Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ať už je svátek, nebo jen obyčejné úterý, nikdy není špatná chvíle na to říct: „Mám tě rád/a.“

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Článek Omalovánka: Ta nejčistší láska se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa kácet duby. Matka mu do rance zabalila pečenou husu, sladký koláč a láhev vína, aby mu síly nechyběly. Sotva však zaťal sekeru do prvního kmene, objevil se před ním šedivý stařeček s tváří vrásčitou jako kůra staletého stromu.

„Dobré jitro, mládenečku,“ zaskřehotal stařeček. „Mám břicho prázdné a v krku sucho. Nepodělil by ses o kousek koláče a doušek vína?“

Nejstarší bratr si jen odplivl: „Kdybych dal tobě, nezbylo by pro mě. Jdi svou cestou, dědku!“

Sotva se však stařeček ztratil v mlze, bratr se napřáhl k úderu, sekera sklouzla a on se hluboko řízl do ruky. Musel se s pláčem vrátit domů. Totéž se stalo i prostřednímu bratrovi. I on byl lakomý, i on stařečka odehnal a brzy se s bolestí v noze belhal zpět k vesnici.

Tehdy předstoupil Popleta. „Otče, nechte mě jít do lesa,“ poprosil. Otec se jen zasmál: „Tvoji bratři pohořeli, a ty, který ani sekeru neudržíš, chceš uspět?“ Ale nakonec ho pustil. Matka mu však dala jen suchou placku upečenou v popelu a láhev kyselého piva.

Když Popleta došel k mýtině, stařeček tam už čekal. „Dobrý muži,“ řekl Popleta uctivě, „mám jen tuhle popelavou placku, ale jestli ti nevadí, že je tvrdá, sedni si a jez se mnou.“

Stal se zázrak. Jakmile usedli, popelavá placka se proměnila v nadýchaný koláč a kyselé pivo v to nejsladší víno. „Máš dobré srdce,“ řekl stařeček, když dojedli. „Tamhle u kořenů starého dubu najdeš odměnu. Vykopej ji a jdi rovnou do města.“

Popleta kopal a z hlíny vytáhl husu. Nebyla to však obyčejná husa. Každé její pírko bylo z ryzího zlata a svítilo tak silně, že prosvětlilo i ten nejtmavší kout lesa.

Popleta vzal husu do podpaží a vydal se k městu. Cestou se zastavil v hostinci. Hostinský měl tři dcery, které, jakmile spatřily zlatého ptáka, nezatoužily po ničem jiném než po jediném pírku. „Stačilo by jedno malé pírko a byly bychom bohaté,“ šeptala nejstarší. Když Popleta na chvíli nedával pozor, přikradla se k huse a chtěla pírko vyškubnout. Ale běda! Jakmile se dotkla křídla, její ruka zůstala k huse přilepená jako přilepená.

„Pomoz mi!“ vykřikla na druhou sestru. Ta přiběhla, chytila starší za ruku, aby ji odtrhla, ale v tu ránu k ní byla přilepená také. Třetí sestra se pokusila pomoci oběma, a dopadla stejně.

Ráno Popleta vstal, vzal husu pod paži a kráčel dál. Vůbec si nevšímal, že za ním vlají tři dívky jako ocásek u papírového draka.

Na poli pracoval farář. Když uviděl ten podivný průvod, rozhněval se: „Nestydaté dívky, proč takhle běháte za mladíkem?“ Chytil tu nejmladší za rukáv, aby ji zastavil, a v tu vteřinu už musel cupitat s nimi. Za farářem se přilepil kostelník a za kostelníkem dva sedláci, kteří šli kolem. Celkem sedm lidí teď tvořilo komický řetěz, který se neohrabaně kymácel za klidně kráčejícím Popletou.

Došli až do hlavního města, kde žil král se svou dcerou. Princezna byla tak vážná a smutná, že král vyhlásil: „Kdo moji dceru rozesměje, ten dostane její ruku a půl království.“

Když princezna vyhlédla z okna a uviděla ten zmatek: Popletu s vážnou tváří a za ním sedm lidí, kteří se jeden druhého drželi, klopýtali přes kameny a vztekle na sebe pokřikovali, neudržela se. Nejprve se jí cukly koutky, pak se ozvalo tiché uchechnutí a nakonec vypukla v tak hlasitý smích, že se otřásaly i zámecké věže.

