„Stát! Brzděte!“ křikl velitel hlídky a zuřivě zamával nohama.

Jenže pak BUM! První mravenec narazil do měkké zelené zdi.

Celá dálnice se zastavila. Co se stalo? Přes hlavní cestu ležela obrovská, tlustá housenka. Pěkně se najedla čerstvých lístků a teď tu spala jako špalek. Oddychovala, až se celý stonek třásl. Mravenci do ní strkali rameny: „Hej, vstávej, překážíš v provozu!“ Ale housenka jen zamlaskala, převalila se a spala dál. Její váha byla na malé mravence prostě moc velká. Nahoře na listu začaly mšice nespokojeně přešlapovat. Měly plno sladké šťávy, ale nikdo si pro ni nešel.

Zničehonic z dálky uslyšeli zvuk, který připomínal bručení motoru starého auta. A přibližovalo se to. Zpoza listů velké pampelišky vyletěla beruška roztáhla své červené krovky s černými puntíky a přistála přímo u chrupající housenky.

„Copak, chlapci, copak? Dopravní zácpa?“ zeptala se zvědavě. Beruška se podrbala mezi tykadélky a pak prohlásila: „Jestli chcete tak já vám pomůžu. Žádným křikem a vztekáním tady ničeho nedosáhneme. Budeme muset vymyslet něco jiného… a mě už něco napadlo,“ rozzářila se zářivým úsměvem.

Beruška přeletěla na vedlejší klacík a hned rozdávala rozkazy: „Vy tři, přineste to nejpevnější stéblo trávy! Vy dva, podvlékněte ho housence opatrně pod břichem!“

Mravenci nelenili. Jsou to pilní, šikovní a silní chlapíci. Za chvilku měli dlouhé stéblo, které ji obratně podvlékli pod bříškem a pak zavázali dohromady. Beruška zvala jeden konec stébla a přehodila ho přes větvičku těsně nad jejich hlavami. Pak konec stébla spustila dolů zástupu mravenců, kteří jej pevně chytili. Hezky jeden za druhým.

„A teď všichni chytit! Raz, dva, tři a táhnem!“ zavelela beruška.

Mravenci pořádně zabrali. „Hej rup! Hej rup!“ Nohy se jim bořily do kůry, ale hladká větvička nahoře a šikovně uvázané stéblo jim pomohlo housenku nakonec přece jen zvednout. Těžká housenka se pomalu, polehoučku nadzvedla a sklouzla stranou. Sjela po listu a zastavila se až dole v měkkém, chladivém mechu. Vůbec se neprobudila, jen se spokojeně stočila do klubíčka.

„Výborně, dálnice je volná!“ ohlásila beruška, opucovala si krovky a odletěla zkontrolovat další květinu. Mravenci na nic nečekali, seřadili se do dvojstupu a hned se rozběhli za svými mšicemi.

Zase bylo slyšet jen pilné: Raz, dva! Raz, dva!

Článek Zácpa na mravenčí dálnici se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Starat se o ještěrky, to není žádná legrace. Ještěrka je zvíře mrštné, věčně někde lítá za mouchami, a když přijde čas, musí převléct kabát. Tedy svléknout starou kůži. A to máte jako zkoušet si sako po dědečkovi. Buď to dře v podpaží, nebo máte krátké rukávy. Šupinka měl proto pořád plné ruce práce. Tu musel pomoct ještěrce Františce, které se stará kůže zachytila za uchem, tam zase mladému Edovi vysvětloval, že když se svléká, nesmí se u toho drbat o ostružiny, jinak bude vypadat jako rozedraná hadra.

Byl to klidný život. Slunce hřálo, mouchy bzučely a Šupinka měl ve své dílničce pod kořenem pečlivě srovnané lahvičky s ranní rosou, kterou ještěrkám leštil ty jejich zelené šupiny, až se blýskaly jako opravdové smaragdy.

Jenže, jak už to na světě chodí, klid nikdy netrvá věčně. Kousek za lesem stál zámek a v tom zámku bydlel baron z Nudorfu. Byl to člověk sice bohatý, ale rozumu byste něj našli jen pomálu. A jeho žena, baronka, ta byla ještě horší. Když měla k večeři husu, chtěla páva. Když jí ušili hedvábné šaty, stěžovala si, že nejsou utkané z měsíčního svitu.

