka slezla z Rychlíka. Nohy se jí klepaly, a nebylo to zimou. Rychlík do ní drcnul čumákem, hledal pamlsek.

„Žádný cukr dnes nedostaneš,“ řekla Zuzanka a otřela si šmouhu od bláta z čela. „Máš smůlu, kamaráde.“

Táta k nim došel a beze slova vzal Rychlíka za ohlávku. Nic neříkal. Jen jí podal láhev s vodou.

Zuzanka se napila a podívala se na Rychlíka, který se snažil ukousnout trs trávy u cesty, a pak na tátu.

„Zítra,“ řekla Zuzanka tiše.

„Co zítra?“ zeptal se táta a dělal, že si prohlíží pampelišky u cesty.

„Zítra v šest ráno pojedeme na jízdárnu. A budeme trénovat zatáčky. Dokud se Rychlíkovi z toho točení nezamotá hlava.“

„V šest je ještě tma a zima,“ namítl táta.

„To nevadí,“ Zuzanka poplácala Rychlíka po zaprášeném krku. „Rychlost je nám k ničemu, když neví kdy má zatočit.“

Článek Zuzanka, Rychlík a zatáčka u stříbrného smrku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Luli byla sovička. Neměla sice peří, které mají její opeřené příbuzné, neboť byla ušitá z té nejjemnější šedé látky a bříško měla plné pohankových slupek, ale měla dvě veliké knoflíkové oči. A ty oči viděly věci, které lidé, když spí, nikdy neuvidí.

Malá Káťa v postýlce nespala. Ležela pod peřinou nataženou až k bradě a srdíčko jí bušilo jako splašený zvoneček. Pokoj, který přes den milovala, se v noci změnil v nepřátelské území. Káťa se bála tmy. A ze všeho nejvíc se bála stínů.

Luli to cítila. Slyšela, jak Káťa zrychleně a mělce dýchá. Viděla, jak se její malé prstíky křečovitě svírají kolem cípu peřiny.

„Už to začíná,“ pomyslela si Luli s obavami.

Stín v koutě u skříně se začal protahovat. Nebyl to jen obyčejný stín houpacího koně. V Kátiných vystrašených očích se nahrbil, narostly mu tesáky a změnil se v hrozivého, černého draka, který se chystal skočit. Hromada kostek na koberci nebyla hračkou, ale špičatou, temnou horou, kde bydlí zlí skřeti.

Káťa tiše fňukla a schovala hlavu pod polštář. Zpoza okna se ozvalo táhlé „húú-húú“. Pro Luli to byl jen pan Sýček, ale pro Káťu to bylo zavytí noční příšery.

Luli věděla, že musí něco udělat. Nemohla slétnout dolů a Káťu obejmout, byla přece jen plyšová hračka. Ale měla svou vlastní kouzelnou moc. Soustředila veškerou svou sílu do svých velkých knoflíkových očí. Zadívala se směrem k nočnímu stolku a ze všech svých sil vyslala kouzlo.

Cvak.

Hvězdná lampa se rozsvítila.

Pokojem projela vlna světla posílená magií kouzelné plyšové sovičky. Strop přestal být stropem a stal se nekonečnou oblohou. A nejen to. Světelný proud narazil do stínu draka u skříně. Stín se zavlnil, bránil se, ale jasné světlo hvězd ho nemilosrdně osekalo. Tesáky zmizely. Hrb se narovnal. Najednou tam nebyl drak, ale jen starý, dobrý dřevěný houpací kůň s oprýskanou hřívou, který se ve světle hvězd přátelsky usmíval.

Proud světla pokračoval k temné hoře z kostek. Hvězdy ji obtančily a rozzářily ji jako vánoční stromeček. Nebyla to hora skřetů, bylo to jen barevné město z kostiček, které Káťa odpoledne postavila.

Káťa opatrně vykoukla zpod polštáře. Slzy jí ještě stékaly po tvářích, ale oči se jí rozšířily úžasem. Pokoj už nebyl černou dírou plnou příšer. Byl to magický vesmír, kde její hračky tančily pod hvězdnou oblohou.

Znovu se ozvalo zašustění u topení. Káťa sebou trhla, ale pak uviděla, jak po podlaze průvan posunul papírek od bonbonu, a který honil jeden žlutý světelný paprsek. Káťa se slabě, roztřeseně uchechtla.

Zvedla zrak nahoru, k poličce. Hvězdné světlo se odrazilo v Luliiných knoflíkových očích, takže to vypadalo, že na Káťu spiklenecky mrkla. Neboj se, říkala ta očka. Já jsem tady. A dáván na tebe pozor.

Káťa si s úlevou oddechla. Její strach se začal rozpouštět jako cukr v čaji. Sledovala točící se hvězdy, které pod Luliiným dohledem zpomalily svůj tanec do klidného, uspávajícího rytmu.

Noc plynula. Luli cítila, jak jí „těžknou víčka“, ačkoliv její práce strážkyně byla nejtěžší právě teď. Když za oknem začalo svítat ráno a Hvězdná lampa pomalu bledla, Luli věděla, že dnešní bitva byla vyhraná. Káťa spokojeně oddechovala, s jednou rukou omotanou kolem své panenky.

Luli se naposledy podívala na spící holčičku a stala se opět jen obyčejnou, nehybnou hračkou. Ale ona i Káťa dobře věděly, že v noci se zase promění v noční strážkyni, která dokáže přemoci i draky.

