Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jejich život nebyl snadný ani v teplých měsících, ale jakmile začal foukat studený severák a příroda se uložila k zimnímu spánku, přišly ty nejtěžší časy. Často se stávalo, že neměly do čeho kousnout, a jednoho mrazivého podzimního dne už ve spíži nezbylo vůbec nic. Ani oschlá kůrka chleba, ani hrstka mouky, kterou by mohly smíchat s vodou. Matka usedla k hrubě tesanému stolu a tiše zaplakala, protože nevěděla, jak svou rostoucí dcerku nasytí.

Alžbětka pohladila matku po vlasech a vzala si přes ramena starý, obnošený šátek. Rozhodla se, že půjde do hlubokého hvozdu a zkusí najít alespoň pár zapomenutých oříšků nebo pozdních lesních plodů, aby zahnaly ten nejhorší hlad.

Dívka kráčela po měkkém mechu, opatrně se prodírala usychajícím kapradím a bedlivě zkoumala každý pichlavý keřík. Dlouho nemohla nic najít. Když už na ni padala beznaděj a chtěla se s prázdnou vrátit do studené chaloupky, spatřila na malé mýtině sedět vetchou stařenku. Byla shrbená, opírala se o hůl a její tvář byla plná hlubokých vrásek. Vypadala velmi unaveně a opuštěně.

Alžbětce se podivné stařenky zželelo. Přistoupila k ní a zeptala se, zda nepotřebuje pomoci a jestli nesešla z cesty. Stařenka k ní zvedla laskavé, hluboké oči a slabým, chvějícím se hlasem poprosila o kousek jídla. Dívka sice sama neměla téměř nic, ale v kapse zástěry nahmatala čtyři malé lískové oříšky, které po cestě našla. Bez váhání je staré ženě vložila do dlaně.

Jakmile stará žena ten skromný dar přijala, její tvář se rozzářila. Usmála se a zpod svého těžkého tmavého pláště vytáhla malý, na pohled zcela obyčejný hliněný hrneček. Podala ho překvapené dívce a řekla jí: „Za tvé čisté a dobré srdce tě čeká zasloužená odměna.“ Vysvětlila jí podrobně, že ten hrneček není ledajaký. Když ho postaví na stůl a řekne kouzelná slova „Hrnečku, vař“, začne sám od sebe připravovat tu nejlepší sladkou kaši, jakou kdy ochutnala. A jakmile už bude jídla dostatek, stačí říct „Hrnečku, dost“ a vaření ustane.

Dívka stařence poděkovala a rychle spěchala domů. Sotva překročila práh, postavila hrneček doprostřed stolu a vyřkla naučená kouzelná slova. Ozvalo se zabublání a rázem se z něj začala linout nádherná vůně teplého mléka, přepuštěného másla, medu a špetky skořice. Během chvilky byl plný až po okraj té nejlahodnější kaše. Alžbětka rychle zvolala „Hrnečku, dost“ a vaření ustalo. Obě se s matkou dosyta najedly a od toho dne už nikdy netrpěly hlady.

Jednoho dne se však Alžbětka vydala do vesnice na trh, aby vyměnila nějaké bylinky, a matka zůstala v chaloupce sama. Kolem poledne dostala ohromnou chuť na teplou sladkou pochoutku, a tak hrneček postavila na stůl a poručila mu, aby začal vařit. Kaše rychle přibývalo, sladce voněla po celé světnici, a když už byl hrnec plný, chtěla poručit, aby kouzlo ustalo.

Jenže ouha! Zkrátka si nemohla vzpomenout na ta správná slova. Zkoušela všechno možné. Křičela, aby přestal, prosila ho, nařizovala mu, prosila všechny svaté, ale nic z toho nepomáhalo. Hrneček vařil, bublal a vařil dál. Sladká, hustá kaše přetékala přes okraj na stůl, ze stolu na podlahu a brzy naplnila celou kuchyni. Matka uprchla na dvůr, ale kaše se valila za ní otevřeným oknem i dveřmi.

Kaše se brzy rozlila po cestě, zaplavila domy, povalila ploty a nakonec se dostala až na náves. Lidé vycházeli ze svých domů a nevěřícně zírali na tu valící se sladkou řeku. V tom se na obzoru naštěstí objevila Alžbětka. S námahou se prodrala až k domu a zvolala „Hrnečku, dost!“

Hrneček se konečně zastavil. Vesnice sice byla plná sladké kaše, ale kupodivu se nikdo nezlobil, protože si všichni lidé z okolí mohli na sladké kaši pochutnat. A ten, kdo se chtěl ten den dostat z vesnice ven nebo do ní naopak vstoupit, musel se tou obrovskou sladkou hromadou jednoduše prokousat.

Článek Hrnečku, vař! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička roztřeseným hlasem pronesla: „Pane můj, přináším ti vzácný dar. Necháš-li si tohoto hada upéct a sníš ho, porozumíš řeči všech ptáků ve vzduchu, všech zvířat na zemi i všech ryb ve vodě.“

Král, lačný po vědění a moci, babičku bohatě odměnil a ihned si nechal zavolat svého nejvěrnějšího sloužícího, mladíka jménem Jiřík. Pověřil ho přísným úkolem: „Upečeš mi toho podivného hada, ale pamatuj si dobře. Nesmíš ochutnat jediné sousto! Pokud byť kousek ochutnáš, zaplatíš za to životem.“

Jiřík se uklonil a odnesl hada do zámecké kuchyně. Jakmile vložil hada na pekáč a rozdělal oheň, vzduch se naplnil omamnou vůní, která Jiříka lákala, až se mu sbíhaly sliny. A jak tak maso prskalo, pomyslel si: „Jaký pak to má smysl, vařit jídlo a nevědět, zda je dobře okořeněné? Každý správný kuchař musí přece svůj pokrm okusit.“ Odloupl kousek zlatavé kůrky, vložil si ho do úst a polkl.

e brzy proměnil ve zřetelná slova. U stropu poletovaly dvě mouchy a štěbetaly: „Pusť mě k tomu, pusť mě k tomu, já si chci také líznout té mastné šťávy!“ Jiřík zůstal stát jako uhranutý. Rozuměl jim. Rychle přidal do pekáče sůl a bylinky, s tlukoucím srdcem pokrm dopekl a odnesl ho králi.

Po hostině král poručil Jiříkovi, aby mu nalil víno. Přitom však panovník bedlivě sledoval okolí, neboť chtěl vyzkoušet svou novou schopnost. Za otevřeným oknem se na římse usadili dva ptáčci. Jeden zašvitořil: „Pověz mi, bratře, co je nového ve světě?“ Druhý mu na to odpověděl: „Nic dobrého, v zámku král snědl vzácného hada, ale neví, že jeho sluha ochutnal také a rozumí nám stejně dobře!“

Když to král uslyšel, zrudl vzteky. Rozhodl se, ale že ho nenechá popravit, ale místo toho jej vyšle na cestu, ze které se jen stěží někdo vrátí živý. Obrátil se na Jiříka: „Vím, že jsi ochutnal z mého pokrmu. Měl bych ti nechat setnout hlavu! Ale daruji ti milost… pokud mi přivedeš nevěstu. Slyšel jsem o krásné panně, jejíž vlasy září jako slunce v pravé poledne. Jmenuje se Zlatovláska a žije na ostrově uprostřed širého moře. Přiveď ji, a tvůj život bude ušetřen.“

Jiřík neměl na vybranou. Osedlal si koně a vydal se na dlouhou pouť. Cesta ho vedla temnými hvozdy a skalnatými průsmyky. Když projížděl hlubokým lesem, uviděl oheň. Blesk uhodil do starého suchého stromu a plameny se rychle šířily k úpatí, kde stálo mraveniště. Mravenci zděšeně pobíhali a naříkali: „Zle je, zle je, uhoříme my i naše děti! Pomozte nám někdo!“ Jiříkovi se těch malých tvorů zželelo. Seskočil z koně, sekyrou přesekal hořící větve, aby ho uchránil před plameny. Mravenci se zastavili a sborově zvolali: „Děkujeme ti, Jiříku! Budeš-li někdy potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás a my ti přijdeme na zavolanou.“

Jiřík jim poděkoval, nasedl na koně a jel dál. Když vyjel z lesa, otevřel se před ním pohled na stříbrnou řeku. Na jejím břehu uviděl rybáře, kteří se marně snažili rozplést své sítě, a vedle nich se na suchém písku zmítala velká ryba se zlatými šupinami. Lidé si jí nevšímali, ale Jiřík slyšel její slabý hlas: „Vodu, vodu, umírám bez vody! Vrať mě do řeky, prosím!“ Jiřík neváhal, přistoupil k rybářům a nabídl jim peníze, aby rybu ušetřili. Vzal ji opatrně do dlaní a vhodil ji zpět do chladného proudu. Ryba mrskla ocasem, vynořila se nad hladinu a řekla: „Zachránil jsi mi život, Jiříku. Až budeš v nouzi, zavolej mě a já ti pomohu.“

Cesta byla dlouhá a únavná, a slunce už se klonilo k západu, když Jiřík procházel podél jedné louky. Náhle zaslechl drobné, zoufalé zabzučení. Když se podíval blíže, uviděl malou mouchu, která se chytila do lepkavé pavučiny natažené mezi trny divokého šípku. Obrovský křižák už se k ní blížil ze svého úkrytu. Jiřík, který měl dobré srdce a zvířatům neubližoval, opatrně, aby ji nezranil, přeřízl stéblem trávy pevná vlákna a osvobodil ji. Moucha se pak usadila na jeho prstě, tichounce mu zabzučela poděkování a slíbila, že za ním přiletí, až bude potřebovat její pomoc.

Mladík poděkoval a pokračoval v cestě. Jednoho večera uslyšel z vysokého skaliska žalostný nářek. V hnízdě tam seděla tři krkavčí mláďata a usedavě křičela: „Matka i otec nás opustili, nemáme co jíst! Zemřeme hlady, pomozte nám, pomozte někdo!“ Jiřík už měl své brašny skoro prázdné. Zbývala mu už jen skýva chleba a kus trvdého sýra, ale nad krkavci se smiloval a své poslední jídlo jim přenechal. Než krkavci začali hodovat, slíbili mu: „Na tvou pomoc nezapomeneme, Jiříku. Zavolej, až budeš potřebovat, a my přiletíme.“

Po mnoha dnech a nocích plných útrap Jiřík konečně dorazil na pobřeží širého modrého moře. Najal si malou loďku a nechal se převézt na křišťálový ostrov. Tam se tyčil zámek ze skla a zlata, ve kterém žil starý a přísný král se svými dvanácti dcerami.

Jiřík předstoupil před krále a požádal o ruku jeho dcery Zlatovlásky pro svého pána. Král se usmál, ale prohlásil: „Dám ti svou dceru, ale musíš si ji zasloužit. Splníš tři úkoly. Nesplníš-li byť jen jeden, tvůj život propadne mému meči.“

První zkouška

Hned druhého dne ráno král Jiříka vyvedl na zelenou louku za zámkem a řekl: „Má dcera zde včera roztrousila sto vzácných perel ze svého náhrdelníku. Do večera je musíš všechny posbírat. Nesmí chybět ani jedna.“ Jiřík se pustil do hledání, ale perly byly drobné a tráva vysoká. Do poledne jich nenašel ani pět. Sedl si na kámen a složil hlavu do dlaní. Úkol se zdál nemožný. Vtom se kolem něj začaly rojit stovky a stovky mravenců. „My ti pomůžeme, Jiříku!“ volali a rozběhli se po louce. Za chvíli před ním ležela úhledná hromádka perel. Bylo jich přesně sto.

Druhá zkouška

Druhý den král vymyslel těžší zkoušku: „Má dcera při koupání ztratila v moři svůj oblíbený zlatý prsten. Najdeš mi ho do západu slunce.“ Jiřík stál na břehu moře a díval se do nekonečných vln. Jak by mohl najít malý prsten v takové hlubině? Vzpomněl si na rybu, kterou zachránil před rybáři. Zavolal ji a brzy se z vody vynořila velká ryba se zlatými šupinami. Jiřík ji pověděl o úkolu, který dostal a požádal rybu o pomoc. „Počkej chvíli Jiříku,“ mrskla ocasem a zmizela v hlubinách. Po chvíli se vynořila a v tlamě držela prsten. Král byl překvapený, že Jiřík splnil i druhý úkol, ale nevzdával se.

Třetí úkol

Třetího dne král nařídil: „Přines mi živou a mrtvou vodu. Mrtvou vodou uzdravíš rány a živou vdechneš nový život.“ Jiřík nevěděl, kudy kam. Král mu neřekl, kde by měl živou ani mrtvou vodu hledat. Ale pak zvedl zrak k nebi a zavolal na své krkavčí přátele. Za malou chvíli uslyšel mohutné máchání křídel. Nyní už dospělí krkavci přistáli před ním, vyslechli si jeho prosbu. „Neboj se Jiříku, pomůžeme ti. Víme dobře, kde najít živou a mrtvou vodu. Počkej tady na nás. Do večera ti ji přineseme.“ Jiřík jim dal dvě lahvičky. Jednu černou na mrtvou vodu a jednu bílou na živou vodu. Krkavci odletěli, Jiřík si sedl na do stínu pod strom a čekal. Za pár hodin se vrátili, každý v zobáku nesl jednu lahvičku. V jedné skutečně byla voda života, ve druhé voda smrti. Když přišel král, aby mu Jiřík dokázal, že to jsou skutečně ony, tak zabil malého pavouka. Mrtvou vodou spojil jeho tělo a živou vodou ho přivedl zpět k životu.