Král sice viděl svou dceru šťastnou, ale představa, že by se princezna měla provdat za prostého chlapce z lesa, se mu ani trochu nelíbila. „Smích je jedna věc,“ prohlásil král a upřel na Popletu přísný pohled, „ale královský majestát vyžaduje víc. Splníš-li tři úkoly, bude svatba. Pokud ne, odejdeš s prázdnou.“

První zkouška: Bezedné břicho

Král poručil, aby Popleta našel někoho, kdo dokáže vypít všechen víno z královských sklepů. Popleta si vzpomněl na stařečka, spěchal do lesa a na mýtině našel smutného muže. „Mám takovou žízeň, že ji nic neuhasí,“ naříkal muž. Popleta ho přivedl do zámku a muž během jediného dne vypil všechny sudy až do poslední kapky.

Druhá zkouška: Hora chleba

Král se zamračil a dal druhý úkol: „Najdi někoho, kdo sní horu chleba upečenou z tisíce měřic mouky!“ Popleta se vrátil do lesa a potkal jiného muže, který si utahoval opasek. „Mám takový hlad, že bych snědl i skálu,“ stýskal si. V zámku pak tento hladovec spořádal celou horu chleba, až zbyla jen jediná kůrka.

Třetí zkouška: Loď na zemi i na vodě

Král, už celý rudý vzteky, zvolal: „Poslední úkol! Přiveď mi loď, která pluje po vodě stejně dobře jako po suché zemi!“ Popleta šel naposledy za stařečkem. Ten jen poklepal holí o zem: „Protože jsi byl štědrý, dám ti i takovou loď.“ Než slunce zapadlo, připlul Popleta k hradbám na lodi, která nepotřebovala vlny ani vítr, aby klouzala po trávě.

Teprve tehdy král pochopil, že nad Popletou drží ochrannou ruku mocná síla a že jeho štěstí nepochází z lsti, ale z laskavosti. Král musel dodržet slovo. I když se mu zpočátku chudý Popleta nezdál, po třech těžkých zkouškách, které mu stařeček z lesa pomohl splnit, uznal, že chlapcovo dobré srdce je cennější než všechny poklady světa.

Svatba byla velkolepá a zlatá husa dostala čestné místo v královské zahradě. A ti přilepení lidé? Nebojte, jakmile Popleta princeznu rozesmál, kouzlo pominulo a oni se rozutekli do všech světových stran, hanbou se červenajíce za svou chamtivost.

Článek O zlaté huse a nečekaném řetězu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Když král ucítil, že se jeho čas krátí, nevěděl, kterému ze synů předat korunu. Zavolal si je tedy na nejvyšší věž hradu, odkud bylo vidět do všech koutů říše.

První úkol

„Ten z vás, kdo mi přinese nejjemnější a nejkrásnější koberec, se stane mým nástupcem,“ prohlásil sípavým hlasem a vzal z kapsy pláště tři labutí pírka. Foukl do nich. První pírko odnesl vítr na východ, druhé na západ. Třetí pírko chvíli kroužilo ve vzduchu a pak spadlo přímo dolů, na nádvoří hradu, kousek od staré kamenné studny.

Starší bratři se zasmáli. „Tak si tu hledej pod nosem, Hlupáčku,“ posmívali se a okamžitě vyrazili na rychlých koních do dalekých měst, aby našli ty nejlepší kupce.

Nejmladší syn pomalu sešel na prázdné nádvoří. Sedl si ke svému pírku na studené dlažební kostky a svěsil hlavu. Když tu si všiml, že pírko leží přesně uprostřed těžkého železného kruhu, který byl zapuštěný do kamene.

Zatáhl za něj. S tupým zaskřípěním se odklopily padací dveře a objevily se příkré, mechem porostlé schody vedoucí do temnoty.

Sestupoval opatrně dolů. Vzduch byl čím dál chladnější a voněl po vlhké zemině. Na dně narazil na těžké dubové dveře. Dvakrát zaklepal.

Zevnitř se ozvalo tiché kuňkání a dveře se samy s vrznutím pootevřely. Uprostřed vlhké sluje, osvětlené jen slabým namodralým světlem, seděla obrovská, bradavičnatá ropucha. Kolem ní poskakovaly desítky menších žabek.

„Co hledáš v mém království, synu krále?“ zeptala se ropucha překvapivě lidským a klidným hlasem.

„Můj otec žádá nejjemnější koberec,“ odpověděl popravdě a nesklopil zrak, protože neviděl důvod, proč by se měl takovému tvorovi vysmívat nebo se ho bát.

Ropucha kývla na jednu malou žabku, a ta přinesla malou dřevěnou truhličku. Uvnitř ležel složený koberec, utkaný z vláken tenčích než pavučina, na dotek hladký a chladivý jako noční vodní hladina. Nejmladší syn poděkoval a vrátil se na hrad.