Článek Noční hlídka u Hvězdné lampy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Lidé ve vesnici ho brali jako samozřejmost. Stál tam, když se narodili jejich dědečkové, stál tam teď a bude tam stát ještě dlouho po nich. Jenže poslední dobou se se stromem dělo něco divného. Začal chřadnout. Jeho kdysi krásné zelené listy bledly, usychaly a tiše se snášely k zemi, až z něj zbyly jen smutné, holé větve trčící k nebi jako prosící ruce.

Dospělí ve vesnici si toho sotva všimli. Měli plné hlavy jiných starostí. Pan pekař spěchal, aby stihl upéct rohlíky, paní učitelka opravovala hromady sešitů a sousedé se mračili, protože pořád pršelo, nebo naopak svítilo slunce až moc. Nikdo neměl čas zvednout hlavu a podívat se na kopec.

Nikdo, kromě Barunky a Tomáška.

Barunka a Tomášek byli sourozenci, kteří byli zvědaví a koukali se na svět očima tak, jak to umí jen děti. Bylo jim líto, že se jejich strom ztrácí před očima. „Babičko,“ zeptala se jednou večer Barunka, když seděli u kamen, „proč ten velký strom na kopci opadává? Vždyť není podzim. To je nemocný?“

Babička se na chvíli zamyslela, pohladila kocoura na klíně a povzdechla si. „Víš, stromy mají duši. Možná už prostě nemá z čeho mít radost a ztratil chuť kvést. Možná je jen unavený, broučku. A nebo starý.“

Ta slova dětem vrtala hlavou. Druhý den, když šly do školy, začaly si všímat věcí, které dříve neviděly. Všimly si, že paní Nováková táhne těžký nákup a nikdo jí nepomůže. Viděly, jak klukovi odvedle spadla zmrzlina a ostatní se mu smáli. Všimly si, že se lidé na ulici nezdraví a dívají se jen do země.

„To je ono!“ vykřikl Tomášek. „Lidé na sebe zapomněli být hodní. Celá vesnice je taková… ošklivá. A strom je z toho smutný!“

„Musíme mu ukázat, že dobro ještě nezmizelo,“ vykřikla Barunka.

A tak začaly svůj tajný plán. Nebylo to nic velkého. Když šel Tomášek kolem pošty, pomohl posbírat staršímu pánovi dopisy, které se mu rozsypaly po zemi. Barunka zase pomohla mladší spolužačce zavázat tkaničku, která se jí pořád rozvazovala.

Když se ten pán u dveří překvapeně zeptal: „Děkuji ti, chlapče, jak se ti můžu odvděčit?“, Tomášek se jen usmál a řekl: „Nic nechci. Jen udělejte taky pro někoho něco hezkého. Třeba jen tak.“

Pán chvíli koukal, ale pak se taky usmál. A o hodinu později? Ten samý pán pomohl sousedce sundat kočku ze stromu. Sousedka pak z radosti upekla koláč a rozdala ho všem ve škole kde pracovala jako školnice. Pan učitel, potěšený sladkou svačinou, nedal ten den žádný domácí úkol a raději šel s dětmi ven.

Bylo to jako lavina. Nebo spíš jako teplý jarní větřík, který rozehnal mraky. Laskavost se začala šířit vesnicí. Lidé se na sebe začali znovu usmívat, pomáhali si s taškami, zdravili se a děkovali si.

A tehdy se to stalo.

Na tom velkém, smutném stromě na kopci, úplně nahoře na nejvyšší větvičce, vyrašil malinký, zelenkavý lísteček. Nikdo ho neviděl, ale on tam byl. A s každým dalším úsměvem ve vesnici přibyl další. Když pekař daroval rohlík hladovému pejskovi – puk! Vyrostl další lístek. Když se dva rozhádaní sousedé usmířili – pff! Celá větev se zazelenala.

Barunka a Tomášek chodili každý den kontrolovat kopec. A jednoho rána zůstali stát s otevřenou pusou.

Strom už nebyl holý. Byl obrovský, košatý a zářil barvami, jaké svět neviděl. Nebyla to jen obyčejná zelená. Lístky měly barvu radosti, pomoci, přátelství a lásky. Zvířátka z celého lesa – veverky, srnky i moudré sovy – se k němu seběhly, protože cítila tu ohromnou sílu a radost, které ze stromu sálaly.

I dospělí z vesnice vyšli ven a dívali se na tu nádheru. Cítili se najednou lehčí a šťastnější.

Večer, když šli Barunka a Tomášek spát, přišla je babička přikrýt. „Tak se vám to povedlo,“ usmála se a mrkla na ně. „Vrátili jste stromu život.“

„My ne, babi,“ zívla Barunka. „To všichni lidi. My jsme to jen začali.“

Babička je pohladila po vlasech a řekla jim moudro, na které nikdy nezapomněli:

„Pamatujte si, děti. Laskavost je jako voda pro strom. Není sice vždycky vidět, teče hluboko u kořenů, ale bez ní by na světě nic krásného nevyrostlo. Každý dobrý skutek je jako kapka vody, která dělá svět krásnějším a barevnějším.“

A od té doby, kdykoliv Barunka nebo Tomášek udělali něco hezkého, představili si, jak se na velkém stromě na kopci vybarvil jeden další lístek.

Teď je řada na tobě!

Máš před sebou svůj vlastní, zatím prázdný Strom laskavosti.

Stáhni si ho a vytiskni!

Dokážeš ho, stejně jako Barunka s Tomáškem, probudit k životu? Za každý dobrý skutek si vybarvi jeden lístek a sleduj, jak tvůj strom laskavosti poroste do krásy!