Jiřík splnil všechny zkoušky.

Král zavedl Jiříka do velké síně, kde stálo dvanáct panen, jedna jako druhá, oblečených do stejných prostých šatů, tváře zakryté hustými závoji. „Vyber si tu, která je Zlatovláska,“ poručil král. „Uhodneš-li, je tvá.“ Jiřík byl ztracen. Nevěděl, jak ji poznat. Vtom uslyšel tenké zabzučení. Kolem něj začala létat malá moucha. Byla to ta samá moucha, kterou zachránil z pavučiny v lese. „Pojď za mnou, pojď za mnou,“ bzučela moucha. „Já ti poradím.“ Létala od panny k panně, až se nakonec usadila na rameni té nejmenší, která stála úplně vzadu. „To je ona!“ zašeptala moucha. Jiřík bez váhání přistoupil k dívce a vzal ji za ruku. Král si zklamaně povzdychl. Dívka odhalila závoj a z pod něj se vyhrnuly zlaté prameny vlasů, které zářily tak silně, že osvětlily celou síň.

Jiřík se Zlatovláskou se vydali na zpáteční cestu ke starému panovníkovi. Během cesty Zlatovláska poznala Jiříkovo dobré a laskavé srdce. Zamilovala se do něj a věděla, že krutému králi patřit nechce. Když dorazili na královský dvůr, král byl krásou Zlatovlásky naprosto omámen. Rozhodl se, že Jiříka už vůbec nepotřebuje, a ze strachu, že by mu nevěstu odvedl, nechal Jiříka bez milosti popravit.

Zlatovláska však požádala o královo svolení, aby mohla Jiříkovo tělo sama připravit k pohřbu. Král jí to se smíchem dovolil. Zlatovláska nepozorovaně vyndala z pláště lahvičky mrtvé a živé vody. Mrtvou vodou potře Jiříkův sťatý krk a hlava okamžitě přirostla zpět k tělu. Živou vodou ho pak polila celého a Jiřík vstal, krásnější a silnější než kdy předtím.

Když to starý král uviděl, zaslepen touhou po mládí a nesmrtelnosti, poručil svým sluhům, aby ho také sťali a polili živou vodou. Ti tak učinili, leč když ho polili živou vodou, nic se nestalo. Pak jej polili mrtvou vodou a jeho hlava přirostla opět k tělu, jenže živá voda už došla. Panovník zůstal navždy mrtev, padl za oběť vlastní chamtivosti a zlobě.

A co bylo dál? Jiřík, který rozuměl přírodě i zvířatům, a po jeho boku zářící Zlatovlásku, společně usedli na trůn, panovali moudře, v míru s lidmi i zvířaty a jejich láska byla světlem, které hřálo celé království po dlouhá, předlouhá léta.

Článek Zlatovláska a statečný Jiřík se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ze všeho nejraději Káča tancovala. Každou neděli odpoledne si oblékla ty nejbarevnější šaty, na krk pověsila skleněné korále a vyrazila do hospody U Zlatého džbánu na tancovačku. Jenže, ouvej! Mládenci se jí vyhýbali obloukem. Věděli totiž, že jakmile by ji vzali do kola, Káča by jim okamžitě začala mluvit do kroku: „Nedupej mi na nohy, ty slone! Narovnej se! Kdo tě učil točit, vždyť se motáš jako pytel brambor!“ A tak Káča sedávala v koutě sama, podupávala nohou a mračila se jako bouřkový mrak.

Až jednou.

V hospodě už bylo veselo, housle vrzaly a basa bručela, když se najednou rozletěly dveře. Dovnitř vešel neznámý panáček. Měl na sobě elegantní zelený kabát, na hlavě klobouk s kohoutím pérem, ale podivně pajdal na jednu nohu. Kopyto pod botou zkrátka neschováš. Byl to čert, který dostal z pekla úkol přinést nějakou zlobivou duši. Jakmile se rozhlédl, padl mu zrak na zamračenou Káču. „Ta bude snadná,“ pomyslel si čert, uhladil si knírek a galantně se před ní uklonil.

„Smím prosit, panno Káčo?“ zeptal se medovým hlasem.

Káča neváhala ani vteřinu. Vyskočila jako na pérkách a už se točili. Čert byl výborný tanečník a Káča byla konečně ve svém živlu. Tančili hodinu, dvě, tancovali, až z nich lil pot, ale nepřestávali.

Když tancovačka končila, čert se k ní naklonil a pošeptal: „Tady už muzika nehraje, ale já znám místo, kde se tancuje až do rána a hudba tam hraje pořádně zhurta. Půjdeš se mnou?“

„A to si piš, že půjdu!“ rozzářila se Káča. „Chyť se mě kolem krku,“ řekl čert a myslel si, jak na ni vyzrál. Káča na něj hupla, chytila ho pevně za krk, čert dupl kopytem a frrr! Vyletěli oknem ven do tmy.

Letěli noční oblohou a čert se těšil, jakou bude mít v pekle pochvalu. Jenže po chvíli mu začalo být horko. Káča totiž nebyla zrovna pírko a navíc jí během letu otrnulo. „Hej, ty zelený kabáte!“ křikla mu přímo do ucha, až mu v něm zalehlo. „Letíš moc pomalu! A vůbec, kudy to letíme? Tady fouká, že mi nastydnou uši! Leť víc doprava! Ne, doleva! Kdo ti vůbec dal řidičák na létání?“

Čert z toho měl hlavu jako pátrací balon. Když konečně dopadli před brány pekla a čert zaklepal na Luciferovy dveře, byl úplně vyčerpaný. „Nesu… nesu hříšnici,“ zasípal. Ale Káča se rozhlédla po pekle, kde to čmoudilo, syčelo a páchlo sírou, a spustila takový křik, že i samotnému Luciferovi, který byl zvyklý na ledacos, zatrnulo: „Co je to tu za nepořádek?! Kdo tu rozlil tu smůlu? A proč se tu nevětrá? Tady se nedá dýchat! Vždyť vy tu žijete jako prasátka!“ Popadla první pekelné koště a začala čerty prohánět.

Lucifer zbledl. „Okamžitě ji odnes zpátky!“ zavelel a ukázal na dveře. „Tohle tady mít nechci! Žádná bláznivá ženská mi tady nebude dělat takový pořádky!“

Zoufalý čert se znovu vznesl i s Káčou, která se ho držela jako klíště. Letěl, síly ho opouštěly, jazyk měl až na vestě. Nad jednou loukou už to nevydržel a klesl k zemi. Chtěl Káču shodit, ale ta se nedala. Chytila se ho ještě pevněji a ne a ne pustit. Čert už byl zoufalý a Káču prosil ať už sleze. Jenže ta ne, ta že se jí tam líbí a z krku už mu nesleze. Nikdy.

U nedalekého rybníka zrovna pásl ovce ovčák Jirka. Měl na sobě obrovský, chlupatý ovčí kožich. Vidí čerta, jak lapá po dechu a na zádech mu sedí uřvaná ženská.

„Pomoz mi, člověče,“ naříkal čert. „Já už nemůžu. Ta ženská je horší než tisíc let přikládat pod kotel.“ Jirka byl chytrý mládenec. Rozpoznal v té ženské hubatou Káču z vedlejší vsi. „Dobrá,“ usmál se pod fousy. „Já ji na chvíli vezmu. Ale musíš mi slíbit, že pomůžeš, když tě zavolám.“ Čert by slíbil i modré z nebe.

Jirka přišel ke Káče. „Káčo, pojď na chvíli ke mně na záda, tenhle zelený panáček už plete nohama. Já tě donesu až domů.“ Káče to bylo jedno. Hlavně že se nesla. Přeskočila na Jirkova záda a chytila se ho za huňatý kožich. Jenže Jirka nebyl hloupý. Jakmile cítil, že se pevně drží, rychle rozepnul knoflíky svého starého, obnošeného kožichu a hbitě z něj vyklouzl.

Žbluňk! Káča i s těžkým kožichem zahučela rovnou do rybníka. Voda nebyla hluboká, sahala jí sotva po pás, ale než se Káča z toho mokrého chlupatého nadělení vymotala, byl čert ten tam. Rychlostí blesku zmizel v pekle a bránu zamkl na tři západy.

Káča vylezla na břeh jako zmoklá slepice. Vynadala Jirkovi, vynadala ovcím, vynadala i rybám ve vodě. Ale pak se oklepala, narovnala sukni a hrdě nakráčela zpátky do vsi. Však si aspoň udělala pořádný výlet a měla všem sousedkám co vyprávět! A čert? Ten už se od té doby tancovačkám vyhýbal obrovským obloukem. Zjistil totiž, že hubatá lidská ženská je to jediné, čeho se musí bát i samotné peklo.

Článek Jak Káča peklu zavařila se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Janek seděl na zápraží a byl smutný. „Bratři se spolu mohou spojit a dobře se uživí,“ povzdechl si. „Ale co já? Zůstal mi jen obyčejný kocour.“

Kocour, který zrovna dřímal na sluníčku, to uslyšel, otevřel jedno oko a promluvil lidským hlasem: „Netrap se, Janku. Dej mi plátěný pytel a nech mi u ševce ušít pár pořádných kožených bot, abych mohl chodit ostružiním i blátem. Uvidíš, že jsi nakonec nedopadl vůbec špatně.“

Janek se sice divil, že kocour mluví, ale protože zrovna neměl lepší nápad, boty mu obstaral. Kocour si je obul, natáhl si je vysoko na zadní tlapky, do pytle nasypal trochu zrní a vyrazil na lov.

Zanedlouho chytil pěkného, vypaseného králíka. Nenechal si ho ale pro sebe. Zamířil rovnou na královský hrad. Předstoupil před samotného krále, uctivě se poklonil a řekl: „Veličenstvo, můj pán, vznešený markýz z Karabasu, vám posílá tento dar z vlastních lesů.“ Markýz z Karabasu si kocour samozřejmě vymyslel, aby Janka trochu povýšil. Král měl z dárku velikou radost a kocourovi štědře poděkoval.

Tak to šlo několik týdnů. Kocour pravidelně nosil králi dary jménem markýze z Karabasu, až si král tohoto neznámého a štědrého šlechtice velmi oblíbil.

Jednoho letního dne se kocour dozvěděl, že se král se svou krásnou dcerou chystá na projížďku kolem řeky. Okamžitě běžel za Jankem. „Dnes udělej přesně to, co ti řeknu. Běž se vykoupat do řeky a o zbytek se postarám,“ přikázal mu.

Jakmile Janek skočil do vody, kocour vzal jeho staré, záplatované šaty a schoval je pod velký kámen. Když pak kolem projížděl královský kočár, kocour začal křičet: „Pomoc! Pomoc! Pan markýz z Karabasu se topí! A navíc mu zloději ukradli šaty!“

Král hned poznal kocoura, který mu nosil dárky. Okamžitě poslal své sluhy, aby mladíka z vody vytáhli. Protože „markýz“ neměl co na sebe, král mu nechal přinést ty nejkrásnější šaty ze své truhlice. Janku to v nich nesmírně slušelo a princezně se na první pohled zalíbil. Král ho pozval, ať se s nimi posadí do kočáru.

Zatímco kočár pomalu jel, kocour běžel napřed. Doběhl až k obrovskému hradu, ve kterém bydlel starý čaroděj. Kocour věděl, že čaroděj umí různá kouzla, a tak zaklepal na bránu a nechal se uvést dovnitř.

„Slyšel jsem o tvé obrovské moci,“ řekl kocour čaroději a uctivě smekl klobouk. „Prý se dokážeš proměnit ve lva nebo slona. Ale upřímně, to se mi nechce věřit.“

Čaroděj se zasmál, až se hrad otřásl. „Nevěříš? Tak se dívej!“ A ve vteřině stál před kocourem obrovský lev a strašlivě zařval.

Kocour předstíral velký strach a vykoktal: „T-to je úžasné! Ale vsadím se, že do něčeho malého, třeba do obyčejné myšky, se proměnit nedokážeš. Na to jsi moc velký.“

„Že nedokážu?“ urazil se čaroděj. Blesklo, zakouřilo se a na podlaze místo lva pobíhala malá šedá myška. Na to kocour čekal. Skočil, myšku chytil a rovnou ji spolkl. Bylo po čaroději.

V tu chvíli už na nádvoří hradu vjížděl královský kočár. Kocour seběhl po schodech, široce otevřel bránu a zvolal: „Vítejte, králi, na hradě markýze z Karabasu!“

Král žasl nad bohatstvím, princezna se usmívala na Janka a Janek sám nemohl uvěřit svým očím. Z chudého mlynářova syna se stal pán velkého panství. Zanedlouho se slavila velká svatba a chytrý kocour v kožených botách s nimi žil na hradě spokojeně a šťastně až do konce svých dnů.

Vybarvěte si kocoura v botách

Chtějí s chytrým kocourem děti strávit ještě trochu času i po dočtení příběhu? Nachystejte jim na stůl oblíbené pastelky a stáhněte si naši novou omalovánku Kocoura v botách ve formátu A4. Je to perfektní způsob, jak nechat po čtení dětskou fantazii pracovat na plné obrátky.

Článek O Kocourovi v botách se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Pahorek se totiž zvedl na čtyřech malých, ohnivých sloupcích, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Dánský elfí král pořádal slavnostní hostinu a vše muselo být dokonalé.