Když se bratři vrátili, přinesli jen hrubé plátno utkané z ovčí vlny, které koupili od prvních pastýřů, jež potkali. Byli přesvědčeni, že Hlupáček nepřinese vůbec nic, a tak nechtěli utrácet zlaťáky. Král se však podivil nad nádherným kobercem z podzemí a prohlásil: „Koruna po právu patří nejmladšímu.“

Druhý úkol

To starší bratři neunesli. Naléhali a křičeli tak dlouho, až král s povzdechem vyhlásil druhý úkol: „Přineste mi nejkrásnější prsten.“

Znovu foukl do tří pírek. Znovu letěla na východ a na západ a třetí padlo na stejné místo na nádvoří. Nejmladší syn tentokrát šel bez váhání po schodech dolů za ropuchou. Vyprávěl jí o novém úkolu. Podala mu prsten posetý drahokamy, které jemně zářily i v úplné tmě. Bratři se mezitím vrátili s obyčejnými železnými kroužky od kováře ve vsi.

I tentokrát zvítězil nejmladší syn. Ale starší bratři začali vyhrožovat válkou, pokud nedostanou třetí šanci.

Třetí úkol

„Dobrá. Ten z vás dostane trůn, kdo přivede na hrad nejkrásnější nevěstu,“ rozhodl vyčerpaný král.

Pírka opět ukázala stejný směr. Hlupáček sešel po schodech dolů s těžkým srdcem. „Koberec a prsten jsi mi dala, moudrá ropucho,“ řekl smutně. „Ale kde tady v podzemí najdu nevěstu?“

Ropucha mu beze slova podala vydlabanou žlutou řepu, do které byly tenkými nitěmi zapřaženy čtyři polní myšky. „Posaď do ní jednu z mých malých žabek,“ poručila mu.

Nejmladší syn nevěřícně vzal jednu malou zelenou žabku a opatrně ji posadil do řepy. Jakmile se žabka dotkla dna, proměnila se v překrásnou dívku s ušlechtilou tváří, řepa se změnila ve zlatý kočár a myši v mohutné bílé koně.

Když vyjeli na nádvoří, bratři už tam čekali. V domnění, že nejmladší syn nikoho nenajde, přivedli jen první dvě selky, které potkali cestou.

Když král uviděl dívku, kterou přivedl jeho nejmladší syn, starším bratrům došla slova. Už nemohli protestovat. Král předal korunu a žezlo tomu, kdo se nenechal svést pýchou, plnil úkoly s pokorou a dokázal se s úctou chovat k těm, od kterých by druzí s opovržením odvrátili tvář.

A od toho dne už mu nikdo neřekl Hlupáčku.

Článek Tři pírka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Povídání o tom jak roste strom (pro ty menší)

1. Spící poklad v hlíně (SEMÍNKO)

Představte si semínko jako takový malý, tvrdý batůžek. Uvnitř toho batůžku spí úplně malinkatý zárodek stromečku a má tam schovanou i malou svačinku, aby měl sílu na první dny. Semínko spinká v zemi a čeká, až přijde ten správný čas. Až ho zahřeje jarní sluníčko a napojí dešťová voda.

2. Probuzení a první protažení (KLÍČENÍ)

Když se semínko napije vody, probudí se. Batůžek praskne a malý stromeček se začne protahovat! Jako první vystrčí dolů do hlíny malý kořínek. To je jeho nožička, kterou se pevně chytí země a začne pít vodu. Hned potom vystrčí nahoru malý zelený stonek, který se dere ven ze tmy rovnou za sluníčkem.

3. Zelený skřítek (SAZENICE)

Když stonek vykoukne z hlíny ven, rozevře své první malé lístky. Teď už to není semínko, ale malá sazenice. Vypadá trochu jako křehký zelený skřítek. Svými lístky chytá sluneční paprsky a kořínky pije vodu z půdy. Díky tomu začne rychle růst a sílit.

4. Cesta do nebes (STROM)

Roky plynou. Ze slabého stonku se stane pevný dřevěný kmen, který strom drží, aby ho nesfoukl vítr. Kmen se obalí do drsné kůry, což je takový stromový kabát, který ho chrání před zimou a broučky. Nahoře vyrostou dlouhé větve a na nich tisíce listů. Z malého semínka se stal opravdový obr, který dává stín, čerstvý vzduch a domov spoustě zvířátek!

Pro zvídavé školáky!

Ahoj školáci! Už víte, že každý strom byl kdysi jen semínko. Pojďme se ale podívat trochu blíž na to, jak přesně to ten strom dělá, že dokáže vyrůst do takové výšky a odkud bere jídlo, když nemá pusu!