Jednoho dne si baronka usmyslela novou hloupost

„Muži,“ povídá u snídaně a klepe lžičkou do vajíčka na hniličko, „viděla jsem v lese ty zelené ještěrky. Ty se tak krásně lesknou! Chci z nich mít rukavičky. A hned!“

Baron, místo aby ženě vysvětlil, že ještěrka patří hezky do lesa na kámen a ne na ruce, zavolal svého vrchního lovce Lojzu. Lojza byl chlap jako hora, svalů měl na rozdávání, ale pod kloboukem mu to taky moc nemyslelo. Vlastně mu to nemyslelo skoro vůbec.
„Lojzo,“ nařídil baron, „vezmeš sítě a nachytáš ty nejzelenější ještěrky. A běda ti, jestli se vrátíš s prázdnou!“

Druhý den ráno sedí Šupinka na kameni, zrovna čistí Františce ocásek od zaschlého bláta, a najednou slyší dupot, jako by se blížilo stádo splašených krav. Z lesa se vyřítil Lojza se svými pacholky. V rukou měli sítě na motýly, přes rameno plátěné pytle a dupali u toho v mechu, až z toho padaly šišky ze stromů.

Šupinka se schoval za mateřídoušku a poslouchá

„Tady to musí bejt, šéfe,“ sípe jeden z pacholků. „Tady je to samá ještěrka, to budou rukavičky pro paní baronku jedna báseň!“

Když to Šupinka uslyšel, vůbec se nenaštval. Kdepak. Vztekat se, to je pro lidi, co nevědí kudy kam. Šupinka se zamyslel. Poškrábal se na bradě, poklepal si na čelo a pak svolal všechny ještěrky pod velký lopuch.
„Tak poslouchejte, bando šupinatá,“ řekl tichým, ale přísným hlasem. „Tamhle ti mizerové si na vás přinesli sítě a chtějí z vás udělat rukavičky. Ale my jim ukážeme. My na ně chytře vyzrajeme. Edo, ty jsi z vás největší. Pojď sem mám nápad.“

Běžel do své dílny a přinesl plátěný pytlík. V něm měl vápencový prach z nedalekého lomu a pak svůj největší poklad – střípek ze starého zrcátka, který kdysi našel na cestě. Prach si strčil do kapsy a střípek si schoval za vestičku. Pak zavelel:

‚Všichni na svá místa!‘ Ještěrky se rozutekly rychleji, než bys řekl šup. Pár se jich skrylo do dutých pařezů, jiné do hromady spadaného listí, a ty nejmenší do chvojí, kde vypadaly jako jehličí.

Lovci vešli do lesa

Do těžkého ticha lesa se nejdřív ozvalo jemné zapraskání. ‚To je jen větev,‘ utěšoval se Lojza. Ale pak, hned u jeho ucha, něco zasyčelo. Ššššš-pšššt! A pak se z mechu začaly ozývat hluboké steny, jako by snad ožívaly a hekaly samotné kořeny lesa. Byly to ještěrky, co se tiskly do dutin pařezů a přesně podle Šupinkových instrukcí vydávaly ty nejdivnější zvuky, jaké jen ze svých tlamiček dokázaly vyloudit. Když lovci uviděli, jak se tráva a listí vlní, aniž by foukal vítr (to ještěrky tlapkami trhaly za trsy), začalo jim být ouzko. Pacholci se tiskli k sobě a Lojza už držel síť spíš jako štít. Strach je začal svírat, přesně jak Šupinka naplánoval. Les kolem nich už nebyl jen les, bylo tisíce očí a tisíce neznámých zvuků.

Slunce se zrovna začalo sklánět k západu. Lesem se táhly dlouhé stíny a z mechu stoupala večerní mlha a nastal čas pro zlatý hřeb. Lojza s pacholky opatrně našlapovali kolem zídky, sítě připravené.

Šupinka dal ještěrkám domluvené znamení a zavelel: ‚A teď, Edo, ty jsi největší. Ty se připrav k té hladké skále! Ostatní, ani muk!‘

Vtom Šupinka vyskočil na nejvyšší kámen. Namířil střípek zrcátka tak, aby chytil poslední rudé paprsky zapadajícího slunce a namířil je přesně na Edu, který stál na výstupku před kusem hladké skály. Odrážející se světlo udělalo společně s větvičkami a listy kolem na skále obrovský, děsivý stín. Večerní mlha navíc ten stín rozmazala, takže to vypadalo, jako by se před lovci vztyčil drak velký jako stodola!