Stěny z vlhké hlíny byly pečlivě omyty rosou, podlahy se drhly svazky kapradí a ze stropu visely bludičky, které měly za úkol svítit jasně a bez mrkání. Kuchaři v kuchyních z dubové kůry připravovali vybrané lahůdky pekli komáří nožičky, míchali salát z těch nejkřehčích stínů kapradin a chladili medovinu z čistého měsíčního svitu.

„To je dnes ale shon,“ postěžovala si ropucha, které zrovna někdo šlápl ve spěchu na nohu.

„Bodejť by ne,“ šeptal severní vítr, který se proháněl kolem staré vrby. „Dnes večer se budou konat zásnuby. Čekají se vzácní hosté ze severu.“

A skutečně. Když měsíc vystoupal vysoko na oblohu a jeho světlo dopadlo na vršek pahorku, zalesklo se něco v dálce. Byli to oni. Dovnitř majestátně vstoupil starý troll z norské hory Dovre. Na hlavě měl korunu z broušených horských kamenů a ve vousech mu uvízly ostré krystalky sněhu. Byl to vážený, moudrý vládce.

Hned za ním se dovnitř vřítili jeho dva synové. Byli obrovští, hluční a naprosto neotesaní. Zatímco dánští elfové dbali na vybrané chování, ukláněli se a mluvili v jemných, procítěných verších, trollí chlapci se smáli tak nahlas, až ze stropu opadávaly kousky suché hlíny.

„To je ale mrňavá nora,“ zahučel starší z nich, přitáhl si stoličku a bez nejmenšího zaváhání si vyložil zablácené nohy v těžkých botách přímo na naleštěný stříbrný stůl.

Elfí dvorní dámy v jemných šatech z pavučin zatajily dech, ale král dělal, že nic nevidí. Věděl, proč je pozval. Trollové ze severu vlastnili hluboké doly plné zlata a drahých kamenů, a sňatek jeho dcer s trollími syny by oběma rodinám přinesl užitek. Hostina proto musela pokračovat stůj co stůj.

Po jídle král pokynul rukou a hudba cvrčků ztichla. Nastal čas, aby se předvedly elfí dcery. Byly krásné, každá jako drobný, precizně broušený šperk, ale to, co se mezi nadpřirozenými bytostmi skutečně počítalo, byly jejich kouzelné dovednosti. Starý norský troll pozorně sledoval každou z nich.

První dcera měla zvláštní dar, uměla zmizet dřív, než jste vůbec stihli mrknout okem. Byla tu, a najednou zbyl jen prázdný vzduch. Druhá dokázala rozmlouvat se stromy a přesvědčit i ten nejsušší a nejstarší pařez v lese, aby znovu vyrašil zelenými lístky. Třetí uchopila harfu upletenou z ranních pavučin a zahrála na ni tak teskně a opravdově, až staré ropuše ukápla veliká, lesklá slza.

A pak předstoupila čtvrtá dcera. Neuměla žádné oslnivé kouzlo. Neuměla létat pod stropem ani měnit tvar či rozumět zvířatům. Prostě se jen posadila na malý mechový polštář vedle starého trolla a začala vyprávět.

Vyprávěla o dalekých horách, o hlubokém tichu, které vládne pod těžkou sněhovou peřinou, a o tom, jak se ostré zimní světlo odráží v jeskynních krystalech. Její hlas měl v sobě teplo i chlad severských nocí.

Starý troll přestal jíst a poslouchal se zatajeným dechem. Nikdy neslyšel nikoho mluvit s takovým citem a pochopením pro jeho domov. Podíval se na své dva syny. Mladší zrovna házel po dvorních dámách kousky rozdrobeného dortu a ten starší už tvrdě spal, s hlavou opřenou o obrovský džbán medoviny.

„Tyhle hloupé a nedospělé kluky k manželství nutit nebudu,“ řekl troll silným hlasem, který se rozlehl celým sálem a utnul veškerý šepot. Podal svou velkou, drsnou ruku chytré elfí dceři. „O svatbu beztak nestojí. Vezmu si tě já sám.“

Elfí král byl v první chvíli zaskočen, ale v hloubi duše si nesmírně oddechl. Mít za zetě takové neurvalce by byl nakonec spíše trest než výhra. Vyprávějící dcera se usmála, protože poznala, že starý troll je i přes svou hrubou severskou slupku nesmírně moudrý a má laskavé, dobré srdce.

Svatba se slavila hned na místě. Hudba začala hrát vesele, bludičky se rozzářily ještě jasněji a tančilo se, až se podlaha otřásala. Trollí synové, kterým se nesmírně ulevilo, že se nemusí nijak vázat a vyhnuli se vdavkám, se probudili jen na krátkou chvíli, aby spokojeně vypili poslední zbytky ze sudů, zasmáli se a zase tvrdě zachrápali pod stolem.

Najednou stará vrána na střeše hlasitě zakrákala. Na východě začalo svítat.

„Rychle, zavřít!“ přikázal elfí král.

Pahorek se s tichým, měkkým mlasknutím zaklapl a ohnivé sloupky zmizely v zemi. Ranní rosa se tiše usadila na stéblech trávy a na louce zbylo jen obyčejné ptačí švitoření. Lidé, kteří brzy ráno spěchali po cestě do práce, viděli jen kopeček obyčejné hlíny. Neměli ani to nejmenší tušení, že hluboko pod jejich nohama dospávají opilí trollové a moudrý král ze severu s láskou naslouchá dalším úžasným příběhům své nové, bystré ženy.

Líbil se vám příběh z Elfího pahorku? Tím ale kouzlo nekončí!

Pohádka sice dospěla ke svému závěru, ale slavnostní atmosféra může ve vaší fantazii žít dál. Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které ožívá ladná tančící elfí princezna v doprovodu veselých tónů tamburíny.

Připravte dětem pastelky a nechte je dotvořit magický svět pod klenbou starých stromů přesně podle jejich vlastních představ.

👉 Stáhněte si omalovánku tančící elfí princezny zde

Článek Elfí pahorek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Každé ráno za úsvitu bral rybář svůj prut a odcházel k moři. Voda byla čistá, klidná a zrcadlila ranní oblohu jako vyleštěné sklo. Jednoho dne, když slunce stálo nejvýš, ucítil na vlasci prudké trhnutí. Tahal a tahal, až na břeh vytáhl obrovského platýse.

Když chtěl rybář rybu sundat z háčku, platýs otevřel tlamu a lidským hlasem promluvil: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. K čemu ti budu? Moje maso by ti stejně nechutnalo. Hoď mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

Rybář překvapeně couvl. „Jen se neboj,“ zabručel. „Rybu, která umí mluvit lidskou řečí, bych stejně nedokázal sníst.“ Opatrně platýse vyhákl a pustil ho zpět do klidné vody. Platýs zmizel v hlubině.

Když se rybář vrátil s prázdnou do chatrče, Ilsebil se na něj obořila. „Kde máš úlovek? To budeme zase žvýkat jen suchý chléb?“

První přání

Rybář jí vyprávěl o mluvící rybě a zakletém princi. Ilsebil zrudla vzteky. „Ty hlupáku! Ty jsi mu daroval život a o nic sis neřekl? Podívej se, jak žijeme! V téhle špinavé díře! Jdi hned zpátky a řekni mu, že chceme malou, ale čistou chaloupku.“

Rybáři se tam nechtělo, ale své ženy se bál víc než moře. Vrátil se na břeh. Voda už nebyla průzračná, ale zakalila se do žlutozelena. Stoupl si na útes a zavolal:

„Platýsi, platýsi v mořské vodě, má žena nedá mi klid. Ilsebil, má žena, si usmyslela, abych tě o malý dar poprosit šel.“

Zelená voda se rozestoupila a platýs vyplul na hladinu. „Co tedy chce?“ zeptal se. „Ach,“ povzdechl si rybář, „zlobí se, že jsem si nic nepřál. Chtěla by malou chaloupku.“ „Běž domů,“ řekl platýs klidně. „Už ji má.“

A vskutku. Místo chatrče stála úhledná chaloupka s krbem a malou zahrádkou. Ilsebil byla spokojená. Ale jen na týden.

Druhé přání

Osmého dne ráno bouchla pěstí do stolu. „Tohle je moc malé! Běž k platýsovi a řekni mu, že chci velký kamenný hrad.“

Rybář šel k moři s těžkým krokem. Hladina byla temně fialová, těžká a podivně hustá. Znovu zavolal svou říkanku. Platýs se vynořil. „Už ho má,“ řekl krátce. Rybář doma našel obrovský hrad se strážemi a zlatým nábytkem.

Třetí přání

Ale lidská chamtivost nezná hranic. Netrvalo dlouho a Ilsebil chtěla být královnou nad celou zemí. Rybář se třásl strachem, když znovu stál na břehu. Nebe zčernalo. Moře se vzdouvalo v obrovských šedých vlnách, které narážely do útesů. Platýs i toto přání splnil. Z Ilsebil se stala královna s korunou plnou diamantů.

Rybář doufal, že už bude klid. Ale mýlil se.

Poslední přání

Jednoho rána probudily královnu Ilsebil sluneční paprsky. Vstala z postele, podívala se z okna a do hrudi jí vstoupila ta nejčernější pýcha. Proč by mělo slunce vycházet bez jejího svolení?

Zavolala manžela. Byla bledá a oči jí planuly. „Jdi k platýsovi. Chci poroučet slunci a měsíci. Chci být jako Bůh!“

Rybář padl na kolena a prosil ji, ať toho nechá. Ale ona ho vyhodila z paláce.

Když dorazil k moři, zuřila strašlivá bouře. Stromy se lámaly, blesky křižovaly černou oblohu a vlny byly vysoké jako kostelní věže. Rybář musel křičet z plných plic, aby ho přes rachot hromů bylo slyšet.

„Platýsi, platýsi v mořské vodě…“

Platýs se vynořil přímo z nitra té nejčernější vlny. „Co chce tentokrát?“ „Ona… ona chce být jako Bůh!“ vykřikl rybář zoufale.

Platýs se na něj podíval svýma starýma očima. „Tomu přání nelze vyhovět,“ pronesla ryba a její hlas se těžce nesl i přes burácení větru. „Kdo touží po všemocnosti z pouhé marnivosti, má v srdci místo jen pro zkázu. Žádat o vládu nad sluncem a měsícem znamená chtít rozvrátit samotný řád světa. Kdo nedokáže najít vděčnost v tom, co mu bylo darováno, neudrží v rukou ani tíhu nebes. Zlatem se prázdná duše nenasytí a pýcha, která nezná hranic, nakonec pohltí sama sebe.“

Bouře na vteřinu utichla. „Běž domů,“ řekl platýs hlasem hlubokým jako samotný oceán. „Tvá žena dostane přesně to, co si zaslouží.“

A tak se rybář vrátil tam, odkud prve vyšel. Hrad zmizel, zlato se rozplynulo. Našel jen svou ženu, jak sedí v blátě, před jejich starou chatrčí s děravou střechou. A pokud nezemřeli, sedí v té chatrči u studeného moře dodnes.

Článek O rybáři a jeho ženě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa kácet duby. Matka mu do rance zabalila pečenou husu, sladký koláč a láhev vína, aby mu síly nechyběly. Sotva však zaťal sekeru do prvního kmene, objevil se před ním šedivý stařeček s tváří vrásčitou jako kůra staletého stromu.

„Dobré jitro, mládenečku,“ zaskřehotal stařeček. „Mám břicho prázdné a v krku sucho. Nepodělil by ses o kousek koláče a doušek vína?“

Nejstarší bratr si jen odplivl: „Kdybych dal tobě, nezbylo by pro mě. Jdi svou cestou, dědku!“

Sotva se však stařeček ztratil v mlze, bratr se napřáhl k úderu, sekera sklouzla a on se hluboko řízl do ruky. Musel se s pláčem vrátit domů. Totéž se stalo i prostřednímu bratrovi. I on byl lakomý, i on stařečka odehnal a brzy se s bolestí v noze belhal zpět k vesnici.

Tehdy předstoupil Popleta. „Otče, nechte mě jít do lesa,“ poprosil. Otec se jen zasmál: „Tvoji bratři pohořeli, a ty, který ani sekeru neudržíš, chceš uspět?“ Ale nakonec ho pustil. Matka mu však dala jen suchou placku upečenou v popelu a láhev kyselého piva.

Když Popleta došel k mýtině, stařeček tam už čekal. „Dobrý muži,“ řekl Popleta uctivě, „mám jen tuhle popelavou placku, ale jestli ti nevadí, že je tvrdá, sedni si a jez se mnou.“

Stal se zázrak. Jakmile usedli, popelavá placka se proměnila v nadýchaný koláč a kyselé pivo v to nejsladší víno. „Máš dobré srdce,“ řekl stařeček, když dojedli. „Tamhle u kořenů starého dubu najdeš odměnu. Vykopej ji a jdi rovnou do města.“

Popleta kopal a z hlíny vytáhl husu. Nebyla to však obyčejná husa. Každé její pírko bylo z ryzího zlata a svítilo tak silně, že prosvětlilo i ten nejtmavší kout lesa.

Popleta vzal husu do podpaží a vydal se k městu. Cestou se zastavil v hostinci. Hostinský měl tři dcery, které, jakmile spatřily zlatého ptáka, nezatoužily po ničem jiném než po jediném pírku. „Stačilo by jedno malé pírko a byly bychom bohaté,“ šeptala nejstarší. Když Popleta na chvíli nedával pozor, přikradla se k huse a chtěla pírko vyškubnout. Ale běda! Jakmile se dotkla křídla, její ruka zůstala k huse přilepená jako přilepená.