Jak semínko pozná, kam má růst?

To je velká záhada přírody! I když semínko do hlíny hodíte vzhůru nohama, vždycky to zvládne správně. Kořen totiž cítí zemskou přitažlivost (gravitaci), a tak roste vždycky neomylně dolů za vodou. Naopak stonek s lístky cítí teplo a světlo, takže roste vždycky nahoru za sluníčkem.

Tajemství zelené kuchyně (FOTOSYNTÉZA)

Víte, že stromy si umí uvařit vlastní jídlo? Jejich „kuchyně“ je schovaná v zelených listech. Strom natáhne kořeny z půdy vodu a pošle ji kmenem až nahoru do listů. Listy pak chytí světlo ze sluníčka a ze vzduchu si vezmou plyn, který my vydechujeme (oxid uhličitý). Tohle všechno v sobě smíchají a vyrobí si sladký cukr, po kterém rostou! Tomuto úžasnému vaření se říká fotosyntéza. A to nejlepší? Jako bonus při tom strom vyrobí čerstvý kyslík, který my potřebujeme k dýchání!

Kmen: Vodní výtah a pevné brnění

Dřevěný kmen není jen kus špalku. Uvnitř kůry se skrývají malinké trubičky, které fungují jako výtah. Část z nich vozí vodu od kořenů nahoru k listům a druhá část vozí hotový sladký cukr z listů dolů k celému stromu. Zvenku je kmen chráněn kůrou, která funguje jako rytířské brnění. Chrání strom před nemocemi, okusováním od zvířat i před velkým mrazem.

Stromy jsou prostě dokonalé přírodní stroje. Jsou to obři, kteří se o sebe umí postarat úplně sami, a ještě u toho pomáhají celé naší planetě!

Zajímavosti o stromech

Stromy jsou jako superhrdinové přírody! Mají schopnosti, o kterých se nám ani nesnilo. Tady je pár, které dětem v první i druhé třídě (i těm ve školce) určitě překvapí:

1. Stromy si spolu povídají!

Věděli jste, že pod zemí mají stromy svou vlastní „internetovou síť“? Pomocí kořenů a malinkých hub (říká se jim mykorhiza) si posílají zprávy. Když je jeden strom v lese nemocný nebo má málo vody, ostatní stromy mu přes tuhle síť pošlou živiny, aby mu pomohly. Jsou to opravdoví kamarádi!

2. Nejstarší dědečkové na světě

Některé stromy pamatují dobu, kdy po světě běhali rytíři v brnění, a některé dokonce pamatují i pyramidy v Egyptě! Nejstarší stromy na světě (borovice v Americe) jsou staré přes 4 800 let. To je tolik narozeninových dortů, že by se nevešly do žádné cukrárny!

3. Jsou to rekordmani v pití

Velký dub dokáže za jeden jediný den „vypít“ až 400 litrů vody. To je skoro tolik, jako kdybyste napustili dvě až tři velké vany! Vodu pak listy vypouštějí do vzduchu jako neviditelnou páru, a díky tomu je v lese tak příjemně a chladno.

4. Strom jako obří klimatizace

Jeden vzrostlý strom dokáže ochladit své okolí stejně jako 10 klimatizací puštěných na plný výkon. Proto je pod stromem v létě mnohem lépe než pod slunečníkem. Stromy prostě vyrábějí svůj vlastní stín i chládek.

5. Umí se bránit „nepřátelům“

Když začne nějakou akácii okusovat hladová žirafa nebo jiný strom napadnou broučci, strom začne do vzduchu vypouštět speciální „vůni“. Ostatní stromy v okolí tuhle vůni ucítí a hned vědí, že se blíží nebezpečí. Rychle pak do svých listů napumpují hořké látky, aby zvířátkům nechutnaly.

6. Každý strom má svůj „otisk prstu“

Když se podíváte na pařez, uvidíte tam kolečka – letokruhy. Podle nich poznáme, jak byl strom starý (jeden rok = jeden kroužek). Ale věděli jste, že každý strom má ty kroužky trochu jiné? Podle toho, jestli v tom roce hodně pršelo nebo bylo sucho. Je to jako deník zapsaný ve dřevě.

7. Jsou to továrny na kyslík

Jeden velký listnatý strom vyrobí za rok tolik kyslíku, kolik spotřebuje 10 lidí. Takže když se v lese zhluboka nadechnete, pamatujte, že ten čerstvý vzduch pro vás vyrobili tito zelení obři.

🌳 Kvíz pro malé zahradníky

Vyzkoušejte si, co všechno už o stromech víte!