Než se lovci stačili vzpamatovat, Šupinka skočil do starého, dutého pařezu a z plných plic zařval. Pařez zafungoval jako parádní tlampač, který jeho hlas mnohonásobně zesílil. „RROOAAARRR! KDO MI TU CHCE CHYTAT MOJE DĚTI?!“ zadunělo lesem, až to pacholkům rvalo uši.

Lojza ztuhl. Podíval se na obří stín na skále, který otevíral tlamu (to Eda jen zívnul, protože už byl přece jen večer), a kolena se mu roztřásla jako sulc.
„P-p-p-pro pána,“ vykoktal, zahodil síť do křoví a zařval: „Zdrhejte! Je tu drak!“

Kdo uteče, vyhraje. Ale kdo utíká moc rychle, někdy zakopne i o vlastní nohy. Lojza s pacholky upalovali z lesa takovým fofrem, že ztratili boty, potrhali si kalhoty a nezastavili se dřív než na zámeckém nádvoří.

Baron se zrovna procházel po balkóně, a když viděl tu spoušť, jen spráskl ruce. Lojza mu vykládal, že v lese žije stohlavá saň a že jestli chce baronka rukavičky, ať si je radši uplete z ovčí vlny, protože on už do toho lesa nepáchne, ani kdyby mu platili zlatem.

Baronka sice dělala chvíli ofuky, ale když viděla, jak je Lojza bledý jako stěna, raději vzala zavděk těmi pletenými.

A Šupinka? Ten dole u zídky slavil jak lovce parádně napálili. Ještěrky vylezly z děr, smály se, až se za břicha popadaly, a slunce zapadlo přesně tak, jak zapadnout mělo.

Článek Jak ještěrka k drahokamové kůži přišla a baron ostrouhal se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho rána ho do nosu cvrnklo něco neobvyklého. Byla to vůně. Ne ta stará, zatuchlá vůně jeskyně, ale svěží, mokrá vůně probouzejícího se jara. Oříšek pohnul uchem. Pak otevřel oči.

„Jaro!“ písknul nadšeně. Bříško se mu hned ozvalo hlasitým zakručením.

Na nic nečekal. Odrazil se od stropu, roztáhl křídla a vletěl rovnou k otvoru jeskyně. Obvykle netopýři čekají na večer, ale Oříšek byl po zimě tak nedočkavý, že na všechna pravidla zapomněl. Myslel jen na to, jak vyletí ven a chytí si první jarní svačinu.

Jenže jakmile vyletěl z jeskyně, stalo se něco hrozného.

BUM! Do očí ho udeřilo světlo. Bylo to, jako by ho někdo praštil přes obličej obrovskou zlatou dekou. Oříšek nikdy nic takového nezažil. Slunce stálo vysoko na obloze, byl totiž pravé poledne.

Oříšek zděšeně vypískl. Sluneční paprsky ho pálily na citlivých ušich a oči ho bolely tak, že je musel pevně zavřít. Co bylo horší, jeho netopýří sonar, kterým ve tmě „vidí“, teď v tom horkém a hlučném denním vzduchu fungoval úplně špatně. Všechno se odráželo jinak.

Zmateně zamával křídly, narazil do tlusté větve a s tichým žuchnutím dopadl do měkkého mechu pod starým dubem. Zůstal ležet, schoulený do klubíčka, oči pevně zavřené, křídla přitisknutá k tělu. Třásl se strachy. Kde je jeho bezpečná tma? Kam zmizela noc?

„Teda, ty jsi ale divná myš,“ ozvalo se kousek nad ním pohrdavé prsknutí.

Oříšek opatrně pootevřel jedno oko, ale hned ho zase zavřel. Viděl jen rozmazanou, rezavou šmouhu.

„Já nejsem myš. Já jsem Oříšek. Netopýr,“ špitl tence.

„Netopýr? A co děláš venku v poledne? Netopýři přece spí,“ řekla rezavá šmouha a zkušeně rozlouskla oříšek. Byla to veverka Zrzečka.