„Pomoz mi!“ vykřikla na druhou sestru. Ta přiběhla, chytila starší za ruku, aby ji odtrhla, ale v tu ránu k ní byla přilepená také. Třetí sestra se pokusila pomoci oběma, a dopadla stejně.

Ráno Popleta vstal, vzal husu pod paži a kráčel dál. Vůbec si nevšímal, že za ním vlají tři dívky jako ocásek u papírového draka.

Na poli pracoval farář. Když uviděl ten podivný průvod, rozhněval se: „Nestydaté dívky, proč takhle běháte za mladíkem?“ Chytil tu nejmladší za rukáv, aby ji zastavil, a v tu vteřinu už musel cupitat s nimi. Za farářem se přilepil kostelník a za kostelníkem dva sedláci, kteří šli kolem. Celkem sedm lidí teď tvořilo komický řetěz, který se neohrabaně kymácel za klidně kráčejícím Popletou.

Došli až do hlavního města, kde žil král se svou dcerou. Princezna byla tak vážná a smutná, že král vyhlásil: „Kdo moji dceru rozesměje, ten dostane její ruku a půl království.“

Když princezna vyhlédla z okna a uviděla ten zmatek: Popletu s vážnou tváří a za ním sedm lidí, kteří se jeden druhého drželi, klopýtali přes kameny a vztekle na sebe pokřikovali, neudržela se. Nejprve se jí cukly koutky, pak se ozvalo tiché uchechnutí a nakonec vypukla v tak hlasitý smích, že se otřásaly i zámecké věže.

Král sice viděl svou dceru šťastnou, ale představa, že by se princezna měla provdat za prostého chlapce z lesa, se mu ani trochu nelíbila. „Smích je jedna věc,“ prohlásil král a upřel na Popletu přísný pohled, „ale královský majestát vyžaduje víc. Splníš-li tři úkoly, bude svatba. Pokud ne, odejdeš s prázdnou.“

První zkouška: Bezedné břicho

Král poručil, aby Popleta našel někoho, kdo dokáže vypít všechen víno z královských sklepů. Popleta si vzpomněl na stařečka, spěchal do lesa a na mýtině našel smutného muže. „Mám takovou žízeň, že ji nic neuhasí,“ naříkal muž. Popleta ho přivedl do zámku a muž během jediného dne vypil všechny sudy až do poslední kapky.

Druhá zkouška: Hora chleba

Král se zamračil a dal druhý úkol: „Najdi někoho, kdo sní horu chleba upečenou z tisíce měřic mouky!“ Popleta se vrátil do lesa a potkal jiného muže, který si utahoval opasek. „Mám takový hlad, že bych snědl i skálu,“ stýskal si. V zámku pak tento hladovec spořádal celou horu chleba, až zbyla jen jediná kůrka.

Třetí zkouška: Loď na zemi i na vodě

Král, už celý rudý vzteky, zvolal: „Poslední úkol! Přiveď mi loď, která pluje po vodě stejně dobře jako po suché zemi!“ Popleta šel naposledy za stařečkem. Ten jen poklepal holí o zem: „Protože jsi byl štědrý, dám ti i takovou loď.“ Než slunce zapadlo, připlul Popleta k hradbám na lodi, která nepotřebovala vlny ani vítr, aby klouzala po trávě.

Teprve tehdy král pochopil, že nad Popletou drží ochrannou ruku mocná síla a že jeho štěstí nepochází z lsti, ale z laskavosti. Král musel dodržet slovo. I když se mu zpočátku chudý Popleta nezdál, po třech těžkých zkouškách, které mu stařeček z lesa pomohl splnit, uznal, že chlapcovo dobré srdce je cennější než všechny poklady světa.

Svatba byla velkolepá a zlatá husa dostala čestné místo v královské zahradě. A ti přilepení lidé? Nebojte, jakmile Popleta princeznu rozesmál, kouzlo pominulo a oni se rozutekli do všech světových stran, hanbou se červenajíce za svou chamtivost.

Článek O zlaté huse a nečekaném řetězu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když král ucítil, že se jeho čas krátí, nevěděl, kterému ze synů předat korunu. Zavolal si je tedy na nejvyšší věž hradu, odkud bylo vidět do všech koutů říše.

První úkol

„Ten z vás, kdo mi přinese nejjemnější a nejkrásnější koberec, se stane mým nástupcem,“ prohlásil sípavým hlasem a vzal z kapsy pláště tři labutí pírka. Foukl do nich. První pírko odnesl vítr na východ, druhé na západ. Třetí pírko chvíli kroužilo ve vzduchu a pak spadlo přímo dolů, na nádvoří hradu, kousek od staré kamenné studny.

Starší bratři se zasmáli. „Tak si tu hledej pod nosem, Hlupáčku,“ posmívali se a okamžitě vyrazili na rychlých koních do dalekých měst, aby našli ty nejlepší kupce.

Nejmladší syn pomalu sešel na prázdné nádvoří. Sedl si ke svému pírku na studené dlažební kostky a svěsil hlavu. Když tu si všiml, že pírko leží přesně uprostřed těžkého železného kruhu, který byl zapuštěný do kamene.

Zatáhl za něj. S tupým zaskřípěním se odklopily padací dveře a objevily se příkré, mechem porostlé schody vedoucí do temnoty.

Sestupoval opatrně dolů. Vzduch byl čím dál chladnější a voněl po vlhké zemině. Na dně narazil na těžké dubové dveře. Dvakrát zaklepal.

Zevnitř se ozvalo tiché kuňkání a dveře se samy s vrznutím pootevřely. Uprostřed vlhké sluje, osvětlené jen slabým namodralým světlem, seděla obrovská, bradavičnatá ropucha. Kolem ní poskakovaly desítky menších žabek.

„Co hledáš v mém království, synu krále?“ zeptala se ropucha překvapivě lidským a klidným hlasem.

„Můj otec žádá nejjemnější koberec,“ odpověděl popravdě a nesklopil zrak, protože neviděl důvod, proč by se měl takovému tvorovi vysmívat nebo se ho bát.

Ropucha kývla na jednu malou žabku, a ta přinesla malou dřevěnou truhličku. Uvnitř ležel složený koberec, utkaný z vláken tenčích než pavučina, na dotek hladký a chladivý jako noční vodní hladina. Nejmladší syn poděkoval a vrátil se na hrad.

Když se bratři vrátili, přinesli jen hrubé plátno utkané z ovčí vlny, které koupili od prvních pastýřů, jež potkali. Byli přesvědčeni, že Hlupáček nepřinese vůbec nic, a tak nechtěli utrácet zlaťáky. Král se však podivil nad nádherným kobercem z podzemí a prohlásil: „Koruna po právu patří nejmladšímu.“

Druhý úkol

To starší bratři neunesli. Naléhali a křičeli tak dlouho, až král s povzdechem vyhlásil druhý úkol: „Přineste mi nejkrásnější prsten.“

Znovu foukl do tří pírek. Znovu letěla na východ a na západ a třetí padlo na stejné místo na nádvoří. Nejmladší syn tentokrát šel bez váhání po schodech dolů za ropuchou. Vyprávěl jí o novém úkolu. Podala mu prsten posetý drahokamy, které jemně zářily i v úplné tmě. Bratři se mezitím vrátili s obyčejnými železnými kroužky od kováře ve vsi.

I tentokrát zvítězil nejmladší syn. Ale starší bratři začali vyhrožovat válkou, pokud nedostanou třetí šanci.

Třetí úkol

„Dobrá. Ten z vás dostane trůn, kdo přivede na hrad nejkrásnější nevěstu,“ rozhodl vyčerpaný král.

Pírka opět ukázala stejný směr. Hlupáček sešel po schodech dolů s těžkým srdcem. „Koberec a prsten jsi mi dala, moudrá ropucho,“ řekl smutně. „Ale kde tady v podzemí najdu nevěstu?“

Ropucha mu beze slova podala vydlabanou žlutou řepu, do které byly tenkými nitěmi zapřaženy čtyři polní myšky. „Posaď do ní jednu z mých malých žabek,“ poručila mu.

Nejmladší syn nevěřícně vzal jednu malou zelenou žabku a opatrně ji posadil do řepy. Jakmile se žabka dotkla dna, proměnila se v překrásnou dívku s ušlechtilou tváří, řepa se změnila ve zlatý kočár a myši v mohutné bílé koně.

Když vyjeli na nádvoří, bratři už tam čekali. V domnění, že nejmladší syn nikoho nenajde, přivedli jen první dvě selky, které potkali cestou.

Když král uviděl dívku, kterou přivedl jeho nejmladší syn, starším bratrům došla slova. Už nemohli protestovat. Král předal korunu a žezlo tomu, kdo se nenechal svést pýchou, plnil úkoly s pokorou a dokázal se s úctou chovat k těm, od kterých by druzí s opovržením odvrátili tvář.

A od toho dne už mu nikdo neřekl Hlupáčku.

Článek Tři pírka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nedaleko králova zámku ležel velký, tmavý les. V tom lese, pod starou lípou, byla studna. Když byly dny horké, chodila nejmladší princezna do lesa a sedávala na jejím chladném okraji. A když jí byla dlouhá chvíle, brala si svou nejmilejší hračku – těžkou zlatou kouli. Vyhazovala ji do výšky a zase chytala.

Stalo se však jednoho dne, že zlatá koule nespadla princezně do nastavených rukou. Princezna ji nechytila, bouchla o zem, odrazila se a skutálela se rovnou do studny. Princezna ji sledovala očima, ale koule zmizela. Studna byla tak hluboká, že na dno nebylo vidět.

Dívka začala plakat. Plakala stále hlasitěji a nemohla se utišit. Náhle uslyšela hlas: „Copak ti je, královská dcero? Pláčeš tak, že by se i kámen ustrnul.“

Rozhlédla se, odkud ten hlas přichází, a uviděla žabáka, který natahoval z vody svou tlustou, ošklivou hlavu.

„Ach, to jsi ty, starý žabáku?“ řekla princezna. „Pláču pro svou zlatou kouli, která mi spadla do vody.“

„Tak už neplač,“ odpověděl žabák. „Mohu ti pomoci. Ale co mi dáš, když ti tvou hračku vytáhnu?“

„Cokoliv budeš chtít, milý žabáku,“ vyhrkla rychle. „Své šaty, své perly a drahokamy, a k tomu i zlatou korunku, kterou nosím.“

Žabák zakroutil hlavou. „Tvé šaty, perly ani tvou zlatou korunku nechci. Ale když mě budeš mít ráda, když smím být tvým společníkem, sedět vedle tebe u tvého stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát ve tvé postýlce, když mi tohle slíbíš, ponořím se dolů a kouli ti přinesu.“

„Ano, ano, slibuji ti všechno, co chceš, jen mi tu kouli přines!“ řekla princezna. V duchu si ale myslela: Co ten hloupý žabák plácá? Sedí ve vodě s ostatními žábami a kváká. Ten přece nemůže být mým společníkem.

Jakmile žabák dostal slib, potopil se. Za malou chvíli vyplaval, v tlamě držel zlatou kouli a vyhodil ji do trávy. Princezna byla štěstím bez sebe, když svou krásnou hračku zase viděla. Popadla ji a rozběhla se pryč.

„Počkej! Počkej!“ volal žabák. „Vezmi mě s sebou, já neumím skákat tak rychle jako ty!“

Nebylo mu to nic platné. Princezna ho neposlouchala, běžela domů a na ubohého žabáka brzy úplně zapomněla.

Druhého dne

Když princezna seděla s králem a celým dvorem u stolu a jedla ze svého zlatého talířku, ozvalo se na mramorových schodech pleskání. Plesk, plesk, plesk. Někdo lezl nahoru. Když byl nahoře, zabušil na dveře a zavolal: „Královská dcero nejmladší, otevři mi!“

Princezna vstala a šla se podívat, kdo to tluče. Otevřela dveře a před ní seděl žabák. Rychle dveře přibouchla, sedla si zpátky ke stolu a byla celá bledá.

Král viděl, jak je jeho dcera rozrušená, a zeptal se: „Čeho se bojíš, dítě? Stojí snad za dveřmi obr a chce tě odnést?“

„Ach ne,“ odpověděla, „není to obr, je to ohavný žabák.“ A vyprávěla otci, co se včera u studny stalo a co žabákovi slíbila. „Nikdy bych nevěřila, že vyleze ze své vody ven. A teď je tady a chce jít ke mně.“

Vtom se ozvalo druhé zabušení a hlas: „Královská dcero nejmladší, otevři mi! Copak nevíš, co jsi včera slíbila u hluboké studně? Královská dcero nejmladší, otevři mi!“

Král se na dceru přísně podíval. Jeho hlas byl pevný a nepřipouštěl odmluvu. „Co jsi slíbila, to musíš dodržet. Jdi a pusť ho dovnitř.“

Princezna šla s odporem otevřít. Žabák vlezl dovnitř a skákal jí rovnou k nohám až k židli. „Zdvihni mě k sobě,“ poručil. Dívka váhala, dokud jí to král znovu přísně nenařídil.

Jakmile byl žabák na židli, chtěl na stůl. Když byl na stole, řekl: „Přisuň mi svůj zlatý talířek blíž, abychom mohli jíst společně.“ Udělala to, ale bylo vidět, že to nedělá ráda. Žabákovi chutnalo, ale princezně uvízlo v krku každé sousto.