Část 1: Pro školkáčky

1. Kde spinká semínko, než začne růst?
   • A) V obýváku na gauči
   • B) V hlíně pod zemí
   • C) V mracích
2. Čím se stromeček pevně drží v zemi a pije vodu?
   • A) Větvičkami
   • B) Lístky
   • C) Kořínky
3. Jak se jmenuje „kabát“ stromu, který je drsný a chrání ho?
   • A) Svetr
   • B) Kůra
   • C) Šupiny

Správné odpovědi: 1B, 2C, 3B,

Část 2: Pro školáky

1. Jak semínko pozná, kterým směrem má pustit kořínek?
   • A) Cítí gravitaci (zemskou přitažlivost)
   • B) Má u sebe malý kompas
   • C) Zeptá se žížaly 5.
2. Jak se jmenuje děj, při kterém si listy samy „vaří“ jídlo?
   • A) Grilování
   • B) Fotosyntéza
   • C) Evaporace
3. Co nám stromy při fotosyntéze vyrábějí, abychom mohli dýchat?
   • A) Kyslík
   • B) Ovocnou šťávu
   • C) Teplý vzduch

Správné odpovědi: 1A, 2B, 3A

Článek Jak roste strom: Z malého semínka až do nebes! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho podvečera si skřítek zrovna ve žluté dílně rovnal umyté kelímky od jogurtů. Venku se už smrákalo a ve žlutém domečku byl příjemný klid. Vtom se víko otevřelo a dovnitř něco s hrkáním spadlo. Nebyla to ani PET lahev, ani igelitový sáček.

Byla to hračka. Malý stříbrný robůtek. Jenže ten robůtek nevypadal vůbec dobře. Místo aby ležel tiše jako ostatní plasty, podivně v něm cvakalo, jedno červené očičko mu blikalo a ze zad se mu ozývalo tlumené kašlání a syčení.

Odpaďáček k němu opatrně přistoupil a posunul si modrou čepici. „Copak je to tu za strašidlo? Ty se sice kamaráde tváříš jako plastový, ale děláš tu hroznou neplechu. Co ti chybí?“

Robůtek jen zasípal: „Bolí mě bříško. Mám v zádech tužkové baterie a už jim dochází síla. Je jim špatně, začínají téct a pálí to! Navíc cítím, že uvnitř pod mým plastovým kabátkem mám spoustu drátků a kovových součástek, které sem do žlutého domečku vůbec nepatří.“

„Krucipísek,“ zabručel skřítek. Hned věděl, že tohle není žádná legrace. Nasadil si své nejtlustší kožené rukavice a opatrně robůtka otočil. Odklopil mu na zádech malá dvířka a vykoukl na něj párek starých baterií. Jedna už měla na sobě ošklivý bílý prášek.

„My sem nepatříme, pane skřítku,“ pískala baterie. „Máme v bříšku jedovaté šťávy. Kdybychom tu vytekly, znehodnotíme všechny čisté plasty a ty by se pak už nedaly znovu použít.“

Odpaďáček baterie opatrně vyndal a položil je na okraj kontejneru. Pak se ale podíval na samotného robůtka. „A ty, kamaráde, tady taky nemůžeš zůstat. Kdybys putoval s plasty dál, tvoje drátky a motůrky by nadělaly v třídičce pěknou paseku. Patříš do elektroodpadu, mezi své stroje a přístroje.“

Ráno si Odpaďáček na okraji popelnice počkal na toho chlapečka, který hračku vyhodil. Když šel kluk kolem, skřítek na něj houkl: „Mladý pane, pojďte sem! Udělal jste hned dvě chyby najednou.“

Chlapeček se překvapeně zastavil. Odpaďáček mu ukázal na vyndané baterie a robůtka bez bříška. „Pamatuj si: nejdřív musíme vždycky vyjmout baterie. Ty patří do speciálních sběrných boxů. Mají je v každém supermarketu nebo možná i u vás ve škole. Nikdy nesmí přijít do obyčejného koše.“

„A ten robůtek?“ zeptal se chlapec smutně.

„Ten patří do červeného kontejneru na elektroodpad nebo zpátky do elektra,“ vysvětlil skřítek. „I když vypadá jako plast, uvnitř má drátky a kovy, které je třeba recyklovat zvlášť. Kdybys ho nechal mezi plasty, zničil bys celou mou várku recyklovaných kelímků.“

Chlapeček si baterie zabalil do kapesníku a robůtka vzal do podpaží. Slíbil, že je oba odnese tam, kam skutečně patří. Odpaďáček se spokojeně vrátil do své dílny. Věděl, že tentokrát zachránil nejen své čisté plasty, ale i přírodu před nebezpečnou chemií.

