Začalo to jednoho sychravého odpoledne, kdy starý hajný Karas obcházel revír. Pod vyvráceným smrkem uslyšel kňourání. Koukne blíž a co nevidí: malé, zrzavé klubíčko, oči jako trnky a uši plandavé. Byla to malá lištička, docela opuštěná. Karas nebyl žádný protiva, sundal z hlavy zelenou čepici, lišče do ní uložil a donesl ho domů k paní hajné.

„Podívej, mámo, co nám les nadělil. Budeme jí říkat Ryška,“ prohlásil, postavil čepici k peci a nalil do misky trochu vlažného mléka.

Ryška rostla jako z vody. Rychle pochopila, jak to v takové lidské domácnosti chodí. Zjistila třeba, že nejlepší sousta člověk nemusí pracně lovit někde v mokré trávě, ale že se dají najít hezky na talířku, nebo ještě lépe chladnoucí za oknem na parapetu. Ryška byla chytrá jako rádio. Věděla, kdy má udělat smutné oči, kdy se má lísat k hajnému a kdy se má raději klidit z cesty paní hajné, když vzala do ruky koště.

S domácími zvířaty si také brzy udělala pořádek. Pes Baryk byl sice dobrák od kosti, ale měl v hlavě tak trochu průvan. Stačilo, aby mu Ryška řekla, že za plotem běží zajíc, a Baryk tam stál a štěkal třeba dvě hodiny. A kocour Fousek? Ten jenom spal na peci a myslel si, že mu patří celý svět.

Až jednou přišla sobota. Paní hajná se od rána točila v kuchyni, zadělávala těsto, míchala povidla a celá hájovna voněla tak sladce, že by to probudilo i medvěda ze zimního spánku. Do pece nakonec putoval obrovský povidlový koláč. Když byl upečený, hajná ho vystrčila na okno do síně, aby vychladl, a šla na dvůr sypat slepicím.

Ryšce se z té vůně začaly sbíhat sliny. Ten koláč zkrátka musela mít. Jenže jak to navléct, aby na ni nepadlo podezření? Hlavou jí proběhl plán, za který by se nemusel stydět ani pan starosta.

Nejdřív běžela za psem Barykem. „Baryku, Baryku,“ špitla mu do ucha. „Pan hajný říkal, že jestli budeš dneska odpoledne hrozně potichu a schováš se do kůlničky na dříví, dostaneš večer k večeři vepřovou nožičku. Ale nesmíš ani muknout, to je taková zkouška trpělivosti!“ Baryk radostně zavrtěl ocasem a zalezl hluboko mezi polena.

Pak si Ryška sedla pěkně pod okno, přímo pod ten povidlový zázrak. Když šla hajná kolem, liška dělala, že se strašně pilně rozhlíží na všechny strany. „Copak to tu vyvádíš, zrzundo?“ zeptala se hajná. Ryška na ni upřela své nejupřímnější oči a mňoukla po liščím způsobu, což mělo znamenat: „Hlídám ten koláč. Lítaly tady totiž hrozně drzé mouchy a chtěly vám ho sníst.“ Hajná se usmála, pohladila ji po hlavě a odešla na zahradu plít záhonky.

Jakmile zaklaply dveře, Ryška neváhala. Jeden skok na židli, druhý na parapet a už to jelo. Povidla mizela v liščí tlamě úctyhodným tempem, až z celého pekáče nezbyl ani drobeček. Liška měla břicho napjaté jako buben a ztěžka oddychovala.

„A safra,“ pomyslela si, „to bude malér až se vrátí hajná. To musím na někoho hodit.“ Opatrně si namočila jednu tlapku do zbytků povidel a potichoučku se přikradla k peci, kde spal kocour Fousek. Šup, a otiskla mu povidlovou tlapku přímo na čumák a na bílé pacičky. Pak zalezla pod stůl a dělala, že spí.

Za chvíli se vrátila hajná. Rozhlédne se, a okno je prázdné. Koláč pryč a pekáč vylízaný. „No to snad ne!“ spráskla ruce. „Kdo mi snědl ten koláč?“ V tu chvíli se na peci protáhl Fousek a zívl. Hajná hned viděla ty povidlové tlapky. „Ty jeden mlsný mizerko!“ popadla utěrku a hnala kocoura ven na dvůr. Fousek vůbec nevěděl, co se děje, ale pádil, co mu nohy stačily.

Ryška pod stolem se potichu hihňala, jak to krásně zaonačila. Jenže pak vešel do světnice hajný Karas. Podíval se na prázdný pekáč, podíval se na utíkajícího kocoura, ale pak se podíval pod stůl. „Vylez, ty jedna chytračko,“ řekl přísně. Ryška se neochotně vykolébala. Hajný si dřepl a ukázal na ni prstem. „Fousek má sice tlapky od povidel, ale ty, ty je máš až za ušima! A navíc se s tím břichem sotva neseš.“

Liška strnula. Byla tak soustředěná na to aby zmazala Fouska, že si zapomněla olíznout vlastní čumák. Hajný se na ni mračil a už už sahal po plácačce na mouchy, aby jí vyprášil kožich. V ten moment Ryšce došlo, že u lidí je to zbytečně složité. Samé zákazy, pravidla a plácačky.

Nečekala, až padne trest. Vyskočila na okno, protáhla se ven a uháněla přes dvůr rovnou k lesu. Běžela rychle, i s tím plným břichem, a nezastavila se, dokud nebyla hluboko v kapradí.

Tam se posadila, olízla si poslední kousek povidel z vousů a spokojeně se usmála. Zjistila, že každá, i ta nejchytřejší výmluva má krátké nohy a že pravda nakonec stejně vyjde na povrch. Ale taky zjistila něco mnohem důležitějšího. Že ta svoboda tady v lese, ta je pro ni nakonec stokrát lepší než plné břicho u lidí v hájovně, kde na vás vždycky čeká nějaké to koště.

A od toho dne už se do hájovny nikdy nevrátila, i když myslivce čas od času v lese zahlédla a zamávala mu svým huňatým ocasem na pozdrav. Usadila se v hlubokém lese a díky svému rozumu a zkušenostem od lidí si brzy získala takový respekt, že jí žádné zvíře neřeklo jinak než Kmotra liška.

Článek Ryška a povidlová loupež se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.