Článek O Stromu laskavosti, který ztrácel barvy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Honzíku, pusť mě zpátky do vody,“ promluvila rybka tenkým hláskem. „Když mě pustíš, splním ti tři přání.“ Honzík se tak lekl, až spadl spadl na zadek do trávy, ale protože měl srdce na pravém místě, rybku opatrně vyháčkoval. „Běž, ty maličká,“ řekl laskavě a pustil ji do proudu. Rybka se zavlnila, až voda zaperlila: „A co ta přání, Honzíku?“

Honzík se zamyslel. Mohl by chtít kopec barevných lízátek, nové boty, co samy běhají, nebo létacího draka. Pak se ale podíval směrem k vesnici. Věděl, že střecha školy je děravá a panu pekaři už dosluhuje stará pec. „Milá rybko,“ řekl Honzík rozhodně, „já si nic pro sebe nepřeji. Ale chtěl bych najít ztracený poklad, o kterém se u nás vypráví. Takový, co by pomohl úplně všem sousedům a udělal radost celé vesnici.“

Rybka se usmála, udělala ve vodě radostný kotrmelec a šplouchla: „Jsi hodný chlapec, Honzíku. Hledej pod nejstarším dubem na návsi!“ Honzík tam běžel, co mu nohy stačily. Pod starým dubem, v jehož dutině přes den spali sýčci, opravdu našel starou kovanou truhlici. Když vesničané poklad uviděli, objímali Honzíka a radovali se. Ten večer celá vesnice svítila štěstím a Honzík věděl, že největším pokladem je vidět ostatní se smát.

A když se lidé trochu uklidnili a dukáty přestaly cinkat přes celou náves, všimli si ještě jedné věci. V truhlici ležely malé pytlíčky se semínky, každý převázaný nití a označený drobným písmem. Některá semínka byla hladká jako zrní, jiná měla chmýří, které se chtělo hned rozletět do světa.

Část semínek zasadili ke škole, aby to tam nebylo jen šedivé a smutné, až se opraví střecha. Něco dali k potůčku, kde se zlatá rybka občas ukázala, jako by kontrolovala, jak jim to jde. A pár pytlíčků schovali do skříňky ve škole, s lístečkem: „Na příští jaro.“

Za pár týdnů se na návsi objevily první zelené nitky. Pak květy a celá vesnice najednou voněla nádhernou vůní kam se člověk vrtnul. Přiletěly včely, motýli i čmeláci, kteří vypadali, jako by měli na sobě chlupaté kabátky.

Rybička v potoce se spokojeně zatočila kolem dokola. Dobře věděla, že v truhličce najde malý Honzík nejen dukáty, které spraví střechu a pec, ale i semínka, které budou dělat ve vesnici všem radost pořád dokola. Přesně jak si Honzík přál. Každý rok z nich vyrostlo něco nového, děti si u školy trhaly kytičky do vázy a pan pekař začal od místního včelaře kupovat med, protože včely měly kde sbírat nektar.

Článek Zlatá rybka a poklad pro všechny se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

Najednou něco v trávě zalesklo. Co to je? Bylo to modré a na konci to mělo kroužek. „Jé!“ zvolal Kubík. „To vypadá jako bublifuk!“ Ale v lahvička k němu nebyla. Kubík to zkusil jen tak. Ponořil kroužek do ranní rosy na květině, nadechl se a udělal: FÚÚÚ!

Z kroužku nevyletěla obyčejná bublina. Vyletěla bublina veliká jako meloun a zářila všemi barvami. Červená, žlutá, modrá! A co víc? Bublina nepraskla. Dopadla na zem a udělala: HOP!

Kubík se zasmál. „To je hopsavá bublina!“ Zkusil to znovu.

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Vyletěla druhá bublina, ještě větší. HOP, HOP, HOP! Skákala po louce jako gumový míč.

V trávě opodál seděl zajíc Ušáček a sledoval ho. Byl smutný, protože chtěl vidět, jestli už na poli dozrála mrkev, ale tráva byla moc vysoká. „Proč jsi smutný, zajíci?“ zeptal se Kubík. „Nevidím přes trávu, fňuk,“ řekl Ušáček.

Kubík se usmál. „Neboj, našel jsem hopsavý bublifuk, zkusím ti s ním pomoct!“

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Ponořil hůlku do rosy, nadechl se a… FÚÚÚ! Vyletěla obří bublina a zastavila se přímo u zajíce. Ušáček na ni opatrně sáhl tlapkou. Byla pevná a pružná. „Hop!“ vyskočil zajíc na bublinu. A bublina udělala FJÚÚÚ! Vynesla zajíce vysoko nad trávu. Zajíc se houpal nahoře a volal: „Vidím mrkev! Vidím ji! Je krásně oranžová!“ Když se dost vynadíval, bublina pomalu klesla dolů. Puff… a jemně praskla.

Kubík šel dál.

Cupy, dupy, cupy, dup. Přes kamínek, šup a hup!

U potoka potkal medvěda Brumlu. Medvěd se snažil dosáhnout na plástev medu vysoko na stromě, ale byl moc těžký a větve praskaly. Křup, křup. „Mám chuť na med, ale jsem moc buclatý,“ bručel Brumla.

„Zkusíme moje bubliny, třeba ti taky pomůžou!“ navrhl Kubík.

Znovu spustil svou písničku:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Kubík foukal rychle. Fú, fú, fú! Kolem medvěda se objevilo deset, dvacet, třicet duhových bublin. Přilepily se Brumlovi na kožich, na tlapky i na uši. A najednou… medvěd se začal vznášet! „Jééé!“ volal Brumla. „Já letím! Jsem lehký jako pírko!“ Vznášel se přímo k medu. Nabral si plnou tlapku, olízl se. Mňam, mňam.