Když se najedli, žabák řekl: „Jsem unavený. Odnes mě do svého pokoje, ustel svou hedvábnou postel a půjdeme spát.“

Princezna začala plakat. Bála se studeného žabáka, kterého se nechtěla ani dotknout, a teď měl spát v její čisté, bílé posteli. Král se ale rozhněval a řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v nouzi, tím teď nesmíš opovrhovat.“

Nedalo se nic dělat. Vzala žabáka do dvou prstů, odnesla ho nahoru a posadila do kouta v ložnici. Když si ale lehla do postele, přilezl k ní a řekl: „Jsem unavený, chci spát tak dobře jako ty. Zdvihni mě, nebo to povím tvému otci!“

To princeznu rozzlobilo k nepříčetnosti. Popadla žabáka a vší silou jím mrštila o kamennou stěnu.

„Teď budeš mít konečně pokoj, ty ohavná žábo!“ křikla.

Ale když tělo dopadlo na zem, nebyl to mrtvý žabák. Stál tam princ s krásnýma, laskavýma očima. Kletba, kterou na něj uvrhla zlá čarodějnice, se zlomila ve chvíli, kdy princezna přestala být lhostejná a v záchvatu vzteku odmítla jeho žabí podobu.

Podle vůle jejího otce se králevic stal jejím milým společníkem a později se konala veliká svatba. Vyprávěl jí o svém zakletí a o tom, že ho nikdo jiný na světě nemohl vysvobodit, jen ona. A slíbili si, že hned zítra odjedou do jeho království.

Dalšího dne ráno

Sotva slunce vyšlo, zastavil před zámkem kočár tažený čtyřmi bílými koňmi, kteří měli na hlavách pštrosí pera a byli zapřaženi do zlatých řetězů. Vzadu na zlatém kočáře stál sluha mladého krále. Jeho věrný Jindřich.

Když byl jeho pán zaklet do podoby žabáka, věrný Jindřich se tak rmoutil, že si nechal kolem srdce ukovat tři silné železné obruče, aby mu nepuklo žalem a bolestí.

Nyní měl kočár odvézt mladého krále do jeho říše. Věrný Jindřich pomohl oběma nastoupit, sám si stoupl dozadu a byl plný radosti z vysvobození.

Když ujeli kus cesty, uslyšel králevic za sebou silné zapraskání, jako by se něco rozbilo. Otočil se a zavolal:

„Jindřichu, praská vůz?“ „Ne, pane, to není vůz. To je obruč z mého srdce, které leželo ve velkých bolestech, když jste seděl ve studni a byl jste žabákem.“

Po chvíli to zapraskalo podruhé a pak potřetí. Králevic si pokaždé myslel, že se rozbil kočár. Ale byly to jen železné obruče, které praskaly a odpadávaly ze srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozený a konečně šťastný.

Článek Žabí král a věrný Jindřich se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejstarší syn ji vzal na kopeček za kostelík, kde rostla ta nejšťavnatější tráva. Koza žrala, až měla břicho kulaté jako buben. Když se blížil večer, syn se zeptal: „Kozo, jsi sytá?“ Koza odpověděla: „Jsem tak plná, že nemohu sníst už ani lístek, méé, méé.“ Když se ale vrátili domů a krejčí se kozy zeptal, zda se dobře napásla, lstivé zvíře zamečelo: „Kde bych se napásla? Skákala jsem přes příkopy, nenašla tam ani list, méé, méé!“ Krejčí se rozzlobil. Popadl dřevěný metr, jímž měřil látku, a nejstaršího syna v hněvu vyhnal z domu.

Stejně se vedlo i prostřednímu a nejmladšímu bratrovi. Ačkoli kozu pásli na nejlepším jeteli a mladých proutcích, zlomyslná koza otci vždy lhala, že má hlad. Krejčí tak postupně vyhnal všechny tři své syny do světa. Teprve když šel kozu nakrmit sám a zjistil, že zvíře lže, uvědomil si svou chybu. Rozzlobil se na kozu a vypráskal ji tak, že utekla do lesů a už ji nikdo nikdy neviděl. Krejčí zůstal doma sám a trápil se pro své syny.

Ti se mezitím rozběhli do světa, aby se naučili poctivému řemeslu. Nejstarší vstoupil do učení k truhláři. Byl pilný a poslušný. Když nastal čas, aby se vydal na zkušenou, dal mu mistr na památku obyčejný dřevěný stolek. „Není na pohled nijak krásný,“ řekl truhlář, „ale když ho postavíš a řekneš: Stolečku, prostři se!, hned se na něm objeví čistý ubrus, talíře, pečeně a džbán vína.“ Mládenec poděkoval a vydal se k domovu.

Cestou se zastavil v zájezdním hostinci. Hostinský byl člověk úlisný a chamtivý. Když viděl, jak si mladý truhlář vykouzlil hostinu na starém stolečku, zablesklo se mu v očích. V noci, když mládenec tvrdě spal, hostinský kouzelný stolek odnesl a vyměnil ho za jiný, který vypadal úplně stejně. Když syn dorazil domů, krejčí se zaradoval. Ale když chtěl mládenec otci ukázat kouzlo, obyčejný stůl zůstal prázdný. Otec si povzdechl a vrátil se ke svému šití, v domnění, že se syn jen chvástá.

Prostřední syn se učil u mlynáře. I on pracoval od slunka do slunka, a když se loučil, dostal od mistra osla. „Netahej ho za uši ani ho nenuť nosit těžké pytle,“ kladl mu na srdce mlynář. „Stačí, když pod něj prostřeš plachtu a zavoláš: Oslíčku, otřes se! Zvíře začne z tlamy plivat zlaté dukáty.“ Mladý mlynář se radoval, že otce zbaví bídy.

Naneštěstí i on nocoval ve stejném hostinci. Neopatrně zaplatil útratu zlaťákem, který osel před zraky hostinského vyprskl. Zlodějský šenkýř nelenil a v noci ve stáji osla vyměnil. Doma pak prostřední bratr postavil zvíře na plachtu, ale ať volal, jak volal, z osla nevypadl ani měďák. Otec byl ještě smutnější než prve.

Nejmladší syn se učil kovářem. Řemeslo to bylo těžké a vyžadovalo pevnou ruku. Z dopisů, které mu psali bratři, se dozvěděl co se jim stalo, a dovtípil se, že za jejich neštěstím stojí krčmář. Když se s ním jeho mistr loučil, podal mu těžký plátěný pytel. „Je v něm dubový kyj,“ řekl mistr. „Když ti někdo ublíží, stačí zvolat: Kyj z pytle ven! a hůl zloduchovi namlátí tak, že na to nikdy nezapomene. Dokud neřekneš: Kyj do pytle!, nepřestane.“

Mládenec mistrovi poděkoval a zamířil přímo do zájezdního hostince. Poručil si večeři a záměrně si položil pytel na lavici vedle sebe. Občas na něj sáhl a nahlas si zamumlal: „To je ale poklad. Ani stoleček, ani osel se nevyrovnají tomu, co mám tady.“ Hostinskému okamžitě zrudly uši chamtivostí. Počkal, až host usne, přikradl se k lavici a natáhl ruku po pytli. V tu chvíli mladý kovář otevřel oči a křikl: „Kyj z pytle ven!“ Dubová hůl vyskočila a začala hostinského tlouct. Padala mu na záda, na ramena i na nohy. Šenkýř křičel, prosil a naříkal, ale hůl neustávala. „Přestane, až mi vrátíš kouzelný stůl a osla, které jsi ukradl mým bratrům!“ řekl přísně. Hostinský se odplazil do komory a přitáhl stůl i osla. Teprve tehdy mládenec zavelel: „Kyj do pytle!“

Druhý den ráno se nejmladší bratr vrátil domů. Přivedl s sebou osla a na zádech nesl stůl. Když otec viděl všechny tři syny pohromadě, měl radost. A když stoleček pokryl stůl pečínkou a osel nasypal na podlahu hromadu zlaťáků, krejčí vzal své jehly i nitě a zamkl je do truhly. Od toho dne žili všichni společně v hojnosti, míru a spravedlnosti.

Článek Stolečku, prostři se, oslíčku, otřes se a kyj z pytle ven se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

A právě u něj, v teplém koutku za sudem s moukou, žil malý skřítek. Měl špičatou čepičku, očka jako dva černé korálky a bříško kulaté jako oříšek. Skřítek měl pana hokynáře tuze rád. Ne snad proto, že by hokynář vyprávěl krásné příběhy, to on neuměl. Bylo to proto, že hokynář věděl, co se patří. Každý večer nechal skřítkovi na prahu misku horké ovesné kaše, uprostřed které se rozpouštěl veliký, žlutý a voňavý kousek másla.

Ach, ta kaše! Byla sladká a máslo se rozplývalo na jazyku. Pro skřítka to bylo to nejlepší na světě. Věděl, že dokud bude bydlet u hokynáře, nikdy nebude mít hlad. „Tady je mi dobře,“ pomlaskával si a utíral si pusu do rukávu. „Tady mám všechno, co potřebuju k životu.“

Jednoho pošmourného podzimního dne ale přišel do krámku nový zákazník. Byl to student, který bydlel v malé, studené světničce až úplně nahoře pod střechou. Měl kabát s odřenými lokty a v kapse jen pár drobných mincí. Koupil si kousek obyčejného sýra a jednu jedinou svíčku.

„Proč si nekoupí místo svíčky raději klobásu?“ divil se skřítek, který vykukoval zpoza sudu.

Zvědavost, které se nedá odolat

Ještě ten večer to skřítkovi nedalo. Vycupital po vrzajících schodech až nahoru na půdu a podíval se klíčovou dírkou do studentova pokoje. Očekával, že uvidí smutného a hladového mladíka. Ale to, co spatřil, mu vyrazilo dech.

Student neseděl u jídla. Sýr ležel netknutý na stole. Místo toho student četl. Měl před sebou starou, v kůži vázanou knihu. A z té knihy… z té knihy vycházelo světlo! Nebylo to obyčejné světlo svíčky. Byla to zářivá, zlatavá a stříbrná zář, která se proplétala pokojem. Z písmenek rostly neviditelné stromy, jejichž listy zpívaly. Z řádků se nořily hluboké oceány, nad kterými létali pestrobarevní ptáci. Byla to moudrost, krása a poezie, která se vznášela ve vzduchu jako hvězdný prach.

Skřítek stál u klíčové dírky jako přimrazený. Cítil, jak se mu srdce v hrudi tetelí radostí, jakou nikdy předtím nepoznal. To světlo ho hřálo víc než oheň v krbu a příběhy z knihy ho naplňovaly úžasem. Zůstal tam stát dlouho do noci, dokud svíčka nedohořela a světlo z knihy nepohaslo.

Od toho dne byl skřítek zmatený. Večer co večer seděl u své misky s kaší u hokynáře. Máslo se rozpouštělo, kaše voněla, a on si říkal: „Tady je mi dobře. Díky panu hokynáři mám pořád plné bříško. Student je chudý, ten by mi nemohl dát ani drobeček. Zůstanu tady, tady se mám dobře,“ rozhodl se.

Ale jakmile kaši dojedl, nohy ho samy nesly nahoru po schodech k dírce ve dveřích. A tam, potmě a potichu, nasával to nádherné světlo z knih. Trhalo mu to srdce na dvě poloviny. Jedna jeho polovina toužila po sladké kaši s máslem, ta druhá po hvězdném světle příběhů.

„Rozum mi říká, abych zůstal dole,“ povzdechl si skřítek. „Z knížek se nenajím.“

A tak šel čas dál

Uběhla zima, přišlo jaro a po něm horké, suché léto. A právě během jedné takové letní noci se stalo neštěstí.

Městečko probudil pronikavý zvuk zvonů. Cink! Cink! Cink! Na ulici křičeli lidé. „Hoří! Hoří u hokynáře!“

Z komína sousedního domu vyšlehly plameny a vítr je rychle nahnal na hokynářovu střechu. Všude byl dým, zmatek a křik. Pan hokynář v noční košili pobíhal po krámě a cpal si do kapes zlaté mince z pokladny. Jeho žena popadla truhličku se svými šperky a oba utíkali ven na ulici, aby zachránili svůj majetek.

A co udělal náš skřítek? Když ucítil kouř, vůbec nepřemýšlel. Nešel do spižírny pro soudek másla. Nezachraňoval pytle s cukrem ani zlaťáky rozsypané po zemi. Jako blesk vyrazil po kouřem naplněných schodech nahoru. Běžel tak rychle, jak jen ho jeho malé nožky nesly.

Vrazil do studentova pokoje. Student tam naštěstí nebyl, pomáhal dole nosit vodu, ale na stole ležela ona. Kniha.

Skřítek po ní skočil. Zavřel ji, drobnýma ručkama popadl její desky a vyskočil oknem ven, na střechy po kterých utíkal i s knihou do bezpečí.

Když utekl daleko od šlehajících plamenů a dusivého kouře do bezpečí, tam, na samém vrcholku jednoho stavení se usadil. Pevně objímal starou, ošoupanou knihu, tiskl si ji k hrudi a když ji konečně otevřel, ozářilo jeho tvář to nádherné, uklidňující zlatavé světlo, které viděl skrz klíčovou dírku už dříve.

Teprve v tu chvíli, vysoko nad hořícím a křičícím světem, skřítek pochopil. Uvědomil si, že i když jeho bříško potřebuje ovesnou kaši s máslem, jeho duše mnohem víc potřebuje světlo, naději a moudrost. Zjistil, že to nejdražší na světě se nedá zvážit na vahách ani zamknout do pokladny.