Uf, to bylo o fous! Baterie dovedou nadělat pěknou paseku. Jestlipak ale víte, jaké dobrodružství čekalo na Odpaďáčka v jeho útulné ložnici? Přečtěte si pohádku Záhada veliké, nafouknuté krabice. Nebo se podívejte, co se stane, když se někdo pokusí vyhodit rovnou celou hračku, v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A pokud chcete mít doma jasno v tom, kam která věc vlastně patří, mrkněte na náš přehledný článek plný pracovních listů Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Odpaďáček a nemocný robůtek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Hned vedle těch barevných domečků stojí popelnice hnědá. A tam bydlí paní Kompostová. Je to moc hodná, trochu baculatá teta v plátěné zástěře. A představte si, ta vám tam ze zvadlých kytiček, ohryzků z jablek a posekané trávy vaří tu nejkrásnější, černou a voňavou hlínu na světě! U ní v hnědé popelnici je vždycky příjemně teploučko a voní to tam přesně jako v lese po dešti.

Jednoho odpoledne tam u ní Odpaďáček seděl, ukusoval suchý rohlík, co mu teta nabídla, a dívali se, jak si kolem nich vesele vrtí žížaly. Paní Kompostová byla v dobrém rozmaru. „Dneska mi lidé hodili samé dobroty, podívejte na ty ředkvičkové lístky, z toho bude hlína úžasná jako čokoládový dort!“ pochvalovala si.

Vtom se víko hnědé popelnice otevřelo, paní Kompostová nastavila zástěru, že něco chytí, ale bum! Dopadlo to s tupým žuchnutím až na dno.

Odpaďáček poposkočil a teta spráskla ruce. Nebyly to volně nasypané slupky. Někdo hodil celou hromadu voňavých, měkkých bramborových slupek pevně zavázaných v tuhém igelitovém sáčku. Sáček tam ležel jako zlomyslný nadutý obláček a ani se nehnul.

„Ach ouvej,“ posteskla si paní Kompostová a píchla do sáčku prstem. „To je nadělení. Takové krásné slupky by to byly, ale jak se k nim dostanu? Já přece nemám zuby, abych prokousla igelit. Žížaly igelit nerady a ani moje hlína z něj nebude mít žádnou radost. Jen se mi tu ten sáček zapaří a zkazí mi tu mou lesní vůni.“

Odpaďáček se zamračil a popotáhl si kšandy. „Tohle by tedy nešlo, tetičko. Igelit k vám nepatří, ten má svůj domeček u mě ve žlutém,“ řekl rázně. „Ale to nic, já mám u sebe vždycky své pracovní nářadí,“ a vytáhl z boční kapsy nůžky.

Sklonil se dolů k sáčku a cvak, cvak! Špičatými nůžkami ten zrádný igelitový kabátek rozstřihl. Zatáhl za okraje a slupky se vesele vysypaly rovnou k tetě Kompostové, která se na ně hned vrhla s malou vařečkou. Skřítek pak prázdný, upatlaný sáček složil, nacpal si ho do kapsy a odnesl si ho k sobě do žluté dílny, aby ho dočistil.

Druhý den ráno si Odpaďáček sedl na okraj hnědé popelnice a čekal. A vskutku, za chvíli šel kolem vysoký pán a v ruce nesl další igelitový sáček, tentokrát plný pecek od třešní. Skřítek na něj zakašlal: „Ehm, ehm, pěkné dobré ráno vinšuju, pane.“

Pán se zastavil a kouká, co to tam sedí za mrňouse. Odpaďáček na něj namířil prstem: „Ty pecky jsou pro tetu Kompostovou tuze dobrá věc. Ale ten igelitový kabátek, ten si k ní dovnitř neházejte. Rozvažte ho a pecky pěkně vysypte. Hlína totiž plasty nežvýká a jenom byste ji tím zadusil.“

Pán se poškrábal za uchem, pak se usmál, rozvázal uzel a vysypal pecky volně dovnitř. A víte co? Prázdný igelitový sáček pak poctivě vhodil k Odpaďáčkovi do žlutého kontejneru. Skřítek jen spokojeně smekl čepici a od té doby to u paní Kompostové vonělo jen tou nejlepší hlínou.

Tak už to vidíte, i paní Kompostová potřebuje, abychom na ni mysleli! Víte, kde má Odpaďáček svou vlastní ložnici, než jde ráno do práce? Přečtěte si úplně první díl naší série Záhada veliké, nafouknuté krabice. A co se dělo dál ve žluté dílně, najdete v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny.