A pak se začal chechtat, protože ho bubliny lechtaly. „Hihihi, to lechtá! Hohoho!“ Bubliny ho snesly zpátky na zem do měkkého mechu. BUM, BÁC! Ale měkce, jako do peřinky.

To už se na louku sbíhali všichni. Liška, jezevec, myšky i veverky. Všichni chtěli hopsavé bubliny. Kubík foukal a foukal.

A přitom si prozpěvoval tu svou písničkou:

Naber dech a udělej fúúú, pošli bublinu na oblohu! Je kulatá, duhová, legraci nám schovává!

Myšky skákaly na malých bublinkách – hop, hop, hop. Liška si z bublin udělala taneční boty. A jezevec si jednu bublinu nasadil na hlavu jako klobouk.

Celá louka byla plná barev. Duhové koule skákaly, cinkaly o sebe – cink, cink – a zvířátka se smála. Když sluníčko začalo zapadat a nebe zrůžovělo, bubliny se jedna po druhé proměnily v malé obláčky páry a zmizely. „To byl ale den!“ řekl medvěd Brumla a spokojeně se plácl přes plné bříško.

„Zítra to zkusíme zase?“ zeptal se zajíc Ušáček.

Kubík zamával se svou kouzelnou hůlkou. „Jasně, že ano. Zítra si budeme hrát zase,“ slíbil. A šel domů na večeři.

Cupy, dupy, cupy, dup. Do postýlky, šup a hup!

Dobrou noc!

Článek Kubík a duhové bubliny, které dělaly HOP! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Tomášek miloval pečení nade vše. Ráno vstával dřív než sluníčko, aby zadělal těsto na rohlíky. Ale dnešek byl jiný. Dnešek byl naprosto speciální. Jeho babička totiž slavila narozeniny! A co by to bylo za oslavu bez pořádného dortu? „Upeču ten nejvyšší, nejvoňavější a nejčokoládovější dort na světě!“ prohlásil Tomášek a plácl se do dlaní, až se z nich vznesl oblak mouky.

Připravil si velkou mísu, vajíčka od slepiček ze dvorka, sladký cukr a kousek másla. Pak sáhl po velké dóze s nápisem MOUKA. Zvedl víko a… nic. Dóza byla prázdná! Na dně zbyla jen trochu bílého prachu. „Jejda!“ vykřikl Tomášek. „Bez mouky přece nemůžu upéct dort! Co budu dělat?“

V tu chvíli se ozvalo tiché zaňafání a zpod stolu vykoukl huňatý ocásek. To byl pejsek Brok, Tomáškův věrný kamarád. A hned vedle něj, na pytli s cukrem, seděla myška Hryzalka. Byla to ta nejčistotnější myška na světě, nosila malou zástěrku, na krku rolničku a v pekárně hlídala, aby nebyl nikde nepořádek. „Proč jsi smutný, Tomášku?“ pípla Hryzalka.

„Došla mi mouka,“ povzdechl si kuchtík. „A babička tu bude už odpoledne!“ Brok zavrtěl ocasem a štěkl: „Haf! Tak zajdeme do mlýna na kopci! Mlynář Větrník má té nejlepší mouky plnou sýpku!“ Tomáškovi se rozzářily oči. „To je nápad! Ale musíme si pospíšit.“

A tak se vydali na cestu. Tomášek, Brok a Hryzalka, která se vezla pejskovi na zádech. Cesta vedla přes rozkvetlou louku a do kopce. Sluníčko hřálo a včelky bzučely, ale naši kamarádi neměli čas se nikde dlouho zdržovat. Museli stihnout všechno dřív, než babička zazvoní u dveří.

Když konečně dorazili k mlýnu, pan mlynář Větrník byl zrovna venku a už z dálky je viděl přicházet. „Copak, copak? Hoří?“ smál se, když viděl udýchanou trojici. „Nehoří, ale máme problém!“ vysvětlil Tomášek. „Pečeme dort pro babičku a potřebujeme mouku. Můžeš nám prosím nějakou dát?“

„Jasně, že mám“ usmál se mlynář. „Na dort pro tvou babičku tady mám mouku z těch nejlepších zrn. Tady je,“ říká a otočí se, aby jim připravil malý pytlík na cestu.

Jenže, než jim ji stačí dát, zpoza pytlů s obilím vyskočí velký pruhovaný kocour Mourek. Mlynářův domácí mazlíček, který je známý tím, že si rád hraje s čímkoli, co se hýbe nebo šustí. Mourek jedním mrštným skokem chňapne pytlík s moukou do zubů a utíká s ním nahoru po schodech do horní části mlýna, kde jsou staré trámy a pytle naskládané až ke stropu.

„Mourku! Okamžitě to vrať!“ volá mlynář, ale kocour jen mňouká a schovává se za pytli, jako by si hrál na honěnou.

Tomášek se vyděsí: „Ale ne, tu mouku potřebujeme na dort! Co budeme dělat?“

Brok, jako statečný pejsek, se rozhodne, že kocoura prostě chytí. Začne štěkat a běhat za Mourkem po mlýně. Kocour ale skáče z trámu na trám, pytlík drží v zubech a Brok pořád jen cvaká zuby ve vzduchu. Čím víc Brok štěká, tím výš Mourek leze. Nakonec Brok uklouzne po mouce, která byla vysypaná na zemi, a přistane na zadku v hromadě obilí. Mourek se nahoře spokojeně olizuje a má vyhrané první kolo.