A tak tam seděl, malý strážce velkého pokladu, a usmíval se.

Článek O skřítkovi u hokynáře a kouzelné knize se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Upozornění pro rodiče: V duchu klasických Andersenových příběhů se tato pohádka dotýká vážnějšího tématu zločinu a ztráty milované osoby. Doporučujeme ji proto číst spíše starším a vnímavějším dětem, kterým citlivě ukáže, že spravedlnost a pravda si vždy najdou svou cestu.

Uprostřed velké zahrady stál kvetoucí růžový keř. V jedné z jeho nejkrásnějších růží bydlel skřítek. Byl tak nepatrný, že žádné lidské oko by ho nedokázalo spatřit. Za každým z jejích růžových lístků měl pokojík. Byl to dobrý a čistý tvor; jeho křídla byla průsvitná jako křídla jepice a jeho šaty voněly po rose.

Celý den se vyhříval v teplém světle, létal od květu ke květu a tancoval s motýly. Když však slunce začalo zapadat a rosa těžkla na stoncích, skřítek se vrátil do své růže, pečlivě za sebou zatáhl lístky a usnul, kolébán večerním vánkem.

Jednoho pozdního večera, právě když se skřítek chystal k odpočinku, zaslechl v zahradě kroky. Nebyly to lehké kroky zahradníka, ale tiché, opatrné našlapování. Do stínu pod starou lípou přišla krásná dívka a s ní mladý muž. Loučili se. Mladík musel odjet na dalekou cestu, za moře a hory, aby splnil úkol pro svého pána.

„Vezmi si tuto růži,“ řekla dívka a utrhla právě ten květ, ve kterém se ukrýval skřítek. „Bude ti připomínat moji věrnost.“

Mladík si růži přitiskl ke rtům a pak si ji schoval do náprsní kapsy kabátu, blízko srdce. Skřítek, celý vyděšený, se pevně chytil pestíku uprostřed květu. Cítil tlukot srdce toho muže a slyšel jeho slib, že se brzy vrátí.

Jenže v temném koutě zahrady, skryt za kmenem starého dubu, stál ještě někdo jiný. Byl to dívčin bratr. Byl to muž tvrdého srdce a temné mysli. Nesnášel onoho mladíka, protože byl chudý a protože ho sestra měla raději než jeho. Jakmile se milenci rozloučili a mladík se vydal na cestu lesem, bratr ho tajně sledoval.

Cesta vedla hlubokým hvozdem, kde stíny byly dlouhé a havraní křik věštil neštěstí. Tam, pod korunami prastarých stromů, bratr mladíka dostihl. Nebyl to čestný souboj. Bratr vytáhl nůž a udeřil zezadu. Skřítek cítil, jak srdce, u kterého odpočíval, náhle utichlo. Když vrah začal kopat jámu, do které chtěl tělo uložit, z růže vylétl a posadil na nedalekou větev. Sledoval jak vrah ukládá tělo i se zvadlou růží pod kořeny břízy a jak vše pečlivě zakrývá listím a hlínou.

„Teď už tě nikdo nenajde,“ uchechtl se vrah, otřel si nůž do trávy a spěchal domů.

Skřítek se však rozhodl, že to tak nenechá. Když vrah odcházel, jeden suchý březový list se mu zachytil ve vlasech. Skřítek se na ten list bleskově přenesl a nechal se na něm odnést. Cesta zpět do města byla dlouhá a skřítek se třásl hrůzou i zimou, ale věděl, že musí něco udělat.

Když vrah dorazil domů, skřítek se nepozorovaně sklouzl dolů a proklouzl pod dveřmi do dívčina pokoje. Našel ji plačící u okna. Tiše jí vlétl do ucha a začal jí našeptávat. Nebyla to slova, která lidé slyší ušima, bylo to jako pocit, tušení, které se rodí v srdci a do mysli se dostává jako sen.

V tom snu dívka viděla vše: les, břízu, nůž i bratrův krutý obličej. Skřítek jí ukázal přesné místo, kde její milý odpočívá. Dívka se probudila s výkřikem děsu a bolesti. Přesto neváhala ani chvíli. Věděla, co musí udělat.

Druhý den ráno, zatímco bratr ještě spal, se dívka vydala do lesa. Našla břízu a našla i místo s rozrytou hlínou. Našla tam svého milého a s ním i zvadlou, hnědou růži. Skřítek seděl na větvi břízy a smutně se díval jak dívka pláče. Dívka však neplakala jen pro sebe. Vzala jasmínovou snítku, která rostla opodál, a zasadila ji do krásného květináče, do kterého uložila i to nejdražší, co jí po milém zbylo, jeho památku.

Květináč s jasmínem si postavila na okno ve svém pokoji. Každý den jej zalévala svými slzami. A jasmín rostl nevídanou rychlostí. Jeho květy byly bělejší než sníh a voněly tak silně, že se vůně šířila celým domem.

Skřítek se usídlil v jednom z jasmínových květů. Každou noc létal k vrahovi, který spal ve vedlejším pokoji, a sedal mu na prsa. Přinášel mu sny o lese a o bříze, až se vrah budil hrůzou a potil studeným potem. Rostlina jasmínu jako by věděla o zločinu. Její kořeny pily dívčin smutek a její květy čerpaly sílu z pravdy.

Jednoho dne bratr nevydržel tíhu svého svědomí a tu všudypřítomnou vůni, která ho pronásledovala. Vstoupil do sestřina pokoje a chtěl květináč vyhodit z okna. Ale sotva se jasmínu dotkl, z bílých kalichů vyletěl roj neviditelných duchů květin, které vedl náš malý růžový skřítek. Nebyli to bojovníci s meči, ale síla jejich dobroty a touhy po spravedlnosti byla zdrcující. Vrah pocítil takovou slabost a úzkost, že klesl na kolena. V tu chvíli se do pokoje dobyla stráž, kterou sestra tajně přivolala, neboť v jasmínovém květináči skrývala důkaz, který její bratr při svém činu ztratil. U svého milého v hlíně našla bratrův vlastní prsten.

Zlo bylo potrestáno, ale ani tak příběh nekončí veselím, jak už to někdy u skutečných příběhů bývá. Přesto s sebou přináší naději. Jasmín v okně sice uvadl, když byla spravedlnost naplněna, ale jeho semínka vítr rozfoukal do všech zahrad v okolí.

Skřítek se vrátil ke své růži. Byla už starší a její lístky nebyly tak pevné, ale on ji měl i tak stále stejně rád. Možná dokonce víc než kdy dřív. Věděl totiž, že i ten nejmenší tvor, pokud má odvahu stát na straně dobra a pravdy, dokáže pohnout světem. A kdykoliv v té zahradě rozkvete nová růže, skřítek v ní najde svůj domov a připomíná všem, kteří chtějí naslouchat, že láska a věrnost jsou silnější než zlo a tma pod březovými kořeny.

Článek Duch v růži a svědectví z okvětního lístku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zatímco starší sestry si hrály s potopenými poklady, nejmladší víla trávila dny tím, že poslouchala vyprávění své babičky o lidském světě nad hladinou. Ten svět jí připadal plný neznámých a zajímavých věcí, podivných lidí, kteří neměli ocasy jako ona a teplého slunce, které dolů do hlubin moře nedosáhlo. Když jí konečně bylo patnáct let, směla poprvé vyplavat na hladinu.

Právě toho večera zuřila na moři strašlivá bouře. Těžké vlny rozbily velkou plachetnici na kusy. Víla mezi potápějícími se trámy zahlédla mladého prince. Nemohla ho jen tak nechat utonout. Podepřela mu hlavu a plavala s ním celou noc, až ho za svítání položila na jemný písek nedaleko bílého kláštera. Schovala se za útesy a sledovala, jak z budovy vychází mladá dívka. Princ se v tu chvíli probudil a usmál se na ni. Myslel si, že to ona mu zachránila život. Mořská víla, která to celé sledovala zpoza kamenů se smutně ponořila zpět do hlubin.

Jenže mořská víla nemohla na prince zapomenout. Toužila po lidském světě. Stále víc a víc, až se jednoho dne v zoufalství vydala k mořské čarodějnici. „Pomohu ti,“ zakrákala čarodějnice v temné jeskyni. „Dám ti nohy, abys mohla chodit po souši. Ale varuji tě. Každý tvůj krok bude bolet, jako bys našlapovala na ostré střepy skla. A jako odměnu si vezmu tvůj krásný hlas. Už nikdy nepromluvíš, ale budeš mít lidské nohy. Zůstaneš člověkem napořád, pokud ti princ vyzná lásku a vezme si tě za ženu. Pokud ne, s prvními paprsky slunce po jeho svatbě se proměníš v mořskou pěnu a zemřeš.“

Víla přesto souhlasila. Vypila čarodějný nápoj a usnula.

Na břehu

Když se probudila zjistila, že leží na pláži. Před ní stál princ. Ve chvíli, kdy se pokusila vstát, nohy ji zabolely přesně tak, jak ji čarodějnice varovala. Přesto se na něj usmála.

Princ ji vzal do svého zámku. Měl ji rád. Byla to jeho tichá společnice, jeho dobrá přítelkyně, kterou choval v srdci jako milou sestru. Ale jeho pravá láska patřila dívce z pláže, o které věřil, že ho tehdy vytáhla z vln. Malá mořská víla neměla hlas. Nemohla mu říct kdo je, odkud přichází ani, že to byla ona, kdo ho tehdy za bouře zachránil. A tak dělala to jediné co mohla – tančila. Tančila pro prince i když ji každý její krok bolel jako rána nožem.

Když král rozhodl, že se princ musí oženit s dcerou sousedního krále, princ se bránil, dokud nezjistil, že tou princeznou je právě ona dívka z kláštera. A zatímco jeho štěstí neznalo mezí, víle tiše pukalo srdce. Věděla, že podle dohody s čarodějnicí se první ráno po princově svatbě promění v mořskou pěnu a zemře.

Svatba se slavila na nádherné lodi. Když slunce zapadlo, víla stála u zábradlí a dívala se do temných vln. Vtom se na hladině objevily její sestry. Měly ostříhané vlasy – daly je čarodějnici výměnou za její záchranu. „Sestřičko!“ volaly a podávaly jí ostrý nůž. „Zabodni to princi do srdce dřív, než vyjde slunce! Až jeho krev skane na tvé nohy, srostou zpět v rybí ocas a ty se k nám vrátíš do moře. Udělej to, nebo zemřeš! Pospěš si, slunce již vychází!“

Volba srdce

Víla vzala nůž do třesoucích se rukou. Došla k plátěnému stanu, kde spal princ se svou novou nevěstou. Viděla, jak se princ ve spánku usmívá. Podívala se na ostří nože a pak na něj. Ne. Nedokázala by ublížit tomu, koho měla tak ráda. S tichým vzdechem vyběhla zpět na palubu a hodila nůž daleko do moře.

V tu chvíli na obzoru vykoukl první sluneční paprsek. Víla cítila, jak se její tělo rozpouští a mění se v chladnou mořskou pěnu. Ale nezemřela. Zvedla se z vln a zjistila, že se vznáší ve vzduchu. Kolem ní poletovaly průsvitné bytosti. „Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptala se a ke svému překvapení zjistila, že má zpět svůj hlas, i když zněl jako šumění větru.

„Jsme dcery vzduchu,“ odpověděla jedna z bytostí. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši. Ale když vykoná dost dobrých skutků, může ji získat. Ty jsi obětovala svůj život z čisté lásky. Nyní budeš létat s námi. Budeme rozhánět bouřkové mraky, přinášet chladný vánek tam, kde slunce spaluje zemi, a chránit přírodu. Až uplyne tři sta let získáš svými dobrými skutky nesmrtelnou lidskou duši.“

Malá mořská víla se naposledy podívala na loď, usmála se a vznesla se na ranním obláčku vysoko k nebi.

Článek Malá mořská víla a dcery vzduchu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Král byl velmi chamtivý. Jakmile uslyšel slovo „zlato“, zablesklo se mu v očích. Nařídil strážím, aby mlynářovu dceru okamžitě odvedli na hrad.

Zavedli ji do velké komnaty, která byla od podlahy až ke stropu plná suché slámy. Uprostřed stál jen dřevěný kolovrátek a stolička. Král zamkl dveře na těžký železný klíč a přes klíčovou dírku zavolal: „Jestli do rána neupředeš z této slámy zlato, čeká tě přísný trest!“

Dívka zůstala sama. Sedla si na studenou kamennou zem a usedavě se rozplakala. Nevěděla, jak upříst obyčejnou nit, natož zlatou.

Najednou to v rohu místnosti zapraskalo. Ze stínů vystoupil malý, podivný mužíček. Měl špičatý nos a na hlavě zmačkaný klobouk. „Dobrý večer, mlynářova dcero,“ zaskřehotal. „Proč tak pláčeš?“ „Musím upříst ze slámy zlato,“ vzlykala dívka, „ale vůbec nevím jak.“ Mužíček se usmál. „Co mi dáš, když to udělám za tebe?“ „Svůj korálový náhrdelník,“ nabídla rychle. Skřítek si náhrdelník vzal, sedl ke kolovrátku a začal šlapat. Frrr, frrr, frrr. Třikrát se kolo otočilo a cívka byla plná zlaté nitě. Tak to šlo celou noc. Než vyšlo slunce, všechna sláma zmizela a komnata zářila kupami zlata.