Aby to šlo dětem doma i s těmi bioodpady krásně od ruky, připravili jsme spoustu inspirace a parádní pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Zrádný igelitový kabátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jenže, kdepak by takový pracovitý skřítek vydržel celý den jen tak ležet v posteli! Každý správný skřítek potřebuje i obývák a nějakou tu dílnu. A tu si Odpaďáček zařídil hned u sousedů, tedy ve žlutém kontejneru na plasty.

Hned po ránu si vždycky přelezl do žlutého domečku. Tam to měl náramně rád. Z umytých kelímků si stavěl parádní bábovičky, z PET lahví si dělal ohrádky a z čistých igelitových sáčků si zrovna vázal průhledné závěsy na okna. Byla to čistá a veselá práce, při které to všude pěkně šustilo a praskalo.

Jednoho slunečného odpoledne zrovna nesl v náručí obrovský stoh čerstvě umytých kelímků od jogurtu, aby je srovnal do kouta. Vtom se nad ním otevřelo kulaté víko a ozvalo se mokré: Plesk!

Přímo doprostřed jeho žlutého obýváku spadla hnědá, slizká slupka od banánu.

„Krucipísek!“ vyhrkl skřítek. Chtěl uskočit, ale šlápl přímo na ten kluzký banánový konec. Nohy mu vyletěly do vzduchu a bác! Odpaďáček sebou plácl na zem. Všechny čisté kelímky se rozkutálely na všechny strany a z jednoho kelímku mu navíc na montérky kápla zapomenutá kapička borůvkového jogurtu.

„No tohle snad lidi nemyslí vážně,“ hudroval skřítek a těžce se zvedal ze země. Drbal se na zádech a mračil se na tu hnědou spoušť. Slupka byla nejen tuze kluzká, ale navíc se trefila přesně do větrací škvíry, kterou do žlutého domečku proudil čerstvý vzduch. Během chvilky tam bylo k zadušení a vonělo to tam, inu, jako v opičím pavilonu, a ne jako v čisté plastové dílně.

„Holýma rukama na to sahat nebudu, ještě bych se celý ulepil,“ zamumlal si pro sebe Odpaďáček. Rozhlédl se po dílně a našel dlouhou pevnou tyčku z rozbitého plastového větrníku. Popadl ji jako oštěp, napíchl na ni tu kluzkou slupku a s velkým hekáním ji vyklopil ven na chodník.

Druhý den ráno si skřítek sedl na okraj žlutého kontejneru a čekal. A opravdu. Za chvíli si to po chodníku vykračoval malý chlapeček a v ruce držel další banán. Slupku už už natahoval ke žlutému víku.

„Zadrž, mládenče!“ houkl na něj Odpaďáček a postavil se mu do cesty. V ruce držel jako varování tu plastovou tyčku s včerejší napíchnutou slupkou.

Chlapeček se lekl a zastavil se. „Já… já to chci jen vyhodit,“ pípl.

„Vyhodit, to ano,“ kývl skřítek a posunul si modrou čepici. „Ale podívej se sem. Tam vedle, v tom modrém, tam mám ložnici. A tady ve žlutém mám obývák a dílnu. Tady pracuju s čistým plastem. Když mi sem hodíš takovouhle kluzkou, mokrou věc, nejenže si natluču nos, ale zkazíš mi celou práci. Slupky a ohryzky patří k paní Kompostové do hnědé popelnice. Tam z nich bude parádní hlína.“

Chlapeček se podíval na ušpiněné skřítkovy montérky, pak na hnědou popelnici opodál a omluvně sklopil oči. „Já nevěděl, že tu máte obývák, pane skřítku. Už vám sem banán nikdy nehodím.“

A jak slíbil, tak udělal. Došel až k hnědé popelnici a slupku, spolu s tou včerejší, kterou mu strčil pod nos skřítek, vhodil přesně tam, kam patřila. Odpaďáček se usmál, slezl zpátky do svého žlutého domečku a pustil se do vázání igelitových závěsů. A protože už se nemusel bát, že na něčem uklouzne, šla mu práce pěkně od ruky.

Zajímá vás, kde tenhle pracovitý skřítek vlastně spí, když zrovna neuklízí plasty? Podívejte se k němu do ložnice v první pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice. Nebo se s ním vydejte na koncert do zeleného kontejneru v příběhu Jak skleničky přestaly hrát.