Tomáška napadne něco jiného. Vezme mističku mléka, postaví ji doprostřed místnosti a všichni se schovají. „Kocourek přijde sám, uvidíte,“ pronese a čeká, až se přijde Mourek napít.

Mourek opravdu slézá dolů a čichá k mléku. Pak položí pytlík s moukou vedle mističky a začne s chutí pít mlíčko. Tomášek na nic nečeká, rychle vyskočí a chce chňapnout pytlík, jenže Mourek je rychlejší. Zase chňapne a utíká zpátky nahoru. Teď už má navíc plné bříško a ještě větší chuť si hrát.

Hryzalka, ta nejmenší a nejchytřejší, si všimne, že Mourek vlastně nechce mouku. Jen si s pytlíkem hraje, protože je měkký a šustí.

„Počkejte,“ pípla tiše. „On si chce jen hrát. Zkusme ten pytlík vyměnit za něco, co se mu bude líbit ještě víc!“

Mlynář se zamyslí a pak vytáhne ze zásuvky staré klubko vlny. Hryzalka vezme klubko, přiváže na něj malou rolničku, kterou nosí na krku a hodí to doprostřed místnosti. Klubko vlny se kutálí po podlaze a rolnička přitom vesele cinká.

Tomu Mourek prostě nemůže odolat. Tahle hračka je pro něj mnohem zajímavější než obyčejný pytlík. Opatrně položí mouku na trám, seskočí dolů a začne si hrát s klubkem. Chvíli ho honí, pak ho chytí do tlapek a spokojeně si lehne na sluníčko u okna.

Tomášek rychle vyšplhá po schodech, vezme pytlík a rychle seběhne dolů. Hurá, mají mouku!

Trojice poděkuje, rozloučí se a s pytlíkem mouky běží zpátky do pekárny. Cestou se smějí, jak je Mourek všechny pěkně potrápil, ale nakonec jim mouku vrátil

V pekárně jim to pak šlo pěkně od ruky. Brok nosil ingredience, Hryzalka kontrolovala čas na hodinách a Tomášek míchal a lil krásně žluté a nadýchané těsto na plech. Když ho pak šoupli do trouby, pekárnou se začala linout ta nejkrásnější vůně na světě.

Ve chvíli kdy se ozval zvonek u dveří, už Tomášek pokládal na hotový dort poslední jahodu. Babička vešla dovnitř, objala Tomáška a čichla si k té dobrotě. „Tomášku, to je nádhera! To jsi upekl sám?“ Tomášek se usmál na Broka a Hryzalku. „Sám bych to nezvládl, babi. Ale naštěstí mám ty nejlepší pomocníky na světě.“

A pak si všichni pochutnali na dortu, který chutnal po jahodách.

Článek Kuchtík Tomášek a dort pro babičku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Toho rána však v jejich „kanceláři“ zavládla panika. Jejich nejlepší kamarádka, plyšová žirafa Žofie, zmizela! Postel byla prázdná, na poličce seděl jen smutný medvěd a v krabici s legem také nebyla.

„Stopy končí u koberce,“ prohlásila vážně Anička a plazila se po zemi s lupou v ruce. „Tady vidím otisk plyšového kopýtka!“ Stopa vedla přímo k těžké dubové skříňce v rohu pokoje. Anička přitiskla tvář k podlaze. „Vidím ji! Je zaklíněná vzadu u zdi a kouká jí jen jedno ucho! Ale ruku tam nestrčím.“

Petr si posunul brýle na nose. „To je práce pro technické oddělení. Potřebujeme Vyprošťovač 01.“ Vzal dlouhé pravítko ze stolu, na jeho konec namotal hromadu lepicí pásky lepivou stranou ven a gumičkou připevnil malou svítilnu.

Záchranná akce začala. Petr opatrně vsunul nástroj do úzké mezery. BUM! Narazil do zdi. „Doleva,“ navigovala Anička. „Ještě kousek… teď přitlač!“ Petr zatlačil, ale když pravítko vytáhl, byla na něm přilepená jen stará ponožka. „Fuj,“ ušklíbla se Anička.

„Druhý pokus,“ zavelel Petr. Znovu zanořil Vyprošťovač do temnoty za skříní. Tentokrát se ozvalo tiché PLÁC. Petr pomalu a soustředěně táhl zpět. Zpoza skříně se vynořilo žluté ucho, pak krk a nakonec celá žirafa Žofie, celá zaprášená, ale šťastná.

„Případ uzavřen,“ prohlásila spokojeně Anička a oprášila žirafě čumák. Detektivové z Podpostele si plácli a mohli jít na svačinu.

✨ Úkol:

Zkus si doma vyrobit vlastní vyprošťovač z vařečky a lepicí pásky. Zvládneš s ním zvednout papírový kapesník ze země?

Článek Detektivové z Podpostele: Případ ztracené žirafy se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Viktorka a Emilka, dvě nerozlučné kamarádky s culíky, které při chůzi poskakovaly ve stejném rytmu, se držely trochu stranou. Fascinovaně zíraly na obří modelovou krajinu. Byly tu hory ze sádry, řeky z pryskyřice a stovky malinkatých stromečků.