Když to král ráno uviděl, nemohl uvěřit vlastním očím. Ale zlata mu nebylo dost. Odvedl dívku do ještě větší komnaty plné slámy. „Upřeď do rána i tohle, a nic se ti nestane.“

V noci se mužíček objevil znovu. Tentokrát si za svou práci vyžádal dívčin stříbrný prsten. A do rána byla i tato místnost plná zlata.

Třetího dne král dívku odvedl do té největší síně na hradě. Sláma tu sahala až po klenutý strop. „Jestli tohle do rána proměníš ve zlato, staneš se mou ženou,“ slíbil král.

Když padla tma, skřítek přišel potřetí. „Co mi dáš za mou pomoc dnes?“ zeptal se. „Už nemám vůbec nic,“ zašeptala smutně dívka. „Tak mi slib,“ řekl skřítek s úšklebkem, „že až se staneš královnou, dáš mi své první dítě.“ Dívka, která nevěděla, jak jinak si zachránit život, ve strachu souhlasila. Skřítek naposledy roztočil kolovrátek a splnil svůj úkol. Ráno král dodržel slovo a vystrojil velkolepou svatbu. Z mlynářovy dcery se stala královna.

Uplynul rok. Královně se narodilo krásné děťátko. Na svůj dávný slib v té velké radosti už dávno zapomněla.

Jednoho večera se ale rozletěly dveře a v komnatě stál ten podivný malý mužíček. „Přišel jsem si pro to, co mi patří,“ řekl a ukázal na kolébku.

Královna se zděsila. Nabízela mu všechny poklady království, truhly perel i truhly mincí, jen aby jí dítě nechal. Ale skřítek kroutil hlavou. „Něco živého má pro mě větší cenu než všechno zlato světa.“

Královna plakala tak usedavě a hlasitě, že se mužíčkovi přece jen trochu zželelo. „Abys neřekla, že mám srdce z kamene, dám ti tři dny,“ řekl nakonec. „Když do té doby uhodneš mé pravé jméno, můžeš si dítě nechat.“

První den královna zkoušela všechna jména, co znala: Kašpar, Melichar, Baltazar. Skřítek jen kroutil hlavou: „Ne, tak se nejmenuji.“ Druhý den zkoušela ta nejkurióznější jména z celého království: Křivonožka, Zlatosládek, Vousáč. „Ne, tak se nejmenuji,“ smál se skřítek.

Třetího dne ráno se vrátil posel, kterého královna vyslala do hlubokých lesů. „Má paní,“ vyprávěl zadýchaně. „Nenašel jsem žádná nová jména. Ale když jsem šel v noci přes liščí hory, viděl jsem planout malý oheň. Kolem něj skákal na jedné noze legrační skřítek a zpíval si:

Dneska peču, zítra vařím, pozítří královně štěstí zmařím! Královské dítě už je moje, nikdo totiž neví jak Rumpelstilzchen se jmenuje!“

Královně spadl obrovský kámen ze srdce.

Když večer mužíček přišel, zeptal se vítězoslavně: „Tak, paní královno, jak se jmenuji?“ Královna začala hádat tak jako vždy. „Je to snad Jan?“ „Ne.“ „Nebo Matěj?“ „Ne.“ „Tak se tedy jmenuješ… Rumpelstilzchen!“ řekla královna nahlas a pevně.

Skřítek vytřeštil oči. „Který čert ti to poradil? To je podvod, to je podvod,“ křičel vzteky. Dupnul pravou nohou do podlahy tak silně, že ji prorazil. Pak rozzuřeně vyběhl ze dveří a už ho na hradě nikdy nikdo neviděl.

Královna své dítě zachránila. A všem u dvora i svému králi přísně zakázala, aby ještě někdy toužili po zlatě víc, než je zdrávo.

Článek Rumpelstilzchen: O zlaté slámě a tajném jménu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Macecha svou vlastní dceru rozmazlovala, zatímco Marušku nutila od úsvitu do soumraku dřít. Jednoho třeskutě mrazivého rána, kdy zamrzla i voda ve džbánech, poslala macecha Marušku do lesa pro suché roští.

Dívka se brodila po kolena ve sněhu. Když nasbírala plnou nůši, usedla na pařez, aby si na chvíli ohřála zkřehlé ruce. Vtom se z houští vynořil starý, shrbený muž. Oblečený byl v potrhaném plášti, vousy měl plné námrazy a třásl se zimou. Nebyl to však ledajaký pocestný. Byl to kouzelný dědeček.

„Dcerko,“ zachrčel stařec, „nemáš kousek chleba? Už dva dny jsem nejedl a mráz mi zalézá až do kostí.“

Maruška neváhala. Z kapsy zástěry vytáhla polovičku chleba, svůj jediný oběd, a podala mu ho. Navrch si sundala vlněný šátek z ramen a omotala ho starci kolem krku. „Vezměte si to, dědečku. Vy to potřebujete víc.“

Stařec chléb snědl, usmál se a řekl: „Za tvou dobrotu a skromnost ať tě provází štěstí. Od této chvíle budeš s každým dnem krásnější, tvá pleť bude bílá jako padlý sníh a lidé tě budou znát jako Bílou nevěstu.“ A jak to dořekl, zmizel.

Když se Maruška vrátila domů, macecha i Dorota zůstaly stát s otevřenou pusou. Dívka byla nevídaně krásná. Mnohem víc, než když ráno odcházela z domu. Dorota chtěla být taky krásnější, tak rychle popadla košík a hnala se do mrazu také. Chtěla být ještě krásnější než Maruška.

Dorota šla na stejné místo, kde byla Maruška. Po chvíli za ní přišel stařec a požádal ji o trochu jídla a tepla. Dorota na něj však jen odfrkla: „Dám ti svůj chleba a sama budu mít hlad? Dej mi pokoj, starochu!“ a hodila po něm zmrzlou šišku.

Stařec se zamračil, až z toho v lese zlověstně zapraskaly větve. „Za tvou pýchu a zlomyslnost ať se tvá duše ukáže na tvé tváři. Budeš ošklivá, černá jako saze z komína, a všichni tě budou znát jako Černou nevěstu.“

Jakmile Dorota překročila práh chalupy, macecha vykřikla hrůzou. Její dcera byla v obličeji černá jako uhel a ošklivá jako noc. Závist v chalupě se toho dne rozhořela víc než kdy dřív.

Zpráva o překrásné Bílé nevěstě se brzy donesla až na královský dvůr. Mladý princ, králův syn, se rozhodl, že si dívku vezme za ženu. Poslal pro ni dokonce hned zlatý kočár. Zlá macecha však zosnovala zrádný plán. Nechtěla, aby si Maruška vzala prince. Chtěla prince pro svou Dorotu a tak slíbila princi, že Marušku doprovodí na hrad. Do kočáru posadila Marušku, vedle ní svou černou dceru Dorotu a sama si sedla naproti.

Když kočár projížděl po úzkém mostě přes dravou, hlubokou řeku, macecha se naklonila, prudce do Marušky strčila a svrhla ji z okna kočáru rovnou do ledové vody. Než kočí stačil zastavit, dívka zmizela pod hladinou. Na její místo macecha ihned posadila Dorotu a přes hlavu jí přehodila hustý bílý závoj.

Na nádvoří hradu čekal princ. Radostně otevřel dveře kočáru, vzal nevěstu za ruku a odvedl ji do sálu. Když jí ale odhalil závoj z tváře, ucouvl. Stála před ním dívka černá jako kolomaz.

„Co to má znamenat?!“ obořil se na macechu. Ta padla na kolena a začala lhát: „To je jen z prudkého slunce a prachu cesty, Výsosti! Zavřete ji na tři dny do komnaty bez oken a kůže jí zase zbělá.“ Princ, ač byl plný pochybností, souhlasil.

Toho večera si hradní kuchtík všiml podivné věci. Krouhal v kuchyni zelí, když se odpadní strouhou z řeky vynořila bílá kachna. Připlavala až k mříži a lidským hlasem promluvila: „Kuchtíku, kuchtíku, co dělá můj princ? Spí, nebo bdí?“ Kuchtík sice strachy upustil nůž, ale nakonec našel ztracenou řeč a odpověděl: „Nespí. Chodí po komnatě a trápí se.“ Kachna si povzdechla: „Ach, kéž by věděl, že jeho Bílá nevěsta plave v chladné vodě.“ Poté odplavala.

Když se to opakovalo i druhou noc, kuchtík běžel rovnou za princem. Princ se ukryl v kuchyni, a když kachna třetí noci připlavala a znovu promluvila, vyskočil z úkrytu. Popadl svůj lovecký nůž a lehce odřízl kachně jediné peříčko na krku. Jakmile se objevila kapka krve, zlé kouzlo puklo. Na kamenné podlaze kuchyně stála Maruška, krásnější než kdy dřív, celá promáčená, ale živá.

Všechno princi pověděla. Jak macecha strčila z kočáru a podstrčila mu svou dceru místo ní. Ještě tu noc nechal princ vyvést macechu a její černou dceru z hradu. Nebyli popraveni, to by bylo příliš snadné. Dostali jen starou sekeru a byli vyhnáni do těch nejhlubších bažin za horami, kde museli až do konce svých dnů pálit dřevěné uhlí, špinavé a černé tak, jak si svými činy zasloužily.

A Maruška? Ta se stala královnou. Vládla s laskavostí a nikdy nezapomněla, jak důležité je se rozdělit s potřebnými. Byť by to mě být suchý krajíc chleba.

Článek O bílé a černé nevěstě se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Čaroděj se zrcadlem létal po světě a smál se, až se za břicho popadal. Zrcadlo se mu ale vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se na miliony a miliony drobných střípků. Létaly vzduchem jako neviditelný prach. Když někomu takový střípek spadl do oka, viděl už jen to špatné. A co hůř, když mu střípek zasáhl srdce, proměnilo se v kousek ledu. Neumělo už mít rádo.

Růže v podkroví a náhlý chlad

Ve velkém městě, kde byly domy namačkané těsně vedle sebe, bydlely dvě děti. Chlapec Kaj a dívenka Gerda. Nebyli to sourozenci, ale měli se rádi jako bratr a sestra. Rodiče jim na střeše mezi jejich okny postavili dva velké dřevěné truhlíky, ve kterých rostly nádherné červené růže. Děti tam sedávaly, držely se za ruce a poslouchaly, jak si vlaštovky stěbetají na střechách.

Jednoho letního dne si prohlíželi obrázkovou knížku, když Kaj najednou vykřikl: „Au! Píchlo mě u srdce! A něco mi spadlo do oka!“

Gerda se mu snažila do oka kouknout, ale nic tam neviděla. Byl to totiž onen neviditelný střípek z čarodějova zrcadla. Kaj se odtáhl. Najednou se mu zdálo, že Gerdiny šaty jsou ošklivé. Dokonce kopl do truhlíku a utrhl tu nejkrásnější růži. „Fuj, vždyť je v ní červ!“ lhal. Změnil se. Jeho srdce začalo mrznout.

Když přišla zima a napadl první sníh, Kaj vzal sáňky a běžel na náměstí. Tam přijely obrovské, bílé saně tažené bílými koňmi. Řídila je žena celá v bílém kožichu. Byla to Sněhová královna. Byla oslnivě krásná, ale celá z ledu. Kaj si své malé sáňky přivázal za ty její a ona ho odvezla daleko pryč, až do svého království na severu, kam nikdy nedosáhlo slunce.

Zahrada zapomnění a pomoc na cestě

Gerda proplakala mnoho nocí. Nechtěla uvěřit, že by Kaj zemřel, jak říkali dospělí. Oblékla si teplý kabátek, obula nové červené botičky a vydala se ho hledat.

Cesta ji zavedla až k řece, po které plula v malé lodičce, dokud nezastavila u domku s doškovou střechou a okny s červenými a modrými sklíčky. Bydlela tam stará kouzelnice s velkým slaměným kloboukem. Gerda se jí moc líbila a chtěla si ji nechat. Proto začarovala zahradu tak, aby v ní kvetly všechny květiny světa, kromě růží. Ty nechala zmizet pod zemí. Kdyby totiž Gerda uviděla růži, vzpomněla by si na Kaje.

Gerda v té podivné zahradě pobyla dlouho a málem opravdu zapomněla. Ale jednoho dne si všimla kouzelničina klobouku. Byla na něm namalovaná červená růže. Gerda se rozplakala. Její horké slzy dopadly na zem, hlína pukla a z ní vyrostl růžový keř. „Kaj není pod zemí, žije“ zašeptaly růže. „Musíš jít dál!“

A tak Gerda utekla. Z podzimu rovnou do chladné zimy. Potkala moudrou vránu, která ji zavedla do velkého paláce. Žil v něm hodný princ s princeznou. Když slyšeli Gerdin příběh, dali jí teplý rukávník, kožíšek a zlatý kočár, aby se jí lépe cestovalo.

Loupežníci a cesta na sever

Zlatý kočár ale v temném lese přilákal loupežníky. Vrhli se na něj a chtěli Gerdu unést. Zachránila ji malá loupežnická dcerka, která měla rozcuchané vlasy a oči tmavé jako uhlíky. „Neublížíte jí, bude si se mnou hrát!“ poručila loupežníkům.