„Já… já jsem se spletl,“ přiznal Oříšek smutně. „Vzbudil jsem se a myslel, že už je večer. Teď mě hrozně pálí oči a nemůžu najít cestu zpátky do jeskyně. Všude je moc světla a je horko.“

Zrzečka přestala okusovat svůj oříšek a podívala se na malou, třesoucí se hromádku v mechu. I když byla veverka obvykle dost upovídaná a občas i trochu drzá, srdce měla na správném místě.

„No jo, ty jsi v tomhle světle úplně ztracený,“ zamumlala se soucitem. „Vstávej, mrňousi. Vím kde leží tvá jeskyně. Pěšky to sice bude trvat dýl, ale do té tvé díry tě dostanu.“

„Vážně?“ Oříškovi nadšením zacukalo ucho.

„Jasně,“ odpověděla Zrzečka a hbitě seskočila ze stromu. „Drž se mě.“

A tak začala neobvyklá cesta. Zrzečka cupitala napřed po mechu, pod kapradím a přes popadané kmeny. Oříšek se belhal za ní. Netopýři na zemi moc chodit neumí, šoupou se po břiše a pomáhají si lokty křídel. Pro Oříška to bylo namáhavé a všude bylo příliš mnoho zvuků a barev, které neznal.

Ale Zrzečka byla skvělá průvodkyně. Vždycky našla tu nejstinnější cestu. Vedla ho pod hustými keři, kde bylo chladno a šero.

„Ještě kousek,“ povzbuzovala ho, když se Oříšek unaveně zastavil pod velkým lopuchovým listem. „Cítíš to? Už jsi skoro doma.“

Skutečně. Vzduch začínal vonět tou starou, známou vůní jeskyně. Zrzečka ho dovedla až k samému vchodu, kam už ani slunce nedosáhlo.

Oříšek ucítil pod nohama známou skálu. Byl doma. V bezpečném, chladném stínu.

Otočil se k veverce. Pořád ji viděl jen rozmazaně, ale teď už se nebál. „Děkuju ti, Zrzečko. Zachránila jsi mě.“

Veverka jen mávla huňatým ocasem. „Není zač, Oříšku. Ale příště, prosím tě, počkej, až vyleze měsíc. Ať tě nemusím příště zachraňovat znovu.“

Oříšek přikývl, zavěsil se na skálu, vylezl vysoko ke stropu jeskyně a zabalil se do křídel. Byl unavený, ale šťastný. Věděl, že jaro je venku, a teď už věděl, že má i kamaráda, se kterým se může potkat… tedy, pokud si Zrzečka přivstane, nebo on trochu ponocuje. Ale teď se nejvíc těšil na to, až se slunce schová, jeskyni zaplaví ta nejkrásnější, hluboká tma a on konečně se svou rodinou vyletí do noci.

Článek Oříšek a ukradená noc se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička si otřela mouku do zástěry a láskyplně se na ten pocukrovaný zázrak podívala. „Víte, děti,“ usmála se na Elišku s Tomášem, „přesně takového beránka pekla už moje babička, vaše praprababička, ve staré kachlové peci. Tenkrát nebyl žádný elektrický šlehač, těsto se muselo poctivě třít dřevěnou vařečkou v hliněné míse tak dlouho, až z toho bolela ruka jako čert. Ale to víte, na Velikonoce to jinak nešlo.“

Eliška nespouštěla z voňavého pečiva oči. „A proč vlastně pečeme zrovna beránka, babi?“ vyzvídala. „To máte tak,“ pohladila babička Elišku po vlasech. „Na jaře se rodí na statcích mláďátka a malý beránek je odjakživa symbolem nového života, nevinnosti a jara. Znamená, že zima už nadobro sbalila kufry. Dřív byli lidé chudí a nemohli si dovolit na svátky opravdovou pečínku z masa, a tak si upekli alespoň takového sladkého, piškotového, aby měli na stole něco slavnostního. Přináší totiž do domu radost a požehnání.“

„Tak, a teď musí chvilku chladnout,“ řekla babička pětileté Elišce a osmiletému Tomášovi. Utřela si ruce do zástěry a šla se podívat na dvorek, kde děda právě pletl z vrbového proutí pořádnou pomlázku.

Eliška zůstala v kuchyni sama. Popošla blíž ke stolu a stoupla si na špičky. Ten beránek voněl tak náramně, až se jí sbíhaly sliny. A to levé ouško! Bylo takové pěkně do zlatova vypečené, trochu tenčí než zbytek hlavy a kousek z něj tak lákavě trčel ven. Eliška si řekla, že jenom maličko zkusí, jestli už je ten piškot studený. Odloupla mrňavý drobeček. Zkusila ho. Panečku, to byla dobrota! Odloupla ještě jeden kousek. A pak ještě jeden. Než byste řekli švec, beránek byl bez ucha.