„Podívej, Emčo,“ špitla Viktorka a přitiskla nos na sklo tak pevně, až se jí zploštil. „Tamhle vyjíždí!“ Ze stanice se vynořil ten nejkrásnější vlak v celém kolejišti. Nebyl to obyčejný osobák. Byla to moderní souprava s aerodynamickým čumákem, přes který se táhl pruh ve všech barvách duhy. „Expres Duha,“ vydechla zasněně Emilka. „Představ si, že by ses v něm mohla svézt. Jenom kousíček.“ „To by bylo nejlepší,“ přikývla Viktorka a zavřela oči. „Přeju si to víc než cokoliv na světě.“

Kouzlo s vůní elektřiny

V tu chvíli kolejiště tiše zabzučelo. Světla v sále na vteřinu pohasla a vzduch zavoněl ozónem, jako když se blíží letní bouřka. Holkám se zatočila hlava. Měly pocit, jako by se jim pod nohama propadala podlaha. Zvuky spolužáků se vzdalovaly, jako když se zeslabuje rádio. Fííííí-húúú!

Když Viktorka otevřela oči, neseděla na zemi. Seděla na něčem měkkém. „Au, ty mě mačkáš!“ ozvalo se vedle ní. „Emilko?“ Rozhlédly se. Nebyly v muzeu. Seděly v luxusním kupé. Sedačky byly potažené modrým sametem, na stolečku stála malá lampička a okna… okna byla obrovská a čistá. Vlak sebou jemně cukl a hladce se rozjel.

„To není možné,“ vykulila oči Emilka a sáhla si na stěnu. Byla pevná a skutečná. „My jsme se zmenšily! My jsme v Duze!“

Svět, jaký nikdo neviděl

Vlak nabral rychlost. Holky se přilepily k oknu. To, co zvenku dřív vypadalo jako umělý trávník, byla teď skutečná, sytě zelená louka. Stébla trávy byla vysoká jako kukuřice a vlnily se ve větru, který vlak vířil.

Projeli kolem pastviny. „Koukej na ty krávy!“ vykřikla Viktorka. Dříve nehybné plastové figurky teď žily. Obrovská strakatá kráva sklonila hlavu k zemi, vytrhla trs trávy a hlasitě ho přežvykovala. Chrup, mlask, chrup. Když vlak projel kolem, zvedla hlavu a zabučela tak hlasitě, až se zatřásla okenní tabulka: „BÚÚÚÚ!“

Vlak zpomalil u malého vesnického nádraží. Na peróně stál výpravčí v modré uniformě. Zvenku vypadal jako centimetrový panáček, ale teď? Byl to starší pán s vousem, hřejivým úsměvem a červenou čepicí. Viktorka stáhla okénko. Dovnitř vletěl vítr a vůně jehličí. „Ahoj!“ zavolala. Výpravčí se usmál, přiložil dva prsty k čepici a zapískal na píšťalku. „Šťastnou cestu, dámy! Na trati je volno!“ zavolal na ně zvučným hlasem.

Stín Černého Barona

Vlak vjel do tunelu a v kupé se rozsvítilo tlumené světlo. Kola rytmicky klapala o spoje kolejnic: Tu-dud, tu-dud, tu-dud. „Je to jako sen,“ řekla Emilka.

Ale ten sen se měl brzy změnit v noční můru.

Když vyjely z tunelu na dlouhý most, Viktorka se podívala dopředu. Úsměv jí zmrzl na rtech. „Emi…“ hlesla a chytila kamarádku za ruku. „Podívej se dopředu.“

Proti nim, po téže koleji, se valil těžký nákladní vlak. Byla to stará parní lokomotiva, celá černá, s rudými koly. Říkalo se jí Černý Baron. Kouřilo se jí z komína a vypadala jako rozzuřený býk.

„Oni se srazí!“ zaječela Emilka.

„My se srazíme!“ zaječela Viktorka ještě hlasitěji.

Obě dívky běžely uličkou ke kabině strojvedoucího. Rozrazily dveře. Byla prázdná! „Musíme brzdit!“ křičela Viktorka. Vrhly se k ovládacímu pultu. Tahaly za páky, mačkaly červená tlačítka. Nic. Vlak Duha si vesele uháněl dál. Přímo proti ocelové nestvůře. Vzdálenost se zmenšovala.

Padesát metrů.

Třicet metrů.

Černý Baron hrozivě pískal.

„To nestihneme,“ rozplakala se Emilka. Viktorka ji objala a obě zavřely oči.

Tři obryně v oblacích

„Holky, podívejte!“ Ten hlas nezněl z vlaku. Zněl z nebe a byl hlasitý jako zvony na kostelní věži. Viktorka s Emilkou vzhlédly. Strop haly zastínily tři obrovské tváře. Byly to jejich spolužačky – Vendulka, Maruška a Anička. Dívaly se dolů na kolejiště jako bohyně z Olympu.

„Ten černý vlak jede špatně!“ křičela shora Vendulka a ukazovala prstem velkým jako kláda. „Srazí se s Duhou!“ přidala se vyděšeně Anička. „Musíme něco udělat!“ „Tamhle je výhybka! Rychle!“ zavelela Maruška.

Viktorka viděla, jak se z nebe snáší tři ruce. Bylo to neuvěřitelné. Vendulka odhrnula plastový stromeček, který překážel. Anička zatlačila na kolejnici a Maruška svým ukazováčkem zmáčkla páčku výhybky těsně před jejich vlakem.

Černý Baron byl už jen pár metrů od nich. Holky skoro cítily horko z jeho kotle. Eliščin prst dopadl. CVAK! Rána otřásla celým údolím. Koleje pod vlakem sebou škubly. Vlak Duha v poslední vteřině prudce zabočil doprava. Nárazový vítr od protijedoucího vlaku zatřásl celou soupravou, jak se minuly jen o milimetry.

