Doplnil bych k psychologické části dvě velmi konkrétní věci, které u nás zabraly rychleji než vysvětlování, protože berou strachu jeho místo doslova.

První je prostor pod postelí. Dokud tam je tmavá mezera, má fantazie kam chodit. U lůžek s plným úložným prostorem nebo alespoň s bednami zaplněnými až k okraji ta mezera zmizí a s ní i podstatná část večerního rituálu kontrolování. Funguje to líp než svítit baterkou a ukazovat, že tam nic není — protože kontrola potvrzuje, že to je místo, které se musí kontrolovat.

Druhá je skříň, kterou zmiňujete v nadpisu. Tady se osvědčuje opačný postup: nechat ji večer pootevřenou a dovnitř dát slabé světlo, třeba diodovou pásku na baterky. Zavřené dveře dělají z prostoru neznámo, otevřené s trochou světla ne.

A jedna poznámka k tomu, kdy má smysl řešit prostředí a kdy dítě: pokud se strach objevuje jen v jedné konkrétní místnosti a jinde dítě usne bez potíží, bývá příčina fyzická — stín z okna, zvuk topení, odraz na skříni. Pokud se stěhuje s dítětem kamkoli, je to vývojová fáze, o které píšete, a nábytek s tím nic neudělá.

Zajímalo by mě, jak se díváte na spaní u rodičů v takových obdobích. Setkávám se s oběma tábory a přijde mi, že rozhoduje spíš to, jestli je to dočasné a nabídnuté rodičem, než samotný fakt.