V tu chvíli se do kuchyně přiřítil Tomáš. Zastavil se a vykulil oči. „Eliško! Ty jsi snědla beránkovi ucho! Babička se bude zlobit!“

Eliška si dlaní zakryla pusu a do očí se jí draly slzičky. Bříško ji hřálo od sladkého těsta, ale u srdíčka ji začalo ošklivě píchat. „Co budeme dělat?“ pípla.

Tomáš byl starší bratr a ti mívají občas nápady, které sice znějí chytře, ale málokdy dobře dopadnou. „Musíme to udělat tak, aby to vypadalo, že to ucho snědl někdo jiný,“ prohlásil důležitě. Rozhlédl se po kuchyni a zrak mu padl na plátěný pytlík s granulemi, který stál v koutě. Patřil Alíkovi, dědovu strakatému voříškovi, který zrovna chrápal venku na sluníčku.

Tomáš nabral hrst granulí a nastražil je kolem stolu. Dokonce je položil i přímo vedle upečeného beránka. „Tak. A je to jasné. Bude to vypadat, že Alík vyskočil na židli, očichal stůl a ukousl beránkovi ucho. Případ je vyřešen,“ prohlásil Tomáš s vážnou tváří.

Sotva to dořekl, vrzly dveře a do kuchyně vešla babička s dědou. Babička se podívala na stůl, spráskla ruce o zástěru a vyhrkla: „Propánajána! Můj krásný beránek, chybí mu ucho! Kdo mu to provedl?“

Tomáš rychle ukázal na granule. „To musel být Alík, babičko! Podívej, nechal tu po sobě stopy! Vyskočil na stůl a chramst, ucho bylo pryč.“

Děda si posunul brýle na nos, podíval se na rozsypané granule, pak na ohlodaného beránka a nakonec oknem ven na spokojeně spícího psa. Pak se pod vousy usmál, založil si ruce za záda a klidným hlasem řekl: „Kdepak, holenku. To jsi na špatné stopě. Alík by přece v životě nevzal do tlamy sladký suchý piškot, ten má raději kus masa. A hlavně, kdyby ten náš chlupáč vážně vyskočil na stůl, to byste viděli tu melu. Slupnul by toho beránka celého i s těma rozinkovýma očima a nezbylo by nám tu vůbec nic, natož úhledně ukousnuté ouško.“

Eliška stála v koutě, žmoulala cíp svého trička a už to nemohla vydržet. A navíc by se kvůli ní zlobili na nevinného Alíka! Hlasitě popotáhla a rozplakala se. „To nebyl Alík, dědo! To jsem byla já! To ouško tak hezky vonělo… a chutnalo… mně je to moc líto!“

Babička se nadechla, ale nezačala láteřit. Místo toho k Elišce došla, dřepla si k ní a palcem jí utřela slzy z tváří. „No proto,“ řekla už docela laskavě. „Beránek s jedním uchem sice není do výlohy, ale sníst se dá stejně dobře. Ale pamatuj si, děvče, že svádět vlastní vinu na někoho druhého, to se nedělá.“

Eliška horlivě přikývla. Pravda byla venku a najednou se jí udělalo o moc lehčeji. Tomáš musel za trest zamést z podlahy všechny nastražené granule a babička pak do ukousnutého místa zapíchla snítku zeleného buxusu s červenou mašličkou. Prý aby tam tomu beránkovi tolik netáhlo. A upřímně? Byl to nakonec ten nejlepší velikonoční beránek, jakého kdy jedli.

Článek Kdo ukousl beránkovi ucho? se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zatímco ostatní včely pobíhaly po plástech jako dobře vychované pilné včeličky, kontrolovaly zásoby a leštily medové komůrky, Jasmínka seděla v samém středu úlu. Tam bylo nejvíc tepla. Měla kolem sebe omotanou šálu z jemného pavoučího vlákna a s přivřenýma očima usrkávala loňský, hustý med.

„Jasmínko! Jdeme na první jarní průlet! Slunce už svítí!“ zavolala na ni sestra Běla a nasadila si letecké brýle.