„Jóóó! Dokázaly jsme to!“ jásaly nahoře v oblacích tři kamarádky a pleskly si rukama tak silně, až to znělo jako hromobití.

Zpátky na zem

Vlak Duha, nyní už v bezpečí, začal zpomalovat. Vjel do cílové stanice Modelov. Brzdy tiše syčely: Šššššš. V reproduktorech vagonu to zapraskalo a ozval se příjemný hlas:

„Vážení cestující, dorazili jste do cílové stanice. Prosím, vystupujte vpravo. Děkujeme našemu záchrannému týmu a doufáme, že jste si užili cestu.“

Jakmile vlak definitivně zastavil, svět se znovu zatočil v barevném víru. Puf!

Viktorka zamrkala. Už neseděla v sametu. Stála na linoleu vedle Emilky. Obě zhluboka oddechovaly. „To bylo…“ začala Emilka. „…o fous,“ dokončila Viktorka.

„Holky! Kde jste byly?“ K nim se blížila paní učitelka Nováková. „Už jdeme k autobusu.“ Za ní šly Maruška, Anička a Vendulka. Všechny tři se usmívaly a živě diskutovaly o tom, jak se jim podařilo na poslední chvíli přehodit tu zaseknutou výhybku.

Viktorka s Emilkou se na sebe podívaly. Pak přiběhly k té trojici a pevně je objaly. „Díky,“ špitla Viktorka. „Za co?“ podivila se Anička. „Jen jsme si hrály s vláčky.“ „My víme,“ usmála se Emilka. „Ale dívaly jsme se na vás. Opravdu hodně, hodně zblízka.“

Článek Tajemství expresu Duha se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kdykoli paní učitelka napustila umyvadlo, třeba aby umyla kelímky od barvy, Barnabáš se raději vytratil do kouta s knihovničkou. Tam se cítil nejlépe. Jedno odpoledne se venku honily mraky a zahrada byla plná hlubokých kaluží. Děti musely zůstat ve třídě. Paní učitelka si stoupla doprostřed koberce a tleskla.
„Dneska nás čeká velký úklid. Každá hračka musí najít svůj domov.“

Kuba s Emou se pustili do rovnání krabic se stavebnicemi. Barnabáš jim pomáhal třídit kostičky podle barev. Byla to práce jako stavěná pro našeho krokodýla, který má rád pořádek a ticho.

Najednou Ema vykřikla: „Koukejte! Co to je?“

Zpod staré skříně na výkresy vytáhla zaprášený tubus. Opatrně ho odklopila. Ven vypadl zažloutlý papír převázaný provázkem.

„To vypadá jako mapa,“ vydechl Kuba.

Barnabáš si posunul brýle na nose a papír si přitáhl blíž. Chvilku mhouřil oči a pak souhlasně přikývl.
„To není jen tak ledajaká mapa,“ zamručel. „To je plánek naší školky. Podívejte, tady je třída, tady šatna a tady zahrada. A tady je velký červený křížek.“

Uprostřed zahrady, v místě, kde, jak děti dobře věděly, bylo pískoviště, byl načrtnutý čtverec a na něm velký červený křížek. Vedle někdo dokreslil malou lopatku.
„To musí znamenat pískoviště,“ zamumlal.

„A vypadá to, že je tam zakopaný poklad,“ zašeptala Ema.

„Musíme se tam jít podívat,“ přemýšlel nahlas Kuba. „Možná tam ještě pořád je.“

Barnabáš se podíval z okna. Tráva se leskla po dešti a mezi prolézačkami se třpytily kaluže. V krku mu trochu vyschlo, protože voda, které se tolik bál, byla všude.

Na chvíli ho napadlo, že by mohl zůstat hezky v teploučku u své poličky s knížkami. Jenže chtěl vědět, jestli tam ten poklad opravdu je. Chtěl to vědět víc než cokoli jiného.

„Musíme na zahradu,“ rozhodl nakonec. „Jinak ten poklad někdo najde dřív než my.“

Navlékl si pláštěnku, obul gumáky a vyrazil s dětmi do šatny.

Paní učitelka je u dveří překvapeně zastavila.
„Kam tak rychle?“
„Jdeme najít poklad,“ prohlásila Ema. „Našli jsme mapu. A vede k pískovišti.“

Paní učitelka si vzala mapu do ruky, chvilku ji zkoumala a přikývla.
„Tohle vypadá jako starý plán školky. Hm, o pokladu nic nevím,“ pousmála se. „Ale jděte se podívat. Dávejte na sebe pozor a zůstaňte na zahradě.“
„Budeme paní učitelko. Slibujem,“ slíbil Kuba.

Na zahradě foukal chladný vzduch a tráva byla mokrá. A mezi nimi a pískem se rozprostírala obrovská kaluž. Vlastně nebyla tak obrovská, jen pro krokodýla se strachem z vody vypadala jako hotové moře.

Kuba a Ema ji přeskočili jedním skokem. Barnabáš zůstal stát na kraji. Kaluž byla zakalená a vypadala studeně.

„Já… já tudy nemůžu,“ zamumlal tiše.
„Můžeš,“ podala mu Ema ruku zpátky přes kaluž. „Je to jen jedna kaluž. Když budeš chtít, projdeme ji pomalu spolu.“

Barnabáš se nadechl. Zavřel oči. Udělal jeden krok do vody. Studená voda mu smočila špičky bot. Nic se nestalo. Další krok. Pořád nic. Když došel na druhý konec kaluže, zjistil, že se mu kolena ještě třesou, ale nic hrozného se nestalo. A že to zvládl.