Večer, když loupežnická dcerka usnula, uslyšela Gerda z rohu jeskyně hluboký hlas. Byl to zajatý sob. „Znám Sněhovou královnu,“ řekl sob. „Odvezla malého chlapce na daleký sever, do Laponska.“

Jejich tichý rozhovor probudil loupežnickou dcerku. A i když vypadala jako drsná loupežnická holka, uvnitř nebyla zlá. Uřízla sobovi provazy, aby ho osvobodila, Gerdě vrátila rukávník a řekla: „Běž zachránit svého kamaráda. Ale utíkejte, než se vzbudí ostatní loupežníci.“

Srdce z ledu a teplo slzy

Sob utíkal dnem i nocí. Byla taková zima, až stromy praskaly. Konečně dorazili k ledovému paláci Sněhové královny. Zdi byly postaveny z mrazivého sněhu a okna z kusů ledu. Palác byl obrovský, prázdný a děsivě tichý.

Uprostřed největšího, zamrzlého pokoje seděl Kaj. Byl skoro modrý mrazem, ale ani to necítil. Sněhová královna mu poručila: „Slož z těchto kusů ledu slovo LÁSKA. Jestli to dokážeš, jsi volný.“ Ale s chladnou a bezcitnou myslí se mu to nedařilo. Ledové kostky mu klouzaly z rukou a nedokázal poskládat ani to slovo, natož pochopit jeho význam.

Vtom do sálu vběhla Gerda. Šaty měla potrhané, boty i kabát ztratila někde cestou, mrazem popraskané rty se jí třásly, ale když uviděla Kaje, rozběhla se k němu a pevně ho objala. „Kaji! Můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Kaj seděl strnule a tiše. Díval se na ni chladnýma očima a nepoznával ji. Gerdě to zlomilo srdce. Začala plakat. Její upřímné, horké slzy dopadly na Kajovu hruď. Propálily se skrz kabát až do jeho srdce, kde rozpustily ten strašlivý kousek ledu.

Kaj se zhluboka nadechl a podíval se na Gerdu. Její láska a smutek ho tak dojaly, že se sám rozplakal. Plakal tak silně, že mu z oka vyplavil i druhý kouzelný střípek. „Gerdo? Kde jsi byla tak dlouho? A jaká je tu najednou zima!“ řekl a objal ji.

Jakmile se usmáli, znaky na kouscích ledu kolem nich, už nebyly jen podivnými symboly. Konečně v nich Kaj viděl písmena, ze kterých dokázal poskládat to nejdůležitější slovo – LÁSKA. Kaj byl volný. Kouzlo chladného rozumu bylo poraženo obyčejným, upřímným citem.

Chytili se za ruce a vydali se na dlouhou cestu domů. Když došli k jejich domu a vystoupali po schodech na střechu k dřevěným truhlíkům, zjistili, že zatímco byli pryč, vyrostli z nich velcí lidé. Ale uvnitř, ve svých srdcích, zůstali dětmi. A nad nimi zrovna rozkvétaly letní červené růže.

Článek Sněhová královna a střípky zrcadla se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Dívky byly hodné a pracovité, ale každá byla z jiná. Sněženka nejraději seděla doma u pece, předla len nebo pomáhala matce s vařením. Byla tichá a klidná. Růženka naopak neposeděla. Od jara do podzimu běhala po lese, sbírala jahody, honila se za zajíci a lezla po skalách. Obě se však měly tolik rády, že když šly ven, vždy se držely za ruce.

Jednoho zimního večera, když venku skučel severák a sníh zasypal okna až do poloviny, někdo těžce zabušil na dveře. Matka řekla: „Růženko, rychle otevři, to bude nějaký pocestný, který hledá úkryt před mrazem.“

Růženka odsunula závoru, ale místo člověka stál na prahu obrovský hnědý medvěd. Dívka s křikem uskočila a Sněženka se schovala za matčinu sukni. Medvěd ale promluvil hlubokým, lidským hlasem: „Nebojte se, neublížím vám. Jsem jen napůl zmrzlý a chci se u vás trochu ohřát.“

Matka, která měla dobré srdce, zvíře pustila dál. Medvěd si lehl k ohni a dívky brzy zjistily, že je hodný a mírumilovný. Přinesly hřeben a vyčesaly mu ze srsti sníh a led. Začaly se s ním pošťuchovat a medvěd si nechal všechno líbit.

Od toho dne k nim medvěd přicházel každý večer. Celou zimu spal u jejich pece a ráno s prvním světlem odcházel do lesa.

Když sníh roztál a jarní slunce prohřálo hlínu, medvěd jednoho rána řekl: „Nyní musím odejít a celé léto se nevrátím. Musím jít hlídat své poklady před zlým trpaslíkem. V zimě, když je zem zmrzlá na kost, trpaslíci nemohou na povrch. Ale teď, když půda povolila, prorazí si cestu nahoru a kradou.“

Sněžence i Růžence bylo smutno, ale nechaly ho jít.

O několik týdnů později šly sestry do lesa na sběr klestí. Na mýtině uviděly obrovský pokácený strom. V jeho kmeni byla zaražená dřevěná kláda a kolem ní poskakoval ošklivý malý mužíček se svraštělým obličejem a sněhově bílými vousy, dlouhými až po kolena. Konec jeho vousů uvízl ve štěrbině stromu. Trpaslík se potácel sem a tam jako pes na řetězu.

„Co na mě zíráte, hloupé husy?“ zaječel na dívky. „Pojďte sem a pomozte mi!“ „Co jsi dělal, mužíčku?“ zeptala se Růženka. „To ti může být jedno, ty zvědavá nádivo! Chtěl jsem si naštípat trochu dřeva na oheň, ale klín vyskočil a kmen mi skřípl plnovous. Nemůžu se hnout!“

Dívky se snažily vousy vytáhnout, ale držely pevně. „Počkej, dojdu pro pomoc,“ navrhla Růženka. „Zbláznila ses? Komu bys chtěla říkat?“ prskal trpaslík. „Udělejte něco hned!“ Sněženka sáhla do kapsy své zástěry, vytáhla nůžky a konec vousů ustřihla. Jakmile byl trpaslík volný, popadl pytel se zlaťáky, který měl schovaný v kořenech, a bez jediného slova díků zmizel v podzemí.

Uběhl další měsíc. Sestry šly k potoku nachytat ryby k večeři. Když se přiblížily k břehu, uviděly toho samého trpaslíka. Skákal na břehu a vypadalo to, že chce skočit do vody. Zasekl si totiž udici do vlastních vousů a na háčku zrovna uvízla obrovská ryba, která ho táhla do proudu. Dívky k němu přiběhly a držely ho. Znovu nebylo jiné cesty, než vzít nůžky a ustřihnout další kus vousů. „Vy nešikové!“ řval trpaslík, jakmile se ocitl v bezpečí. „Zohyzdily jste mi tvář! Ať vás vrány sežerou!“ Sebral pytel perel z rákosí a utekl.

Na konci léta šly dívky do města nakoupit nitě. Cestou procházely skalnatou soutěskou a uslyšely zoufalý křik. Přiběhly blíž a viděly, jak velký orel svírá v pařátech jejich známého trpaslíka a chystá se s ním odletět. Dívky nelenily, popadly mužíčka za nohy a přetahovaly se s ptákem tak dlouho, dokud orel svou kořist nepustil.

„To jste mě nemohly chytit opatrněji?“ utrhl se na ně trpaslík, jakmile se otřepal. „Roztrhly jste mi kabát, vy nemehla!“ Vzal svůj měšec s drahokamy a zalezl do díry ve skále. Dívky už byly na jeho nevděk zvyklé a pokračovaly v cestě.

Když se večer vracely domů, překvapily trpaslíka na mýtině. Vysypal si své drahokamy na plochý kámen a ve svitu zapadajícího slunce je počítal. Když uviděl sestry, zrudl vzteky. „Co tady okouníte?!“ křičel.

V tu chvíli z lesa s mohutným zafuněním vyrazil velký hnědý medvěd. Trpaslík ztuhl hrůzou. „Pane medvěde,“ začal žadonit a couval. „Neubližujte mi. Dám vám všechny své poklady. Podívejte, tady ty dvě dívky, to je mnohem lepší sousto! Jsou mladé a křehké. Vezměte si je!“

Medvěd se ale nenechal oklamat. Zvedl se na zadní tlapy a jediným mocným úderem srazil zlého trpaslíka k zemi. Trpaslík padl do trávy a už se nepohnul.

Dívky se daly na útěk, ale medvěd na ně zavolal: „Sněženko, Růženko, neutíkejte. To jsem přece já.“ Když poznaly jeho hlas, zastavily se. Medvědí kůže najednou spadla na zem a před nimi stál pohledný mladý muž celý ve zlatém oděvu.

„Jsem královský syn,“ řekl. „Tento zlodějský trpaslík mi ukradl mé poklady a zaklel mě do podoby divokého medvěda. Kletba mohla pominout, až když bude trpaslík spravedlivě potrestán.“

Dívky dovedly prince domů k matce. Když dívky vyrostly, princ si vzal Sněženku za ženu a jeho bratr, který přijel s královským průvodem, si vybral Růženku. O velký poklad, který trpaslík za ta léta v lese nakradl, se spravedlivě rozdělili a stará matka žila s nimi na zámku spokojeně až do konce svých dnů. A ty dva růžové keře, bílý a červený, vzali s sebou. Zasadili je pod okny paláce a ony každý rok nádherně kvetly.

Článek Sněženka a Růženka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Došli k prvnímu lesnímu prameni. Voda přes kameny tiše bublala, ale sestřička slyšela, jak pramen lidským hlasem šeptá: „Kdo se ze mě napije, stane se vlkem.“

Sestřička se lekla a chytila bratra za ruku. „Nepij, bratříčku, prosím tě. Jinak z tebe bude zlý vlk a sežereš mě.“ Bratříček poslechl, i když měl velikou žízeň.

Šli dál, až došli ke druhé studánce. I ta tichounce šeptala: „Kdo se ze mě napije, stane se medvědem.“ Sestřička ho znovu zadržela. „Nepij, bratříčku. Bude z tebe divoký medvěd a už mě nepoznáš a sežereš mě.“ Bratříček se statečně držel, ale žízeň už ho pálila v hrdle.

U třetího pramene už byl bratříček tak unavený a žíznivý, že sestřičku neposlouchal. Voda tiše šuměla: „Kdo se ze mě napije, stane se srnečkem.“ Než ho sestřička stačila zastavit, klekl si do mechu a dychtivě se napil.

Jakmile se jeho rty dotkly hladiny, chlapec zmizel. Na jeho místě stál u vody malý srneček a smutně se na sestřičku díval.

Sestřička ho objala a hořce zaplakala. Nechtěla ho v lese nechat samotného. Sundala si z krku svůj zlatý řetízek a opatrně ho srnečkovi zapnula kolem krku, aby každý poznal, že k ní patří. Pak mu z jemného rákosí upletla ohlávku. Společně našli v lese opuštěnou chaloupku, kde zůstali žít. Sestřička sbírala lesní plody a srneček se pásl na sladké trávě hned vedle ní.

Jednoho dne přijel do lesa král se svými lovci. Zvuk loveckých trubek a štěkot psů se rozléhal hlubokým hvozdem.

Když to srneček uslyšel, začal neklidně pobíhat po světnici a žadonil: „Sestřičko, prosím, pusť mě ven. Musím běžet s nimi, už to tady nevydržím.“

Sestřička se bála. „Nechoď, uloví tě a zůstanu tu sama.“

Ale srneček slíbil, že bude opatrný a nenechá se chytit. Sestřička ho tedy pustila, ale domluvili si pevné pravidlo. „Až se večer vrátíš, třikrát zaklepej kopýtkem na dveře, abych věděla, že jsi to ty.“

První den se srneček s radostí nechal honit po lese. Kličkoval mezi stromy, přeskakoval padlé kmeny a lovci ho nedokázali dohonit. Zlatý řetízek se mu na krku jen blýskal. Večer se v pořádku vrátil k chaloupce, třikrát zaklepal a sestřička mu s úlevou otevřela.

Druhý den ráno zatroubily rohy znovu. Srneček opět vyrazil do lesa. Tentokrát si ho ale všiml sám král. Zaujalo ho podivuhodné zvíře, které bylo rychlejší než nejlepší psi a zjevně si s nimi jen hrálo. Nenařídil střílet, ale potichu srnečka sledoval. Večer viděl, jak zvířátko doběhlo k opuštěné chaloupce, třikrát zaklepalo kopýtkem a jak mu otevřela dívka.

Třetí den ráno král na nic nečekal. Nechal lovce lovit v jiné části lesa a sám se vydal rovnou k chaloupce. Počkal, až srneček vyběhne do houští, přistoupil k dřevěným dveřím a třikrát na ně zaťukal, přesně jak to dělal srneček.

Sestřička otevřela v domnění, že se bratr vrátil brzy. Místo něj však na prahu stál král. Jakmile ji spatřil, byl okouzlen její skromností a péčí, se kterou se o chaloupku i zvíře starala. A sestřička viděla, že král má laskavé oči a není se čeho bát. Slovo dalo slovo, a protože se jeden druhému zalíbili, král jí nabídl: „Pojď se mnou na můj zámek. Budu tě chránit a tvému srnečkovi se u mě už nikdy nic zlého nestane.“

Sestřička souhlasila a král je oba odvezl do bezpečí. Netrvalo dlouho a rozhodli se, že uspořádají svatbu.

A právě v den jejich svatby, když si před všemi hosty slíbili lásku a věrnost, se stalo něco nečekaného. Síla jejich lásky byla tak velká, že macešino zlé kouzlo nadobro ztratilo svou moc. Srneček se přímo před zraky svatebčanů proměnil zpět v malého chlapce.

Od toho dne žili všichni tři šťastně na královském zámku a do temného lesa už se nikdy nevrátili

Článek Bratříček a sestřička: O zakleté studánce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.