„Svítí, ale nehřeje. Venku je pořád zima,“ zabručela Jasmínka a zavrtala se hlouběji do měkkého vosku. „A k tomu tam ještě fouká. Zmrznou mi tykadla dřív, než doletím k první pampelišce. Zůstávám doma.“

Běla jen zakroutila hlavou a odletěla. Jasmínka si spokojeně povzdechla. Byla přesvědčená, že jarní vzduch je prostě ještě příliš studený na to, aby to bylo na nějaké to poletování po venku.

Vtom do úlu někdo vtrhl. Z chodbičky se ozval zvuk cupitajících nožiček. Byl to Kvapík. Malý, leskle zelený brouček, který měl o dvě nožičky víc, než dokázal při rychlém běhu rozumně ovládat. Zastavil se až nárazem o stěnu Jasmínčiny komůrky.

„Jasmínko! Poplach! Pohotovost! Křídla do pozoru!“ lapal po dechu Kvapík a zběsile mával tykadly.

„Zpomal, Kvapíku. Nerozumím ti, stalo se něco,“ zeptala se včelka a podala mu kapku vody.

Brouček vodu ignoroval. „Našel jsem ho! Na Jižním svahu. Rozkvetl Sluneční květ!“

Jasmínka překvapením vyprskla kapku medu. Sluneční květ nebyla obyčejná kytka. Vyprávěly se o ní legendy. Kvetl jen jednou za jaro a přesně jen na jedinou hodinu. Jeho nektar dokázal rozzářit celý úl a dodat včelám energii na celou sezónu.

„Ale… tam venku je zima,“ namítla slabým hláskem.

„Jenže on už se zavírá se, Jasmínko! Já mám nožičky a krovky. Neumím pyl sbírat jako vy včelky. Jestli tam nevyletíš teď hned, bude už pozdě a vy budete muset čekat zase na příští rok!“ Kvapík ji chytil za nožičku a táhl ji k východu z úlu.

Jasmínka stála na okraji odletové plochy úlu. Vítr jí rozcuchal chloupky na krku. Venkovní svět byl obrovský a vzduch studeně štípal. Nejradši by se otočila a běžela zpátky ke svému teplému vosku. Pak se ale podívala na malého Kvapíka, který na ni spoléhal.

„Tak dobře. Drž se mě,“ řekla odhodlaně. Brouček se jí pevně chytil za zadeček a Jasmínka odstartovala.

Prvních pár metrů to byla katastrofa. Vítr si s ní pohazoval. Byla ztuhlá a křidýlka ji neposlouchala. „Je to ale strašná zimaaaaa!“ zakřičela přes svištění větru.

„Zaber! Musíš kmitat rychleji!“ volal Kvapík.

Jasmínka opravdu zabrala. Zamávala křídly stokrát za vteřinu, pak dvousetkrát. A v tu chvíli si to uvědomila. Jak rychle pracovala křídly, její tělo se začalo zahřívat. Už nepotřebovala hřejivý vosk z úlu. Byla jako malý, bzučící hřejivé sluníčko. Najednou cítila neuvěřitelnou sílu a letěla rychleji než vítr.

Když dorazili k Jižnímu svahu, uviděli ho. Sluneční květ. Nádherný, zářivě žlutý květ, který vypadal, jako by v něm hořel malý oheň. Ale Kvapík měl pravdu. Jeho zlatavé okvětní lístky se už pomalu skládaly k sobě. Zbývala jen úzká škvíra.

„To nestihneme!“ vypískl Kvapík.

„Ale stihneme! Přitiskni krovky, letíme střemhlav!“ zavelela Jasmínka.

Složila křídla těsně k tělu a jako malá chlupatá raketa prolétla přesně středem zavírajícího se květu. Žuchla přímo do obrovské hromady třpytivého, zářivého pylu. Květ se nad nimi s tichým klapnutím zavřel.

O chvíli později se na okraji louky objevil včelí roj v čele se sestrou Bělou, který letěl po jejich stopě. Sluneční květ našli, ale už byl zavřený. Zoufale obletovali zavřený květ, ale nemohli se dostat dovnitř. Jenže pak se okvětní lístky pomalu rozestoupily. Uvnitř stála Jasmínka. Byla od hlavy až k patě obalená zářivým pylem. Vypadala jako malé sluníčko a sebevědomě se usmívala.