„Vidíte?“ vydechl sám pro sebe. „Vydržel jsem to.“

Zbytek cesty šel pomaleji, ale už se nezastavoval. U pískoviště se děti shlukly kolem místa, které na mapě označoval křížek.

„Tady,“ ukázal Kuba.

Ema popadla plastovou lopatku a začala kopat přesně na tam, kde podle mapy měl být poklad. Písek létal na všechny strany. Najednou se ozvalo duté bum. Lopatka narazila na něco tvrdého. Děti začaly odhrnovat písek rukama. Společně vytáhly malou dřevěnou truhlici.

„Paní učitelko, něco jsme našli!“ zavolal Kuba na paní učitelku, která je sledovala z okna jejich třídy.

Za chvíli stála u pískoviště nejen ona, ale i celá třída. Všichni se nahrnuli kolem nich a Barnabáš na chvíli zapomněl na mokré boty, přitáhl si truhlu blíž k sobě a spolu s paní učitelkou nadzvedl těžké víko.

Uvnitř nebylo zlato ani drahé šperky. Truhla byla až po okraj naplněná novými hračkami do písku, formičkami, barevnými křídami na chodník a velkým sáčkem zlatých čokoládových mincí.

„To je ten nejlepší poklad,“ zajásaly děti jedno přes druhé.

Článek Honba za ztraceným pokladem ve školce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Kulička byl obvykle velmi veselý sněhulák. Usmíval se na sýkorky, které mu sedaly na ramena, a v noci potichu pozoroval hvězdy. Ale jednoho rána se probudil a cítil se divně. Něco mu chybělo. Zafoukal studený vítr a Kulička ucítil průvan přímo uprostřed obličeje. Sáhl si tam větví, která mu sloužila jako ruka, a zděsil se. Jeho krásný mrkvový nos byl pryč!

V domě u zahrady bydlela malá Ema. Byla to zvědavá holčička, která nosila modrou čepici s velkou bambulí. Když se toho rána probudila, na nic nečekala a vyskočila z postele. Natáhla si teplé punčocháče, svetr a vyběhla ven, aby pozdravila svého kamaráda sněhuláka.

„Dobré ráno, Kuličko!“ zavolala Ema už od dveří. Ale pak se zarazila. Kulička se neusmíval tak jako jindy. Vypadal smutně a hlavu měl mírně skloněnou. Ema přiběhla blíž a hned viděla, co se stalo. „Jejda! Kde máš nos?“ zeptala se překvapeně.

Kulička jen smutně pokrčil větvemi. Ema se ale nechtěla smířit s tím, že by její kamarád zůstal bez nosu. Rozhlédla se po zahradě. Sníh byl čerstvý a čistý, třpytil se na slunci jako rozsypaný cukr. A právě v tom čistém sněhu si Ema něčeho všimla.

„Podívej, Kuličko!“ ukázala prstem na zem. Kolem sněhuláka vedly drobné stopy. Nebyly to velké stopy od tatínkových bot, ani kulaté stopy od psa Baryka. Byly to malé, podlouhlé jamky, které vedly od sněhuláka směrem k plotu, kde rostlo husté křoví.

„Neboj se, já tu záhadu vyřeším,“ řekla Ema odhodlaně. Opatrně následovala cestičku ve sněhu. Stopy vedly kolem houpačky, podlezly lavičku a končily u starého keře šípkové růže.

Ema se přikrčila a potichu nakoukla do křoví. Uvnitř sedělo malé šedohnědé klubíčko s dlouhýma ušima. Byl to zajíček! Seděl tam, klepal se zimou a tlamičku měl celou oranžovou. Vedle něj ležel malý kousek toho, co kdysi bývalo Kuličkovým nosem.

Zajíček zvedl hlavu a polekaně nastražil uši. Chtěl utéct, ale sníh byl hluboký a on byl malinký. Ema se na něj ale nezlobila. Viděla, jak je hubený a jak se mu bříško svírá hlady, přestože před chvílí spořádal celou mrkvičku. Tahle zima byla dlouhá a zvířátka už ani neměla co jíst.

„Ty jsi měl velký hlad, viď?“ zeptala se Ema potichu, aby ho nevylekala. Zajíček přestal panáčkovat a jen smutně koukal. Ema se usmála. „Počkej tady, nikam nechoď!“

Holčička se otočila a běžela zpátky do domu. Za chvilku se vrátila a v ruce nesla dvě mrkve. Jednu velkou a jednu menší. Vrátila se k šípkovému keři. „Tady máš,“ podala zajíčkovi tu větší mrkev. Zajíček chvíli váhal, čenichal, ale pak si mrkev vzal a s chutí se do ní zakousl.

Ema pak ukázala na tu menší mrkev a potom na sněhuláka Kuličku, který smutně stál uprostřed zahrady. „A tuhle musíme dát Kuličkovi. Pomůžeš mi?“

Zajíček, posilněný svačinou, vylezl z křoví. Ema ho vzala do náruče, i když se trochu vrtěl, a donesla ho až ke sněhulákovi. Ema podala zajíčkovi tu menší mrkvičku a on se postavil na zadní, natáhl se, jak nejvíc mohl a šup. Mrkvička byla na svém místě.

Sice byla o trochu menší než ta předtím, ale Kuličkovi to vůbec nevadilo. Zase se usmíval. Měl nový nos a dokonce i nového kamaráda. A Ema? Ta od té doby nosila každý den zajíčkovi jednu mrkvičku, aby neměl hlad a ta Kulička se nemusel bát o tu svou.

Článek Kulička a ztracený nos se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.