A pro všechny bystré hlavičky, které chtějí Odpaďáčkovi s úklidem pomoct, jsme připravili hravé nápady a pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Slupka od banánu ve žlutém domečku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Odpaďáček nosil na hlavě modrou čepici, a měl tuze rád pořádek. To byste koukali, jak to měl uvnitř zařízené! Z letáků od samoobsluhy si udělal měkkou peřinku, ze starých novin měl koberce a z malých krabiček od čaje si postavil úhledné poličky. A když někdo z dětí hodil dovnitř přečtený komiks, Odpaďáček si večer rozsvítil malou baterku a četl si před spaním. Inu, žilo se mu tam náramně dobře.

Až do jednoho úterního odpoledne.

Skřítek si zrovna rovnal stoh starých sešitů, když vtom se víko kontejneru otevřelo. Najednou se ozvalo ohromné: BUM! PRÁSK!

Dovnitř spadla obrovská, tvrdá a úplně celá krabice od nové televize. A panečku, to nebyla jen tak nějaká krabička. Byla tak nafouknutá a tlustá, že zabrala skoro celý modrý domeček. Skřítek Odpaďáček byl rázem přimáčknutý do rohu kousek od svých čajových poliček. Nemohl se pohnout ani doprava, ani doleva.

„No tohle!“ hudroval Odpaďáček a snažil se tu papírovou obludu odstrčit. „To snad nemyslíte vážně, lidičky! Vždyť je v ní jenom prázdný vzduch a zabírá tu místo pro sto jiných novin! Kam si teď jako lehnu?“

Ale krabice se ani nehnula. Skřítkovi nezbylo nic jiného, než si obout své těžké boty. Celou noc po té velké krabici skákal, dupal a funěl. „Hup a dup! Zmáčknout a přeložit!“ povzbuzoval se. Byla to tuze těžká práce, ale nad ránem se mu konečně podařilo tu velikánskou krabici složit na tenkou placku. Unavený skřítek si otřel pot z čela a šel si lehnout.

Jenže sotva zavřel oči, uslyšel, že se ke kontejneru zase někdo blíží. „Jen tam hodím tu krabici a půjdu,“ ozval se dívčí hlas, který, jak se zdálo, někomu odpovídal. Odpaďáček nadzvedl víko a vykoukl ven. Tam uviděl malou holčičku, jak nese další velikou krabici, tentokrát od vysavače. A zase celou, nezmáčknutou!

„Zadrž, panenko!“ houkl na ni Odpaďáček a vylezl až na okraj popelnice. Holčička vykulila oči.

„Ty jsi kdo?“ zeptala se překvapeně.

„Já jsem skřítek, tady z toho modrého domu. Odpaďáček mi říkají,“ sundal si čepici a slušně pozdravil. „A jestli mi sem hodíš tu krabici, takhle tlustou, nafouknutou jako balon, tak už se sem nevejde ani jeden starý sešit. A já nebudu mít kde spát.“

Holčička se zastyděla až ji uši zčervenaly. „To mě nenapadlo, pane skřítku. Tatínek říkal, ať ji prostě vyhodím.“

„Vyhodit, to ano,“ kývl skřítek už o poznání klidněji. „Ale napřed z ní musíme vyhnat ten vzduch. Podívej.“

Odpaďáček vyskočil na krabici, holčička přidala svou malou nožičku a společně po ní začali skákat. Dup, hup, křup a krabici krásně rozšlápli na placku. Najednou byla úzká jako prkénko. Holčička ji snadno prostrčila škvírou do kontejneru a krabice tiše přistála až na dně. Skřítek už plánoval, jak si z ní udělá nový koberec. Místa tam zbylo ještě pro spoustu dalších papírů.

„Tak vidíš, jaká jsi šikovná,“ usmál se Odpaďáček a nasadil si čepici. „Když krabici zmáčkneš, do mého modrého domečku se vejde celý papírový svět. Děkuju ti.“

Od toho dne už ta holčička nikdy nevyhodila krabici bez toho, aby ji nejdřív pořádně rozplácla. A Odpaďáček? Ten měl v kontejneru vždycky dost místa na to, aby si mohl pohodlně natáhnout nohy a číst si večer staré komiksy.

Líbilo se vám u Odpaďáčka v modrém domečku? Kdepak, tím jeho práce na ulici nekončí! Zjistěte, co se semlelo, když si zařídil dílnu u sousedů v pohádce Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo jak musel zachraňovat muziku v příběhu Jak skleničky přestaly hrát.

A jestli si chcete s dětmi to správné vyhazování pěkně procvičit – třeba i s krásným pracovním listem – mrkněte na náš velký článek Třídění odpadu pro děti.

Článek Pohádka o třídění odpadu: Problém veliké, nafouknuté krabice se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.