Ten den donesla do úlu nejvzácnější nektar ze všech. A když večer všechny včely spokojeně odpočívaly, Jasmínka už neseděla ve středu úlu zachumlaná do šály. Zjistila totiž, že když je jí zima, pořádně rychlý let za opravdovým dobrodružstvím ji hned zahřeje.

Článek Volání Slunečního květu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Takhle to dál nejde,“ zamumlal Teodor nabručeně a vykoukl ze své tmavé chodbičky. Zem kolem byla ještě tvrdá a studená. „Jaro asi zaspalo. Už tady určitě mělo dávno být. Musím mu pomoct se vstáváním!“

Teodor se vrátil do své podzemní dílny a vyhrabal svůj největší a nejcennější nález: starý fén na baterky, který kdysi našel u zahradního domku a který kupodivu ještě stále fungoval. Zatočil fénem v ruce jako by to byla zbraň. „Připrav se jaro, čeká tě budíček,“ prohlásil důležitě.

Jeho plán byl prostý. Najít první sněženku, která podle pověstí jaro probouzí, a trochu jí podtopit pod zadečkem, aby se jí chtělo ven. Vyšplhal na svůj krtinec a namířil fén na malý kousek zbývajícího sněhu. Bzzzzzz! Fén hučel, Teodor se tvářil jako největší vědec v lese, a sníh se začal pomalu měnit v blátivou loužičku. Jenže to bylo vše. Nic dalšího se nestalo.

„Teodore, co to tady provádíš?“ ozvalo se zachraptění. Vedle krtiny se pohnula hromádka listí a z ní vykoukl rozespalý čenich ježka Edy. „Snažím se vzbudit jaro, Edo! Roztopil jsem sníh a zahřívám zemi, aby sněženka věděla, že už může vylézt ven a začalo jaro,“ vysvětlil Teodor a dál usilovně foukal teplý vzduch na hlínu. Ježek Eda si protřel oči. „Fénem? To je jako chtít vypít rybník brčkem, kamaráde. To chce víc než jen trochu teplého vzduchu. Zkoušel jsi ji zazpívat?“

„Zazpívat? Jak jako zazpívat? K čemu by to bylo,“ divil se Teodor. „No místo budíku ji zazpívat nějakou hezkou jarní písničku, to ji určitě potěší a přesvědčí, že by měla vykouknout ven. Rozhodně víc než hučení fénu,“ radil mu dál Eda.

Teodor fén vypnul. „No, za pokus nic nedáme, že.“ Oba se posadili na okraj záhonku, kde pod zemí spala sněženka. Oba se nadechli a zplna hrdla spustili.

„Kytičko, kytičko maličkáááá, vykoukni z hlíííííííny, už je čas! Přivolej jaro, přírodu vzbuď, ať je kráááásně zas,“ zpívali tak hlasitě, až se na větvi nad nimi probudil kos. „Pánové,“ zakroutil hlavou kos, „váš zpěv je sice… hlasitý, ale sněženku křikem nevzbudíte. Potřebuje pošimrat u kořínků!“

Teodor na nic nečekal. Skočil do svého krtince rovnou po hlavě a začal pod povrchem opatrně dělat malé chodbičky kolem cibulky sněženky. „Tady máš trochu vzduchu! Tady ti načechrám peřinku!“ švitořil u toho. A jak tak krtkoval a kypřil, země pod jeho tlapkami začala vonět. Byla to vlhká vůně probouzejícího se života.

Pak ho něco jemně šimralo na nose. Malý, zelený špičatý lístek se prodral skrze hlínu přímo před jeho očima. Teodor vykoukl ven. Sněženka byla na světě! Ještě byla maličká a schoulená, ale byla tam.

A když na bílý kvítek dopadl první opravdový jarní paprsek. Teodor cítil, jak mu pod šálou začíná být zničehonic najednou horko. S radostným výsknutím si strhl kousavou šálu a hodil ji do dálky.

„Edo, dívej! Dokázali jsme to! Jaro je tady!“ Ježek Eda se usmál a nastavenou tvář opřel o sluníčko. „Vidíš, Teodore? Fén nebyl potřeba. Stačilo jen trochu poškrábat zemi za ušima.“ A zatímco se sněženka houpala ve vánku, krtek Teodor spokojeně tancoval na své krtině. Operace Sněženka byla úspěšná.

Článek Krtek Teodor a spící jaro se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.